Cestou, necestou, po suti, potokem a zeleným peklem

aneb "Já chci zpátky na Sibiř!"

Kodar, BAM, Munku-Sardyk // srpen 2005

Den první (pátek 28. 7.)
Odlétáme s Janou dopoledne z Prahy. Kluci jsou už v Irkutsku, nakupují jídlo a bomby do vařiče.

Den druhý (sobota 30.7.)
V Irkutsku přistáváme okolo páté ráno. Nastává drobný konflikt s děžurnou u výdeje zavazadel, která nás seřve za to, že už na batohu nemáme cedulku, kterou nám chce zkontrolovat. Na její příkaz prohrabáváme odpaďák a naštěstí nalézáme odhozené cedulky. Připadám si jak v první třídě. Nebo jako v Rusku? Podle Davidových instrukcí a mapy dorážíme na říční vokzál a dáváme se dohromady se zbytkem výpravy. Lístky na raketu do Bratska už nejsou (zbývají tři a nás je pět). Odjíždíme tedy vlakem do Tajšetu (tady se rozděluje BAM a Transsib). Překvapuje nás, že Tajšet je docela hezké město, paneláky vypadají o dost méně odpudivě, než bývá zvykem.

Den třetí (neděle 31.7.)
Poleháváme na karimatkách na vokzále. Ve tři ráno se uvolňují plackarty na ranní vlak do Severobajkalska, takže celý den probíhá ve znamení ruské vláčkové pohody (ležení, spaní, pití čaje, klábosení se spolucestujícími za doprovodu nejnovějších hitů ruského popu). Máme hrozně hodnou paní průvodčí, hezky se o nás stará. Prý po celém vlaku rozhlásila, že jsme švédi, to by mě zajímalo, jak na to přišla.

Den čtvrtý (pondělí 1.8.)
Vlak dál jede až večer, takže máme celý den v Severobajkalsku. Pěkná ďoura, jako ostatně skoro všechna města na BAMu - panelákoviště, kde všichni obyvatelé jsou železničáři. Chceme jít do železničního muzea, ale zrovna nerabotajet, tak se aspoň koupeme v Bajkalu (je překvapivě teplý!). Večer nastupujeme do vlaku směr Nová čára. Jaká je pravděpodobnost, že se ve vlaku potkají dva odborníci na počítačové vidění? Potkáváme skupinu z Moskvy, jejíž velitel Víťa bádá ve stejné oblasti, jako Šuri. Jedou taky na Kodar, ale budou ho přecházet opačným směrem než my.

Den pátý (úterý 2.8.)
Vystupujeme v Leprindo společně s moskvany Víťou, Ljochou, Žeňou a Oljou a jdeme je doprovodit k jezeru. No moc jim nezávidíme, že tady v tom komárovišti budou bivakovat dva dny (čekají na zbytek své skupiny, má jich být prý asi dvacet). Vypijeme s nimi čaj a kolem poledne vyrážíme.
Konečně do hor! Z variant vylézt hned na hřeben nebo jít podél potoka dolinou vybíráme tu druhou. Asi to nebyla úplně dobrá volba. Prodíráme se porostem na břehu potoka, místy jdeme potokem... jde to ukrutně těžko a pomalu. K tomu hejna krvelačných komárů. K večeru konečně pronikáme nad hranici lesa a kempujeme na hřbítku s fantastickým výhledem. Před námi se rozprostírají stovky čtverečních kilometrů čarské kotliny a za ní další rozlohou velepohoří Udokan. Kotlinou vede nitka BAMu, po setmění na ní svítí dvě červená světélka, semafory. Vlak není na takovou dálku¨ vidět, jenom kouř (tady už trať není elektrifikovaná).

Den šestý (středa 3.8.)
Úkol na dnešní den je jasný: dojít do večera aspoň k jezeru, které bylo původně plánováno na včerejší večer. Je to celkem fuška, po klouzavém mechu na kamenech přichází listnatý podrost a kleč, čímž se tempo opět dostává na včerejších cca kilometr za hodinu. Ale Šuri s Davidem se hrdinně střídají v prorážení cesty a večer konečně kempujeme u jezera.

