1 Hermann Hesse
     2 Demian
     3 Příběh mládí Emila Sinclaira
     4 překlad Vratislav Slezák
     5 Vždyť jsem nechtěl nic
     6 než pokusit se žít to,
     7 co se samo ze mne dralo ven.
     8 Proč jen to bylo tak těžké?
     9 Abych vyložil svůj příběh, musím začít daleko vpředu. Být to možné,
    10 vlastně bych se musel navrátit ještě mnohem dál, až do těch nejranějších let
    11 svého dětství a ještě dál za ně, do dálav svého původu.
    12 Básníci, když píší romány, počínají si tak, jako kdyby byli Bohem a dokázali
    13 nějaký lidský příběh vidět naprosto jasně a chápat a znázornit ho tak,
    14 jak by si ho vyprávěl sám Bůh, beze všech roušek, ve všem všudy podstatný.
    15 To já nedokážu, a zrovna tak to neumějí ani básníci. Můj příběh je však
    16 pro mě důležitější než pro nějakého básníka ten jeho; neboť je to můj vlastní
    17 příběh, příběh jednoho člověka - ne nějakého vymyšleného, možného, ideálního
    18 či jinak neexistujícího, nýbrž skutečného, jedinečného, živoucího
    19 člověka. Co to je vskutku živoucí člověk, to se ovšem dneska ví méně než
    20 kdykoli předtím, a také se lidé, z nichž každý je drahocenný, jedinečný pokus
    21 přírody, odstřelují po celých houfech. Kdybychom nebyli ještě víc než
    22 jedineční lidé, kdyby nás opravdu bylo možné kulkou z pušky zcela a naprosto
    23 sprovodit ze světa, pak už by nemělo smysl vyprávět příběhy. Jenže
    24 každý člověk není jen on sám, je také jedinečným, zcela zvláštním, ve všech
    25 případech důležitým a podivuhodným bodem, v němž se kříží jevy světa,
    26 jen jedinkrát takto a už nikdy znovu. Proto je příběh každého člověka důležitý,
    27 věčný, božský, a proto každý člověk, dokud nějak žije a plní vůli přírody,
    28 je úžasný a hoden veškeré pozornosti. V každém dostal podobu duch,
    29 v každém trpí stvoření, v každém je ukřižován Spasitel.
    30 Málokdo dnes ví, co je člověk. Mnozí to cítí, a proto snáz zemřou, jako
    31 já zemřu snáz, až tento příběh dopíšu.
    32 Označit se za vědoucího nemohu. Byl jsem hledající a ještě jím jsem, ale
    33 už nehledám ve hvězdách a v knihách, začínám naslouchat naukám, které
    34 mi šumí v krvi. Můj příběh není příjemný, není sladký a harmonický jako ty
    35 vymyšlené příběhy, má pachuť nesmyslnosti a zmatení, šílenství a snu, jako
    36 život všech lidí, kteří se už nechtějí obelhávat.
    37 Život každého člověka je cesta k sobě samému, pokus o cestu, náznak
    38 stezky. Žádný člověk nikdy nebyl docela a naprosto sám sebou; přesto každý
    39 usiluje se jím stát, jeden nejasně, druhý jasněji, jak kdo umí. Každý s
    40 sebou nese zbytky svého zrození, sliz a skořápku prasvěta, až do konce. Z
    41 leckoho se nikdy člověk nestane, zůstane rybou, zůstane ještěrkou, zůstane
    42 mravencem. Leckdo je nahoře člověk a vespod ryba. Ale každý je vrhem
    43 přírody směrem k člověku. Všechny naše původy jsou společné: jsou to
    44 matky, všichni přicházíme z téhož jícnu; avšak každý, jako pokus a vrh z
    45 hlubin, spěje k vlastnímu cíli. Můžeme se vzájemně chápat; ale sám sebe
    46 vyložit - to může jen každý sám.
    47 KAPITOLA
    48 Dva světy
    49 Začínám svůj příběh zážitkem z doby, kdy mi bylo deset let a chodil
    50 jsem do latinské školy v našem městečku.
    51 Mnohá vůně mi tu vane vstříc a z nitra vyvolávají doteky bolesti i blaživé
    52 mrazení, uličky temné i plné světla, domy a věže, odbíjení hodin a lidské
    53 tváře, jizby plné útulnosti a teplé pohody, jizby plné tajemství a hlubokého
    54 strachu ze strašidel. Vnímám to teplo a tu blízkost, cítím pach králíků a služek,
    55 domácích léčiv a sušeného ovoce. Dva světy se tam protínaly, ze dvou
    56 pólů přicházely den a noc.
    57 Jedním z těch světů byl otcovský dům, dokonce byl ještě užší, zahrnoval
    58 vlastně pouze mé rodiče. Tento svět mi z velké části byl důvěrně známý,
    59 jmenoval se matka a otec, jmenoval se láska a přísnost, vzor a škola. K tomuto
    60 světu patřily mírný lesk, zřetelnost a čistota, byly zde domovem jemný,
    61 přívětivý hovor, umyté ruce, čisté šaty, dobré mravy. Zpíval se tu chorál,
    62 slavily vánoce. V tomto světě byly čáry a cesty směřující do budoucna
    63 přímé, existovaly tu povinnost a vina, špatné svědomí a zpověď; odpuštění a
    64 dobrá předsevzetí, láska a úcta, biblické slovo a moudrost. Tohoto světa
    65 bylo třeba se přidržovat, aby život byl jasný a čistotný, pěkný a spořádaný.
    66 Druhý svět však začínal už uprostřed našeho vlastního domu a byl naprosto
    67 jiný, měl jinou vůni, mluvil jinak, sliboval a vyžadoval jiné věci. V
    68 tomto druhém světě se vyskytovali učedníci a děvečky, byly tu strašidelné
    69 příběhy a skandální historky, pestrý proud obludných, lákavých, hrůzných
    70 věcí, věcí jako jatky a věznice, opilci a hádavé ženské, rodící krávy, splašení
    71 koně, vyprávění o vloupáních, o zabití, o sebevraždách. Všude kolem
    72 dokola se vyskytovaly tyhle krásné a hrůzostrašné, divoké a kruté věci, v
    73 sousední uličce, v sousedním domě, potloukali se tam tuláci a obcházeli
    74 strážníci, opilci bili své ženy, večer se z továren valily houfy mladých děvčat,
    75 staré ženské dokázaly člověka očarovat, až onemocněl, v lesích se skrývali
    76 loupežníci, četníci chytali žháře - všude kypěl a voněl tenhle druhý,
    77 dravý svět, všude, jen ne v našich pokojích, kde byli matka a otec. A bylo to
    78 tak velice dobře. Bylo nádherné, že tady u nás vládl mír, řád a klid, povinnost
    79 a dobré svědomí, odpuštění a láska - a nádherné také to, že existovalo i
    80 to druhé, všechna ta hlučnost a křiklavá pestrost, temnota a násilí, odkud se
    81 pouhým skokem za maminkou dalo přece zas prchnout.
    82 A nejpodivuhodnější bylo to, jak oba ty světy těsně hraničily, jak si byly
    83 navzájem těsně blízko! Například naše služka Lina, když při večerní pobož4
    84 nosti v obytné jizbě seděla u dveří a zpívala s námi svým jasným hlasem,
    85 vymyté ruce položené na vyhlazené zástěře, to dočista patřila k otci a matce,
    86 k nám, do toho světlého a správného světa. Hned nato ale v kuchyni či
    87 dřevníku, když mi vyprávěla o mužíčkovi bez hlavy anebo když se v řezníkově
    88 krámku dostala do hádky se ženskými ze sousedství, to už z ní byl
    89 někdo jiný, patřila k tomu druhému světu, obklopovalo ji tajemství. A tak
    90 tomu bylo se vším, a nejvíc se mnou samotným. Jistě, patřil jsem ke světu
    91 dobrému a správnému, byl jsem dítě svých rodičů, ale kamkoli jsem zamířil
    92 zrakem či sluchem, všude bylo to druhé, a také jsem v tom druhém žil, třebaže
    93 mi často bylo podivně a úzko, třebaže tam člověka zpravidla přepadal
    94 strach a špatné svědomí. Často jsem v tom zakázaném světě žil ze všeho
    95 nejraději, a často můj návrat domů do světa světla - byť si byl sebenezbytnější
    96 a sebelepší - mi připadal jako návrat někam, kde to není tak hezké, kde
    97 je spíš nuda a pustota. Leckdy jsem si uvědomoval: můj životní cíl že je být
    98 jako otec a matka, tak světlý a čistý, mít jejich převahu a řádnost; ale k tomu
    99 vedla ještě dlouhá cesta, budu muset vysedávat ve školách a studovat a
   100 skládat všelijaké zkoušky, a přitom ta cesta stále vedla těsně kolem toho
   101 druhého, temnějšího světa a skrze něj, a nebylo nijak nemožné, že člověk v
   102 něm uvízne a utone. Znal jsem příběhy o marnotratných synech, kterým se
   103 to přihodilo, vášnivě rád jsem je četl. V nich byl vždy návrat k otci a dobru
   104 tak spásný a velkolepý, naprosto jsem cítil, že pouze toto je ono správné,
   105 dobré a žádoucí, a přesto ta část příběhu, odehrávající se uprostřed zlých lidí
   106 a ztracenců, byla daleko lákavější, a kdyby se to bylo smělo říci a přiznat,
   107 vlastně bylo častokrát škoda, že ten ztracený člověk se dal na pokání a zase
   108 ho nalezli. Ale to se říci nemohlo, ani pomyslet ne. Jen to pořád bylo nějak
   109 přítomné, jako jakési tušení a možnost, v pocitech docela vespod. Když
   110 jsem si představoval ďábla, dokázal jsem si ho docela dobře vybavit dole na
   111 ulici, v přestrojení a nebo přímo v jeho vlastní podobě, na jarmarku nebo
   112 někde v hospodě, ale nikdy u nás doma.
   113 I moje sestry patřily ke světu světla. Jak mi často připadalo, byly bytostně
   114 blíž otci a matce, byly lepší, mravnější, měly daleko méně chyb než já.
   115 Měly své nedostatky, své zlozvyky, ale ty zjevně nešly do hloubky, nebylo
   116 to jak u mě, kde dotyk se zlem způsoboval často takovou tíži a trýzeň a ten
   117 temný svět stál mnohem blíž. Sestry, stejně jako rodiče, bylo třeba šetřit a
   118 ctít, a když mezi námi vznikl spor, byl jsem pak před vlastním svědomím
   119 vždy já ten špatný, viník, který musí poprosit o odpuštění. Neboť v sestrách
   120 člověk urážel rodiče, to, co je dobré a co se sluší. Měl jsem tajemství, která
   121 jsem daleko spíš byl s to sdílet s těmi nejzpustlejšími uličníky než se svými
   122 sestrami. Za dobrých dní, kdy jsem měl v sobě jas a svědomí bylo v pořádku,
   123 bylo často rozkošné si se sestrami hrát a být k nim hodný a milý a sám
   124 sebe vidět v řádném, ušlechtilém světle. Takové to musí být mezi anděly!
   125 To bylo to nejvyšší, co jsme znali, a připadalo nám tak sladké a skvělé, že
   126 jsme andělé, obklopení jasnými zvuky a vůněmi jako o vánocích a v době
   127 štěstí. Jenže jak vzácně se dařily takové chvíle a takové dny! Často jsem při
   128 hře, při dobrých, nevinných, dovolených hrách, upadl do takové prudkosti a
   129 vášnivosti, až to sestry nedokázaly snést a byla z toho hádka a neštěstí, a
   130 když mě pak popadla zlost, byl jsem hrozný a dělal a říkal jsem věci, jejichž
   131 hanebnost jsem zhloubi a palčivě cítil už v okamžiku, kdy jsem je dělal a
   132 pronášel. Pak nastaly bědné, temné chvíle lítosti a zkroušenosti a potom
   133 bolestný okamžik, kdy jsem prosil za prominutí, a nato zas paprsek jasu,
   134 tiché, vděčné štěstí bez rozporů, na několik hodin či okamžiků.
   135 Chodil jsem do latinské školy, v mé třídě byli synové starosty a nadlesního,
   136 občas za mnou zašli, byli to divocí chlapci a přesto příslušníci toho
   137 dobrého, dovoleného světa. Vzdor tomu jsem měl úzké styky s hochy ze
   138 sousedství, žáky obecné školy, jimiž jsme jinak pohrdali. Jedním z nich
   139 musím začít své vyprávění.
   140 Jednoho volného odpoledne - bylo mi něco málo přes deset - jsem se potloukal
   141 se dvěma chlapci ze sousedství. Vtom se k nám přidal ještě jeden,
   142 silný a hrubý hoch asi třináctiletý, žák obecné školy, syn jednoho krejčího.
   143 Jeho otec byl pijan a celá rodina měla špatnou pověst. Franze Kromera jsem
   144 dobře znal, bál jsem se ho, a nelíbilo se mi, že se k nám teď přidal. Choval
   145 se už jako mužský a napodoboval chůzi a řeč mladíků z továrny. Pod jeho
   146 vedením jsme u mostu sešli na říční břeh a ukryli se před světem pod prvním
   147 mostním obloukem. Úzký břeh mezi klenutou stěnou mostu a líně tekoucí
   148 vodou byl samý odpad, střepy a harampádí, zkroucená klubka železných
   149 drátů a všelijaké jiné smetí. Občas se tam našly i upotřebitelné věci;
   150 podle Kromerova pokynu jsme museli celý úsek prohledat a ukázat mu, co
   151 jsme našli. Pak si to buď vzal nebo to hodil do vody. Nakázal nám, ať dáváme
   152 pozor, jestli tam jsou věci z olova, mosazi nebo cínu, ty si pak všechny
   153 vzal k sobě, i jeden starý hřeben z rohoviny. Cítil jsem se v jeho společnosti
   154 velmi stísněný, ne proto, že jsem věděl, že by mi otec takové styky
   155 zakázal, kdyby se o tom dověděl, nýbrž ze strachu před Franzem samotným.
   156 Byl jsem rád, že mě bere a jedná se mnou jako s ostatními. On poroučel a
   157 my jsme poslouchali, připadalo mi to jako nějaká dávná zvyklost, i když
   158 jsem s ním byl pohromadě poprvé.
   159 Konečně jsme se posadili na zem, Franz plival do vody a vypadal jako
   160 mužský; plival mezerou mezi zuby a pokaždé se trefil, kam chtěl. Rozpředl
   161 se hovor a chlapci se začali naparovat a vychloubat všelijakými školáckými
   162 hrdinstvími a lumpárnami. Já jsem mlčel a přitom jsem měl strach, že právě
   163 tím mlčením budu nápadný a že si Kromer na mě vylije zlost. Oba moji
   164 kamarádi se hned na začátku ode mne odvrátili a hlásili se k němu, byl jsem
   165 mezi nimi cizinec a cítil, že moje oblečení a chování je popouzí. Jako žáka
   166 latinské školy a panského synáčka mě Franz nijak nemohl mít v lásce a ti
   167 dva ostatní, když by na to přišlo, by mě zapřeli a nechali na holičkách, to
   168 jsem dobře vyciťoval.
   169 Nakonec jsem ze samého strachu začal vyprávět i já. Vymyslel jsem si
   170 veliký loupežný příběh a udělal jsem ze sebe jeho hrdinu. V jedné zahradě u
   171 Rohového mlýna že jsem s jedním kamarádem v noci ukradl celý pytel jablek,
   172 ale ne snad ledajakých, nýbrž samé renety a zlaté parmény, ty nejlepší
   173 druhy. Z nebezpečí dané chvíle jsem se utekl do toho příběhu, vymýšlet si a
   174 vyprávět, to byla pro mě běžná věc. Abych hned nemusel přestat a nezapletl
   175 se snad do něčeho horšího, činil jsem se, aby se mé umění pořádně zablýsklo.
