Bubeník
Bratři Grimmové



Jednoho večera si vyšel jeden mladý bubeník do polí a přišel k jezeru, kde uviděl na břehu ležet tři bílé lněné košilky. „Copak je to za jemňounké plátno?“ řekl si a jednu tu košilku zastrčil do torny. Doma na košillku úplně zapomněl a šel spát. Ale zrovna usínal, když se mu zazdálo, že ho někdo volá. Zaposlouchal se a uslyšel tichý hlas, který na něj volal:„Bubeníku, bubeníku, vstávej!“ Neviděl nikoho, vždyť byla temná noc. Ale přišlo mu, jako by se mu u postele vznášela postava. „Co si přeješ?“ zeptal se. „Vrať mi moji košilku,“ odvětil hlas: „kterou jsi mi vzal u jezera.“ „Rád ti ji dám,“ odvětil bubeník: „ale mi musíš říci, kdo jsi.“ „Ach,“ pravil hlas: „jsem dcera jednoho mocného krále a jsem v moci jedné čarodějnice, která mne vězní na Skleněné hoře. Každý den se koupeme já a moje sestry v jezeře, ale bez košilky nemohu zpět. Moje sestry jsou už pryč, ale já jsem tu musela zůstat. Prosím tě, vrať mi moji košilku.“ „Neboj se, ubohá princezno,“ řekl bubeník: „já ti ji rád vrátím.“ Vytáhnul košilku z torny a podal ji do temnoty, kde ji dívka pevně popadla a chtěla uletět. „Počkej ještě chvilku,“ řekl bubeník: „možná bych ti mohl nějak pomoci.“ „Pomoci mi můžeš jen tak, že vystoupíš na Skleněnou horu a osvobodíš mne z moci čarodějnice. Ale běda, ke Skleněné hoře nikdy nedojdeš a i kdybys ji našel, nikdy se ti nepodaří vylézt nahoru.“ „Co chci, to dokážu!“ řekl jinoch: „Je mi tě líto a nebojím se ničeho. Ale cestu, která vede ke Skleněné hoře, neznám.“ „Cesta vede přehlubokým černým lesem, ve kterém bydlí lidožrouti,“ odvětila panna: „více ti říci nesmím.“ A pak slyšel, jak odletěla pryč.

Za rozbřesku bubeník vstal, kolem krku si pověsil svůj buben a směle se vydal rovnou cestou do lesa. Když pochodoval pěknou chvíli a žádné obry nepotkal, pomyslil si: „Musím ty dlouhospáče probudit!“ Otočil si buben na břicho a spustil bubenickou písničku tak zostra, že se vyplašení ptáci s křikem zvedali ze stromů, v houštinách dupali jeleni a srnci a veverky a zajíci ustrašeně hledali svá doupata. Probudilo to i obra, který tam ležel v trávě a spal, a ten vám vyskočil a byl vám vysoký jako jedle. „Ty skrčku!“ hřímal na bubeníka: „Co tu bubnuješ a budíš mne z toho nejlepšího spánku?!“ „Já bubnuji,“ odvětil: „protože ukazuji cestu těm tisícům, co pochodují za mnou. Posílají je na vás, vy obřiska, aby vás odtud vyhnali a od takových potvorných netvorů vyčistili les!“ „Oho!!“ smál se obr: „Rozšlapu vás jako mravence!“ „Nu, když myslíš si, že proti nim něco zmůžeš?“ řekl bubeník: „Sehneš se, abys nějakého popadnul, on ti uskočí a schová se. A když se položíš, aby ses prospal, tu vyskáčou ze svých úkrytů a vrhnou se na tebe. Každý z nich má za pasem zastrčené ocelové kladivo, kterým ti prý rozbijí lebku.“ Z toho byl obr mrzutý a pomyslel si: „Jestli se s tím lstivým pronárodem zapletu, mohlo by to pro mne skončit zle. Vlka nebo medvěda popadnu za chřtán a je s ním veta, ale před těmi zemskými červíky si nemohu být nikdy a nikde jistý.“ „Poslouchej, chlapíčku,“ řekl mile: „jen si pochoduj dál, slibuji, že tebe i tvé druhy necháme my obrové žít v míru a pokoji; a jestli máš nějaké přání, tak si řekni, rád ti nějak pomohu.“ „Nu, máš dlouhé nohy,“ řekl bubeník: „a umíš utíkat rychleji než já. Zanes mne ke Skleněné hoře. Pak dám svým lidem znamení k návratu a oni vás protentokráte nechají v klidu.“ „Pojď sem, červíku,“ řekl obr: „sedni si mi na záda, já tě odnesu, kam si přeješ.“ Obr ho zvednul do výše a bubeník začal radostně bubnovat. A obr si pomyslel: „To je určitě to znamení, aby se jeho lidé obrátili zpět.“

Po nějaké chvíli putování potkali jiného obra, který vzal bubeníka tomu prvnímu a strčil si ho do knoflíkové dírky a nesl ho dál. Bubeník se držel knoflíku, který byl velký jako mísa, a vesele se rozhlížel kolem sebe. Potom přišli ke třetímu obrovi, ten ho vzal z knoflíkové dírky a posadil si ho na okraj svého klobouku, kde se bubeník houpal nahoru a dolů a vyhlížel přes stromy. Když v modravé dálce uviděl nějakou horu, pomyslel si, že to musí být určitě Skleněná hora; a byla. Obr učinil ještě pár kroků a byli na úpatí Skleněné hory. Bubeník si přál, aby ho obr vynesl i na vrcholek, ale obr zatřásl hlavou, něco si zamumlal pod vousy a kráčel zpět do lesa.

Tak stál posmutnělý bubeník pod nrou, která byla tak vysoká, jakoby na sebe posadili tři jiné hory, a k tomu ještě hladká jako zrcadlo; a nevěděl si rady, jak se dostat nahoru. Pokusil se sice vyšplhat vzhůru, ale bylo to marné snažení, bylo co nicotné pachtění, vždycky spadnul zase dolů. „Kdybych tak byl ptákem.“ povzdechl si, ale k čemu takové přání, když mu po něm člověku křídla nenarostou. Zatímco tam tak stál a neuměl si pomoci, tu k němu dolehl křik hádky; nedaleko se zuřivě prali dva chlapíci. Jinoch šel k nim a viděl, že byli v sobě kvůli nějakému sedlu, které před nimi leželo na zemi; každý z nich je chtěl pro sebe. „Co jste to za hlupáky,“ řekl jim: „že se hádáte o sedlo a nemáte koně?“ „Co ty víš, to sedlo je tak drahocenné, že se kvůli němu stojí za to prát!“ odvětil jeden z mužů: „Kdo si na ně sedne a přeje si být kdekoliv a může to být až na samém konci světa, v mžiku se tam ocitne, sotva to přání vysloví. To sedlo patří nám oběma a nyní je řada na mně, ale on mi ho nechce půjčit.“ „Já tu vaši při rozsoudím!“ řekl bubeník, ušel kus cesty a do země zarazil hůl, potom se vrátil zpět a řekl: „Utíkejte o závod k té holi, kdo tam bude první, ten dostane sedlo.“ Oba muži se dali do běhu, ale sotva uběhli pár kroků, hodil sebou bubeník na sedlo a přál si, aby byl na Skleněné hoře; a dříve, než by si člověk zamnul ruce, byl tam.

Na vrcholku Skleněné hory byla planina, na které stál starý kamenný dům. Před domem se rozkládal velký rybník plný ryb a za domem se černal hustý les. Lidi ani zvířata neviděl, všechno bylo tiché, jen vítr šuměl ve větvích a kousek nad jeho hlavou táhla oblaka. Šel ke dveřím a zaklepal. Když zaklepal potřetí, otevřela dveře stařena, která měla obličej hnědý jako zem a oči rudé jako šarlat, na dlouhém nose měla brýle, přísně na něj hleděla a ptala se, co si přeje. „Chci dovnitř, najíst se a přenocovat.“ odvětil.„To vše můžeš mít,“ odvětila stařena: „když mi za to vykonáš tři práce.“ „Proč ne?“ řekl bubeník: „Já se nebojím jakékoliv práce, ať je jakkoli těžká.“ Stařena ho nechala vejít, dala mu jídlo a večer i dbrou postel.