Den sedmý (čtvrtek 4.8.)
Doteď byla trasa pomalá, nicméně technicky nepříliš složitá. Dneska má přijít první lahůdka - klasifikované sedlo Panoramnyj (1B). Výhled od jezera je vskutku impozantní, kolem vody se zvedá ohromná skalní hradba, člověk by řekl, že se vůbec přelézt nedá. Jde to právě jedním suťovým kuloárem, ze začátku docela pozvolným, ale tak od půlky dost ostrým. Potíže nám dělá sněhové pole, které tu leží. Sníh je umrzlý, bez maček se po něm jít nedá, musíme ho oblézat po okolních skalkách. Ještě že s sebou máme zkušeného lezce Šuriho, který vybírá cestu :) Spadnout dolů, asi by se člověk po tom firnu vezl docela dlouho. Myslím, že to nakonec bylo nejtěžší sedlo, které jsme na Kodaru přecházeli. Nahoře moc výhledy nejsou, neboť se tak nějak honí mraky, takže špičky okolních hřbetů vykouknou jen tu a tam. Na sedle obědváme, nacházíme zápisku a píšeme svojí. Pak už jen procházíme dolinou a k večeru docházíme k jezerům. Hurá, dneska se nám povedlo splnit denní plán! My holky se celé nadšené koupeme (jestli se teda tomu ošplouchnutí v ledové vodě dá říkat koupání), kluci zbaběle koukají ze břehu.

Den osmý (pátek 5.8.)
Obcházíme jezera a za chvíli už shlížíme do doliny řeky Vrchní Sakukan. Potřebujeme po ní nahoru, až k sedlu (neklasifikované, celkem nenápaditě se jmenuje Věrchněsakukanské). Rozhodujeme se sejít k potoku a jít podél potoka, neboť to vypadá, že traverzem bychom museli překonávat hrozně moc zářezů, které vytvářejí přítoky. Sestup k řece byl ještě docela v pohodě. Pravda, jednou jsme slezli do potoka, kde na vylezení druhé strany koryta bylo potřeba vytáhnout lano, ale to byla ještě docela legrace. To, co nastalo potom, nelze nazvat jinak, než zelené peklo. Keříkové olše veliké asi tak dva metry, celkem hustě u sebe, propletené větve, opravdu lahůdková prolézačka, zvláště pak s pětadvacetikilovým batohem. Kdo nevěří, ať se podívá, co zbylo z Janiny karimatky, kterou měla přidělanou na batohu :) Docela zkouška nervů. Rychlost kilometr za hodinu se ukázala být v tomto terénu nesplnitelným snem. Nicméně dokázali jsme to a po několika hodinách jsme ze zeleného pekla vylezli, světe div se, na cestičku v suti. Celkem příjemná změna. V horní části udolí přelézáme Věrchněsakukanské sedlo a v dolině Levé Sygykty táboříme.

Den devátý (sobota 6.8.)
Tak dneska přijde další klasifikované sedlo. Scházíme podél Sygykty k soutoku s potokem Ozernyj a podél něj se škrábeme nahoru. K jezeru pod sedlem je to osm set výškových metrů, sice nám to dává trochu zabrat, ale proti včerejšímu zelenému očistci je to hračka. David hlásí čerstvé stopy na cestě a má pravdu, u jezera potkáváme prvního člověka na našem maršrutu. Jsou dva, Vladimír a Jurij, už jsou na cestě čtrnáct dní. Ukazuje se, že zápiska, kterou jsme našli včera na Věrchněsakukanském, byla od nich. Vladimír je celkem hovorný a sympatický, mluví krásně srozumitelnou ruštinou, evidentně se snaží, abychom mu rozuměli. Pracují oba v Transněfti, Vladimír je ekolog (což prý spočívá ve spoustě papírování) a Juraj vystudovaný fyzik, nyní programátor. Na příští tři dny mají stejnou cestu jako my, loučíme se tedy s tím, že se určitě ještě uvidíme (nakonec jsme se loučili až na nádraží).
Vylézt na sedlo Prochodnoj (1A) není težké, horší má být cesta dolů. A opravdu, kde je sníh, tak tam se jde docela pohodlně, ale jinak se musí po suti a ta je tady celkem solidně kejvací. Kempujeme v podstatě na první vhodné plošadce po sedle. I dnes se nám víceméně podařilo splnit plán :)