   176 Jeden z nás, líčil jsem, musel neustále být na stráži, zatímco druhý
   177 byl na stromě a házel jablka dolů, a pytel že byl tak těžký, až jsme ho nakonec
   178 zase museli otevřít a polovinu tam nechat, ale za půl hodiny jsme se
   179 vrátili a odnesli jsme si i zbytek.
   180 Když jsem skončil, doufal jsem, že sklidím pochvalu, celý jsem se ke
   181 konci rozpálil a tím vymýšlením zmámil. Oba menší chlapci vyčkávavě
   182 mlčeli, Franz Kromer si mě ale pronikavě měřil zpola přimhouřenýma očima
   183 a s výhrůžkou v hlase se zeptal: ,Je to pravda?"
   184 „Ovšem," řekl jsem.
   185 „Tak teda skutečně a doopravdy?"
   186 „Ano, skutečně a doopravdy," ujišťoval jsem vzpurně, zatímco v nitru
   187 jsem se dusil strachem.
   188 „Můžeš to odpřisáhnout?"
   189 Velice jsem se vyděsil, ale ihned jsem přisvědčil.
   190 „Tak řekni: Přisámbůh, při spáse mé duše!"
   191 Řekl jsem: „Přisámbůh, při spáse mé duše."
   192 „No dobrá," prohlásil a odvrátil se.
   193 Myslel jsem, tím že je to odbyté, a byl jsem rád, když se brzy zvedl a
   194 vydali jsme se zpátky. Nahoře na mostě jsem plaše řekl, že teď musím domů.
   195 „To nebude tak spěchat," smál se Franz, „vždyť máme společnou cestu."
   196 Pozvolna se loudal dál a já jsem se neodvážil se odtrhnout, ale on opravdu
   197 šel směrem k našemu domu. Když jsme k němu dorazili a já jsem uviděl
   198 naše domovní dveře a silnou mosaznou kliku, slunce v oknech a záclony v
   199 matčině pokoji, zhluboka jsem vydechl. Ach, zase doma! Ten dobrý, požehnaný
   200 návrat domů, do světla, do míru!
   201 Když jsem spěšně otevřel dveře a vklouzl do domu připraven za sebou
   202 zabouchnout, vtlačil se Franz Kromer se mnou dovnitř. V chladném, tem7
   203 ném průjezdě, kam vnikalo jen trochu světla ze dvora, stál vedle mně, přidržoval
   204 mě za paži a tiše řekl: „Nono, jen žádný spěch!"
   205 Vyděšeně jsem se na něho podíval. Paži mi svíral tak pevně, jako by to
   206 bylo železo. Uvažoval jsem, co může mít za lubem a nechce-li mě snad zbít.
   207 Kdybych teď, pomyslel jsem si, najednou a hlasitě vykřikl, jestlipak by někdo
   208 shora seběhl dost rychle dolů, aby mě zachránil? Ale neudělal jsem to.
   209 „Co je?" zeptal jsem se, „co chceš?"
   210 „Nic moc. Musím se tě jen ještě na něco přeptat. Ostatní to nemusí slyšet."
   211 „Tak? No a co ti ještě mám říct? Víš, že musím nahoru."
   212 „Přece víš," řekl Franz potichu, „komu patří ta zahrada u Rohového mlýna,
   213 ne?"
   214 „Ne, nevím. Nejspíš mlynáři."
   215 Franz ovinul svou paži kolem mě a přitáhl si mě až docela těsně k sobě,
   216 abych se mu musel podívat do tváře z bezprostřední blízkosti. Oči měl zlé, i
   217 jeho úsměv byl zlý a obličej byla krutost a moc sama.
   218 „No, chlapečku, já bych ti mohl povědět, komu zahrada patří. Už dávno
   219 vím, že jablka někdo ukradl, a taky vím, že ten člověk chce dát dvě marky
   220 tomu, kdo mu bude schopen říct, kdo si nakradl to ovoce."
   221 „Panebože!" vykřikl jsem. „Ale ty mu to přece neřekneš?"
   222 Cítil jsem, že nebude k ničemu dovolávat se jeho citu pro čest. Byl z toho
   223 druhého světa, pro něj zrada nebyla žádný zločin. Cítil jsem to zcela jasně.
   224 V těchhle věcech nebyli lidé z „druhého" světa jako my.
   225 „Nic neříct?" smál se Kromer. „Přítelíčku, copak si myslíš, že jsem nějaký
   226 padělatel, že si sám umím vyrobit dvoumarky? Já jsem chudák, nemám
   227 bohatého tátu jako ty, a když si můžu vydělat dvě marky, tak si je prostě
   228 musím vydělat. Možná dá i víc."
   229 Najednou mě zas pustil. Náš domovní průjezd už nevoněl mírem a bezpečím,
   230 svět kolem mě se zhroutil. On mě udá, jsem zločinec, řeknou to otci,
   231 možná přijde i policie. Čeká mě hrůzný chaos, všechna ohavnost, veškeré
   232 nebezpečí se spojily proti mně. Že jsem nic neukradl, bylo naprosto bezvýznamné.
   233 Nadto jsem přísahal. Můj Bože, Bože můj!
   234 Do očí mi stouply slzy. Cítil jsem, že se musím vykoupit, a v zoufalství
   235 sahal do všech kapes. Žádné jablko, ani kapesní nůž, vůbec nic. Vtom mě
   236 napadlo: hodinky. Byly to staré stříbrné hodinky, nešly, nosil jsem je „jenom
   237 tak". Měl jsem je od babičky. Spěšně jsem je vytáhl.
   238 „Kromere," řekl jsem, „poslyš, nemusíš mě udávat, to by od tebe nebylo
   239 hezké. Dám ti svoje hodinky, podívej; bohužel jinak nic nemám. Vezmi si
   240 je, jsou ze stříbra, a strojek je dobrý, mají jen drobnou vadu, musí se spravit."
   241 Usmíval se a vzal hodinky do své velké ruky. Díval jsem se na tu ruku a
   242 cítil, jaká je v ní surovost a nepřátelství vůči mně, jak se sápe po mém životě
   243 a klidu.
   244 ,;Jsou ze stříbra -," řekl jsem ostýchavě.
   245 „Kašlu na tvoje stříbro a ty staré hodiny!" řekl s hlubokým opovržením.
   246 ,Jen si je dej spravit sám!"
   247 „Ale Franzi," zvolal jsem roztřesený strachem, že mi uteče. „Počkej
   248 chvilku! Vezmi si ty hodinky! Opravdu jsou stříbrné, doopravdy! Vždyť nic
   249 jiného nemám."
   250 Chladně a opovržlivě se na mě podíval.
   251 „Takže víš, za kým půjdu. Anebo to taky můžu říct policii, strážmistra
   252 dobře znám."
   253 Otočil se k odchodu. Zadržel jsem ho za rukáv. To se nesmí stát. Mnohem
   254 raději umřu, než abych snášel všechno to, co nastane, jestli on takhle
   255 odejde.
   256 „Franzi," žadonil jsem, rozrušením celý ochraptělý, „nedělej přece hlouposti!
   257 Vid; že to je jenom žert?"
   258 „Ovšemže žert, ale tebe může přijít draho."
   259 „Tak mi řekni, Franzi, co mám dělat! Udělám všecko!"
   260 Měřil si mě přimhouřenýma očima a znovu se zasmál.
   261 „Nebuď přece hlupák!" řekl s předstíranou dobromyslností. „Vždyť stejně
   262 dobře jako já víš, o co mi jde. Já si můžu vydělat dvě marky a nejsem
   263 boháč, abych takové peníze mohl zahodit. Ale ty jsi bohatý, máš dokonce
   264 hodinky. Stačí, když mi ty dvě marky dáš, a všecko bude v pořádku."
   265 Pochopil jsem jeho logiku. Jenže dvě marky! To bylo pro mě tolik a tak
   266 nedosažitelné jako deset, jako sto, jako tisíc marek, peníze jsem žádné neměl.
   267 Měl jsem sice pokladničku, byla u matky, v ní od návštěv strýčků a
   268 podobných příležitostí pár desetifenikových a pětifenikových mincí. Jinak
   269 jsem neměl nic. Kapesné jsem v tom věku ještě nedostával.
   270 „Nemám nic," řekl jsem smutně. „Nemám žádné peníze. Ale dám ti jinak
   271 všecko. Mám knížku o Indiánech a vojáky a kompas. Dojdu ti pro něj."
   272 Kromer jen škubl svými drzými, zlými ústy a plivl na podlahu.
   273 „Nežvaň!" řekl rozkazovačně. „Jen si nech ty svoje krámy. Kompas! Neštvi
   274 mě, slyšíš, a naval peníze!"
   275 „Ale já žádné nemám, nikdy peníze nedostávám. Za to přece nemohu!"
   276 „Tak mi ty dvě marky přineseš zítra. Počkám po škole dole na náměstí.
   277 Hotovo. Když peníze nepřineseš, tak uvidíš!"
   278 „Ano, ale odkud je mám vzít? Panebože, vždyť žádné nemám -"
   279 „U vás doma je peněz dost. To je tvoje věc. Tak tedy zítra po škole. A říkám
   280 ti: když je nepřineseš -." Vrhl na mě hrozný pohled, ještě jednou si
   281 uplivl a zmizel jako stín.
   282 Nedokázal jsem jít nahoru. Můj život byl zničen. Pomýšlel jsem na to, že
   283 uteču a už se nikdy nevrátím nebo že se utopím. Ale nebyly to zřetelné
   284 představy. Posadil jsem se ve tmě na nejspodnější schod domovního schodiště,
   285 zcela jsem se ponořil do sebe a oddal se svému neštěstí. Tam mě v
   286 pláči našla Lina, když s košem šla dolů pro dříví.
   287 Poprosil jsem ji, ať doma nic nepoví, a vyšel nahoru. Na věšáku vedle
   288 skleněných dveří visel otcův klobouk a matčin slunečník, ze všech věcí mi
   289 vstříc proudila domáckost a něžnost, mé srdce je zdravilo úpěnlivě a s
   290 vděčností jako marnotratný syn pohled na domovskou jizbu a její vůni. Jenže
   291 mně to všechno už teď nepatřilo, to všechno byl jasný otcovský a mateřský
   292 svět, a já provinilec jsem se ponořil hluboko do toho cizího proudu,
   293 zapleten do dobrodružství a hříchu, ohrožován nepřítelem a nebezpečími,
   294 čekaly na mě úzkosti a hanba. Klobouk a slunečník, dobrá stará podlaha z
   295 pískovce, veliký obraz nad skříní v předsíni, a zevnitř z obývacího pokoje
   296 hlas mé starší sestry, to všechno bylo milejší, něžnější a rozkošnější než kdy
   297 jindy, ale už to pro mě nebyla útěcha a jistota a bezpečí, byla to jen a jen
   298 výčitka. To všechno už nebylo moje, nemohl jsem se na tom jasu a tichu
   299 podílet. Na nohou jsem si nesl špínu, která se nedala očistit na rohožce, nesl
   300 jsem si s sebou stín, o jakém svět domova nic nevěděl. Kolik už jsem měl
   301 tajemství, co úzkostí, ale to všecko byla jen hra a žert proti tomu, co jsem si
   302 do těch prostor přinášel dnes. Hnal se za mnou osud, napřahovaly se po mně
   303 ruce, před nimiž mě ani matka nemohla ochránit, o nichž se nesměla nic
   304 dovědět. Zda teď mým zločinem byla krádež nebo lež (copak jsem křivě
   305 nepřísahal při Bohu a své spáse?) - to bylo jedno. Mým hříchem nebylo
   306 jedno či druhé, mým hříchem bylo, že jsem podal ruku ďáblu. Proč jsem s
   307 nimi šel? Proč jsem poslouchal toho Kromera, víc než kdykoli svého otce?
   308 Proč jsem vylhal ten příběh o krádeži? Vypínal se zločiny, jako kdyby to
   309 byly hrdinské skutky? Teď mě drží za ruku ďábel a nepřítel po mně pase.
   310 Na chvíli jsem už necítil strach ze zítřka, nýbrž především tu strašnou
   311 jistotu, že má cesta nyní povede stále dál s kopce a do temnot. Zřetelně jsem
   312 cítil, že z mého přečinu vyplynou nutně nová provinění, že moje pokynutí
   313 sourozencům, pozdrav a polibek rodičům je lež, že v sobě nesu osud a v
   314 nitru ukryté tajemství.
   315 Na chvilku mnou probleskla důvěra a naděje při pohledu na otcův klobouk.
   316 Všecko otci povím, vezmu na sebe jeho rozsudek i trest, stane se
   317 mým důvěrníkem a zachráncem. Bude to jen pokání, jakým jsem prošel už
   318 tolikrát, těžká, hořká chvíle, těžká a zkroušená prosba za odpuštění.
   319 Jak to znělo sladce! Jak krásně to vábilo! Ale nebylo z toho nic. Věděl
   320 jsem, že to neudělám. Věděl jsem, že mám nyní tajemství, vinu, a musím si
   321 všechno vypít jen já sám. Možná jsem právě na rozcestí, možná budu od
   322 téhle chvíle navždycky patřit k těm špatným, sdílet tajemství se zlými lidmi,
   323 záviset na nich, poslouchat je, budu muset být jako oni. Hrál jsem si na muže
   324 a hrdinu a teď musím nést důsledky.
   325 Uvítal jsem, když se otec při mém příchodu pozastavil nad tím, že mám
   326 vlhké boty. To odvedlo jeho pozornost, nedovtípil se toho horšího, a já jsem
   327 byl s to snést výčitku, kterou jsem potají vztáhl i na to ostatní. Přitom ve
   328 mně zajiskřil zvláštní, nový pocit plný ostnů: cítil jsem nad otcem nadřazenost!
   329 Na okamžik jsem pocítil určité opovržení nad jeho nevědomostí, jeho
   330 plísnění kvůli mokrým botám mi připadalo malicherné. „Kdybys jen věděl!"
   331 myslel jsem si a připadal si jako zločinec, kterého vyslýchají kvůli ukradené
   332 housce, zatímco by se měl přiznat k vraždám. Byl to pocit ošklivý a odporný,
   333 ale silný, a měl jakýsi půvab a připoutával mě pevněji než kterákoli jiná
   334 myšlenka k mému tajemství a mé vině. Možná, pomyslel jsem si, šel Kromer
   335 na policii a udal mě už teď a nade mnou se stahují bouřlivá mračna,
   336 zatímco tady mě ještě mají za dítě!
   337 Z celého zážitku, jak jsem ho tu doposud vylíčil, byl tento okamžik tím
   338 důležitým a trvalým. Byla to první trhlina v otcově svatosti, byl to první
   339 zářez do sloupů, na nichž spočíval můj dětský život a které každý člověk,
   340 než se může stát sebou samým, musí rozbít. Z takovýchto zážitků, které
   341 nikdo nevidí, pozůstává vnitřní, podstatná linie našeho osudu. Zářez i trhlina
   342 zase zarostou, zacelí se a zapomenou, v nejtajnější komůrce však žijí a
   343 krvácejí dál.
   344 Já sám jsem se ihned toho nového pocitu zděsil, byl bych hned nato otci
   345 nejraději zlíbal obě nohy, abych ho za to odprosil. Za nic podstatného se
   346 však odprosit nedá, a to cítí a ví dítě zrovna tak dobře a zhloubi jako každý
   347 mudrc.