Když se ráno probudil, stáhla si stařena ze svého suchého prstu náprstek a podala ho bubeníkovi se slovy: „Nyní se dej do práce! Tímto náprstkem vyber vodu z rybníka, ale musíš být hotov dříve, než bude večer. A všechny ryby, které jsou ve vodě, vylovíš, roztřídíš podle druhu a velikosti a rozložíš na břeh.“ „Nu, to je mi prazvláštní práce.“ řekl si bubeník, ale šel k rybníku a začal náprstkem nabírat vodu. Nabíral celé dopoledne, ale s tak malým náprstkem by mohl nabírat tisíc let a nebyl by hotový. Když bylo poledne, pomyslil si, že je to všechno k ničemu a že je úplně jedno, zda pracuje nebo ne, a tak toho marného lopotění nechal a sednul si smutně do trávy. Tu vyšla z domu dívka, postavila k němu košík s jídlem a zeptala se: „Sedíš tady tak smutný, bubeníčku, copak ti chybí?“ Jinoch se na ni podíval a viděl, že je překrásná. „Ach,“ řekl: „nedokáži splnit ani ten první úkol, jak bych si mohl poradit s těmi ostatními? Vydal jsem se do světa, abych hledal princeznu, která by tu měla někde být. Ale tady jsem ji nenašel, asi půjdu o dům dál.“„Jen tu zůstaň, bubeníku,“ řekla mu dívka: „já ti pomohu. Určitě jsi unavený, polož si hlavu do mého klína a prospi se. Až se probudíš, bude ta práce hotova.“ Bubeník se nenechal dvakrát pobízet; jen mu spadly oči, otočila dívka kouzelným prstenem a řekla: „Voda nahoru a ryby ven!“ A voda se rázem vznesla vzhůru jako bělstná mlha a spolu s oblaky odplula pryč. A ryby zapleskaly, vyskákaly z vody na břeh a položily se jedna vedle druhé, podle druhu a velikosti. To vám bylo k radosti a pokoukání! Když se bubeník probudil, viděl, že je vše hotovo. Dívka mu řekla: „Jedna ryba leží stranou od ostatních. Až stařena dnes večer přijde a uvidí, že se vše stalo tak, jak si přála, zeptá se tě: „Proč leží ta ryba tady vedle?“ potom jí hoď tu rybu do obličeje a řekni: „Ta je pro tebe, ty stará čarodějnice!“ Večer stařena přišla, a když položila svoji otázku, hodil ji bubeník rybu do obličeje. Ale ona dělala, jakoby si toho vůbec nevšimnula a mlčela, jen ho zlověstně pozorovala.

Druhého rána čarodějnice řekla: „Včera si to měl lehké, dnes ti dám něco těžšího, panáčku. Pokácíš mi tady ten les kolem, dřevo nasekáš na polena a ta vyrovnáš do sáhů; a budeš s tím hotov do večera!“A podala mu sekeru, sochor a dva klíny, ale ta sekera byla olověná a sochor i klíny plechové, takže když začal kácet, sekera se ohnula a sochor i klíny přišly též ke zmaru. Inu co s takovým nářadím! V poledne přišla zase dívka s jídlem a bubeníka utěšovala: „Polož si hlavu do mého klína,“ řekla: „a spi, až se probudíš, tak bude práce hotova.“ Potom otočila kouzelným prstenem a v mžiku celý les spadnul a rachotilo to a praštělo, pak se dříví samo naštípalo a naskládalo do sáhů, jako by tu práci prováděli neviditelní obři. Když se probudil, dívka mu řekla: „Podívej, dříví je naštípané a složené, jen jediná větev tu zbyla, ale když se dnes večer stařena zeptá, co ta větev, tak ji tou větví uhoď a řekni: „Ta je pro tebe, ty čarodějnice!“ Stařena přišla. „Vidíš,“ řekla: „jak byla ta práce lehká, ale co tady ta zbylá větev?“ „Ta je pro tebe, ty čarodějnice!“ odvětil bubeník a udeřil ji. Ale ona dělala, jakoby nic necítila, zlomyslně se usmála a řekla: „Brzy ráno mi z toho dřeva uděláš pěknou vysokou hranici, aby na ní všechno to dřevo do posledního polínka shořelo.“

Druhého dne vstal jinoch za rozbřesku a začal snášet dřevo na hromadu, ale jak by mohl jeden jediný člověk postavit hranici z celého lesa? Práce neubývalo. Ale ta dívka ho v nouzi ani tentokrát neopustila, přinesla mu v poledne jídlo, a když ho snědl, položil si hlavu do jejího klína a usnul. Když se probudil, hranice hořela a ohnivé jazyky dosahovaly až k nebi. „Teď poslouchej,“ řekla dívka: „až čarodějnice přijde a bude ti dávat rozličné úkoly, udělej beze strachu vše, co si bude přát, tak ti nebude moci ublížit. Kdyby ses ale bál, ten oheň tě popadne a stráví. Nakonec, až všechno splníš, oběma rukama ji popadni a hoď do té výhně.“ Dívka odešla a připlížila se stařena. „Je mi zima,“ řekla: „ale je tu krásný ohýnek, u toho si ohřeji svoje staré kosti. Ale podívej, tam leží poleno, které nehoří. Vytáhni mi ho! Jestli to dokážeš, budeš volný a můžeš jít, kam budeš chtít. Tak směle do toho!“ Bubeník se dlouho nerozmýšlel, skočil doprostřed plamenů, ale nic se mu nestalo, ani vlásek mu neožehly. Vynesl poleno ven a položil ho před stařenu. Sotva se ale dřevo dotklo země, tu se proměnilo a stála před ním ta krásná dívka, která mu pomáhala, a podle jejího nádherných hedvábných šatů, které měla na sobě, poznal, že je to princezna. Ale čarodějnice se jedovatě zasmála a řekla: „Myslíš si, že už ji máš, ale nemáš ji!“ Zrovna se chtěla na dívku vrhnout a odtáhnout ji pryč, ale bubeník babici popadnul, zvedl ji do výše a hodil doprostřed plamenů, které se za ní ihned zavřely, jakoby se těšily na to, až ji budou moci strávit.

Princezna se na něj podívala; byl to věru švarný mládenec a nasadil kvůli ní život, jen aby ji vysvobodil; tak mu podala ruku a řekla: „Udělal jsi pro mne mnohé, ale já pro tebe taky udělám cokoliv. Slib mi svoji věrnost a staneš se mým manželem. A k mé ruce získáš ještě všechny poklady, které čarodějnice nashromáždila.“ Zavedla ho do domu, stály tam zlatem a stříbrem přetékající komody a truhlice, ale to nechali ležet a vzali si jen drahokamy. Princezně se už další pobývání na Skleněné hoře tuze zajídalo, tak bubeník řekl: „Posaď se na moje staré sedlo, poletíme domů jako ptáci!“ „To staré sedlo se mi nelíbí,“ řekla princezna: „stačí mi otočit prstenem a jsme doma.“ „Dobrá,“ odvětil bubeník: „tak nás přenes k městské bráně.“ V mžiku byli tam a bubeník řekl: „Nejdříve zajdu k rodičům a podám jim zprávu, počkej tu na mne, jsem za chvíli zpět!“ „Ach,“ řekla princezna: „prosím tě, měj se na pozoru a nelíbej své rodiče při návratu na pravou tvář, neboť jinak vše zapomeneš a já tu na tom poli zůstanu sama a opuštěná.“ „Jak bych na tebe mohl zapomenout?“ podivil se a princezně rukou dáním slíbil, že se brzy vrátí v pořádku zpět.