Den desátý (neděle 7.8.)
Ráno je podezřele teplo a máme suchý stan. Vyrážíme o půl desáté, kolem desáté potkáváme Transněfťské, kempovali kus pod námi. Scházíme k řece Lednikové a jdeme proti proudu. Odpoledne ji brodíme a stavíme stany pod Medvědím sedlem. Kluci že si ještě do večera vyběhnou k ledovci, ale kazí se počasí, takže asi tak za dvě hodiny přicházejí úplně promoknutí a bez ledovce.

Den jedenáctý (pondělí 8. 8.)
Ráno zataženo, totální mlha... už to vypadá na odpočinkový den. Nicméně kolem desáté se roztahuje a evidentně se dělá hezky, takže vyrážíme na sedlo (Medvěžij, 1A-B). Rusové o něm říkají, že je to "chitryj pěreval" (vychytralé sedlo) - nejnižší bod není správné sedlo a nejjednodušší kuloár není správná cesta - v horní části by bylo třeba překonávat celkem netriviální skály (bez lana nevazmožno). Takže se v půlce suťového kuloáru uhýbá po cestě vlevo na šikmé travnaté svahy a po nich na hřeben traverzem. Sestupujeme k jezeru, necháváme u něj batohy a vydáváme se na radiální výlet na sedlo Tři žandáři. Žandár rusové říkají drobným vrcholkům na hřebínku. Tohle sedlo je 2A, ale my na něj lezeme z té chodící, lehké strany (1A), po mírném ledovci. Výhled z tohohle sedla je dočista pohádkový (pro mě nejlepší na celém Kodaru). Dole v údolí je brčálově zelené ledovcové jezírko, na kterém plují ledové kusy, vypadá to trochu jako když člověk vytáhne mastnou polévku z ledničky. Pokud člověk vyleze na druhého žandára, naskytne se mu výhled na obrovskou stěnu vrcholku od sedla nalevo, tipuji tak pět set metrů nahoru a pět set metrů dolů, fakt si nepamatuju, že bych někdy viděla něco takového. V sedle jsou uvázány lanové smyčky na zatlučených skobách na slanění. Chvíli spekulujeme, jak by se lezlo dolů, no ale naštěstí o tom můžeme jenom teoretizovat, když máme baťohy pod Medvědím. Vracíme se k nim a scházíme k meteostanici. Představovali jsme si útulnou chatičku, kde se podružíme s nějakou další skupinou, kterou tam potkáme. No ale skutečnost je taková, že kolem kempuje asi tak sto lidí a celé to působí nějak divně. Na to, že jsme potkali za celou dobu jenom jednu skupinu...

Den dvanáctý (úterý 9. 8.)
V noci několikrát prší. Chceme vyrazit na výlet do Mramorového údolí, ale dává se zase do deště, takže nakonec vyrážíme až ve dvě. Stejně ale prší s přestávkami pořád. V Mramorovém údolí byl v letech 1949-51 stalinský lágr. Stalin tu nařídil dobývat uranovou rudu, do civilizace se dopravovala letecky. Ruda byla na uran chudá, o efektivitě tohoto podniku nemůže být řeči. Dnes toho z lágru moc nezbylo, zbytky dřevěných domků, těžního zařízení, sloupů elektrického vedení a pár předmětů typu mlýnek na maso. Deštivé počasí vytváří ponurou atmosféru a zesiluje tak tísnivý pocit z tohoto místa. Na zpáteční cestě se stavujeme na kus řeči v tábořišti Víťovi skupiny, předevčírem dorazili. Zpátky ke stanům se vracíme až okolo půlnoci.

