Logo MZ Mešní zpěvy

Předmluva

SEKRETARIÁT ČESKÉ LITURGICKÉ KOMISE
Č.j.: 16/88

1. Mše s účastí lidu se má zvláště o nedělích a svátcích slavit, pokud je to možné, se zpěvem a s dostatečným počtem přisluhujících.*

2. Texty, které pronášejí kněz a přisluhující s odpovědí lidu nebo kněz i lid společně, jsou zpravidla svou povahou zpěvy, a měly by se proto zpívat.*

3. Pro zpívanou bohoslužbu se mají vybrat kněz i přisluhující, kteří dobře zpívají. Není-li to možné, a předsedající kněz nebo přisluhující není dobrým zpěvákem, nemusí texty, které mu přísluší zpívat; je vhodnější, aby je správně a srozumitelně přečetl, než aby je špatně zazpíval.*

I v takovém případě však celé společenství shromážděného lidu může a má zpívat své texty: vstupní zpěv, Kyrie, Sláva na výsostech Bohu, odpověď ke zpěvu po prvním čtení, zpěv před evangeliem, zpěv k přípravě darů, Svatý, Beránku Boží a zpěv k přijímání.

4. Po Českém misálu* a mešním Lekcionáři* a na ně navazujícím notovaném Mešním řádu s prefacemi a sbírce mezizpěvů Zpěvy s odpovědí lidu* konečně následují už dlouho připravované Mešní zpěvy.

5. Tato sbírka, určená pro zpěv celého shromáždění při slavení eucharistie, je uspořádaná podobným způsobem jako latinské Ordo cantus Missae* a nově upravené Graduale Romanum*.

6. Texty, kterými Boží lid společně slaví bohoslužbu, jsou v pravém a plném slova smyslu texty liturgické. Musí proto splňovat požadavky, které jsou na takovéto texty kladené.

Základním posláním křesťanského bohoslužebného textu vždy bylo připomínat a zpřítomňovat události z dějin spásy, a tak umožnovat jejich společné znovuprožívání. Jsou však zároveň i příležitostí k živému dialogu s Bohem a pro mnohé často i jediným zdrojem náboženského poučení.

Uvědomíme-li si tuto skutečnost, nepřekvapí nás trvalá myšlenková závislost bohoslužebných textů na textech biblických. Tato závislost je tak těsná a hluboká, že zatímco ve východních oblastech, kde se křesťanství setkávalo s národy schopnými pořídit si překlad Písma svatého, vznikaly v příslušném národním jazyce zároveň též bohoslužebné texty, u západních národů, které při setkání s křesťanstvím nebyly na takovém stupni kulturního vývoje, aby mohly mít vlastní překlad bible, nemohla vzniknout ani vlastní liturgická řeč a na dlouhá staletí se ustálil zvyk konat bohoslužby latinsky.

7. Naše česká národní kultura má hluboké kořeny. Sahají až k počátkům slovanského písma v době cyrilometodějské. V 10. století došlo sice k přerušení této kontinuity, a mělo to za následek téměř dvě stě let trvající stagnaci. V době Karla IV. však dochází k znovunavazování na tyto první počátky a v následujících dvou stoletích nastává velký rozkvět české duchovní poezie, zachované ve velkém množství českých náboženských písní.

Svědčí o vírě a hloubce náboženského myšlení našich předků. Často nás překvapí originální způsob vyjádření náboženských pravd, s nímž se v jinde nesetkáváme. Toto „dědictví otců“, které vyrostlo a dozrálo v našem domácím prostředí, je nesporným přínosem naší národní kultury k společnému rozvíjení a růstu křesťanské kultury vůbec. Nyní, kdy se naskytla možnost oživit tento národní kulturní odkaz, bylo by neodpustitelné této příležitosti nevyužít.

Někdo se možná pozastaví nad poněkud starobylým rázem některých z těchto písní, ale i to může přispět k zamyšlení nad skutečností, že ústy těch, kdo je pronášejí, promlouvají ti, kdo je tvořili, spolu se všemi, kteří jimi v postupu věků oslavovali Boha. Naše účast na slavení bohoslužby tak překračuje hranice času.

Navázání na tuto starou českou kulturní tradici má i velký význam ekumenický. Zjišťujeme totiž, že naši křesťanští předkové, i když se jejich náboženský život často v mnohém ohledu lišil nebo ostře stáli rozděleni proti sobě, přece jakmile začali rozmlouvat s Bohem, mluvili nejen společným jazykem, ale nejednou k tomu užívali i stejných textů. Tak například některé nejstarší katolické písně se objevují v kancionálech z okruhu Jednoty bratrské a v utrakvistických graduálech, a naopak mnohé písně bratrské a evangelické se objevují i v barokních kancionálech katolických.