   348 Cítil jsem nutnost svou věc rozvážit, promyslet, co podniknu zítra; ale
   349 nedostal jsem se k tomu. Celý večer jsem se zaměstnával pouze přivykáním
   350 tomu, jak se pro mě změnilo ovzduší v našem obývacím pokoji. Nástěnné
   351 hodiny a stůl, bible a zrcadlo, police s knihami a obrazy na stěně jako by se
   352 se mnou loučily, musel jsem se stydnoucím srdcem přihlížet, jak můj svět,
   353 můj dobrý, šťastný svět se stává minulostí a odpoutává se ode mne, a nutně
   354 jsem tušil, jak jsem zakotvil a nové, vstřebávající kořeny zapustil v té temnotě
   355 a cizotě venku. Ponejprv jsem ochutnal smrti, a smrt má hořkou příchuť,
   356 neboť je zrozením, je strachem a úzkostí ze strašných změn.
   357 Jak jsem byl rád, když jsem konečně ležel v svém lůžku! Předtím jsem
   358 jako poslední očistec musel snést večerní pobožnost, zpívali jsme při ní pí11
   359 seň, která patřila k mým nejoblíbenějším. Jenže já nezpíval, každý tón byl
   360 pro mě jako jed a žluč. Nemodlil jsem se s ostatními, když otec pronášel
   361 požehnání, a když nakonec řekl: „- buď s námi se všemi!", v tu chvíli mě
   362 jakési trhnutí vyrvalo z jejich kruhu. Boží milost byla s nimi, se mnou ale už
   363 ne. Odešel jsem vychladlý a zhloubi vyčerpán.
   364 V lůžku, když už jsem v něm chvíli poležel a mile mě obklopovalo
   365 teplo a bezpečí, zabloudilo mé srdce v obavách ještě jednou zpět a rozbušilo
   366 se stísněné tím, co se stalo. Matka mi jako vždy dala dobrou noc, její krok
   367 ještě dozníval v mém pokoji a světlo její svíce probleskovalo škvírou ve
   368 dveřích. Teď; pomyslel jsem si, teď' se ještě jednou vrátí - vycítila to přece,
   369 políbí mě a zeptá se mě, dobrotivě a mnohoslibně se bude ptát, a já se pak
   370 rozpláču, ten kámen v hrdle se rozplyne a já ji obejmu a řeknu jí všecko, a
   371 pak to bude zase dobré, bude tu záchrana! A když dveřní škvíra potemněla,
   372 ještě pořád jsem naslouchal a myslel si, že se to tak určitě, určitě stane.
   373 Pak jsem se vrátil k tomu, co se stalo, a podíval se nepříteli do očí. Viděl
   374 jsem ho zřetelně, jedno oko měl přimhouřené, ústa se surově smála, a
   375 tak, jak jsem se na něj díval a stále víc mě hryzlo to, co nevyhnutelně přijde,
   376 byl on čím dál větší a ohyzdnější a v očích se mu ďábelsky blýskalo. Stál
   377 těsně u mě, dokud jsem neusnul, ale pak se mi nezdálo o něm a dnešku,
   378 nýbrž jsem měl sen, jak jedeme v člunu, rodiče, sestry a já, a kolem nás
   379 samý mír a zář prázdninového dne. Uprostřed noci jsem se probudil, cítil
   380 jsem, jak ve mně doznívá ta blaženost, viděl ještě, jak se v slunci lesknou
   381 bílé letní šaty sester, a pak jsem se z toho ráje zřítil zpět do toho, co se stalo,
   382 a znovu jsem stál tváří v tvář nepříteli s jeho zlýma očima.
   383 Ráno, když matka přispěchala a volala, že je už pozdě a proč ještě ležím
   384 v posteli, jsem vypadal špatně, a když se zeptala, je-li mi něco, začal jsem
   385 zvracet.
   386 To zjevně znamenalo určitý zisk. Velice jsem měl rád, když jsem byl
   387 trochu nemocný a směl celé ráno zůstat v posteli a pít heřmánkový čaj a
   388 naslouchat, jak matka uklízí ve vedlejším pokoji a Lina venku v předsíni
   389 vítá řezníka. Dopoledne bez školy bylo cosi kouzelného a pohádkového, v
   390 pokoji si pak začalo pohrávat slunce, to ale nebylo totéž slunce, před kterým
   391 se ve škole stahovaly zelené závěsy. Jenže dnes mi ani to nebylo po chuti,
   392 všechno znělo falešně.
   393 Ano, kdybych tak byl umřel! Ale bylo mi jen tak trochu nevolno, jako
   394 už často, a nic se tím nespravilo. Uchránilo mě to před školou, nechránilo
   395 však nikterak před Kromerem, který na mě čeká v jedenáct hodin na náměstí.
   396 A matčina přívětivost byla tentokrát beze vší útěchy; trápila mě a
   397 bolela. Záhy jsem začal předstírat spánek a přemýšlel. Nic to všecko nepomůže,
   398 v jedenáct musím být na náměstí. Proto jsem v deset hodin tiše vstal
   399 a řekl, že už se mi udělalo lépe. To jako obvykle v takových případech
   400 znamenalo, že buď musím znovu do postele nebo odpoledne do školy. Řekl
   401 jsem, že se mi chce do školy. Vymyslel jsem si plán.
   402 Bez peněz jsem za Kromerem nemohl. Bylo potřebí dostat se k té pokladničce,
   403 co mi patřila. Peněz v ní dost nebylo, to jsem věděl, naprosto ne
   404 dost; ale něco to přece jen bylo a nějaké tušení mi říkalo, že něco je lepší
   405 než nic a Kromera že musím aspoň uchlácholit.
   406 Měl jsem zlé pocity, když jsem se v ponožkách přikradl do matčina pokoje
   407 a vzal si pokladničku z jejího psacího stolu; ale tak zlé jako ta včerejší
   408 příhoda to nebylo. Srdce mi tlouklo, až jsem se dusil, a nebylo mi o nic lépe,
   409 když jsem dole pod schodištěm při první prohlídce zjistil, že pokladnička
   410 je zavřená. Dala se snadno otevřít, bylo potřebí jen prolomit tenkou plechovou
   411 mřížku; ale to lámání působilo bolest, teprve tím jsem se dopouštěl
   412 krádeže.
   413 Až do té doby šlo jen o pamlsky, bral jsem si kousky cukru a ovoce. Ale
   414 tohle byla krádež, třebaže to byly moje vlastní peníze. Cítil jsem, jak se
   415 znovu ocitám o krok blíž Kromerovi a jeho světu, jak to kousek po kousku
   416 jde se mnou pěkně s kopce, ale zatvrdil jsem se. Ať si mě třeba sebere čert,
   417 teď už není žádná cesta zpátky. Se strachem jsem přepočítával peníze, zněly
   418 v pokladničce, jako by byla plná, jenže ve dlani jich bylo prabídně málo.
   419 celkem pětašedesát feniků. Pokladničku jsem schoval dole v průjezdě, peníze
   420 jsem tiskl v sevřené dlani a z domu vyšel docela jinačí, než jsem kdykoli
   421 předtím vycházel z té brány. Jako by na mě někdo seshora volal; rychle
   422 jsem zmizel.
   423 Zbývalo ještě hodně času, oklikami jsem se plížil po uličkách změněného
   424 města, pod nikdy nevídanými mraky, kolem zkoumavě zírajících domů a
   425 podezřívavých lidí. Cestou jsem si vzpomněl, jak jeden můj spolužák našel
   426 jednou na Dobytčím trhu tolar. Byl bych se rád pomodlil, aby Bůh učinil
   427 zázrak a také mně dopřál takový nález. Jenže já už jsem neměl právo se
   428 modlit. A ani pak by se pokladnička znovu nedala dohromady.
   429 Franz Kromer mě viděl už zdaleka, avšak kráčel ke mně docela pomalu
   430 a jako by si mě nevšímal. Až když se octl blízko, pokynem mi rozkázal, ať
   431 ho následuji, a šel bez jediného ohlédnutí klidně dál, dolů Slaměnou ulicí a
   432 přes lávku, až se u posledních domů zastavil u jedné novostavby. Nepracovalo
   433 se tam, stály tam jen holé zdi bez dveří a oken. Kromer se ohlédl a vešel
   434 otvorem pro dveře, já za ním. Zabočil za zeď, pokynul mi a nastavil
   435 dlaň. „Máš?" zeptal se chladně.
   436 Vytáhl jsem sevřenou dlaň z kapsy a vysypal mu peníze na napřaženou
   437 ruku. Měl je spočítané, ještě než dopadl poslední pěťák.
   438 „To je pětašedesát feniků," řekl a podíval se na mě.
   439 „Ano," řekl jsem nesměle. „To je všecko, co mám, je to málo, já vím.
   440 Jenomže je to všecko. Víc nemám."
   441 „To jsem si myslel, že jsi chytřejší," vytkl mi téměř mírně. „Mezi poctivci
   442 musí být pořádek. Nechci po tobě nic, co se nepatří, to víš. Vem si ty
   443 svoje měďáky zas zpátky, na! Tamten - víš, koho myslím - se nepokouší se
   444 mnou smlouvat. On platí."
   445 „Jenže já víc nemám, opravdu nemám! Jsou to moje úspory."
   446 „To je tvoje věc. Nemám zájem, abys měl potíže. Dlužíš mi marku a
   447 pětatřicet feniků. Kdy je dostanu?"
   448 „Určitě je dostaneš, Kromere! Teď zrovna nevím - snad budu mít brzo
   449 víc, zítra nebo pozítří. Přece chápeš, že to nemůžu říct otci."
   450 „Po tom mi nic není. Já nejsem ten, kdo ti chce škodit. Mohl bych své
   451 peníze chtít mít ještě teď před obědem, no ne? A jsem chudý. Ty chodíš
   452 pěkně oblečený a k obědu dostaneš něco lepšího než já. Ale nic nepovím.
   453 Pro mě za mě trochu počkám. Pozítří na tebe zahvízdám, odpoledne, a ty si
   454 už poradíš. Znáš, jak hvízdám?"
   455 Předvedl mi to, slyšel jsem ho už často.
   456 „Ano," řekl jsem, „znám."
   457 Odešel tak, jako bych k němu nijak nepatřil. Byl to mezi námi jen obchod,
   458 nic víc.
   459 Ještě dnes, a tomu věřím, by mě Kromerovo zahvízdnutí vyděsilo, kdybych
   460 ho najednou znovu zaslechl. Od té chvíle jsem ho slyšel často, připadalo
   461 mi, že ho slyším pořád, bez ustání. Nebylo místa, nebylo hry, činnosti,
   462 myšlenky, kam by nepronikl ten hvizd, který způsoboval mou závislost a
   463 byl teď mým osudem. Častokrát jsem pobýval v naší květinové zahrádce,
   464 kterou jsem velice měl rád, za oněch mírných podzimních odpolední plných
   465 barev, a cosi mě zvláštně pudilo znovu se pouštět do chlapeckých her z dřívějších
   466 dob: jaksi jsem si hrál na hocha mladšího než já, který ještě je dobrý
   467 a svobodný, nevinný a v bezpečí. Ale uprostřed těch her, vždy tušený a přece
   468 vždy strašně rozjitřující a překvapivý, zazněl odněkud kromerovský
   469 hvízdot, přetrhl niť a zničil iluze. Potom jsem musel jít, musel jsem svého
   470 trýznitele následovat na nedobrá a ošklivá místa, musel jsem mu skládat
   471 účty a nechat se upomínat o peníze. Celé to trvalo možná pár týdnů, mně se
   472 však zdálo, že věčnost. Zřídka kdy jsem měl peníze, pěťák anebo desetifenik,
   473 ukradený z kuchyňského stolu, když tam Lina nechala stát koš z trhu.
   474 Pokaždé mi Kromer nadával a zasypával mě opovržením; já že to jsem, kdo
   475 ho podvádí a chce mu upřít jeho právo, já že jsem, kdo ho okrádá a přivádí
   476 do neštěstí! Nemnohokrát mi v životě bída sahala až tak těsně k srdci, nikdy
   477 jsem nepociťoval větší beznaděj, větší závislost.
   478 Pokladničku jsem naplnil hracími žetony a uložil zase na místo, nikdo se
   479 po ní neptal. Ale i to se mohlo každým dnem provalit. Ještě víc než Kromerova
   480 surového hvízdání jsem se často bál matky, když se tiše postavila vedle
   481 mne - nepřišla snad, aby se zeptala na pokladničku?
   482 Protože jsem se ke svému ďáblu vícekrát dostavil bez peněz, začal mě
   483 mučit a využívat jinak. Musel jsem pro něj pracovat. Měl uloženy pro svého
   484 otce pochůzky, obstarat jsem je musel já. Anebo mi nařídil vykonat něco
   485 obtížného, skákat na jedné noze deset minut, připevnit nějakému kolemjdoucímu
   486 na kabát cár papíru. Ve snech mnohých nocí tato trápení pokračovala,
   487 celý jsem se tíhou těch můr zpotil.
   488 Určitou dobu jsem byl nemocný. Často jsem zvracel a měl slabou zimnici,
   489 v noci jsem však ležel zmáčený potem a v horečce. Matka cítila, že něco
   490 není v pořádku, a projevovala mnoho účasti, která mě trýznila, protože jsem
   491 ji nemohl opětovat důvěrou.
   492 Jednou, když už jsem ležel, mi přinesla kousek čokolády. Byl to náznak
   493 dřívějších časů, kdy jsem večer, když jsem byl předtím hodný, často pro
   494 usnutí dostával takové útěšné laskominy. A teď tu stála a podávala mi kousek
   495 čokolády. Měl jsem v sobě takovou bolest, že jsem byl schopen jen zavrtět
   496 hlavou. Ptala se, co mi schází, a hladila mě po hlavě. Dokázal jsem jen
   497 vyhrknout: „Ne! Ne! Já nic nechci." Položila čokoládu na noční stolek a
   498 odešla. Když se mě nazítří na to chtěla přeptat, tvářil jsem se, že už o ničem
   499 nevím.
   500 Můj stav v té době byl něco jako šílenství. Uprostřed spořádaného míru
   501 našeho domu jsem žil plachý a ztrýzněný jako nějaké strašidlo, života druhých
   502 jsem se neúčastnil, zřídka kdy jsem se na chvíli od sebe odpoutal. Vůči
   503 otci, který mi často činil podrážděné výtky, jsem byl uzavřený a chladný.
   504 KAPITOLA
   505 Kain
   506 Vysvobození z mých muk přišlo ze zcela nečekané strany a zároveň
   507 vstoupilo do mého života cosi nového, co působí až dodnes.
   508 Na naši latinskou školu přišel, nebylo tomu dlouho, nový žák. Byl synem
   509 jedné zámožné vdovy, která se přistěhovala k nám do města, a nosil na rukávu
   510 smuteční pásku. Chodil do vyšší třídy než já a byl o několik let starší,
   511 ale jako všem, i mně byl záhy nápadný. Ten zvláštní žák jako by byl mnohem
   512 starší, než vypadal, na nikoho nepůsobil chlapeckým dojmem. Mezi
   513 námi dětinskými kluky se pohyboval cize a rozhodně jako muž, spíš jako
   514 pán. Ob1íbený nebyl, her a natož rvaček se neúčastnil, jen jeho sebevědomý
   515 a rozhodný tón vůči učitelům se ostatním líbil. Jmenoval se Max Demian.