Den třináctý (středa 10. 8.)
Počasí stejně k ničemu jako včera - plán radiálního výletu na některé z blízkých sedel tudíž operativně měníme na strategický ústup. Cesta vede po druhém břehu Středního Sakukanu, normálně to je brod s vodou po kolena, jenže po dni deště voda o dost stoupla a hlavně zesílil proud. David a Šuri zkoušejí na pár místech přejít, ale nedaří se. Docela dlouho postáváme na břehu a radíme se co dál. Spolu s námi i skupina Litevců. Naštěstí se povedlo přebrodit Voloďově skupině asi 200 metrů pod báňou, což nám dodá naději, že to půjde. Litevci brodí speciálním způsobem, všech pět se jich zaklesne rukama pevně do sebe a pohybují se v proudu tak, že vždycky půlka udělá krok a půlka stojí. Trvá to sice dlouho, ale prý se takhle dá přebrodit i hodně silný proud. My brodíme jak jsme zvyklí, každý sólo s hůlkami. Netroufli jsme si vzít sandálky, šli jsme radši v pohorkách, stejně byly po včerejšku skoro mokré. Tak a teď nás čeká 50 kilometrů podél řeky do města Čára. Zdoláváme asi polovinu, za střídavého deště. Cestou jsme si užili ještě několik netriviálních brodů přítoků Sakukanu, vody je opravdu kvalitní množství. Stavíme stany na stojánce u řeky... "Davide, viď že ta voda nemůže stoupnout tak, aby nás vyplavila?" - "Nooo... může :)" Takže asi dvě hodiny nemůžu usnout a vykukováním ze stanu průběžně kontroluji stav vody.

Den čtrnáctý (čtvrtek 11. 8.)
Povodňová evakuace se nekonala, voda stoupla přes noc jen o málo. Vydáváme se zase na cestu, jde se celkem pohodlně, po staré zarostlé silnici je prošlapaná cestička. Když se člověk smíří s tím, že po té cestičce občas teče potok a tudíž je potřeba jít potokem, tak je to docela v pohodě. Přibývají komáři, nasazujeme protikomáří síťky a Autan. Potkáváme poloprázdný Ural, jenomže opačným směrem :( Kolem desáté už máme Čáru na dohled, rozhodujeme se neriskovat noc ve vesnici a stavíme stany. Okolo půlnoci přicházejí Litevci a ubytovávají se vedle nás. Tou dobou také procházejí řidiči onoho Uralu, kterým kdesi v bažině došla odpoledne nafta.

Den patnáctý (pátek 12. 8.)
V Čáre sháníme auto, co by nás odvezlo na Čarské písky (nefalšovaná písečná poušť s dunami celkem nedaleko odtud na druhém břehu Sakukanu). Jenomže vzhledem ke stavu vody se místní cesty přes řeku bojí - dostáváme radu počkat tři dny, a pak že se tam dostaneme. Čili písky prostě neuvidíme, škoda. Odjíždíme autobusem do Nové čáry, kde telefonujeme domů a navštěvujeme Krajevědčeskij muzej. Typické ruské muzeum - vycpané veverky, nějaké střepy ze starodávných hrnců, spousta Leninů a propagační brožurky o BAMu. Ty jsou obzvláště legrační, opěvují například takový Severobajkalsk, jaké je to super město, ale my se nedáme nachytat, my jsme tam totiž byli :) Plánujeme strávit noc v hotelu, ale "mjest nět"... no tak si aspoň dáme něco v hotelovém bufetu - smůla, je sedm hodin, čili právě zavírají. Rozhodujeme se odjet ještě dneska, ve vlaku na Severobajkalsk není místo, takže pojedeme na východ, přes Tyndu. Po půlnoci přijíždíme do města Chani, kde rozkládáme karimatky na vokzále a spíme.

Den šestnáctý (sobota 13. 8.)
Aha, rabočij pojezd, kterým jsme chtěli jet dál, dneska nejede, čili se dá odsud dostat až zítra. Děláme exkurzi po Chani, je tu necelých deset paneláků, hotel pro železničáře, teplárna a to je asi tak všechno. Jeden železnodarožnik nám radí, že za chvíli bude odjíždět do Tyndy nákladní vlak, ať se zeptáme mašinfíry, jestli nás nevezme... mašinfíra je Ukrajinec, nejdřív kouká nepřátelsky, ale když zjistí, že jsme češi, tak souhlasí!! Páni, takže jedem po BAMu v kabině lokomotivy nákladního vlaku, to je paráda, to bych nikdy nevěřila, že se povede :) Ale asi to tu je celkem běžné, jede s náma ještě jeden železničář slavit narozeniny švagrové, veze moc dobré domácí kavkazské víno, dostáváme ochutnat. V Juktali se střídá posádka, a nový mašinfíra nás nechce. Málem nám ujel s baťohama, padouch. Zkoušíme to během odpoledne asi u dvou dalších, ale nezadaří se. Ubytováváme se v místní škole za 250 rublů na člověka - paráda, teplá voda, myjeme se, pereme...