Když bubeník vešel do otcovského domu, nikdo nevěděl, kdo je, tak se změnil, neboť ty tři dny, které pobýval na Skleněné hoře, byly tady tři dlouhé roky. Tu se dal bubeník poznat a jeho rodiče mu s radostí padli kolem krku a on byl tak dojatý, že je políbil na obě líce a v tom okamžení mu princezna sešla z mysli. Vyprázdnil tornu a položil na stůl plné hrsti drahokamů. Rodiče nevěděli, co si mají s takovým bohatstvím počít. Tak si nakonec postavili nádherný zámek obklopený zahradami, lesy a loukami a žili si v něm jako knížata. A když to měli tak všechno pěkně zařízeno, matka mu řekla: „Našla jsem pro tebe nevěstu, do tří dnů může být svatba.“ A syn byl se vším, co si rodiče přáli, srozuměn.

Ubohá princezna stála dlouhý čas před městskou bránou a čekala na jinochův návrat. Když byl večer, řekla si: „Určitě políbil své rodiče na pravou tvář a na mne zapomněl.“ Srdce se jí smutkem tetelilo jako prokřehlá pěnkava, a tak otočila svým kouzelným prstenem a přála si, aby byla daleko od lidí v lesní chaloupce; na dvůr svého otce se vrátit sama nechtěla. Každý večer kráčela do města k bubeníkovu zámku; mnohokráte ji viděl, ale nepoznal. Jednoho dne uslyšela, jak si lidé vyprávějí: „Zítra bude mít bubeník svatbu.“ Tu si řekla: „Musím jeho srdce nějak získat zpět.“ Když slavili první svatební den, otočila kouzelným prstenem a řekla: „Přeji si šaty zářící jako slunce.“ A tu před ní ležely šaty, a tak se třpytily, jako by byly utkány ze slunečních paprsků. Když se hosté shromáždili, vstoupila princezna do sálu. Každý se nad těmi krásnými šaty podivoval a nejvíce nevěsta, které se šaty tak líbily, že šla k cizince a ptala se, zda by je mohla koupit. „Za peníze je neprodám,“ odvětila princezna: „ale budu-li moci této noci bdít přede dveřmi ženichovy ložnice, dám ti je.“ Nevěsta té kráse nemohla odolat, a tak souhlasila, ale namíchala ženichovi uspávací nápoj, po kterém upadl do hlubokého spánku. Když večer vše ztichlo, schoulila se princezna u dveří ženichovy ložnice, trošku je pootevřela a zavolala: „Bubeníku, bubeníku, slyšíš? Copak jsi na mne úplně zapomněl? Copak jsi se mnou na Skleněné hoře nejídal? Copak jsem tvůj život před čarodějnicí nezachránila? Copak jsi do mých rukou nedal věrnosti slib? Bubeníku, bubeníku, slyšíš?“ Ale všechno bylo marné, bubeník se neprobudil, a když se rozednilo, musela princezna odejít s nepořízenou.

Druhého večera opět otočila kouzelným prstenem a řekla: „Přeji si šaty stříbrné jako měsíc.“ Když se v šatech, které byly půvabné jako měsíční svit, objevila na slavnosti, probudila opět nevěstinu žádostivost a získala od ní svolení, že také druhou noc může přebývat před dveřmi ženichovy ložnice. Tu opět volala do nočního ticha: „Bubeníku, bubeníku, slyšíš? Copak jsi na mne úplně zapomněl? Copak jsi se mnou na Skleněné hoře nejídal? Copak jsem tvůj život před čarodějnicí nezachránila? Copak jsi do mých rukou nedal věrnosti slib? Bubeníku, bubeníku, slyšíš?“ Ale bubeník, omámen uspávacím nápojem, nebyl k probuzení. Smutně šla ráno princezna do své lesní chaloupky. Ale lidé v domě slyšeli dívčin nářek a vyprávěli o tom ženichovi, řekli mu také, že je možné, že nic neslyšel, protože mu do vína nasypali uspávací prostředek.

Třetího večera otočila princezna kouzelným prstenem a řekla: „Přeji si šaty zářící jako hvězdy.“ Když se pak na slavnosti objevila, byla nevěsta nádheou těch šatů, docela bez sebe a řekla: „Ty musím mít!“ Dívka jí je dala jako ty předešlé za svolení strávit noc přede dveřmi ženichovy ložnice. Bubeník ale tentokrát víno, které mu podali před spaním, nevypil, nýbrž ho vylil za postel. A když v domě vše utichlo, uslyšel půvabný hlas, jak na něj volá: „Bubeníku, bubeníku, slyšíš? Copak jsi na mne úplně zapomněl? Copak jsi se mnou na Skleněné hoře nejídal? Copak jsem tvůj život před čarodějnicí nezachránila? Copak jsi do mých rukou nedal věrnosti slib? Bubeníku, bubeníku, slyšíš?“ V tom okamžiku se mu vrátila paměť. „Ach,“ zvolal: „jak jsem mohl být tak nevěrný! To ten polibek, který jsem svým rodičům dal z radosti srdce také na pravou tvář, ten je tím vinen, ten mne omámil.“

Vyskočil, vzal princeznu za ruku a zavedl ji k posteli svých rodičů. „To je moje pravá nevěsta,“ řekl: „jestli se ožením s jinou, dopustím se velké nespravedlnosti.“ Rodiče, když slyšeli, jak se vše přihodilo, souhlasili. Tak byla v sále opět zažehnuta světla, zazněla hudba, sezvali přátele a příbuzné a se vší nádherou slavili tu pravou svatba. Ta první nevěsta dostala jako omluvu další krásné šaty a odjela spokojena.

*******************************************************************
Dvanáctero lovců
Bratři Grimmové

Byl jednou jeden princ a jedna princezna a ti se měli rádi a byli ženich a nevěsta. Když spolu jednou seděli v důvěrném hovoru, tu přišla zpráva, že princův otec umírá a přeje si ho před smrtí ještě jednou vidět. Princ se s princeznou rozloučil, slíbil jí věrnou lásku a v zástavu jí dal prsten s tím, že až se stane králem, přijede si pro ni. Když přijel domů, otec ho na smrtelném loži zapřísahal, aby se oženil s dívkou, ktero mu sám vybral. Princ byl otcovým umíráním natolik zarmoucen, že mu bez rozmyšlení vše slíbil. Pak starý král zavřel oči a umřel. Princ se stal králem; a když minula doba smutku, musel chtíc nechtíc splnit svůj slib mrtvému, a tak vyslal k té druhé princezně námluvčí a ti dobře pochodili. Když se o tom, co se událo, dozvěděla jeho první nevěsta, tak jí bolestí nad tou zradou málem puklo srdce. Když se jí její otec král ptal, co se stalo a čím by ji mohl potěšit, tak si na něm vyžádala jedenáct dívek, které by jí byly podobné jak postavou, tak i vzhledem. Pak princezna poručila ušít dvanáctero loveckých obleků, které si dívky i ona sama oblékly a družina vyrazila na dvůr bývalého ženicha, kde se vydávaly za lovce a žádaly si službu. Mladý král svou nevěstu nepoznal, ale lovci se mu zalíbili, a tak si je nechal u sebe.

Ten král měl jednoho podivuhodného lva, který byl velmi moudrý a uměl mluvit. Ten za ním jednoho dne přišel a řekl mu, že těch dvanáct lovců nejsou muži ale dívky, že pokud chce míti jistotu, má je podrobiti zkoušce; ať nechá v předsíni rozsypat hrách, krok můžu je pevný a rázný, a jsou-li to muži, hrách rozdupají a ani zrnko se nepohne, kdežto dívky cupitají a šoupají nohama, pod jejich krokem se zrnka hrášku rozkutálejí po předsíni. Král poslechl rady moudrého lva a poručil rozsypat v předsíni hrách. Ale byl tam jeden sluha, který to s lovci myslil dobře, tak za nimi zašel a o zkoušce jim pověděl. Princezna družkám přikázala, aby potlačily svoji přirozenost a před krále předstoupily pevným a rázným krokem.