   516 Jednoho dne, jak se v naší škole tu a tam stávalo, byla z jakýchsi důvodů
   517 do naší velmi prostorné učebny umístěna ještě jedna třída. Byla to Demianova
   518 třída. My malí jsme měli biblickou dějepravu, velcí museli psát slohovou
   519 práci. Zatímco do nás vtloukali příběh o Kainu a Ábelovi, často jsem se
   520 zadíval směrem k Demianovi, jehož tvář mě zvláštním způsobem fascinovala,
   521 a pozoroval, jak ten chytrý, jasný, neobyčejně pevný obličej se sklání
   522 nad úlohou soustředěně a pln ducha; nevypadal vůbec jako žák píšící úlohu,
   523 nýbrž jako badatel, který sleduje vlastní problémy. Příjemný mi vlastně nijak
   524 nebyl, naopak jsem cítil cosi proti němu, byla v něm přílišná nadřazenost
   525 a chlad, v jeho bytosti byla přílišná a vyzývavá jistota a oči měly výraz
   526 dospělého - to děti nikdy nemají rády - a bylo v nich trochu smutku a občas
   527 se v nich posměšně zablýsklo. Přesto mě to nutilo pořád se na něho dívat
   528 bez ohledu na to, zda byl příjemný či protivný; sotva však na mne jednou
   529 zamířil zrak, vyděšen jsem svůj pohled odvrátil. Když dnes uvažuji o tom,
   530 jak tehdá jako žák vypadal, mohu jen říci: v každém ohledu byl jinačí než
   531 ostatní, měl jakýsi naprosto svébytný a osobní punc, a byl proto nápadný -
   532 zároveň ale dělal všechno, jen aby nápadný nebyl, pohyboval a choval se
   533 jako přestrojený princ, který se octl mezi vesnickými kluky a ze všech sil se
   534 snaží, aby se jim podobal.
   535 Cestou ze školy šel za mnou. Když se ostatní rozprchli, předešel mě a
   536 pozdravil. I ten pozdrav, přestože přitom napodobil náš školácký tón, byl
   537 velmi dospělý a zdvořilý.
   538 „Nepůjdem kousek spolu?" zeptal se vlídně. Zalichotilo mi to a přikývl
   539 jsem. Pak jsem mu popsal, kde bydlím.
   540 „Ale, v tom domě?" řekl s úsměvem. „Ten už znám. Nad vašimi domovními
   541 dveřmi je umístěna taková podivuhodná věc, hned mě zaujala."
   542 Ani jsem hned nevěděl, co má na mysli, a překvapilo mě, že patrně zná
   543 náš dům lépe než já. Zřejmě myslel ten závěrový kámen v podobě jakéhosi
   544 znaku v klenutí nad domovní bránou, jenže ten už byl za celé ty věky
   545 zploštělý a také ho často přetřeli barvou, s námi a naší rodinou, pokud mi
   546 bylo známo, neměl nic společného.
   547 „O tom nic nevím," řekl jsem nesměle. „Je to nějaký pták či cosi podobného,
   548 musí to být moc staré. Dům prý dřív patříval nějakému klášteru."
   549 „To je možné," přikývl. „Jen si to dobře prohlédni! Tyhle věci jsou
   550 mnohdy velice zajímavé. Myslím si, že to je krahujec."
   551 Pokračovali jsme v chůzi, byl jsem ve velkých rozpacích. Náhle se Demian
   552 zasmál, jako by ho napadlo něco veselého.
   553 „Byl jsem přece při vyučování ve vaší třídě," řekl živě. „Příběh o Kainovi,
   554 co nosí na čele znamení, že? Líbí se ti ta historie?"
   555 Ne, zřídka kdy se mi líbilo něco z toho všeho, čemu jsme se museli učit.
   556 Ale neodvažoval jsem se to říci, vždyť to bylo, jako by se mnou hovořil
   557 někdo dospělý. Řekl jsem, že se mi ten příběh docela líbí.
   558 Demian mi poklepal na rameno.
   559 „Přede mnou nemusíš nic předstírat, kamaráde. Jenže ta historie je doopravdy
   560 velmi pozoruhodná, mám za to, že je mnohem pozoruhodnější než
   561 většina ostatních, co se o nich mluví ve vyučování. Učitel o tom ani tak moc
   562 nepověděl, jen takové ty běžné věci o Bohu a hříchu atakdále. Jenže já si
   563 myslím - " vtom se zarazil, usmál se a zeptal: „Zajímá tě to vůbec?"
   564 „Dobrá, tak já si myslím," pokračoval, „že ten Kainův příběh se dá vykládat
   565 i docela jinak. Většina těch věcí, čemu nás učí, je určitě pravdivá a
   566 správná, ale je možné se na ně dívat i jinak než učitelé a většinou pak mají
   567 mnohem lepší smysl. Třeba s tím Kainem a tím jeho znamením na čele přece
   568 člověk nemůže nijak být spokojen v té podobě, jak nám to vysvětlují.
   569 Nezdá se ti taky? Že někdo ve sporu zabije svého bratra, to se jistě může
   570 stát, a že potom dostane strach a zkrotne, i to je možné. Ale že za svou zbabělost
   571 ještě navíc dostane jako vyznamenání řád, který ho chrání a nahání
   572 strach všem ostatním, to už je značně podivné."
   573 „Ovšem," řekl jsem se zájmem: celá věc mě začínala upoutávat. ,Jenže
   574 jak ten příběh vyložit jinak?"
   575 Plácl mě po rameni.
   576 „Docela prostě! Co tu bylo a čím ten příběh začal, bylo to znamení. Prostě
   577 existoval jeden člověk a měl v obličeji něco, co těm druhým nahánělo
   578 strach. Neodvažovali se ho dotknout, imponoval jim, on i jeho děti. Možná
   579 anebo jistě to ale ve skutečnosti nebylo znamení na čele, jako třeba poštovní
   580 razítko, tak hrubě to v životě chodí zřídka kdy. Mnohem spíš to bylo cosi
   581 neobvyklého, stěží postřehnutelného, trochu víc ducha a smělosti ve zraku,
   582 než na co byli lidé zvyklí. Takový muž měl moc, takového muže se báli.
   583 Měl ,znamení`. Ať si to vysvětlovali, jak chtěli. A ,ono` se člověku chce
   584 vždycky toho, co je pro něj pohodlné a dává mu za pravdu. Lidé pociťovali
   585 před Kainovými dětmi strach, vždyť měly ,znamení`. Pročež se znamení
   586 nevysvětlovalo jako něco, čím bylo, totiž vyznamenání, nýbrž jako opak.
   587 Říkalo se, že ta stvoření se znamením jsou divná, a také byla. Lidé s odvahou
   588 a charakterem jsou pro ostatní vždycky značně divní. Bylo velice nepohodlné,
   589 že se vyskytl takovýto rod divných neohroženců, a tak se tomuto
   590 pokolení přisoudilo zvláštní označení a bajka, jednak jako pomsta a také
   591 trochu ,jako odškodnění za vystálý strach. - Chápeš?"
   592 „Ano - to znamená - Kain že vlastně ani nebyl nijak zlý? A celý ten příběh
   593 v bibli že vlastně není pravda?"
   594 „Ano i ne. Tak staré, prastaré příběhy jsou pokaždé pravdivé, ale nebyly
   595 vždycky zaznamenány a nevysvětlují se vždycky tak, jak by bylo správné.
   596 Zkrátka já si myslím, že Kain byl skvělý chlapík, a jenom proto, že z něho
   597 měli strach, na něho nalepili tu historku. Ten příběh byla prostě povídačka,
   598 jaké mezi lidmi kolují, a naprostá pravda to byla potud, že Kain a jeho děti
   599 opravdu nosili něco jako ,znamení` a byli jiní než většina lidí."
   600 Byl jsem celý užaslý.
   601 „A to si i myslíš, že ani to zabití není pravda?" zeptal jsem se uchváceně.
   602 „Ale ano! - Určitě to je pravda. Silný zabil slabého. Jestli to opravdu byl
   603 jeho bratr, o tom se dá pochybovat. Není to důležité, koneckonců všichni
   604 lidé jsou bratři. Tedy silný zabil slabého. Možná to byl hrdinský čin, možná
   605 také ne. V každém případě byli teď ostatní slabí plní strachu, velice si stěžovali,
   606 a když dostali otázku: ,Tak proč prostě vy teď nezabijete jeho?`, pak
   607 neřekli: ,Protože jsme zbabělci,' ale jejich odpověď byla: ,To nejde. On má
   608 znamení. Bůh ho poznamenal!` Tak nějak musel ten podvod vzniknout. -
   609 Ale já tě jen zdržuji. Tak sbohem!"
   610 Zabočil do Staré uličky a zanechal mě samotného a v úžasu, jaký jsem
   611 dosud nezažil. Sotva zmizel, všecko, co řekl, mi připadalo naprosto k nevíře.
   612 Kain ušlechtilý člověk a Ábel zbabělec! Kainovo znamení jako vyznamenání!
   613 Bylo to absurdní. Bylo to bohaprázdné rouhání. A co Pán Bůh?
   614 Copak nepřijal Ábelovu oběs, copak Ábela nemiloval? - Ne, taková pitomost!
   615 A dostal jsem podezření, že si Demian ze mě chtěl ztropit posměch a
   616 vlákat mě na tenký led. Proklatě chytrý chlapík je to a jak umí mluvit, ale
   617 tohle – ne.
   618 Přesto jsem se však nikdy o nějakém biblickém či jiném příběhu nenapřemýšlel
   619 tolik jako nyní. A už dávno jsem na Franze Kromera nezapomněl
   620 tak dokonale, celé hodiny, celý večer. Doma jsem si ten příběh ještě jednou
   621 pročetl tak, jak je vypsán v bibli, byl krátký a zřetelný, a byla to úplná pošetilost
   622 hledat pro něj nějaký zvláštní výklad. To by se pak mohl každý vrah
   623 prohlásit za miláčka Božího! Ne, je to nesmysl. Hezký byl jenom způsob,
   624 jak Demian dovedl ty věci říkat, tak zlehka a pěkně, jako by to všecko byla
   625 samozřejmost, a navíc ještě ty jeho oči!
   626 Ovšem i se mnou nebylo něco v pořádku, dokonce jsem byl velmi v nepořádku.
   627 Žil jsem dosud ve světě jasném a čistém, sám jsem byl něco jako
   628 Ábel, a teď jsem vězel tak dlouho v tom „druhém", tak jsem upadl a klesl, a
   629 přece jsem v podstatě za to ani tolik nemohl! Jak to s tím tedy vlastně je? A
   630 vtom mnou probleskla jedna vzpomínka, až mi na okamžik téměř vzala
   631 dech. Toho hrozného večera, kdy se začala má současná bída, tenkrát to s
   632 mým otcem, jak jsem na okamžik jeho samého i ten jeho jasný svět a celou
   633 moudrost najednou jakoby s pohrdáním prohlédl! Ano, to jsem si já sám,
   634 sám Kain a s jeho znamením, představoval, že to znamení není žádná hanba,
   635 že je to vyznamenání a já že se svou zlobou a svým neštěstím stojím výš
   636 než otec, výš než všichni dobří a zbožní.
   637 Tu věc jsem tenkrát neprožil formou takovéto jasné myšlenky, ale bylo
   638 to tam už všecko obsaženo, bylo to
   639 jen vzplanutí citů a podivných hnutí, působilo mi to bolest a přesto naplňovalo
   640 hrdostí.
   641 Když jsem to zvážil - jak podivuhodně ten Demian hovořil o těch neohrožencích
   642 a bázlivcích! Jak zvláštní byl jeho výklad znamení na Kainově
   643 čele! A jak jeho zrak, prazvláštně, jako zrak dospělého, přitom úžasně planul!
   644 A neurčitě mi hlavou projela domněnka: - není on sám, ten Demian,
   645 jakýsi Kain? Proč by ho hájil, kdyby se mu necítil podobný? Proč má ve
   646 zraku takovou moc? Proč mluví tak posměšně o těch „ostatních", bázlivcích,
   647 kteří jsou přece ti zbožní a Bůh v nich má zalíbení?
   648 Ty myšlenky ne a ne ve mně ustat. Do studny spadl kámen, a ta studna
   649 byla moje vlastní duše. A na dlouhou, velice dlouhou dobu byla ta věc s
   650 Kainem, zabitím a znamením oním bodem, z něhož vycházely všechny
   651 moje pokusy o poznání, všechny pochybnosti a kritika.
   652 Všiml jsem si, že se Demianem hodně zabývají i ostatní žáci. O jeho příběhu
   653 s Kainem jsem nikomu nic neřekl, ale Demian zjevně zajímal druhé i
   654 jinak. Alespoň se o něm, „nováčkovi", šířilo mnoho pověstí. Kdybych je
   655 všechny ještě znal, každá by na něj vrhla nějaké světlo, každá by se dala
   656 nějak vyložit. Vím už jen, že se zprvu proslýchalo, jak velmi je Demianova
   657 matka bohatá. Také se říkalo, že vůbec nechodí do kostela a ani její syn. Prý
   658 jsou to židé, rozhlašoval jeden, ale že to mohou být i tajní mohamedáni. Dál
   659 se vyprávěly bajky o Demianově tělesné síle. Jisté bylo to, že nejsilnějšího
   660 žáka z jejich třídy, který ho vyzval na zápas a po odmítnutí mu spílal zbabělců,
   661 Demian strašlivě pokořil. Ti, co byli přitom, vyprávěli, že ho Demian
   662 prostě jen uchopil rukou za vaz a pevně stiskl a ten kluk že ihned zbledl a
   663 pak se odplížil a několik dní že vůbec nemohl hýbat paží. Ten večer se dokonce
   664 tvrdilo, že umřel. To všecko bylo chvíli v oběhu, všemu se věřilo,
   665 všechno bylo vzrušující a neobyčejné. Pak to na čas ustalo. Ale zanedlouho
   666 mezi námi školáky vyvstaly nové pověsti, tentokrát o tom, že Demian má
   667 důvěrné styky s děvčaty a že „všecko ví".
   668 Má záležitost s Franzem Kromerem zatím šla svou neodvratnou cestou.
   669 Neunikl jsem mu, a i když mě občas nechával i několik dní na pokoji, byl
   670 jsem přece jen k němu připoután. Žil se mnou ve snech jako můj stín, a co
   671 mi ve skutečnosti ani neudělal, to ho ve snech nechala dělat moje fantazie a
   672 já jsem byl jeho naprostým otrokem. V těch snech - snů jsem měl vždycky
   673 nadbytek - jsem žil víc než ve skutečnosti, a ty stíny mi ubíraly na síle a
   674 životě. Mimo jiné se mi často zdálo, jak mě Kromer týrá, jak po mně plive a
   675 klečí na mně a, což bylo ještě horší, mě svádí k těžkým zločinům - ani ne
   676 tak svádí, nýbrž mě prostě k nim svým mocným vlivem donucuje. Nejstrašnějším
   677 z těch snů, ze kterého jsem se probudil napůl šílený, byl vražedný
   678 útok na mého otce. Kromer nabrousil nůž a dal mi ho do ruky, stáli jsme za
   679 stromy v jednom stromořadí a na někoho čekali, na koho, to jsem nevěděl;
   680 ale když se blížily něčí kroky a Kromer mi stiskl paži na znamení, že to je
   681 ten, koho musím probodnout, byl to můj otec. Vtom jsem se probudil.
   682 Mimo tyto věci jsem sice ještě myslel na Kaina a Ábela, méně však už
   683 na Demiana. Když ke mně poprvé zas přistoupil, stalo se to podivným způsobem
   684 opět ve snu. Znovu se mi totiž zdálo o tom, jak jsem týrán a znásilňován,
   685 jenže místo Kromera nyní na mně klečel Demian. A dočista nové
   686 bylo a hluboce na mě zapůsobilo to, že všechno, co jsem od Kromera zakoušel
   687 v mukách a s odporem, to jsem od Demiana snášel rád a s pocity, v
   688 nichž byly blaho a strach zastoupeny stejnou měrou. Stejný sen jsem měl
   689 dvakrát, pak místo Demiana znovu nastoupil Kromer.