Den sedmnáctý (neděle 14. 8.)
V rabočim vlaku do Tyndy nás otravují dva mladíci, chtějí se družit, ale jak jsou nalití, tak nás to s nima moc nebaví. V Lopče přesedáme na rychlík, čímž se těch dvou vtipně zbavujeme. Jsou asi opravdu nalití, neboť v Lopče vysedli s náma, šli do obchodu a nechali si svůj vlak i s věcma ujet... hm. Odpoledne přijíždíme do Tyndy - no tedy vokzál tu skutečně stojí za to, vrchol sovětského modernismu (citujme Davida - dva sloupy, mezi které narazilo UFO...) Kupujeme lístky přes Skovorodino do Sľuďanky, jede to ve dvě ráno. Tynda překvapivě působí jako příjemné město, dáváme si večeři, procházíme hlavní třídu... jenomže tím asi tak možnosti zábavy končí. (Jednu zábavu, totiž oslavu dne stavebníků, jsme prošvihli. Tak jsme aspoň ukradli vtipný plakát.) Naštěstí potkáváme čtyři místní patnáctky, které si s náma chtějí povídat. Že prý nás provedou po městě. Takže s námi projdou hlavní třídu přesně ten kilometr tam a zpátky, jako jsme předtím šli sami, nikam jinam se tu evidentně nedá. "Co tak holky děláte takhle o prádninách, chodíte třeba do kina?" "Do kina ne, přes léto nefunguje. Tak, ráno vstanem, něco sníme, kouknem na televizi, vypijem čaj, a pak už je večer.. no tak jdem guljať po górodě." "A jak se vám teda líbí žít v Tyndě?" "No hrůza, strašný, hrozná ďoura, hned jak doděláme střední školu, vypadneme odsud, půjdeme studovat do Blagověščenska čínštinu." "Proč čínštinu?" "No protože v Číně je to úplně super, víš. My tam jezdíme k moři. Je to tam mnohem lepší než tady. Irina si tam našla Pákistánce a teď si s ním dopisuje po internetu hihihi. A já jsem se tam seznámila s Američanem. Vystudujeme čínštinu, a budeme v číně dělat průvodkyně."

Den osmnáctý (pondělí 15. 8.)
V šest ráno vystupujeme ve Skovorodinu, leje jak z konve. Jsme utahaní, volíme osvědčený noční program homeless spaní na karimatkách na vokzále. V deset nastupujeme do vlaku Vladivostok-Penza, máme to zhruba den a půl do Sľuďanky.

Den devatenáctý (úterý 16. 8.)
Královská snídaně na téma "Kdo sežene za hodinovou zastávku v Čitě nejlepší jídlo". V Ulan-Ude obdobná večeře, tentokrát s limitem dvacet minut. Největší exotika se povedla Davidovi a Šurimu - koupili si kuřecí stehno s bramborama, to celé zabalené v těstě a zapečené. Jmenovalo se to... kurica v kurníku :) Okolo půlnoci vystupujeme ve Sľuďjance, nakupujeme jídlo do hor a máme kliku, docela sympatický taxikář nás ještě v noci za 2000 veze maršrutkou až k mostu přes Bílý Irkut - čili nemusíme shánět nocleh ve městě. Docela to valí, těch skoro 250km překonáváme okolo čtvrté ráno.