Ráno si nechal král lovce předvolat, a když se pak šel podívat, viděl, že hrách je v předsíni rozdupán napadrť, ani zrnko se z místa nepohnulo. Řekl tedy lvovi, že se mýlil, ale ten se bránil tím, že král byl oklamán, že někdo zkoušku prozradil, ať lovce vystaví jiné zkoušce; ať dá do předsíně rozmístit dvanáct kolovrátků, jsou-li to muži, ani si jich nevšimnou, jsou-li to však dívky, neodolají a podívají se na ně. Král opět souhlasil a poručil přinést kolovrátky. Ale sluha, co si lovce oblíbil, jim zase vše prozradil a princezna svým družkám poručila, aby opět zapřely svou přirozenost a na stranu, kde budou stát kolovrátky, ani okem nepohlédly. Ráno si král nechal lovce zavolat, a ti, když procházeli předsíní, ani okem o kolovrátky nezavadili. Tu se král na lva pohněval a už mu více nevěřil.

Lovci s králem dále jezdili na lov a čím byli u krále déle, tím je měl král raději. I stalo se jednou, že když byli zase na lovu, přišla zpráva, že králova nová nevěsta je na cestě k němu. Když to princezna zaslechla, bolestí se jí zastavilo srdce a v mdlobách padla na zem. Král si pomyslil, že se jeho lovci stalo něco zlého, běžel k němu a chtěl mu pomoci a stáhnul mu rukavici. Tu uviděl, že má na ruce prsten, který věnoval své první nevěstě. Teprve nyní se mu pozorněji zahleděl do obličeje a poznal svoji milou, tu byl tak dojat, že když otevřela oči, pravil ji, že ona jediná je jeho milá a že si vezme jen ji a že to nemůže změnit žádný člověk na světě. Té druhé princezně vrátil s omluvou své slovo a poslal ji zpět domů, neboť nevěstu už měl.

Kdož našel ke svému srdci starý klíč, netřeba mu nového.

Poté slavili král a princezna krásnou svatbu. Ten moudrý lev došel u krále opět vážnosti, neboť mluvil pravdu.

*******************************************************************
Král Drozdí brada
Bratři Grimmové



Byl jednou jeden král a ten měl dceru, nejkrásnější ze všech dívek, ale tak pyšnou a zpupnou, že jí nebyl žádný nápadník vhod. Proti každému něco měla, z každého si tropila posměšky a úsměšky, byla králi jen pro zlost. Jednou král už poněkolikáté uspořádal velkou slavnost a sezval na ni z blízka i dálky všechny ženitby chtivé muže. Teď tu stáli seřazeni podle stavu a hodnosti, nejprve králové, pak vévodové, knížata, hrabata, baroni a zemani, a princezna kolem nich procházela, aby si vybrala. Ale jaképak to bylo vybírání! Na každém něco viděla. První byl příliš tlustý: „Jako vinný sud!“ řekla. Druhý příliš dlouhý: „Ten nemá konce“. Třetí zase krátký: „To je prcek.“ Čtvrtý bledý: „Ten je bílý jako smrt.“ Pátý příliš červený: „Ten je rudý jako kohout.“ Šestý nebyl dost zralý: „To je ale zelenáč.“ Měla se k úsměškům a posmívání, prostořekosti a hubatosti, až konečně došla ke králi, který stal na konci řady a jehož brada byla opravdu trošku křivá. „Ale, povídejme,“ zvolala: „tenhle má bradu jako drozdí zobák.“ A od toho času tomu králi nikdo neřekl jinak než Drozdí brada. Ale když to viděl starý král, že jeho dcera má lidi jen k posměchu a všechny ženichy, které pozval, jen zostudila, velmi se rozhněval a přísahal, že dá princeznu za ženu prvnímu žebrákovi, který vejde do dveří. A bylo to!

Za nějakou chvíli přišel na královský dvůr potulný pěvec v rozedraných a špinavých šatech, aby králi a princezně zazpíval, a když skončil, prosil o almužnu. Ale král mu řekl: „Víš co? Tvůj zpěv se mi tak líbil, že ti místo almužny dám za ženu svoji dceru.“ Princezna vypískla úlekem, ale král řekl: „Co jsem slíbil, to splním, dám tě prvnímu žebrákovi, co vešel do dveří.“ A tak nebylo zbytí a poslali pro faráře a ten prohlásil šumaře a princeznu za muže a ženu. Když se tak stalo, král řekl: „Ale jako žebrákova žena nemůžeš bydlet na zámku, jdi a následuj svého muže!“ Tulák vzal princeznu za ruku a vedl ji ze zámku. A šli a šli. Když šli přes hluboký les, princezna se zeptala: „Komu patří tento les?“ „Ten patří králi, co mu říkají Drozdí brada; nu, mohl být i tvůj.“ Tu si zašeptala: „Ach princezničko ubohá, musela ses s osudem přít? S pokoou měla sis drozdího krále vzít!“ Tu putovali lukami a princezna se opět ptala: „Koumu patří ty louky?“ „Ty patří králi, co mu říkají Drozdí brada; nu, mohly být i tvoje.“ Tu princezně zase ukápla slza: „Ach princezničko ubohá, musela ses s osudem přít? S pokorou měla sis drozdího krále vzít!“ Konečně přišli do velkého města a opět se zeptala: „Komu patří to obrovské město?“ „To patří králi, co mu říkají Drozdí brada; nu, mohlo být i tvoje.“ Tu jí vyklouzl vzlyk: „Ach princezničko ubohá, musela ses s osudem přít? S pokorou měla sis drozdího krále vzít!“ „To se mi vůbec nelibí,“ řekl potulný pěvec: „že stále vzdycháš za jiným. Copak já ti nejsem dost dobrý?“

A šli a šli, až přišli k malé chaloupce a princezna zvolala: „Ach bože, jak je ta chaloupka malá, kdo může v tak ubohém hnízdě bydlet?“ Potulný pěvec odpověděl: „To je můj a tvůj dům, my tam budeme bydlet.“ Princezna se musela sehnout, když chtěla vejít dovnitř: „Kde jsou sloužící?“ zeptala se. „Jací sloužící?“ smál se její muž: „Budeš vše dělat sama. Rozdělej oheň a postav vodu, uvaříš mi něco k jídlu; jsem hladový a unavený.“ Ale princezna neuměla ani rozdělat oheň ani vařit, a tak musel její muž sám přiložit ruku k dílu, aby to alespoň bylo k jídlu. Když skrovné jídlo snědli, ulehli ke spánku. Ráno ji však probudil brzy brzičko, neboť se musela postarat o domácnost.

Pár dní žili tímto nuzným způsobem, až snědli vše, co měli doma. Tu muž řekl: „Ženo, takhle to dále nejde, abys jedla a nic nevydělala. Budeš plést košíky.“ Vyšel ven, nařezal vrbové putí a přinesl jí ho domů. Tak začala plést košík, ale tvrdé proutí jí její hebké ruce rozpíchalo do krve. „Vidím, že takhle to nepůjde,“řekl muž: „zkus raději předení, možná ti to půjde lépe.“ Sedla si tedy ke kolovrátku a zkoušela příst, ale pevná nit ji brzy rozřezala jemné prsty a příze byla krvavá. „Víš, co?“ pravil muž: „K žádné práci se nehodíš; s tebou jsem to tedy opravdu vyhrál! Vyzkoušíme, jestli umíš alespoň prodávat. Půjdeš na trh nabízet hrnce a jiné hliněné nádobí.“ To nebylo princezně zrovna vhod, protože až ji lidé z královského dvora uvidí na rynku, budou se jí krutě vysmívat. Ale zdráhání jí nic nepomohlo, pokud nechtěla umřít hlady, musela se podrobit. Zpočátku to šlo dobře, když lidé viděli, že zboží nabízí taková krasavice, kupovali a platili, co si řekla, a tak vždy všechno prodala a domů přinesla pěkný peníz a žili si dobře.