   690 Co jsem prožíval ve snech a co ve skutečnosti, to už dávno nedokážu od
   691 sebe oddělit. V každém případě má nedobrá závislost na Kromerovi pokračovala
   692 a nijak neskončila, když jsem mu ze samých drobných krádeží dlužnou
   693 částku konečně splatil. Ne, on teď o všech těch krádeží věděl, neboť se
   694 mě pokaždé vyptával, odkud ty peníze jsou, a já jsem byl v jeho rukou víc
   695 než kdy předtím. Často vyhrožoval, že všechno poví mému otci, a pak byl
   696 můj strach sotva větší než hluboká lítost nad tím, že jsem to neudělal hned
   697 na začátku sám. Avšak, vzdor veškeré mé bídě, jsem přesto nelitoval všeho,
   698 aspoň ne vždy, a jako bych občas cítil, že to všecko tak musí být. Nade
   699 mnou se vznášel osud a nebylo k ničemu chtít ho prorazit.
   700 Rodiče nejspíš nemálo trpěli tímto stavem. Zachvátil mě jakýsi cizí
   701 duch, už jsem nepatřil do našeho společenství, které bylo tak vroucné a po
   702 němž mě často přepadal zběsilý stesk jako po ztraceném ráji. Především
   703 matka se mnou zacházela spíše jako s chorým než jako se zloduchem, ale
   704 jak se věci měly opravdu, to jsem mohl vypozorovat z chování obou mých
   705 sester. Z tohoto chování, které bylo velmi šetrné a přesto mě nekonečně
   706 trýznilo, zřetelně vycházelo najevo, že jsem pro ně jako posedlý, kterého je
   707 pro jeho stav třeba spíš litovat než plísnit, v němž se ale zahnízdilo zlo. Cítil
   708 jsem, že se za mne ostatní modlí, jinak než jindy, a pociťoval marnost těch
   709 modliteb. Často jsem cítil palčivou touhu po úlevě, prahnul jsem po tom se
   710 pořádně vyzpovídat, ale přitom jsem předem věděl, že ani matce ani otci
   711 bych nedokázal všechno náležitě povědět a vysvětlit. Věděl jsem, že by to
   712 přijali vlídně, že by ke mně byli šetrní, ba mě i litovali, ale že by mi docela
   713 neporozuměli, chápali by to všechno jako jakési vykolejení, a on to přece
   714 byl osud.
   715 Vím, leckdo neuvěří, že dítě ani ne jedenáctileté je s to takto cítit. Takovým
   716 lidem svou věc nevyprávím. Vyprávím ji těm, kdo člověka znají lépe.
   717 Dospělý, který se naučil proměňovat část svých pocitů v myšlenky, tyto
   718 myšlenky u dítěte postrádá a má tedy za to, že se tu nevyskytují ani zážitky.
   719 Já jsem však jen zřídka kdy ve svém životě tak hluboce prožíval a trpěl jako
   720 tenkrát.
   721 Jednoho deštivého dne si mě můj trýznitel předvolal na Hradní náměstí a
   722 tak jsem tam stál a nohou rýpal v mokrém kaštanovém listí, které se stále
   723 snášelo z černých stromů zmáčených krůpějemi. Peníze jsem neměl, ale
   724 schoval jsem si předtím dva koláče a měl je s sebou, abych Kromerovi mohl
   725 dát aspoň něco. Už dávno jsem tomu přivykl, takhle někde postávat v koutě
   726 a čekat na něj, často velmi dlouho, a bral jsem to prostě tak, jak člověk bere
   727 to, co se nedá změnit.
   728 Konečně se Kromer objevil. Tentokrát se nezdržel dlouho. Párkrát mě
   729 dloubl do žeber, zasmál se, vzal si koláče, dokonce mi nabídl vlhkou cigaretu,
   730 kterou jsem ale nepřijal, a byl přívětivější než obvykle.
   731 „Počkej," řekl na odchodu, „abych nezapomněl - příště bys s sebou mohl
   732 vzít svou sestru, tu starší. Jak se vůbec jmenuje?"
   733 Nic jsem nechápal, také jsem nic na to neřekl. Jen jsem se na něj udiveně
   734 díval.
   735 „Nedošlo ti to? Přivedeš sestru!"
   736 „Ale, Kromere, to nejde. To nesmím, a ona by taky nepřišla."
   737 Byl jsem připraven na to, že přijde zas nějaké nové týrání a záminka.
   738 Dělával to často, vyžadoval něco nemožného, aby ve mně vzbudil hrůzu,
   739 ponižoval mě a potom se sebou nechal vyjednávat. Musel jsem se pak vykoupit
   740 penězi nebo nějakými dárky.
   741 Tentokrát byl ale docela jiný. Mé zdráhání ho skoro ani nerozzlobilo.
   742 „No," řekl nato, „ty si to ještě rozmyslíš. Chci se s tvou sestrou seznámit.
   743 Však ono to nějak půjde. Prostě ji vezmeš s sebou na procházku a já se přidám.
   744 Zítra na tebe zapískám a ještě to spolu projednáme."
   745 Když byl z dohledu, teprve mi začalo svítat o smyslu jeho žádosti. Byl
   746 jsem ještě naprosté dítě, ale z všelijakých zvěstí jsem věděl, že hoši a dívky,
   747 když trochu dospějí, mohou spolu tropit nějaké tajemné, pohoršlivé a zakázané
   748 věci. A já teď tedy mám - náhle jsem jasně pochopil, co to je za hrůzu!
   749 Okamžitě jsem se rozhodl, že to nikdy neudělám. Ale co se pak stane a jak
   750 se mi Kromer pomstí, na to jsem se ani neodvažoval pomyslet. Nastávalo
   751 pro mě nové utrpení, jako by už toho nebylo dost.
   752 V beznaději jsem přecházel prázdným náměstím, ruce v kapsách. Nová
   753 muka, nové otroctví!
   754 Vtom na mě zavolal svěží, hluboký hlas. Vyděsil jsem se a dal se na
   755 útěk. Někdo běžel za mnou, zezadu mě jemně uchopila něčí ruka. Byl to
   756 Max Demian.
   757 Vzdal jsem se.
   758 „To jsi ty?" řekl jsem nejistě. „Tys mě ale vylekal!"
   759 Zadíval se na mě a nikdy neměl jeho pohled víc dospělosti, převahy a
   760 pronikavosti než teď. Už dlouho jsme spolu nemluvili.
   761 „To je mi líto," řekl se svou navyklou zdvořilostí a přitom velice rozhodně.
   762 „Ale poslyš, proč by se měl člověk nechat polekat?"
   763 „No, to se přece může stát."
   764 „Zdá se. Ale podívej se: když se někoho tak polekáš, potom ten někdo
   765 začne uvažovat. Je mu to divné, vyvolá to zvědavost. Ten někdo si pomyslí,
   766 to je zvláštní, že se tak dáš vyděsit, a pomyslí si dál: takové to je, jen když
   767 člověk má strach. Zbabělci mají vždycky strach; ale já si myslím, že ty
   768 vlastně zbabělec nejsi. Že? Samozřejmě nejsi také žádný hrdina. Jsou věci,
   769 ze kterých máš strach; jsou také lidé, kterých se bojíš. A to by člověk nikdy
   770 neměl. Ne, z lidí člověk nikdy nemá mít strach. Mě se přece nebojíš? Či
   771 ano?"
   772 „Ne, ne, vůbec ne."
   773 „No tak vidíš. Ale jsou lidé, ze kterých máš strach?"
   774 „Já nevím... Nech mě být, co vlastně po mně chceš?"
   775 Držel se mnou krok - zrychlil jsem předtím chůzi, pomýšlel jsem na útěk
   776 - a z boku jsem cítil pohled.
   777 „Aspoň předpokládej," začal nanovo, „že to s tebou myslím dobře. Strach
   778 ze mě v žádném případě mít nemusíš. Rád bych s tebou udělal pokus, je to
   779 legrace a můžeš se přitom naučit něčemu, co je moc užitečné. Dávej pozor!
   780 - Tak se tedy pokusím o umění, kterému se říká čtení myšlenek. Není to
   781 žádné čarování, ale když člověk neví, jak se to dělá, pak to vypadá hodně
   782 podivně. Lidé se tím dají náramně překvapit. - Tak se o to pokusíme. Takže:
   783 mám tě rád anebo se o tebe zajímám a chci teď vypátrat, jak to vypadá v
   784 tobě uvnitř. Už jsem k tomu udělal první krok. Vylekal jsem té - jsi tedy
   785 lekavý. Jsou tedy věci a lidé, kterých se bojíš. Kde je příčina? Z nikoho není
   786 třeba mít strach. Jestliže se někoho bojíme, je to proto, že jsme tomu někomu
   787 poskytli nad sebou moc. Například jsme provedli něco špatného a ten
   788 druhý to ví -pak má nad tebou moc. Chápeš? To je přece jasné, ne?"
   789 Díval jsem se mu bezmocně do obličeje, který byl jako vždy vážný a
   790 chytrý, a také vlídný, ale beze vší něžnosti, spíše přísný. Byla v něm spravedlnost
   791 či cosi podobného. Nevěděl jsem, co se se mnou děje; stál přede
   792 mnou jako nějaký čaroděj.
   793 „Pochopils to?" zeptal se ještě jednou.
   794 Přikývl jsem. Říci něco jsem nedokázal.
   795 „Vždyť jsem ti řekl, že čtení myšlenek vypadá divně, ale jde to docela
   796 přirozeně. Mohl bych ti například poměrně přesně povědět, co sis o mně
   797 myslel, když jsem ti tehdy vykládal příběh o Kainu a Ábelovi. Ale to sem
   798 teď nepatří. Taky považuji za možné, že se ti o mně někdy zdálo. Ale
   799 nechme toho. Jsi chytrý chlapec, většina jsou takoví hlupáci! Občas si rád
   800 popovídám s nějakým chytrým hochem, ke kterému mám důvěru. Nemáš
   801 snad nic proti tomu?"
   802 „Kdepak. Jen ale vůbec nechápu -"
   803 „Zůstaňme ještě u toho legračního pokusu! Zjistili jsme tedy: chlapec S.
   804 je lekavý - bojí se někoho - má pravděpodobně s tím někým tajemství, které
   805 ho velmi zatěžuje. - Je to tak nějak?"
   806 Jako ve snu jsem podléhal jeho hlasu, jeho vlivu. Jen jsem přikyvoval.
   807 Copak tu nepromlouval hlas, který mohl vycházet pouze ze mne samotného?
   808 Který všechno ví? Který všechno ví lépe a jasněji než já sám?
   809 Demian mě mohutně plácl přes rameno.
   810 „Takže to souhlasí. To jsem si mohl myslet. Teď už jen jedinou otázku:
   811 víš, jak se jmenuje ten kluk, co odtud před chvílí odcházel?"
   812 Zhloubi jsem se vyděsil, mé vypátrané tajemství se bolestně svíjelo
   813 zpátky dovnitř, nechtělo se mu ven na světlo.
   814 „Jaký kluk? Žádný tu nebyl, jen já."
   815 Jenom ven s tím," smál se. „Jak se jmenuje?"
   816 Zašeptal jsem: „Myslíš Franze Kromera?"
   817 Spokojeně přikývl.
   818 „Bravo! Jsi pašák, ještě z nás budou přátelé. Ale teď ti musím něco říct:
   819 ten Kromer či jak se jmenuje, to je darebák. Jeho obličej mi říká, že je ničema.
   820 Co ty na to?"
   821 „Ano, ano," povzdechl jsem si, „je darebák, je to ďábel! Ale on se nesmí
   822 nic dovědět! Pro živého Boha, on se nesmí nic dovědět! Znáš ho? Zná on
   823 tebe?"
   824 „Jen se uklidni! Je pryč a nezná mě - ještě mě nezná. Ale docela rád
   825 bych se s ním seznámil. Chodí do obecné školy?"
   826 „Ano."
   827 „Do které třídy?"
   828 „Do páté. - Ale nic mu neříkej! Prosím tě, jen mu nic neříkej!"
   829 „Buď klidný, nic se ti nestane. Nejspíš nemáš chuť mi o tom Kromerovi
   830 povědět trochu víc?"
   831 „Nemůžu! Ne, nech mě!"
   832 Chvíli mlčel.
   833 „Škoda," řekl, „mohli jsme v tom pokusu ještě dál pokračovat. Jenže nechci
   834 tě trápit. Ale chápeš, že ten tvůj strach před ním není nic správného?
   835 Takový strach nás úplně ničí, toho se člověk musí zbavit, i ty, chceš-li, aby
   836 z tebe byl správný chlapík. Rozumíš?"
   837 „Jistě, máš úplně pravdu... jenomže to nejde. Vždyť ty nevíš..."
   838 „Už jsi poznal, že vím leccos, víc než sis dokázal pomyslet. - Dlužíš mu
   839 snad peníze?"
   840 „Ano, to taky, ale to není to hlavní. Nemůžu ti to říct, nemůžu!"
   841 „Tak ti tedy nijak nepomůže, když ti dám tolik, kolik mu dlužíš? - Mohl
   842 bych ti ty peníze beze všeho dát."
   843 „Ne, ne, o to nejde. A jenom tě prosím: nikomu o tom neříkej! Ani slovo!
   844 To by pro mě bylo hrozné neštěstí!"
   845 „Spolehni se na mě, Sinclaire. Jednou mi ta vaše tajemství povíš - "
   846 „Nikdy, nikdy!" vykřikl jsem zprudka.
   847 „Jak si přeješ. Měl jsem na mysli jen to, že mi možná později někdy povíš
   848 víc. Pouze dobrovolně, to se rozumí samo sebou. Přece si nemyslíš, že
   849 budu stejný jako Kromer?"
   850 „Ale kdepak - jenže ty o ničem nevíš!"
   851 „Vůbec o ničem. Jenom o tom přemýšlím. A já nikdy nebudu jako Kromer,
   852 to mi věř. Taky mi nejsi nic dlužen."
   853 Dlouho jsme mlčeli a já se pomalu uklidňoval. Ale bylo mi stále záhadnější,
   854 jak Demian všechno věděl.
   855 „Půjdu teď domů," řekl a zahalil se v tom dešti těsněji do svého pláště.
   856 „Jen bych ti ještě jednou rád připomněl - když už jsme se dostali tak daleko
   857 -, měl by ses toho dareby zbavit! A nepůjde-li to opravdu nijak jinak, tak ho
   858 zab! Líbilo by se mi to a zaimponovalo, kdybys to udělal. I bych ti pomohl."
   859 Znovu mě přepadl strach. Najednou jsem se znovu rozpomněl na příběh
   860 o Kainovi. Udělalo se mi nanic a dal jsem se tiše do pláče. Té hrůzy kolem
   861 mě bylo už příliš.
   862 „Jen klid," usmíval se Max Demian. „Jdi pěkně domů! My už to zvládneme.
   863 I když zabít ho by bylo to nejjednodušší. V takových věcech je to
   864 nejjednodušší také i to nejlepší. U toho svého přítelíčka Kromera nejsi
   865 zrovna v nejlepších rukou."
   866 Vrátil jsem se domů a připadalo mi, jako bych byl pryč celý rok. Všechno
   867 vypadalo jinak. Mezi mnou a Kromerem se objevilo něco jako budoucnost,
   868 cosi jako naděje. Už jsem nebyl sám! A až nyní jsem viděl, jak strašně
   869 sám jsem byl se svým tajemstvím po celé ty dlouhé týdny. A ihned mě napadlo,
   870 co jsem už tolikrát promyslel: že by mi zpověď před rodiči ulevila,
   871 ale přesto mě docela nevykoupila. A teď jsem se málem vyzpovídal, někomu
   872 jinému, cizinci, a tušení vykoupení mi prudce zavanulo vstříc jako silná
   873 vůně!