Den dvacátý (středa 17. 8.)
Hurá, ode dneška nás čekají zase hory. Kolem poledne se vydáváme soutěskou Bílého Irkutu. Má docela strmé stěny, víme, že se má asi osmkrát brodit, takže David dostává celkem dobrý nápad nepřezouvat se pořád z pohorek do sandálů, ale jít ten kilometr soutěsky v sandálech. Kupodivu to ani v těch kamenech není tak hrozné, jak by člověk čekal. Po vyšlapané cestičce vylézáme asi 300 metrů na náhorní plošinu a obědváme. Parádní výhled! Dole strmá kamenitá soutěska a nahoře krásné zatravněné plošinky a kopečky, sem tam stromeček, na hřebeni sníh... také se zvolna objevuje náš cíl - hora Munku Sardyk (3490), nejvyšší hora Sajan. K večeru dorážíme k jezeru Echoj a rozbíjíme základní tábor. Je tu moc krásně, klid, panorama Sardyku a jezera... akorát trochu zima.

Den dvacátý první (čtvrtek 18. 8.)
Dneska je na programu dobytí nejvyššího bodu naší cesty, Munku Sardyk (3ř00m,1B). Vstáváme na to patřičně brzo (v šest), jsou ale divné mraky a po snídani se dává do deště. Se smíšenými pocity zalézáme znovu do spacáků. Nicméně kolem deváté nás David se slovy "Vstávejte, udělalo se hezky, vyrážíme" probouzí a tentokrát už skutečně vyrážíme nahoru. Nejprve jdem po vratké suti do sedla (asi 3000 m.n.m) a pak po ještě více vratké suti obcházíme hřebenové věžičky po mongolské straně. Čím jsme výše, tím je do suti namícháno více sněhu. Normální je sem chodit v květnu, neboť to je to pokryté sněhem celé, a člověk si pohodlně vyběhne nahoru po sněhu v mačkách. Od jisté chvíle se rozhodujeme jít přímo po hřebeni, neboť svahy už jsou moc prudké. Jde to pomalu. Cesta probíhá následovně: dojdeme k nějakému blbému místu, které se bojíme přelézt. Řekneme si, že dál to možná nepůjde, chvíli meditujeme, načež Šuri to místo přeleze, řekne, že to je v pohodě, že je potřeba dát jenom levou nohu sem na ten výstupek k rameni :), chytit se pravým prostředníčkem za tu spárku nahoře a vyhoupnout se nahoru (no, trochu přeháním, ale tak nějak) a nějakým zázrakem se přes to zase všichni dostaneme. Už jsme podle GPSky jenom 50 metrů pod vrcholem, vidíme dokonce fixní lana, která jsou tam natažená, k nim už je to kousíček. Jenomže přichází fatální místo, obrovský placatý nakloněný šutr pokrytý sněhem. Šťovík to zkoumá, a se slovy "Tak do toho nejdu" si sedne a začíná svačit. No nevadí, svačíme tedy všichni, tak skončíme tady, vždyť i tak jsme se dostali dost vysoko. Na Šuriho "Já si tam přece jenom zkusím vyběhnout" reagujeme apatickým mávnutím ruky, jo, ať si klidně vyběhne... No ale když Šťovík vidí, že to Šuri nějak přelezl, tak to jde prozkoumat ještě jednou. Šurimu se povedlo vyhrabat pod tím sněhem na kameni dvě spárky, no když se člověk hodně natáhne, tak na tu první došáhne a... Šťovík je najednou taky za šutrem a míří si to k lanům na vrcholek. No to mi ale nedá, zvedám se, možná by to nějak šlo.. nakonec to ani není těžké. Volám na Davida a Janu, ať jdou taky. Lezení za pomoci fixního lana už je úplná brnkačka, za chvíli stojíme všichni na vršku. Je to takový nečekaný pocit, ještě před půl hodinou jsme byli smíření s tím, že sem holt nevylezem a najednou stojíme nahoře! Na mongolské straně je vidět obrovské jezero, výhled je docela dobrý, ale trochu zamlžený. Na vrcholku se nachází tyč s vlaječkami a jinými pamětihodnostmi. Nacházíme mezi tu českou vlajku, ale také vcelku zachovalou počítačovou myš a plechovou hlavu Lenina. Nějak se kazí počasí, dokonce začíná sněžit, takže rychle foto a pádíme dolů. Sestup je mnohem víc v pohodě než výstup, jde nám to docela rychle. Dolů jdeme nejdřív stejnou cestou, ale místo obcházení hřebene Mongolskem to tentokrát namíříme do žlabu po sypací malinké suti. Je to trochu psycho, jak to ujíždí, ale asi to není nebezpečné. Pak to je ještě nějaký kus po veliké suti až k jezeru. V pět už sedíme u stanů, to jsme to zvládli docela rychle. Počasí se nakonec zase udobřilo, svítí sluníčko a jenom sem tam přijde nějaký mráček. Z nadšení nad úspěšným výstupem skáčeme do rybníka (ale rychle z něj zase vylézáme, přece jenom jsme 2600m. nad mořem, je to trochu studené). Užíváme si večerní pohodu ležením na karimatkách a klábosením. Paráda...