Jednou zase seděla na rohu náměstí a prodávala, když tu se přiřítil opilý husar na koni a rovnou do jejích hrnců. A bylo to! Všude kolem se válely střepy hrnců, mís a talířů. Princezna se dala do pláče, měla strach, co tomu řekne její muž, a tak běžela domů, aby mu o tom neštěstí vypověděla. „Který čert ti nakukal, že máš sedět zrovna na rohu?“ káral ji muž: „Zanechej toho naříkání, stejně se k žádné pořádné práci nehodíš! Byl jsem na zámku a ptal jsem se, zda tam nepotřebují děvečku do kuchyně, slíbili mi, že tě přijmou, alespoň přineseš občas i něco dobrého k jídlu.“ A tak byla z princezny ta nejposlednější děvečka v kuchyni, která musela být k ruce kuchaři a dělala jen ty nejhorší práce. Z domova si nosila ve dvou taškách hrnce, aby je vždy naplnila zbytky jídla a to pak doma s mužem jedli.

Jednoho dne slavili na královském dvoře královskou svatbu, měl se prý oženit následník trůnu. Zvědavá princezna se vydala nahoru, postavila se před dveře sálu a chtěla se kouknout. Byla zažehnuta světla a scházeli se hosté, jeden krásnější než druhý, tolik nádhery a přepychu, až si povzdechla nad svým smutným osudem, nad svojí pýchou a zpupnosti, která ji přivedla až sem, a do srdce ji vstoupil smutek. Z vybraného jídla, které sloužící nosili do sálu, ji občas strčili pár drobtů a ona to dávala do hrnců, aby to později donesla domů. Ale najednou vyšel ze sálu královský syn, byl v sametu a hedvábí a kolem krku měl zlatý řetěz. Když uviděl ve dveřích krásnou ženu, popadl ji za ruce, že s ní chce tancovat chce. Ale princezna se zpěčovala, neboť se velmi polekala. Ten princ nebyl totiž nikdo jiný než Drozdí brada, který se o ni ucházel a ze kterému se jen posmívala. Ale její zpěčování bylo k ničemu, král ji vtáhnul dovnitř do sálu. Tu se jí přetrhla tkanice, na které visely tašky, hrnce se vysypaly na podlahu, polévka vytekla a zbytky se rozlétly kolem. A když to lidé viděli, měli se k všeobecnému smíchu a metali po ní posměšky a ušklíbky, až celá zahanbená vyběhla ze dveří.

Princezna utíkala pryč, ale pod schody ji zadržel nějaký muž a vlekl ji zpět. A když se na něj lépe podívala, viděla, že je to opět Drozdí brada. „Neboj se, já jsem ten potulný pěvec, s kterým jsi žila v tom nuzném domku. Z lásky k tobě, jsem se přestrojil; ten husar, který ti rozbil hrnce, to jsem byl také já. To všechno jsem dělal jen proto, abych překonal tvoji pýchu a potrestal tě, že ses mi vysmívala.“ Tu princezna hořce zaplakala: „Já jsem se na tobě dopustila velkého bezpráví a nejsem hodna být tvojí ženou.“ Ale král řekl: „Neblázni, má milá! Zlé dny jsou za námi, nyní budeme slavit opravdovou svatbu.“

A přiběhly komorné, oblékly jí nádherné šaty; pak přijel i její otec s celým dvorem a požehnal jí k sňatku s králem Drozdí bradou.

A potom? Pak přece žili šťastně až do smrti.

Divous a princátko
*******************************************************************
Bratři Grimmové




Byl jednou jeden divous, který byl zakletý, a ten chodil sedlákům do polí a zahrad, kde dupal a ničil úrodu, a tak jim dělal převelikou škodu. Ubozí sedláci si stěžovali vrchnosti, že dál nemohou platit pachtovné, a tak nechal pán sezvat všechny lovce ze široka daleka; kdo divouse chytí, ten dostane obrovskou odměnu. Tu tam přišel jeden starý lovec, který tvrdil, že ho chytí, ale musejí mu dát sud pálenky, sud vína a sud piva; a pak s tím odešel k prameni, kde se divous každý den myl. On sám se postavil za strom a čekal, tu přišlo to divé chlapisko, všechno to vypilo, pak ještě sudy vylízalo a vrávoralo dokola, zda ještě někde něco nenajde. Ale bylo pěkně opilé, a tak se svalilo a usnulo. Tu k němu přišel lovec, svázal ho na rukou i nohou, probudil ho a řekl: „Divousi, teď pojď se mnou, dostaneš napít každý den.“ A odvedl ho na šlechtický zámek, kde ho posadili do klece, zatímco pán jel pro sousedy, aby se podívali, co to chytili za tvora. Jedno z princátek si ale hrálo na dvoře s míčem a ten mu spadl do klece, a tak řeklo: „Divousi, hoď mi ten míč zpět.“ Ale ten řekl: „Jen si ho vezmi sám.“ „Rád,“ řeklo: „ale nemám klíč.“ „Tak se snaž, ať se dostaneš matce do kapsy a ten klíč jí ukradneš.“ To se princátku podařilo, klec otevřelo, ale v tom vylezl divous ven, a tak se jalo křičet: „Divousi, divousi, zůstaň tady nebo dostanu výprask!“ Tak si ho divous hodil na záda a utíkal s ním cestou, necestou, stále hloub a hloub do lesa. A bylo to! Když se hradní pán vrátil, byl divous pryč a princátko ztracené!

lese divous princátku navlékl obyčejnou kytlici a poslal ho k zahradníkovi na císařský dvůr, aby se tam zeptalo, zda nepotřebují zahradnického pomocníka. Zahradník mu ale řekl, že je tak rozcuchané a špinavé, že s ním ostatní nebudou chtít spát v jedné světnici, tak princátko řeklo, že bude spát v chlívku na slámě. Když šlo druhý den brzy ráno do zahrady, tu mu šel divous v ústrety a řekl: „Nyní tě umyji a učešu.“ A udělal to a najednou byl hoch tak hezký, že ho sám zahradnický mistr nepoznával. A princezna, která každého rána princátko viděla, zahradníkovi řekla, aby jí ten nový učedník přinesl kytici květin. Potom se princátka ptala, odkud pochází a z jakého je rodu, ale on řekl, že neví, a tak mu dala plnou hrst dukátů. Když přišlo zpět, dalo dukáty zahradníkovi a řeklo: „Co bych si s nimi počal, vy je potřebujete více.“ A pak muselo princezně přinést zase kytici květin a ona mu dala kupu dukátů, ale ono je dalo zahradníkovi. A ještě jednou tu mu dala celou kupu dukátů, a hoch je dal opět svému pánovi, a tak si princezna pomyslela, že má asi hodně peněz, i když neměl nic, a tak se za něj tajně vdala, což rodiče rozzlobilo a vyhnali je do pivovaru, kde se měla princezna živit předením, a princátko muselo do kuchyně, kde pomáhalo kuchaři a kde občas vzalo kus masa a přineslo je svojí ženě.