8. U některých písní známe jejich autora nebo upravovatele, ale hodně jich vzniklo anonymně. Je to společné národní bohatství. Informace o původu jsou uvedené v přehledu na konci této sbírky (str. 1005 a násl.). (V online verzi zatím chybí.)

Texty i melodie jsou uváděny pokud možno v původní podobě. Někdy ovšem bylo nutné provést určité úpravy. Například hlásková úprava staročeského textu si vyžádala změnu rýmu, bylo třeba napravit nepravidelný počet slabik ve verši nebo odstranit násilný přesah apod. U některých starých melodií bylo třeba srovnáním několika pramenů stanovit kritické znění.

9. Zpěvy mezi čteními jsou nedílnou součástí bohoslužby slova.* Zmiňují se o nich už Apoštolské konstituce.*

První z nich, responsoriální žalm, je rozjímavou odpovědí na vyslechnuté Boží slovo. Jeho odpověď je zařazena vždy na příslušném místě; může se zpívat i tehdy, kdy se text žalmu nezpívá, ale pouze čte.

Druhý mezizpěv je zároveň přípravou na evangelium. Tento zpěv obsahuje zpravidla (mimo dobu postní) radostné zvolání „aleluja“.

O slavnosti Zmrtvýchvstání Páně a Seslání Ducha svatého, kdy po druhém čtení následuje sekvence, zpívá po jejím skončení text mezizpěvu zpěvák a lid vkládá jako odpověď trojí „aleluja“. Podobným způsobem lze zpívat tento zpěv před evangeliem i jindy.

10. Pro základní zpěvy z mešního řádu (ordinaria) je zde uvedeno šest souborů s texty vybranými ze starých českých graduálů a osm se současnými liturgickými texty. (V online verzi zatím chybí.)

11. Pro usnadnění společné účasti na zpěvu při bohoslužbách v latinském jazyku* je zde připojeno také několik zpěvů gregoriánského chorálu. (V online verzi zatím chybí.)

12. Místo textů určených pro jednotlivé příležitosti se mohou vybrat i jiné; je však třeba mít přitom stále na paměti, že mají vhodně odpovídat liturgické době, biblickým čtením a příslušné části mešní liturgie.

V Praze dne 2. února 1988, o svátku Uvedení Páně do chrámu.

Kardinál František Tomášek,
arcibiskup pražský a primas český,
předseda České liturgické komise

  1. Všeobecné pokyny k Římskému misálu, č. 77: Missale Romanum, ed.typ.altera, 1975, str. 47 a Český misál, 1983, str. 35.
  2. Tamtéž, č. 19: Missale Romanum, ed. typ. altera, 1975, str. 31–32 a Český misál, 1983, str. 22.
  3. Srv. S. Congr. Rituum, Instr. Musicam sacram, 5. 3. 1967, č. 8: AAS 59 (1967), str. 302.
  4. Prozatímní sešitové vydání bylo potvrzeno Kongregací pro bohoslužbu 29. 8. 1974, Prot. n. 1162/73; přepracované vydání tiskem bylo potvrzeno 14. 11. 1977, Prot. CD 237/77 a 11. 7. 1983, Prot. CD 1007/83.
  5. I. díl – 21. 4. 1976, Prot. n. 274/76; II. díl – 20. 6. 1972, Prot. n. 810/72; III. díl – 26. 4. 1974, Prot. n. 161/74; IV. díl – 23. 1. 1975, Prot. n. 144/75; V. díl – 25. 10. 1977, Prot. n. CD 1578/77; VI. díl, 1. a 2. část – 20. 10. 1978, Prot. n. CD 1075/78.
  6. Obojí vydal Sekretariát České liturgické komise, 1984.
  7. Editio typica, 1972.
  8. Vydalo benediktinské opatství Saint-Pierre de Solesmes, 1974.
  9. Srv. Všeobecné pokyny k Římskému misálu, č. 36: Missale Romanum, ed. typ. altera, 1975, str. 36 a Český misál, 1983, str. 26.
  10. „Mezi dvěma čteními ať někdo jiný zpívá žalmy Davidovy a lid ať k nim zpívá krátké odpovědi“ (Constitutiones Apostolicae, kniha 2, kap. 57).
  11. Srv. Všeobecné pokyny k Římskému misálu, č. 19: Missale Romanum, ed. typ. altera, 1975, str. 32 a Český misál, 1983, str. 22.