Den dvacátý druhý (pátek 19. 8.)
Nejdřív se vracíme stejnou cestou, ale pak se rozhodujeme neslézat do soutěsky, ale vzít to po travnatém hřebínku vlevo od ní. Hrozně jsem se na něj chtěla podívat, připomíná mi rumunské kopečky. Nedaleko od nás je bouřka, mám docela strach, chytnout jí takhle na holém hřebínku, kde nic není, by se mi moc nelíbilo. Teď se musíme rozhodnout, jestli slezeme z hřebínku do známe soutěsky vpravo, nebo do neznámé soutěsky vlevo. Kluci jdou na průzkum a rozhodují ve prospěch dobrodružnější varianty (zpětně je mi jasné, že při "průzkumu" samozřejmě nemohli vůbec vidět, jak to dole vypadá, ale tvářili se docela sebejistě). Slézáme asi 300 výškových metrů prudkým, ale zarostlým svahem... a narážíme na skalní stupeň. Tak tudy ne. Šuri se vydává na průzkum a po asi dvaceti minutách se vrací se slovy "No tam by to asi šlo..." Hm, no když Šuri říká "asi", tak to znamená, že to teda rozhodně nebude nic jednoduchého. Protestuji a navrhuji návrat do vedlejšího údolí. Přece jenom už je půl sedmé, počasí stále hrozí bouřkou... představa, že se někde spustím k potoku a pak nebudu moc nahoru, noc na krku, no nechci, děkuji pěkně. Zvikláváme Davida a Šťovíka. Šuri je rozhodně proti návratu. Musíme se už nějak rozhodnout, nejhorší ze všeho je tady sedět a váhat! "No tak holt budeme losovat, krátká větvička je dopředu, dlouhá návrat". David vytahuje... krátkou. Přijímám porážku celkem s klidem jakožto nevyhnutelný osud. Nakonec jsme šli trochu jinde, než to zkoušel Šuri, a bylo to docela v pohodě. Dokonce, po tom, co jsme se vyškrábali na hřeben na protější straně, jsme objevili cestičku správným směrem! Kolem deváté dorážíme dolů k Irkutu, je tam pohodlná chatička na spaní. Mysleli jsme, že tam zůstaneme, ale nakonec jenom vaříme večeři, s tím, že radši ještě v noci proklouzneme kolem policejního postu. Přece jenom, propusk nemáme, a než riskovat problémy, radši se jim vyhneme. Kolem jedné v noci stavíme stany asi dva kilometry za postem, u řeky.

Den dvacátý třetí (sobota 20. 8.)
Čeká nás 25 km po silnici do Mondů. Přemýšlíme, jestli se nám podaří něco stopnout. Nakonec stopujeme první auto, které jede, po pěti kilometrech chůze :) V Mondech si sedáme u obchodu a čekáme, až nás někdo odsud odveze (obvyklý způsob). Asi za dvě hodiny se zadaří (stihli jsme i oběd), maršrutka nás bere do Sľuďanky, dokonce nás zavezou až k hotelu. Stojí 330 rublů (údajně nejlevnější ve městě, možná jediný), docela drahé, takže váháme... ale dává se do deště, takže to berem. A dobře jsme udělali, prší celý večer a noc.