   874 Vzdor tomu nebyl můj strach zdaleka ještě překonán a já jsem byl připraven
   875 na ještě dlouhé a hrozné půtky se svým nepřítelem. Tím podivuhodnější
   876 mi připadalo, že všechno proběhlo tak v tichosti, tak dočista vskrytu a
   877 klidně.
   878 Kromerovo hvízdnutí před naším domem se neozvalo, jeden den, dva
   879 dny, tři dny, celé týdny. Neodvažoval jsem se tomu vůbec uvěřit a vnitřně
   880 jsem byl na číhané, jestli zčistajasna, právě když to člověk vůbec nečeká,
   881 nebude zase dole čekat. Ale nečekal, neobjevoval se! S nedůvěrou vůči nové
   882 svobodě jsem tomu pořád ještě docela nevěřil. Až jsem konečně sám na
   883 Franze Kromera narazil. Scházel právě Provaznickou uličkou, přesně proti
   884 mně. Když mě spatřil, pustě se ušklíbl a obrátil se, aby mě nemusel potkat.
   885 Neslýchaný okamžik pro mě! Můj nepřítel přede mnou prchá! Můj ďábel
   886 má ze mne strach! Celým tělem mi projela radost a překvapení.
   887 V těch dnech se opět jednou ukázal Demian. Počkal na mě před školou.
   888 „Pozdrav Bůh," řekl jsem.
   889 „Dobré ráno, Sinclaire. Chtěl jsem si jen zas vyposlechnout, jak se ti vede.
   890 Kromer tě teď snad nechává už na pokoji, ne?"
   891 „To je tvoje dí1o? Ale jaks to dokázal? Jak? Vůbec to nechápu. Už po
   892 něm není ani vidu ani slechu."
   893 „To je dobře. Kdyby se snad někdy zas ukázal - myslím si, že to neudělá,
   894 jenže on je drzoun - stačí, abys mu řekl, ať si vzpomene na Demiana."
   895 „Ale jaká je tu souvislost? Pohádal ses s ním a namlátil mu?"
   896 „Ne, to mi moc nesedí. Jen jsem si s ním promluvil, jako i s tebou, a
   897 přitom jsem mu mohl vyložit, že pro něj bude výhodné, když tě nechá na
   898 pokoji."
   899 „Snad jsi mu nedal peníze?"
   900 „Ne, chlapečku. Tu cestu jsi přece už vyzkoušel ty."
   901 Rozloučil se, jakkoli jsem se pokoušel se ho vyptávat, a já jsem zůstal
   902 stát s tím starým pocitem stísněnosti vůči němu, v němž se prazvláštně mísily
   903 vděčnost a ostych, obdiv a strach, náklonnost a vnitřní zábrana.
   904 Předsevzal jsem si, že se s ním brzy shledám a pak že si s ním o všem
   905 víc pohovořím, i o té věci s Kainem.
   906 Nedošlo k tomu.
   907 Vděčnost není ctností, v kterou věřím, a vyžadovat ji od dítěte mi připadá
   908 nemístné. A tak se proto nijak nedivím svému naprostému nevděku, jaký
   909 jsem projevil vůči Demianovi. Dnes s jistotou věřím, že kdyby mě on byl
   910 nevysvobodil z Kromerových drápů, byl bych měl život chorobný a zkažený.
   911 Toto vysvobození jsem už tehdá pociťoval jako největší událost svého
   912 mladého života - jenže samotného osvoboditele, jakmile vykonal zázrak,
   913 jsem klidně pominul.
   914 Jak řečeno, nevděk mi nepřipadá divný. Podivný pro mě je jen nedostatek
   915 zvědavosti, jaký jsem projevil. Jak to, že jsem dokázal klidně přežít jediný
   916 den, aniž jsem projevil snahu se víc přiblížit tajemstvím, se kterými mě seznámil
   917 Demian? Jak jsem dokázal potlačit lačnost dovědět se víc o Kainovi,
   918 o Kromerovi, o čtení myšlenek?
   919 Sotva se to dá pochopit, a přece je tomu tak. Najednou jsem se vymotal
   920 z ďáblových sítí, znovu jsem před sebou uviděl svět světla a radosti, záchvaty
   921 strachu a škrtivého bušení srdce byly ty tam. Kletba byla zlomena,
   922 už jsem nebyl trýzněný zatracenec, znovu jsem byl školák jako vždycky.
   923 Má povaha se snažila získat co nejrychleji zas rovnováhu a klid, a tak především
   924 usilovala o to, aby ze sebe setřásla tu spoustu ohavností a ohrožení a
   925 zapomněla na ně. Podivuhodně rychle mi celý ten dlouhý příběh mé viny a
   926 zastrašení vyklouzl z paměti a zjevně nezanechal žádné jizvy a otisky.
   927 Že jsem se stejně rychle snažil zapomenout i na svého pomocníka a zachránce,
   928 i to dnes chápu. Ze slzavého údolí svého prokletí, z toho hrůzného
   929 otroctví u Kromera jsem veškerým puzením a všemi silami své poskvrněné
   930 duše prchal zpátky tam, kde jsem předtím byl tak šťastný a spokojený: do
   931 ztraceného ráje, který se znovu otevřel, do jasného světa otcova a matčina, k
   932 sestrám, do vůně čistoty, do Ábelovy bohulibosti.
   933 Už den po tom krátkém rozhovoru s Demianem, když jsem konečně byl
   934 zcela přesvědčen o své znovunabyté svobodě a už se nebál, že se zlé zase
   935 navrátí, učinil jsem to, co jsem si tak často a toužebně přál - vyzpovídal
   936 jsem se. Šel jsem za matkou, ukázal jí pokladničku, jejíž zámek jsem poškodil
   937 a do níž jsem vložil hrací žetony místo peněz, a vyprávěl jsem jí, jak
   938 dlouho jsem byl vlastní vinou připoután k tomu zlému trýzniteli. Nepochopila
   939 všecko, ale viděla můj změněný zrak, slyšela můj změněný hlas, cítila,
   940 že jsem uzdravený, že jsem jí vrácen.
   941 A tak jsem se vznešenými pocity slavil svátek znovupřijetí, návrat marnotratného
   942 syna. Matka mě dovedla k otci, opakoval jsem svůj příběh, otázky
   943 se mísily s výkřiky překvapení, oba rodiče mě hladili po vlasech a po té
   944 dlouhé tísni se znovu nadýchli. Všechno bylo nádherné, všechno jako v
   945 pohádkách, všecko vyústilo v nádhernou harmonii.
   946 Do této harmonie jsem se utíkal s opravdovou náruživostí. Nemohl jsem
   947 se dost nabažit toho, že opět mám svůj mír a důvěru rodičů, stal se ze mne
   948 vzorný domácí hoch, hrál jsem si se sestrami víc než kdy jindy a při pobožnostech
   949 jsem zpíval ty milé, staré písně s pocitem toho, kdo byl vykoupen a
   950 obrátil se. A to ze srdce, nic lživého na tom nebylo.
   951 A přesto to nebylo úplně v pořádku! A to je ten bod, z něhož se jedině
   952 popravdě vysvětluje má zapomnětlivost vůči Demianovi. Jemu jsem se měl
   953 vyzpovídat! Zpověď by byla dopadla méně dekorativně, ale pro mě by byla
   954 plodnější. A já jsem se teď všemi kořeny upínal k svému dřívějšímu, rajskému
   955 světu, navrátil jsem se a byl v milosti přijat. K tomuto světu však
   956 Demian nikterak nepatřil, nehodil se do něj. I on byl, jinak sice než Kromer,
   957 ale přesto - i on byl svůdce, i on mě poutal k tomu druhému, zlému, špatnému
   958 světu, a o tom jsem já teď už navždy nechtěl nic vědět. Nemohl jsem
   959 a ani nechtěl teď vydat napospas Ábela a pomáhat oslavovat Kaina, vždyť
   960 jsem se právě sám znovu stal Ábelem.
   961 To byly vnější souvislosti. Vnitřní souvislost byla však tato: Byl jsem sice
   962 z Kromerových a ďáblových rukou vysvobozen, ale nikoli vlastní silou a
   963 vlastními činy. Pokusil jsem se kráčet po stezkách světa a ony pro mě byly
   964 příliš kluzké. A když mě pak zachránil zásah přátelské ruky, bez ohlédnutí
   965 kolem sebe jsem se utekl do matčina klína a do bezpečí hýčkané, zbožné
   966 dětskosti. Dělal jsem ze sebe mladšího, závislejšího, dělal jsem ze sebe
   967 menší dítě, než jsem byl. Závislost na Kromerovi jsem musel nahradit novou,
   968 neboť jít sám jsem nedokázal. A tak jsem ve svém slepém srdci zvolil
   969 závislost na otci a matce, na tom starém, milovaném , jasném světě", o němž
   970 jsem přece však už věděl, že není jediný. Kdybych to byl neudělal, byl
   971 bych se musel přidržet Demiana a jemu věřit. Že jsem to neučinil, jevilo se
   972 mi tehdy jako oprávněná nedůvěra k jeho zarážejícím myšlenkám; v podstatě
   973 to nebylo nic jiného než strach. Vždyť Demian by ode mne byl požadoval
   974 víc, než žádali rodiče, mnohem víc, byl by se mě povzbuzováním a
   975 napomínáním, posměchem a ironií pokusil přivést k větší samostatnosti.
   976 Ach, to dnes dobře vím: nic na světě není člověku protivnější, než jít cestou,
   977 která ho přivádí k sobě samému!
   978 Přesto jsem asi o půl roku později nedokázal odolat pokušení a na jedné
   979 procházce se zeptal otce, co je třeba si myslet o tom, že leckteří lidé prohlašují
   980 Kaina za lepšího, než byl Ábel.
   981 Velmi ho to udivilo a vysvětlil mi, že to není pojetí nikterak nové. Že se
   982 vynořilo už v předkřesťanské době a že tak učily některé sekty a jedna z
   983 nich si říkala „kainité". Ale že ta nauka není přirozeně nic jiného než ďáblův
   984 pokus zničit naši víru. Neboť věří-li se, že Kain byl v právu a ne Ábel,
   985 pak z toho plyne závěr, že se Bůh zmýlil, že tudíž biblický Bůh není správný
   986 a jediný Bůh, nýbrž falešný. Skutečně prý kainité také podobné věci učili
   987 a kázali: jenže toto kacířství je už dávno v lidstvu vymýceno a on se jen
   988 diví, že se můj spolužák o tom cosi mohl dovědět. Nicméně že mě se vší
   989 vážností vybízí, ať takových myšlenek zanechám.
   990 KAPITOLA
   991 Lotr
   992 Mnoho pěkného, něžného a milého by se dalo vyprávět o mém dětství, o
   993 bezpečí u otce a matky a jejich lásce k dítěti, o spokojeném hravém životě v
   994 prostředí mírnosti, přívětivosti a světla. Mě však zajímají jen ty kroky, které
   995 jsem učinil v životě, abych dospěl sám k sobě. Všechna ta hezká spočinutí,
   996 ostrůvky štěstí a ráje, jejichž půvab jsem dobře poznal, nechávám probleskovat
   997 z dálky a netoužím po tom, abych do nich znovu vstoupil.
   998 Proto, dokud ještě prodlévám u svého chlapectví, hovořím jen o tom novém,
   999 co mi přicházelo vstříc, co mě hnalo kupředu a strhávalo.
  1000 Nárazy toho „druhého světa" se dostavovaly neustále a pokaždé s sebou
  1001 přinášely strach, zábrany a špatné svědomí, vždy to byla revoluce ohrožující
  1002 mír, ve kterém bych rád byl setrval.
  1003 Nadešla léta, kdy jsem znovu musel odhalit, že ve mně žije nějaký prazákladní
  1004 pud a ten že se v tom dovoleném a jasném světě musí stáhnout a
  1005 ukrývat. Jako každého člověka, tak i mě přepadlo probouzející se vědomí
  1006 pohlaví jako nepřítel a ničitel, jako cosi zakázaného, jako pokušení a hřích.
  1007 To, co hledala má zvědavost, co ve mně vyvolávaly sny, rozkoš a strach,
  1008 ono velké tajemství puberty, to se naprosto nehodilo do hýčkaného blaženství
  1009 a míru mého dětství. Dělal jsem to jako všichni. Vedl jsem dvojí život
  1010 dítěte, které už dítětem není. Mé vědomí žilo v tom, co znamenalo domov a
  1011 bylo dovoleno, a popíralo onen z dřímoty se probouzející nový svět. Vedle
  1012 toho jsem prožíval jakési podhladinové sny, puzení a přání, přes něž můj
  1013 vědomý život zbudovával stále úzkostnější mosty, nebol svět dítěte se ve
  1014 mně hroutil. Jako téměř všichni rodiče, ani moji nebyli nápomocni při probouzení
  1015 životních pudů ve mně, nemluvilo se o tom. S neúnavnou starostlivostí
  1016 pouze pomáhali mým beznadějným pokusům popírat skutečnost a
  1017 nadále přebývat v dětském světě, stále neskutečnějším a vylhanějším. Nevím,
  1018 jsou-li rodiče s to v té věci mnoho učinit, a nic svým rodičům nevyčítám.
  1019 Bylo mou věcí vyrovnat se sám se sebou a najít svou cestu, a tuto věc
  1020 jsem dělal špatně jako většina těch, jimž se dostalo dobrého vychování.
  1021 Každý člověk prožívá tuto nesnáz. Pro člověka průměrného je v jeho životě
  1022 toto bodem, kde požadavek vlastního života se dostává do nejtvrdšího
  1023 střetu s okolím, kde se cesta vpřed musí vybojovávat tím nejurputnějším
  1024 způsobem. Mnozí to umírání a znovuzrození, jež je naším osudem, prožívají
  1025 jen jedinkrát v životě právě v tomto období, kdy se dětství rozpadá a pozvolna
  1026 hroutí, kdy všechno, co jsme si zamilovali, nás chce opustit a my
  1027 náhle kolem sebe cítíme samotu a smrtelný chlad vesmíru. Velmi mnoho
  1028 lidí na tomto útesu uvízne a po celý život bolestně lpí na tom, co neodvolatelně
  1029 minulo, ve snu o ztraceném ráji, na tom nejhorším a nejvražednějším
  1030 ze všech snů.
  1031 Avšak zpět k příběhu. Pocity a snové představy, v nichž se mi ohlašoval
  1032 konec dětství, nejsou natolik důležité, abych o nich vyprávěl. Důležité bylo
  1033 to, že tu opět byl onen „temný svět", onen „druhý svět". Co kdysi byl Franz
  1034 Kromer, to nyní vězelo ve mně samotném. A tak ten „druhý svět" opět nade
  1035 mnou získal moc i zvenčí.
  1036 Od příhody s Kromerem uplynulo několik let. Ona dramatická doba plná
  1037 provinění byla tehdy ode mne velmi vzdálená, jako by se zlý sen rozplynul v
  1038 nic. Franz Kromer dávno z mého života už zmizel, sotva jsem si na něco
  1039 vzpomněl, když jsme se někdy potkali. Druhá důležitá postava mé tragédie
  1040 však, Max Demian, z mého okruhu tak docela nezmizela. Přesto dlouhou
  1041 dobu stál na okraji, viditelný, ale bez působnosti. Až ponenáhlu se opět přiblížil,
  1042 znovu jsem pocítil paprsky jeho síly, jeho vlivu.