Tu povstala v Anglii velká válka a musel se do ní vydat nejen císař, ale i všichni velcí pánové, tu princátko řeklo, že chce jít taky, zda by pro něho nebyl ve stáji kůň, a jednoho měli, chodil po třech nohách, ale pro něj byl dobrý dost. Nasedlo na kulhavého koně a vyjelo do pole, tu mu přišel v ústrety divous, zavedl ho k vysoké hoře, která se otevřela a uvnitř bylo dvanáct regimentů vojáků a důstojníků, a pro něj navíc krásné šaty a krásný kůň. Tak se vydalo se svým vojskem do Anglie, kde ho císař přátelsky přijal a žádal ho, aby mu pomohlo. Princátko bitvu vyhrálo a všechny porazilo. Tu se mu císař poděkoval a ptal se, odkud je, ale ono řeklo: „Na to se mne neptejte, to vám nemohu říci.“ Jelo se svým vojskem z Anglie domů, vrátilo se k divousovi, své vojsko nechalo v hoře a domů jelo na třínohém koni. Tu se lidé smáli: „Tady jede ten budižkničemu na své třínohé herce.“ A ptali se ho: „V kterém křoví si ležel a spal?“ Tu odpovídalo: „Kdybych tam býval nebyl, tak by to v Anglii nedopadlo tak dobře.“ Ale lidé mu říkali: „Chlapče, raději mlč, nebo skončíš na šibenici.“ Tak to šlo i podruhé a i potřetí bitvu v Anglii vyhrálo a všechny porazilo, ale zranili ho přitom do ruky a císař vzal svůj šátek a sám mu zranění ovázal a pak na něj naléhal, aby u něj zůstalo. „Ne, nezůstanu tady, a kdo jsem, po tom nikomu nic není.“ Pak odjelo a opět mu vyšel v ústrety divous a odvedl všechen zbrojný lid do hory, zatímco princátko si nasedlo na svého kulhavého koně a jelo domů. Tu se mu lidé smáli a říkali: „Tady jede ten budižkničemu na své třínohé herce! Kdepak jsi zase ležel a spal?“ Ale ono jim odpovídalo: „Já jsem nespal, nyní je v Anglii dobojováno a panuje tam zase mír.“

Císař pak všem vyprávěl o tom krásném rytíři, který mu tak pomohl, když tu mu princátko řeklo: „Kdybych tam nebyl já, tak dobře by to nedopadlo.“ Tu mu chtěl císař dát výprask, ale ono zvolalo: „Tak se podívejte, když mi nechcete věřit, ukážu vám svoji ruku!“ A ukázalo mu ruku, a když císař jeho zranění viděl, byl celý překvapený a řekl: „Ty jsi anděl, kterého mi poslal sám bůh!“ a prosil ho odpuštění, že s ním tak zle zacházel a věnoval mu celou císařskou říši.

V té chvíli byl vysvobozen i ten divous, ze kterého byl najednou král a z té hory jeho zámek. Král věnoval zámek i s poklady, které v něm byly, princátku. To vzalo svoji krásnou princeznu a žilo s ní v tom zámku šťastně a spokojeně až do konce svých dní.
*******************************************************************
Jak dva vandrovali
Bratři Grimmové



Horám a údolím se nestává nic, to jen lidem, kteří po nich putují, občas zlé, občas dobré. To se jednou v tom světě potkali krejčí a švec a z toho povstalo to dobrodružství, o kterém vám chci vyprávět. Krejčík byl nevelký, ale hezký muž, stále veselý a dobře naladěný. Když uviděl přicházet ševce, neboť podle rance hned poznal, jakého je ten chasník řemesla, vyklouzla mu místo křesťanského pozdravení říkačka: „Rovně šij šev, tahej dratev, smůlou to slep, cvok drží fest!“ Ale švec neměl pro tohle vtipkování pochopení, protáhl obličej, jako by se napil octa a pojal úmysl popadnout krejčíka za límec. Ten se ale rozesmál, vrazil ševci do ruky láhev a řekl: „Nic ve zlém, kamaráde, zapij tu žluč!“ Švec si dal pořádný lok a bouřka na jeho čele se rozpustila. Podal krejčíkovi láhev zpět a pravil: „Nu, tak jsem se řádně napil, ale jak se říká, na chuť mnoho, na žízeň málo! Dál povandrujeme spolu, ne?“ „Klidně,“ odpověděl krejčík: „vydáme se do nějakého velkého města, kde není nouze o práci.“

A tak dále vandrovali společně a šli jeden ve stopách toho druhého, jako to dělají hranostajové v zimě. Kdyby měli tolik ke kousání, kolik měli času, to by se jim žilo vesele! Když dorazili do města, poptávali se všude po práci. A protože krejčík byl veselá kopa a měl hezké červené tváře, tak mu rád každý nějakou práci dal, a když měl štěstí, tak mu dala mistrova dcera mezi dveřmi ještě pusu na rozloučenou. Když se pak opět se ševcem sešli, měl krejčík vždy ranec plnější. Mrzutý švec se šklebil a myslil si: „Čím větší čtverák, tím má větší štěstí.“ Ale krejčík se jen smál a zpíval si a o vše, co obdržel, se s kamarádem dělil. Jen co mu v měšci zacinkalo par grošů, hned se jich zbavil, hodil je na stůl, až se sklenice roztancovaly a zvolal: „Lehce nabyl, lehce pozbyl!“

Tak spolu putovali nějaký čas, až dorazili na kraj hlubokého lesa, kterým vedla cesta do královského města. Tím lesem vedly ovšem dvě cesty, jedna trvala sedm dní a druhá jen dva dny, ale nikdo nevěděl, která je ta kratší. Vandrovníci si sedli pod dub a radili se, jak se zaopatří a na kolik dní si s sebou vezmou chléb. Švec řekl: „Člověk musí myslet dál, než to jde, já si vezmu chleba na sedm dní.“ „Pročpak?“ odvětil krejčík „Vláčet s sebou chleba na sedm dní? Jako soumar? A ani se nerozhlédnout, ani si neposkočit? Já se poručím Bohu! Peníze, které mám v měšci, jsou stejně dobré v létě jako v zimě, ale chleba je za krátký čas suchý a plesnivý. Můj kabát taky nejde dál než ke kotníkům. Proč bychom neměli jít tou správnou cestou? Mně postačí chleba na dva dny!“ Tak si každý koupili svůj chleba a v dobré náladě se vydali do lesa.

Bylo tam ticho jako v kostele, větřík tu nevanul, potok nešuměl, pták nezazpíval a skrze hustě olistěné větve se neprodral ani jeden sluneční paprsek. Švec mlčel, táhl na zádech svůj těžký ranec a ta námaha se mu vrazila do mrzutého obličeje. Ale krejčík dobrou náladu neztratil, poskakoval, pískal si na lístky nebo zpíval písničku a myslel si: „Bůh na nebesích se musí radovat se mnou.“ I uběhly dva dny a pomalu se bral ke konci i ten třetí a les nebral konce a krejčík dojedl svůj chléb. Na srdíčko mu zaklepala obava, ale neztratil odvahu, svěřil se do rukou Božích a spolehl na svoje štěstí. Toho dne ulehl večer ke spánku hladový a stejně hladový ráno vstal. Tak to šlo i čtvrtého dne, a když si švec sedl na pařez a pořádal svoji večeři, tu krejčíkovi nezbývalo, než aby se jen díval. Poprosil kamaráda o kousek chleba, ale ten se jen zle zasmál a řekl: „Bylo ti stále do skoku, tak si vyzkoušej, jaké to je, když je někomu ouvej! Ptáčkové, co ráno zvesela zpívají, k večeru v jestřábím břiše líhají.“ Nu, zkrátka neměl slitování.