Den dvacátý čtvrtý (neděle 21. 8.)
Vstáváme pozdě, a po snídani v zakusočné vyrážíme do města na nákupy. Navštěvujeme muzeum železnodarožnika, náramná legrace, pan průvodce je poloviční herec a poloviční básník, takže docela divadlo. Ale mluví hezky rusky. Večer se naše výprava rozděluje - Jana, Šuri a já odjíždíme električkou do Irkutsku na letadlo domů, Šťovík s Davidem ještě na tři týdny zůstávají. Máme v plánu noc na letišti (ušetříme za hotel...) takže ještě procházíme noční Irkutsk a kolem půlnoci se přesouváme do letištní čekárny.

Den dvacátý pátý (pondělí 22. 8.)
Odlétáme v osm. Hned po ránu dostáváme kapky od nějaké příslušnice na odletu, nemáme totiž registraci. Mám přichystané (pravdivé) vyprávění o tom, jak jsme se snažili razítko získat, ale nešlo to. Mává rukou a pouští nás. Čekáme větší problémy při mezinárodním odbavení v Moskvě. David mi prozíravě sebral všechny peníze, abych mohla přesvědčivě tvrdit, že nemám na případnou pokutu či úplatek. Velké překvapení je, že zdejší příslušnice nechává absenci razítka úplně beze slova a přepážkou prolézáme naprosto bez problémů! Nechápem. Šuri říká, že je třeba ta povinnost registrace už zrušená, akorátže v Irkutsku to ještě nezjistili :) Kdo ví... V pět už jsme na Ruzyni. Tak máme po dovolené, vítejte zpátky do všedního života :)

Prolog (úterý 23. 8.)
Sedíme všichni zase hezky v práci u počítačů. Přichází mail od Jany: "Doléhá na mě pražská realita, chybí mi společné vaření a klábosení s romantikou výhledů na vrcholky hor, šéf prudí a navalil na mě spoustu práce - JÁ CHCI ZPÁTKY NA SIBIŘ!"
(Sepsala Eva)

A jak dopadl zbytek výpravy?
V neděli nocujeme na břehu Bajkalu u mysu, skrz který vede tunel, který v roce 1918 odstřelili rudí před projíždějícím obrněným vlakem českých legií. Protože jsou hory v mracích a podle předpovědi se to nejspíš hned tak nezmění, rozhodli jsme se zvolna opustit oblast. V pondělí vyrážíme na celodenní výlet Krugobajkalkou. Vysedáme z ní večer někde kolem osmdesátého kilometru a zbylých zhruba 15km jdeme ráno po kolejích pěšky. Na konečné v Port Bajkalu sedáme na prám a plujeme do Listvjanky. Navečer a další den ráno pokračujeme po pobřeží dále na sever, do asi 18km vzdálené vesnice Velké Koty. Cesta je krásná, skály, pláže, lesy, jako u moře. Z Velkých Kotů jezdí několikrát denně do Irkutska raketa. Sedáme na tu odpolední a za hodinu a půl jsme v Irkutsku. Ještě v noci (ze středy na čtvrtek) nasedáme na rychlík Chabarovsk-Moskva a v sobotu ráno přijíždíme do Jekatěrinburku. Celý víkend chodíme po městě, nejvíce se osvědčila návštěva cirkusu. Od pondělka do soboty se účastníme "mezinárodní algebraické konference". Zbytek času do našeho odletu jsme chtěli vyplnit výstupem na horu Konžakovský kámen, nejvyšší ve Sverdlovské oblasti. V sobotu večer tedy odjíždíme nočním vlakem do Krasnoturjinska a maršrutkou do Karpinska, kde se ovšem dozvídáme, že pokračující deště (prší od té doby, co jsme odjeli z Kotů) smyly silnici. Popojíždíme tedy autobusem do Volčanska a večer lezeme na místní nejvyšší pahrbek asi 10 km od města (Grigorjevskaja sopka). Sice má jen asi 300 metrů nad mořem, ale výhled do kraje je parádní. Další den jdeme zase zpátky a přes noc se vracíme do Jekatěrinburka. Povedlo se nám posunout odlet, takže po celodenních nákupech mizíme večerním spojem do Moskvy a ve středu ráno jsme doma.
Na závěr se podívejte na jeden obraz z výzdoby Vojenského klubu města Jekatěrinburka, kde jsme byli jednou na pivu, a hlavně na jeho popisek :-)
(Doplnil David)