  1043 Snažím se rozpomenout se, co si o Demianovi pamatuji z té doby. Možná
  1044 jsem s ním rok nebo víc ani jednou nepromluvil. Vyhýbal jsem se mu a
  1045 on se také nijak nevnucoval. Snad občas, když jsme se potkali, na mě kývl.
  1046 Zdávalo se mi tenkrát, že v té jeho přívětivosti je nádech výsměchu či ironické
  1047 výčitky, ale to mohla být jen má představa. Příběh, který jsem s ním
  1048 prožil, a jeho tehdejší zvláštní vliv na mě - jako bychom na ně byli zapomněli,
  1049 on i já.
  1050 Zpřítomňuji si jeho postavu, a jak se tak na něj rozpomínám, uvědomuji
  1051 si, že přece jen byl přítomen a že jsem si ho všímal. Vidím ho, jak jde do
  1052 školy, sám nebo mezi jinými většími žáky, vidím, jak mezi nimi kráčí cizí,
  1053 osamělý a tichý jako nějaká hvězda obklopená vlastní atmosférou a žijící
  1054 podle vlastních zákonů. Nikdo ho neměl rád, nikdo s ním nebyl zdůvěrnělý,
  1055 pouze jeho matka, a i poměr k ní jako by nebyl poměr dítěte, nýbrž dospělého.
  1056 Učitelé ho ponejvíce nechávali na pokoji, byl dobrým žákem, ale nesnažil
  1057 se nikomu zalíbit, a tu a tam jsme se z různých pověstí dovídali o
  1058 slově, poznámce či odpovědi, které prý pronesl před nějakým učitelem a
  1059 které neměly daleko do strohé výzvy či ironie.
  1060 Se zavřenýma očima se na něj rozpomínám a vidím před sebou vyvstávat
  1061 obraz. Kde to bylo? Ano, už to mám. Bylo to na ulici u nás před domem.
  1062 Jednoho dne jsem ho uviděl, jak stojí, zápisník v ruce, a něco kreslí. Obkresloval
  1063 si ten starý znak s ptákem nad našimi domovními vraty. Stál jsem
  1064 u okna, schovaný za závěsem, a díval se na něj, v hlubokém údivu jsem
  1065 pozoroval jeho soustředěný, chladný, jasný obličej, obrácený k domovnímu
  1066 znamení, obličej muže, badatele či umělce, svrchovaný a plný vůle, prazvláštně
  1067 jasný a chladný, s vědoucíma očima.
  1068 A opět další obraz. Bylo to o něco později, na ulici; všichni jsme cestou
  1069 ze školy stáli kolem koně, který se náhle svalil. Kůň, ještě zapřažený k oji,
  1070 ležel před povozem, zmateně a žalostně funěl rozšířenými nozdrami do
  1071 vzduchu a krvácel z neviditelné rány, bílý silniční prach po jeho boku pozvolna
  1072 temně prosakoval. Když jsem se s pocitem nevolnosti od tohoto pohledu
  1073 odvrátil, spatřil jsem Demianův obličej. Nevtlačil se dopředu, stál až
  1074 docela vzadu, uvolněný a s elegancí, jak se to k němu patřilo. Pohledem
  1075 utkvíval na tom koni a znovu v něm byla ta hluboká, tichá, téměř fanatická
  1076 a přesto vášněprostá soustředěnost. Dlouho jsem se na něj musel dívat a
  1077 pocítil jsem tehdá, ještě naprosto nevědomě, něco velmi zvláštního. Díval
  1078 jsem se na Demianovu tvář a viděl jsem nejen to, že to není tvář chlapecká,
  1079 nýbrž tvář muže; viděl jsem víc, připadalo mi, že vidím anebo že cítím, že
  1080 to není ani mužská tvář, nýbrž cosi ještě jiného. Jako by v ní bylo něco i z
  1081 tváře ženy, a ten obličej mi výslovně na okamžik nepřipadal ani mužský, ani
  1082 dětský, ani starý či mladý, nýbrž jakoby tisíce let starý, jaksi na času nezávislý,
  1083 ražený snad jiným časem, než který žijeme my. Takhle dokázala vypadat
  1084 zvířata nebo stromy anebo hvězdy - nevěděl jsem, co a jak, nepociťoval
  1085 jsem přesně to, co teď o tom říkám jako dospělý, ale něco obdobného.
  1086 Možná byl krásný, možná se mi líbil, možná mi byl i protivný, to také nebylo
  1087 nijak rozhodující. Jen jsem viděl: je jiný než my, byl jako nějaké zvíře,
  1088 nějaký duch anebo nějaký obraz, nevím, jaký byl, ale byl jiný, nepředstavitelně
  1089 jiný než my všichni.
  1090 Víc mi ta vzpomínka neříká a je možné, že i toto čerpám zčásti už z pozdějších
  1091 dojmů.
  1092 Až když jsem byl o pár let starší, dostal jsem se s ním opět do bližšího
  1093 kontaktu. Demian, jak by to byl zvyk vyžadoval, nebyl konfirmován se
  1094 svým ročníkem, a také o tom se hned zase vyskytly pověsti. Ve škole se
  1095 znovu tvrdilo, že je vlastně žid, ne, že je pohan, a jiní se dušovali, že on i
  1096 jeho matka nepatří vůbec k žádnému náboženství anebo zas že jsou členy
  1097 jakési vybájené sekty. V souvislosti s tím si vzpomínám, že jsem slyšel i
  1098 podezření, že se svou matkou žije jako s milenkou. Asi to bylo tak, že byl
  1099 dosud vychováván bezkonfesijně a to nyní vedlo k obavám, že to bude pro
  1100 jeho budoucnost nepříznivé. V každém případě se jeho matka rozhodla, že
  1101 ho teď, o dva později než jeho vrstevníky, pošle do konfirmačního vyučování.
  1102 A tak došlo k tomu, že byl při této výuce po několik měsíců mým
  1103 spolužákem.
  1104 Určitou dobu jsem se ho zcela stranil, nechtěl jsem s ním nic sdílet, byl
  1105 pro mě příliš opředen pověstmi a tajemstvími, ale především mi vadil pocit
  1106 zavázanosti, který ve mně přetrvával od té aféry s Kromerem. A sám jsem
  1107 tenkrát měl ažaž co dělat se svými vlastními tajemstvími. Příprava na konfirmaci
  1108 byla pro mě časově shodná s rozhodujícím poučením ve věcech
  1109 pohlaví a vzdor dobré vůli můj zájem o zbožné naučení tím značně utrpěl.
  1110 Věci, o nichž hovořil duchovní, se vyskytovaly daleko ode mne v jakémsi
  1111 tichém a posvátném neskutečnu, byly možná docela hezké a cenné, jenže
  1112 nikterak aktuální a vzrušující, a to ty druhé věci byly právě nejvyšší měrou.
  1113 Čím víc jsem nyní v důsledku svého stavu byl vůči vyučování lhostejnější,
  1114 tím víc můj zájem opět mířil k Maxu Demianovi. Jako by nás cosi
  1115 spojovalo. Musím tuto nit sledovat co nejpřesněji. Pokud jsem s to si vzpomenout,
  1116 začalo to při jedné hodině časně ráno, kdy se ve třídě ještě svítilo.
  1117 Náš učitel náboženství se při výkladu dostal k příběhu o Kainovi a Ábelovi.
  1118 Sotva jsem tomu věnoval nějakou pozornost, byl jsem ospalý a skoro neposlouchal.
  1119 Vtom farář zvýšeným hlasem začal důrazně hovořit o Kainově
  1120 znamení. A v té chvíli jsem ucítil cosi jako dotek či připomínku, a když
  1121 jsem vzhlédl, uviděl jsem, jak se z předních lavic ke mně otáčí Demianův
  1122 obličej s jasnýma, výmluvnýma očima, jejichž výraz mohl znamenat stejně
  1123 tak výsměch jako vážnost. Jeho pohled trval pouhý okamžik a já jsem najednou
  1124 s napětím naslouchal farářovým slovům, poslouchal, co vypráví o
  1125 Kainovi a Ábelovi, a hluboko v nitru cítil, jak vím, že to není tak, jak on to
  1126 učí, ale že se na to dá dívat i jinak, že tu je možná kritika!
  1127 V té minutě se mezi Demianem a mnou opět navázalo spojení. A jak
  1128 zvláštní - sotva jsem v duši pocítil onu jistou sounáležitost, jako by se to
  1129 magicky přeneslo i do prostoru. Nevěděl jsem, zda to on sám dokázal či
  1130 byla-li to pouhá náhoda - tehdá jsem ještě pevně věřil v náhody -, za několik
  1131 dní si Demian v hodině náboženství vyměnil místo a seděl přímo přede
  1132 mnou (pamatuji si ještě dobře, jak jsem zrána ve třídě, kde to hrozně páchlo
  1133 jako v chudobinci, rád do sebe z jeho šíje sál vůni jemného, čerstvého mýdla!),
  1134 a za dalších několik dní si opět přesedl, a to přímo vedle mě, a tam
  1135 také zůstal, celou zimu i celé jaro.
  1136 Ranní hodiny se tím zcela změnily. Už nebyly ospalé a nudné. Těšil jsem
  1137 se na ně. Leckdy jsme pastorovi oba naslouchali s největší soustředěností, a
  1138 stačil jediný pohled mého souseda, abych byl upozorněn na nějaký pozoruhodný
  1139 příběh či zvláštní výrok. A zase jiný jeho pohled, zcela určitý, byl
  1140 dostatečnou výzvou k tomu, aby ve mně vzbudil kritiku a pochybnosti.
  1141 Velmi často jsme ale byli špatní žáci a z vyučování neslyšeli nic. Demian
  1142 byl k učitelům i spolužákům vždy velmi slušný, nikdy jsem neviděl, že by
  1143 vyváděl školácké hlouposti, nikdy ho nikdo neslyšel se hlasitě smát či se
  1144 bavit, nikdy ho učitelé nemohli pokárat. Avšak zcela potichu, spíš zname32
  1145 ními a pohledy než šeptem, dokázal, abych se podílel na tom, čím se právě
  1146 zaměstnával. A to byly zčásti opravdu podivuhodné věci.
  1147 Kupříkladu mi řekl, kteří ze žáků ho zajímají a jak je zkoumá. Leckteré
  1148 znal přesně. Před hodinou mi řekl: „Když ti dám palcem znamení, pak se
  1149 tamhleten po nás podívá anebo se poškrábe na krku a tak podobně." Při hodině
  1150 potom, kdy jsem často na to už sotva pomyslel, Max ke mně s nápadným
  1151 výrazem otočil palec a já jsem se rychle podíval na označeného žáka a
  1152 pokaždé viděl, jak jakoby loutka vedená na drátku dělá požadovaný pohyb.
  1153 Žadonil jsem, ať Max se o to pokusí také u učitele, ale to udělat nechtěl.
  1154 Ovšem jednou, když jsem přišel do třídy a řekl mu, že jsem se na dnešek
  1155 nenaučil úkol a hrozně doufám, že se mě farář dnes na nic nezeptá, pomohl
  1156 mi. Farář vybíral žáka, aby mu odříkal kousek z katechismu, a jeho pátravý
  1157 zrak spočinul na mé provinilé tváři. Pomalu přišel až ke mně, ukázal na mě
  1158 prstem a užuž měl na rtech moje jméno - když vtom najednou se zarazil či
  1159 zneklidněl, zatahal si za límec, přistoupil k Demianovi, který se mu upřeně
  1160 díval do obličeje, jako by se ho chtěl na něco zeptat, pak se překvapivě opět
  1161 odvrátil, chvíli kašlal a nakonec vyvolal někoho jiného.
  1162 Až postupně jsem si povšiml, zatímco mě tyhle žerty velmi bavily, že si
  1163 můj přítel zrovna tak pohrává i se mnou. Přiházelo se, že jsem cestou do
  1164 školy měl náhle pocit, že Demian jde kousek za mnou, a když jsem se otočil,
  1165 opravdu tam byl.
  1166 „Opravdu dokážeš, aby si někdo myslel to, co chceš ty?" zeptal jsem se
  1167 ho.
  1168 Ochotně mi odpověděl, klidně a věcně, tím svým dospělým způsobem.
  1169 „Ne," řekl, „to nejde. Člověk totiž nemá svobodnou vůli, i když to farář
  1170 tvrdí. Druhý si ani nedokáže myslet, co chce, ani já ho nedokážu přimět k
  1171 tomu, aby si myslel to, co chci já. Ale je možné někoho důkladně pozorovat
  1172 a pak se dá celkem přesně říci, co si myslí či co cítí, a pak se také většinou
  1173 dá předpovědět, co udělá v nejbližším okamžiku. Je to docela prosté, jenom
  1174 to lidé nevědí. Přirozeně to potřebuje cvik. Například mezi motýly existují
  1175 můry, u kterých jsou samičky mnohem vzácnější než samečci. Motýli se
  1176 rozmnožují stejně jako ostatní živočichové, samec oplodňuje samici a ta
  1177 potom klade vajíčka. Když tedy vezmeš od těch můr jednu takovou samičku
  1178 - a přírodovědci to často vyzkoušeli -, tak k té samičce v noci přilétají motýlí
  1179 samečci z několikahodinových vzdáleností! Několik hodin, představ si!
  1180 Na celé kilometry daleko ucítí všichni samečci tu jedinou samičku, která se
  1181 tam někde vyskytuje! Jsou pokusy to vysvětlit, ale jde to těžko. Musí to být
  1182 nějaký zvláštní čich či co, asi jako dobří lovečtí psi dokážou najít neznatelnou
  1183 stopu a sledovat ji. Chápeš? Takové věci existují, příroda je jich plná a
  1184 nikdo je nedokáže vysvětlit. Ale říkám ti: kdyby u těch motýlů byly samič33
  1185 ky tak časté jako samečci, pak by oni ty jemné nosy nikdy neměli! Mají je
  1186 jen proto, že se k tomu vycvičili. Když zvíře nebo člověk zaměří na nějakou
  1187 určitou věc svou pozornost a celou svou vůli, pak jí také dosáhne. To je
  1188 všecko. A přesně tak je to s tím, co máš na mysli. Když si nějakého člověka
  1189 důkladně prohlédneš, dovíš se o něm víc, než o sobě ví on sám."
  1190 Měl jsem na jazyku slovo „čtení myšlenek" a jejich vyslovením jsem
  1191 Demianovi chtěl připomenout scénu s Kromerem, ležící už tak dávno za
  1192 námi. Jenže to bylo právě mezi námi oběma to zvláštní: vůbec nikdy ani on
  1193 ani já jsme neudělali ani tu nejjemnější narážku na skutečnost, že on před
  1194 několika lety tak vážně zasáhl do mého života. Jako by se mezi námi dřív
  1195 nebylo nikdy nic přihodilo anebo jako by každý z nás napevno počítal s tím,
  1196 že ten druhý na to zapomněl. Dokonce se jednou nebo dvakrát stalo, že jsme
  1197 šli spolu po ulici a potkali Franze Kromera a ani jsme se na sebe nepodívali,
  1198 nepadlo o něm ani slovo.
  1199 „Tak jak to tedy vlastně je s tou vůlí?" zeptal jsem se. „Říkáš, že člověk
  1200 nemá svobodnou vůli. A hned nato řekneš, že je potřebí jen pevně svou vůli
  1201 na něco zaměřit a pak že se cíle dá dosáhnout. To přece nesouhlasí! Nejsem-
  1202 li pánem své vůle, tak ji přece nemohu libovolně tam či onam soustředit."