Ale pátého rána nemohl vyčerpaný krejčík ani vstát a stěží mluvil, tváře mu zbledly a oči zčervenaly. Tu švec pravil: „Dám ti kousek chleba, ale dáš mi své pravé oko.“ Co měl nešťastný krejčík dělat? Bylo mu tolik k žití! Nevěděl si jiné rady, ještě jednou oběma očima zaplakal a pak dovolil, aby mu švec, který měl najednou srdce z kamene, vypíchnul ostrým nožem pravé oko. Tu mu přišla na mysl slova jeho matky, která mu říkávala, když šmejdil po komoře: „Jez tolik, co můžeš, zaplať jen to, co musíš!“ Když tak draze zaplacený chleba snědl, opět se postavil na nohy, svoje neštěstí pustil z hlavy a utěšoval se, že tím jedním okem vidí stále dost. Ale šestého dne se hlad ozval znova. Večer se krejčík sesunul u jednoho stromu a sedmého rána se nemohl zvednout, protože mu na šíji seděla a kosu si brusila smrt. Tu švec pravil: „Ještě jednou se nad tebou slituji a dám ti chleba, ale nijak levně, chci tvoje druhé oko.“ Tu konečně krejčík pochopil, jak byl lehkomyslný, prosil Boha o odpuštění a řekl: „Udělej, co chceš, já zaplatím, co musím, ale pamatuj si, že náš Pán vše vidí a soudí. A přijde ta hodina, kdy budou tvé zlé skutky, kterých ses na mně dopustil a kterých jsem si nezasloužil, sečteny. Já jsem se s tebou dělil v dobrých časech o vše, co jsem měl. Aby byl jeden steh jako druhý, to je moje řemeslo. Teď, když nevidím, tys mě o ně připravil a já musím jít žebrotou. Nechej mě tu ležet, až budu slepý, raději tu zemřu.“ Švec jakoby neslyšel, jeho srdce navždy Bůh opustil, popadl nůž a vypíchnul krejčíkovi i levé oko. Pak mu dal kousek chleba a hůl a vedl ho před sebou.

Když zašlo slunce, vyšli z lesa. Na poli tam stála šibenice a k ní švec krejčíka přivedl, nechal ho tam ležet a šel dál svou cestou. Slepý hošek únavou, bolestí a hladem usnul a spal celou noc. Když nastal nový den, probudil se, ale nevěděl, kde je. Na šibenici viseli dva umrlci a na hlavě jim každému seděl krkavec. Tu jeden viselec pravil druhému: „Bratříčku, spíš nebo bdíš?“ „Bdím.“ odpověděl druhý oběšenec. „Chci ti něco říci.“ pokračoval ten první. „Ta rosa, která tuto noc padala ze šibenice, daruje každému, kdo se s ní omyje, opět zrak. Kdyby to slepí věděli, že by mohli opět vidět! Ale kdo z nich by věřil, že je to tak jednoduché!“ Když to krejčík uslyšel, vzal svůj kapesník, položil ho do trávy, aby ho zvlhčil rosou a pak si s ním otřel prázdné oční jamky. A ihned se vyplnilo, co ti dva viselci pravili, a narostlo mu pár zdravých očí. Za pár okamžiků uviděl nad horami vycházet slunce a před sebou na rovině královské město s překrásnými bohatě zdobenými branami a stovkami věží, na kterých do dáli zářily zlaté korouhve. Kochal se třepotáním lístků na stromech, otáčel hlavu za každým ptáčkem, který proletěl kolem, pozoroval komáry, kteří se měli k divokému tanci. Pak dokonce z rance vytáhnul jehlu, a když navléknul nit tak dobře, jako vždy, tu mu srdce poskočilo radostí. Vrhnul se na kolena a děkoval za tu prokázanou miost Bohu a pomodlil se i za ty ubohé hříšníky, kteří tam viseli ve větru a komíhali se jako srdce zvonu. Pak si hodil na záda ranec, zapomněl na přestálé zlo a s písničkou na rtech se vydal k městu.

První, koho cestou potkal, bylo hnědé hříbě, které poskakovalo po poli. Popadl ho za hřívu a chtěl si na ně vyskočit a jet do města. Ale hříbě prosilo o svobodu: „Jsem ještě moc mladé,“ řeklo: „i lehounký krejčík jako ty mi může polámat záda, nechej mě běžet, dokud trochu nezesílím. Možná přijde čas, kdy ti tvoje milordenství splatím.“ „Tak utíkej!“ řekl krejčík: „Vidím, že jsi mi stejně nějaký větroplach.“ Přetáhnul ho prutem přes záda a hříbě radostně vyrazilo pryč. Krejčík už od večera nic nejedl. „Slunce mi přineslo dvě oči, ale nic do úst.“ řekl si: „První, co potkám a bude to trochu poživatelné, to sním.“ Tu viděl kráčet přes louku čápa. „Stůj, stůj!“ volal a popadl ho za nohu: „Já nevím, zda jsi k jídlu, ale můj hlad mi nedává příliš na vybranou, musím ti srazit hlavu a upéci tě.“ „Nedělej to!“ odpověděl mu čáp: „Jsem posvátný pták, který nenosí žal ale naopak velký užitek. Zachovej můj život a možná se ti jednou odvděčím.“ „No tak utíkej, dlouhonohý kmotře.“ řekl krejčík. A čáp se zvednul, natáhl své dlouhé nohy a uletěl pryč. „Co si teď počnu? Hlad mám stále větší, žaludek stále prázdnější. Co mě teď přijde do cesty, to je ztraceno!“ Tu uviděl na rybníce hejno mladých kachen.„Vy mi jdete jako na zavolanou.“ řekl, jednu popadnul a chtěl ji zaroutit krkem. Tu se dala stará kachna, která vězela v rákosí, do tak hlasitého naříkání a srdceryvné lamentace, s otevřeným zobákem doplavala až k němu a úpěnlivě ho prosila, aby její dítě ušetřil. „Pomysli, jak by asi tvoje matka truchlila,“ řekla: „kdyby tě někdo odnesl a chtěl oddělat?“ „Bud klidná,“ pravil dobromyslně: „děti ti zachovám.“ a položil kachňátko zpátky do vody. Když se obrátil na další cestu, ocitl se po jedním starým stromem, který byl napůl vykotlaný, a uviděl kolem poletovat divoké včely. „Tady mám konečně odměnu za všechny moje dobré skutky!“ zaradoval se: „Medem se posilním.“ Ale včelí královna vyletěla ven a jala se mu vyhrožovat, řkouc: „Když můj lid vyrušíš a úl zničíš, tak s tebou budeme muset bojovat a zapícháme ti do těla tisíce ostrých žihadel. Nechej nás v klidu a jdi svou cestou, my se ti jednou za tuhle milost odměníme.“ Tak krejčík pochopil, že ani tady nic nepořídí. „Tři mísy prázdné,“ řekl si: „a v té čtvrté taky nic, to je tedy vypráskaná večeře.“

Tak se vlekl dál i se svým prázdným žaludkem, a zrovna když zvonili poledne, tak dorazil do hostince, kde měli navařeno a mohl si sednout rovnou za stůl. Když byl sytý, řekl si: „Nyní si najdu práci.“ Tak se prošel městem, aby vyhledal mistra svého řemesla a brzy si také dobré živobytí našel. Protože byl však v řemesle vyučen k nemalé šikovnosti a nesmírné zručnosti, netrvalo dlouho a brzy se tak proslavil, že každý chtěl mít kabát ušitý jen tímhle krejčíkem. Inu, získal si velkou vážnost. „Nijak svoje umění už nezdokonaluji a přece se mám den ode dne lepe!“ radoval se. Nakonec ho udělal svým dvorním krejčím sám krále té země. Ale na světě to občas chodí trochu křivolace, toho samého dne byl totiž jmenován dvorním ševcem jeho bývalý kamarád švec. Když švec uviděl, že má zase obě oči zdravé, tu mu jeho zlé svědomí šeptlo: „Dříve než se mi pomstí, musím do hrobu dostat já jeho.“

Kdo ale jinému jámu kopá, sám do ní většinou padá.

Večer, když měl už po práci, proplížil se švec temnotou až ke králi a řekl mu: „Pane králi, ten krejčík je vám ale zpupný člověk, opovážil se tvrdit, že opět přinese zlatou korunu, která se ztratila za starých časů.“ „To si nechám líbit.“ řekl král a nechal si druhého rána krejčíka zavolat a poručil mu, aby mu do rána buď přinesl zlatou korunu, nebo okamžitě opustil město. „ To se mi asi smůla lepí na paty, když mi dal nespokojený král úkol, který nemůže nikdo splnit. Nebudu čekat na ráno, půjdu z města ještě teď.“ Sbalil si svůj ranec, ale když vyšel ze dveří, padl na něj smutek. Kdo by jen tak chtěl ztratit štěstí, které si vydobyl svou prací? Došel až k rybníku, kde se tenkrát seznámil s kachnami, a uviděl sarou kachnu, jak si na břehu čechrá zobákem peří. Také kachna ho ihned poznala a ptala se ho, proč má svěšenou hlavu. „Nebudeš se divit, až ti řeknu, co se mi přihodilo.“ odpověděl krejčík a vyprávěl jí svůj příběh. „Když to není nic horšího.“ odvětila kachna: „Snadno ti pomohu. Koruna tenkrát spadla do vody a leží stále na dně rybníka. Je čas ji vynést opět na světlo Boží. Rozlož tu na břehu šátek.“ Ponořila se pak i se všemi dvanácti káčaty do hlubiny. Za pár minut byla opět kachna na hladině, na jejích perutích spočívala koruna, káčata plula okolo ní a zobáčky jí pomáhala korunu nésti. To bylo k neuvěření, jak byla ta koruna překrásná, jak na slunci zářila tisícem diamantů. Krejčík korunu zabalil do šátku, cípy zavázal a zanesl ji králi. Ten mu radostí bez sebe daroval drahocenný zlatý řetěz.

Když švec viděl, že se jeho kousek nevyvedl, vymyslel jiný, šel opět za králem a řekl mu: „Pane králi, ten krejčík je ještě zpupnější, chvástal se, že z medu postaví kopii královského zámku tak, jak stojí se vším všudy, co je venku i uvnitř.“ Král si nechal krejčíka zase zavolat a poručil mu, aby z medu vystavil královský zámek se vším, co je uvnitř. Když bude něco chybět, třeba jediný hřebík na stěně, tak bude do konce svého života sedět pod zemí. „Je čím dál hůř, tohle žádný člověk nedokáže.“ Krejčík popadl svůj ranec a táhnul z města pryč. Když přišel k vykotlanému stromu, sedl si a hlavu položil do dlaní. Tu k němu přiletěly včely a královna se ho zeptala, proč je tak smutný. Vše ji vypověděl. „Jdi zase klidně domů, přijď k ráno v tomhle čase a přines si veliký šátek, vše dobře dopadne, uvidíš.“ odvětila mu včelí královna. Tak se s důvěrou obrátil zpět domů. Včely se zatím vhrnuly otevřeným oknem do královského zámku, sem tam šmejdily po všech rozích a koutech, všechno si pečlivě obhlížely, jak je co uspořádáno, jak je co uloženo, jak je co ozdobeno. Pak letěly zpět a z medu stavěly zámek tak, jak ho viděly do všech podrobností; a rostl jim před očima. Večer bylo vše hotovo, a když krejčík druhého dne přišel, stála před ním nádherná budova a nechyběl ani hřebíček na stěně, ani šindel na střeše. Zámek byl tak půvabný a tak sladce voněl, nu však byl taky z medu. Zabalil ho opatrně do šátku a zanesl králi, který se nemohl dost vynadivit, nechal ho vystavit do velkého sálu a krejčíkovi daroval velký kamenný dům.

Švec si však nedal pokoje a žaloval u krále potřetí. Prý se krejčík holedbal, že rovnou uprostřed dvora najde pramen vody, která bude tryskat k nebesům a bude se třpytit jako křišťál. Tak si nechal král krejčíka zavolat a poručil mu: „Jestli do rána nebude na mém dvoře tryskat pramen vody, jak ses vytahoval, tak ti kat srazí hlavu.“ Ubohý krejčík dlouho nepřemýšlel a pospíchal pryč, a protože tentokrát mu šlo o život, kutálely se mu po tvářích slzy. Zatímco tak zarmoucený kráčel, přiskotačilo k němu hříbě, kterému kdysi dal svobodu, a už z něho byl krásný hnědák. „Nyní přišla ta hodina,“ pravil: „kdy ti mohu tvůj dobrý skutek oplatit. Já vím dobře, co ti schází, vyskoč si na mne, můj hřbet dnes unese takové jako ty dva.“ Krejčíkovi se srdce zatetelilo nadějí, vyskočil si nahoru a kůň vyrazil tryskem k městu a rovnou na zámecký dvůr. Ten oběhnul třikráte dokola jako blesk a po třetí udeřil kopyty o zem tak silně, že to strašlivě zapraštělo a v tom okamžiku se uprostřed dvora vyrval kus země a vyletěl z nádvoří pryč. Na tom místě vytryskla čirá voda a ve slunečních paprscích se třpytila jako křišťál. Když to král viděl, zůstal v úžasu stát, pak šel a přede všemi krejčíka objal.

Ale tohle štěstí netrvalo dlouho. Král měl samé dcery, jednu krásnější než druhou, ale žádného syna. Tu šel zlořečený švec počtvrté za králem a řekl: „Pane králi, krejčík těch nestoudností nezanechal, nyní se zase vytahoval, že může zařídit, aby se vám narodil syn.“ Král si nechal krejčíka zavolat a řekl mu: „Když mi do rána zaopatříš synka, dám ti za ženu svoji nejstarší dceru.“ „Odměna je to arci pěkná,“ pomyslil si krejčík „a dostalo by se mi velké cti. Ale tyhle třešně rostou příliš vysoko, když vylezu na strom, větev se pode mnou zlomí a já spadnu dolů.“ Šel domů, sedl si ke stolu a přemýšlel, co si počne. „Nedá se nic dělat,“ řekl si nakonec: „musím pryč, tady nebudu mít nikdy klid.“ Zavázal si svůj ranec a pospíchal ven z městské brány. Když přišel do luk, tu uviděl svého starého známého, čápa, který tam chodil vzpřímeně jako stožár. Najednou zůstal tiše stát, popadnul žábu, co se tam objevila, a spolknul ji. Pak přišel až ke krejčíkovi a pozdravil ho. „Koukám,“ řekl mu: „že máš ranec na zádech, pročpak opouštíš město?“ Ten mu vyprávěl, jakým nesplnitelným slibem ho král zavázal a naříkal na svůj zlý osud. „Ale přece ti kvůli takové maličkosti nezešediví vlasy,“ řekl mu čáp: “já ti mohu lehce pomoci. Už dlouho do toho města nosím nemluvňata, mohu tam taky konečně přinést jednoho prince. Jdi domů a buď v pokoji, nad ránem přijdi do královského zámku, já tam budu taky.“ Tak šel krejčík domů a ve stanoveném čase byl na zámku. Zanedlouho přiletěl čáp a zaklepal na okno. Když mu krejčík otevřel, čáp vstoupil a důstojně a opatrně kráčel po hladké mramorové podlaze. Měl v zobáku dítě, které bylo krásné jako andílek a radostně natahovalo ručky ke královně. Čáp jí ho položil do klína, a ona dítě objala a líbala a byla radostí bez sebe. Čáp před tím než odletěl, sundal ze zad svoji cestovní brašnu a podal ji královně. Byly v ní papírové sáčky plné cukrového hrášku, které měla rozdělit mezi princezničky.

Ale ta nejstarší princezna nedostala žádnou sladkost, nýbrž krejčíka za manžela.

A tomu zlořečený ševci poručili, aby krejčíkovi ušil svatební boty a hned potom opustil město. Cesta ho přivedla do lesa právě k té šibenici, kde kdysi nechal ubohého krejčíka. Švec byl ale tím přestálým vztekem a horkem a tou štrapácí unavený, že si toho nevšimnul a svalil se rovnou pod ní. Když zavřel oči, aby se prospal, tu se na něj s velkým křikem vrhli ti dva krkavci, co sedávali oběšencům na hlavách, a zobáky mu vyklovali oči. Jako smyslů zbavený pak běžel do hlubokého lesa a někde tam určitě bídně zahynul, neboť o něm vícekrát nikdo neslyšel.