  1203 Poklepal mi na rameno. Jako vždycky, když jsem mu udělal radost.
  1204 „Dobře, že se ptáš!" řekl se smíchem. „Člověk se pořád musí ptát, pořád
  1205 musí pochybovat. Ta věc je ale velice prostá. Kdyby například taková můra
  1206 chtěla svou vůli soustředit na nějakou hvězdu či kamkoli jinam, nedokázala
  1207 by to. No - ani se o to vůbec nepokouší. Hledá jen to, co má pro ni smysl a
  1208 cenu, co potřebuje, co bezpodmínečně musí mít. A právě tehdy se jí podaří i
  1209 ta neuvěřitelná věc - vyvine zázračný šestý smysl, který nemá kromě ní
  1210 žádný jiný tvor! Našinec má větší volnost, to jistě, a víc zájmů než nějaké
  1211 zvíře. Ale i my jsme vázáni v poměrně značně úzkém kruhu a nemůžeme z
  1212 něho ven. Mohu si sice to či ono navymýšlet a představovat, třeba že se
  1213 bezpodmínečně musím dostat k severnímu pólu nebo takového něco, jenže
  1214 provést to a chtít to dostatečně silně mohu jen tehdy, jestliže to přání zcela
  1215 vězí ve mně samém, je-li opravdu jím naplněna celá má bytost. Jakmile je
  1216 tohle dáno, jakmile zkusíš něco, co ti přitahuje nitro, potom to také jde, pak
  1217 dokážeš svou vůli zapřáhnout jako dobrého koně. Kdybych si teď například
  1218 předsevzal, že náš pan farář napříště už nebude nosit brýle, tak to nepůjde.
  1219 To je pouhé hraní. Ale když se tenkrát na podzim ve mně zrodila pevná
  1220 vůle, aby mě přesadili z té lavice vepředu, šlo to docela dobře. Najednou se
  1221 objevil někdo, kdo byl v abecedě přede mnou a do té doby nemocný, a protože
  1222 mu někdo musel uvolnit místo, udělal jsem to samozřejmě já, poněvadž
  1223 má vůle byla právě přichystaná ihned se chopit příležitosti."
  1224 „Ano," řekl jsem, „tenkrát mi to připadalo hodně divné. Od chvíle, co
  1225 jsme o sebe projevili zájem, stále ses ke mně přibližoval. Jenže jak to bylo?
  1226 Zpočátku ses přece nedostal hned vedle mě, seděls nějakou dobu v lavici
  1227 přede mnou, ne? Tak jaks to dokázal?"
  1228 „Takhle: sám jsem ani tak moc nevěděl, kam chci, když ve mně vzniklo
  1229 to přání nesedět vpředu. Věděl jsem jen, že chci víc dozadu. Mojí vůlí bylo
  1230 dostat se k tobě, ale ještě jsem si ji neuvědomoval. Zároveň vycházela vstříc
  1231 tvá vůle a pomáhala mi. Až když jsem se octl před tebou, zjistil jsem, že má
  1232 vůle netoužila vlastně po ničem jiném než sedět vedle tebe."
  1233 „Jenže tenkrát nepřišel žádný nový žák."
  1234 „Ne, tehdá jsem prostě jen udělal, co jsem chtěl, a zkrátka se posadil
  1235 vedle tebe. Hoch, s kterým jsem si vyměnil místo, se jen trochu podivil a
  1236 nechal mě. Farář si sice pak jednou všiml, že došlo k nějaké změně ostatně
  1237 pokaždé, když má se mnou co dělat, tak ho potají cosi trápí, ví totiž, že se
  1238 jmenuji Demian a není v pořádku, abych se svým písmenem D seděl docela
  1239 vzadu mezi těmi, kdo začínají na S! Ale neproniká mu to až do vědomí,
  1240 protože moje vůle se tomu vzpírá a vždycky mu to překazím. Občas si znovu
  1241 všimne, že něco nesouhlasí, zadívá se na mě a začne hloubat, to dobračisko.
  1242 Na to mám jednoduchý prostředek. Pokaždé se mu zpříma a upřeně
  1243 podívám do očí. To většina lidí těžko snáší. Všichni zneklidní. Jestli na někom
  1244 chceš něčeho dosáhnout a nečekaně se mu zpříma a pevně zadíváš do
  1245 očí a on vůbec nezneklidní, tak toho nech! Nic u něj nedosáhneš, nikdy! Ale
  1246 to se stane vzácně. Znám vlastně jen jednoho jediného člověka, u kterého
  1247 mi to nepomáhá."
  1248 „Kdo je to?" zeptal jsem se rychle.
  1249 Podíval se na mě a přimhouřil oči, jak to dělával, když přemýšlel. Potom
  1250 odvrátil zrak a neodpověděl a já jsem, vzdor prudké zvědavosti, nedokázal
  1251 otázku zopakovat.
  1252 Myslím si ale, že tenkrát mluvil o své matce. - Zjevně s ní žil ve velmi
  1253 vroucném vztahu, ale nikdy mi o ní nevyprávěl, nikdy mě nevzal s sebou k
  1254 nim domů. Sotva jsem si jeho matku dokázal představit.
  1255 Občas jsem tenkrát podnikal pokusy dělat to jako on a soustředit svou
  1256 vůli na něco natolik, abych toho určitě dosáhl. Bylo dost přání, která mi
  1257 připadala sdostatek naléhavá. Ale nic z toho nebylo, nedařilo se to. Promluvit
  1258 o tom s Demianem, to jsem nesvedl. Nebyl bych mu dokázal přiznat, co
  1259 jsem si přál. A on se také neptal.
  1260 Moje víra ve věcech náboženství mezitím také utrpěla lecjakou trhlinu.
  1261 Přesto jsem se ve svém myšlení, které naprosto ovlivňoval Demian, lišil od
  1262 myšlení spolužáků, kteří projevovali absolutní nevíru. Byli i takoví, co se
  1263 příležitostně nechali slyšet, že věřit v nějakého Boha je směšné a člověka
  1264 nehodné a že takové báchorky jako třeba o Trojici a Ježíšově panenském
  1265 narození jsou prostě jen a jen k smíchu, prý je hanba s takovým harampádím
  1266 dnes ještě lidi obtěžovat. Takto jsem já v žádném případě nesmýšlel. I
  1267 když jsem měl někde svoje pochyby, znal jsem přece ze zkušenosti svého
  1268 dětství skutečnost života ve zbožnosti, jak ho třeba žili moji rodiče, a věděl
  1269 jsem, že to není nic nedůstojného ani žádná přetvářka. Spíš jsem ke všemu
  1270 náboženskému stále pociťoval nejhlubší úctu. Jen mě Demian navykl vidět
  1271 a vykládat příběhy a články víry svobodněji, osobněji, s větším smyslem
  1272 pro hru a fantazii; jeho výklady, které mi předkládal, jsem aspoň sledoval
  1273 vždy rád a s požitkem. Leccos bylo pro mě ovšem dost troufalé, i ta věc s
  1274 Kainem. A jednou mě při konfirmační výuce vyděsil pojetím, které bylo
  1275 ještě daleko smělejší. Učitel hovořil o Golgotě. Biblická zpráva o utrpení a
  1276 smrti Spasitelově na mě od nejranějšího dětství vždy hluboce zapůsobila,
  1277 víckrát jsem jako malý chlapec, nejspíš na Velký Pátek poté, co otec nahlas
  1278 dočetl příběh Kristova utrpení, s vroucností a zanícením prožíval onen krásný,
  1279 bledý, strašidelný a přesto tak nesmírně dávný svět, Getsemany a Golgotu,
  1280 a při poslechu Bachových Matoušových pašijí mě ta jemná mohutná
  1281 záře utrpení onoho tajuplného světa zavalovala mystickým mrazením. Tato
  1282 hudba, a s ní rovněž „actus tragicus", jsou pro mne dodnes úhrnem vší poezie
  1283 a veškerého uměleckého vyjádření.
  1284 Demian mi tehdy na konci té hodiny zamyšleně řekl: „Víš, Sinclaire, tady
  1285 se mi něco nelíbí. Přečti si ten příběh ještě jednou a zkus, jak ti bude
  1286 chutnat na jazyku, je tam něco, co chutná mdle. Totiž to s těmi dvěma lotry.
  1287 Jak tam ty tři kříže stojí vedle sebe na kopci, to je úchvatné! Ale ta sentimentální
  1288 traktátová povídačka o tom hodném lotru! Vždyť to byl zločinec a
  1289 dopustil se hanebností a bůhvíčeho ještě, a najednou se celý rozplývá a s
  1290 brekem si slavnostně hraje na lítost a polepšení! Jaký smysl, prosím tě, může
  1291 mít tahle lítost dva kroky od hrobu? Znovu to není nic než typická kněžourská
  1292 historka, nasládlá a nepoctivá, sentimentální doják s povznášejícím
  1293 pozadím. Kdyby sis dneska měl jednoho z obou lotrů zvolit za přítele nebo
  1294 uvážit, komu z nich bys spíš mohl důvěřovat, určitě by to nebyl ten obrácený
  1295 brekoun. Ne, ten druhý, to je chlap, ten má charakter. Kašle na obrácení,
  1296 vždyť to v jeho situaci mohou být nanejvýš pěkné řečičky, jde svou cestou
  1297 až do konce a ani v posledním okamžiku se nezříká ďábla, který mu až doposud
  1298 musel pomáhat. Má prostě charakter, a lidé s charakterem, ti v biblických
  1299 dějinách rádi přicházejí zkrátka. Možná je to nějaký Kainův potomek.
  1300 Nemyslíš?"
  1301 Byl jsem celý ohromený. Myslel jsem si, jak jsem zde, v tom příběhu o
  1302 ukřižování, už naprosto zdomácněl, a teprve teď jsem viděl, jak málo osobně
  1303 jsem ho poslouchal a četl, s jak malou představivostí a fantazií. Přesto
  1304 nový Demianův nápad pro mě zněl fatálně a hrozilo, že ve mně převrátí
  1305 všechny pojmy, u nichž, jak jsem se domníval, přece musím setrvat. Ne,
  1306 takhle se přece nedá se vším a s každým zacházet, natož s tím nejposvátnějším.
  1307 V
  1308 ytušil můj odpor jako vždy, okamžitě, ještě než jsem stačil něco říci.
  1309 „No já vím," řekl rezignovaně, „ je to pořád totéž. Jenom ne tu vážnost!
  1310 Ale něco ti řeknu -: tady je jeden z bodů, kde se dá poznat nedostatečnost
  1311 tohohle náboženství velmi zřetelně. Jde o to, že celý ten Bůh, Starého i Nového
  1312 zákona, je sice znamenitá figura, ale ne to, co vlastně má představovat.
  1313 On je dobro, ušlechtilost, otec, krása a také vznešenost a city - v pořádku!
  1314 Jenže svět pozůstává také z něčeho jiného. A to se prostě připisuje ďáblu a
  1315 celá tahle část světa, celá ta polovina se utajuje a zamlčuje. Zrovna tak jako
  1316 Boha oslavují coby otce veškerého života, právě tak veškerý pohlavní život,
  1317 na němž přece život spočívá, prostě zamlčují a pokud možno prohlašuji za
  1318 ďábelské úklady a hřích! Nemám nic proti tomu, aby se Bůh, ten Jahve,
  1319 uctíval, ani to nejmenší ne. Jenomže si myslím, že máme uctívat a pokládat
  1320 za posvátné všechno, celý svět, ne jen tu uměle odtrženou, oficiální polovinu!
  1321 Tedy vedle bohoslužby musíme mít i ďábloslužbu. To by podle mě bylo
  1322 správné. Anebo bychom si museli vytvořit Boha, který v sobě zahrnuje i
  1323 ďábla a před kterým není nutné se zastírat, když se dějí ty nejpřirozenější
  1324 věci na světě."
  1325 Oproti svému zvyku se téměř rozhorlil, ihned nato se však zas usmál a
  1326 už na mě nenaléhal.
  1327 Ve mně však ta slova zasáhla hádanku celého mého chlapectví, kterou
  1328 jsem v sobě neustále nosil a o níž jsem se nikdy nikomu nezmínil ani slovem.
  1329 Co Demian řekl o Bohu a ďáblu, o oficiálním, božském světě a o zamlčovaném
  1330 ďábelském, to byla přesně i má myšlenka, můj vlastní mýtus, že
  1331 jsou dva světy či že svět má dvě poloviny - světlou a temnou. Pochopení, že
  1332 můj problém je problémem všech lidí, problémem veškerého života a myšlení,
  1333 se na mne náhle sneslo jako posvátný stín a zmocnily se mě strach a
  1334 hluboká úcta, neboť jsem najednou viděl a cítil, do jaké hloubky se moje
  1335 nejvlastnější, nejosobnější prožívání a myšlenky podílejí na věčném proudu
  1336 idejí. To poznání nebylo radostné, třebaže zas i jaksi stvrzující a obšťastňující.
  1337 Bylo tvrdé a mělo syrovou příchuť, protože v ní zaznívala zvěst o odpovědnosti,
  1338 o neodvolatelném konci dětství, o osamocení.
  1339 A svému příteli jsem vyprávěl, poprvé v životě schopen odhalit někomu
  1340 tak hluboké tajemství, o tom, jak už od nejranějšího dětství mám představu
  1341 „dvou světů", a on ihned viděl, že s ním ve svém nejhlubším cítění souhlasím
  1342 a dávám mu za pravdu. Ale nebyl z těch, kdo by toho dokázali nějak
  1343 využít. Naslouchal mi s pozorností hlubší než kdykoli předtím a díval se mi
  1344 do očí tak, až jsem je musel odvrátit. Neboť jsem v jeho pohledu opět spatřil
  1345 ono podivné, zvířecí bezčasí, onen nezjistitelný věk.
  1346 „Jednou si o tom popovídáme víc," řekl šetrně. „Vidím, že přemýšlíš
  1347 víc, než dokážeš povědět. Když už jsi tedy tak daleko, potom jistě také víš,
  1348 že jsi nikdy naplno neprožil to, cos promyslel, a to není dobře. Pouze žité
  1349 myšlení má cenu. Věděls, že tvůj ,dovolený svět` je pouhou polovinou světa,
  1350 a pokoušel ses tu druhou půlku v sobě zatajit, jak to dělají faráři a učitelé.
  1351 To se ti nepodaří! Nepodaří se to nikomu, kdo jednou začal myslet."
  1352 Hluboce mě to zasáhlo.
  1353 „Ale," skoro jsem křičel, „vždyť přece doopravdy existují věci zapovězené
  1354 a ohavné, to nemůžeš nijak popřít! Jednou jsou zakázané a musíme se
  1355 jich zříct. Vím sice, že existuje vražda a všechny možné neřesti, ale copak
  1356 mám proto, že to existuje, prostě jít a páchat zločiny?"
  1357 „Dnes to nevyřešíme," chlácholil mě Max. „Rozhodně nemáš zabíjet či
  1358 páchat vraždy z vilnosti na děvčatech, to ne. Ale ještě jsi nedospěl tam, kdy
  1359 člověk pozná, co vlastně znamená ,dovoleno` a ,zakázáno`. Zatím jsi vycítil
  1360 jen kousek pravdy. To další přijde, spolehni se! Například teď už asi rok
  1361 máš v sobě pud, silnější než všechny ostatní, a ten patří mezi ,zakázané`.
  1362 Řekové i mnoho jiných národů naopak z toho pudu udělali božstvo a uctívali
  1363 ho velkými slavnostmi. ,Zakázáno` není nic věčného, může se to střídat.
  1364 I dnes přece může každý spát se ženou, jakmile s ní dojde za farářem a
  1365 ožení se s ní. U jiných národů je tomu jinak, dodnes. Proto musí každý z nás
  1366 sám pro sebe najít to, co je dovoleno a co zakázáno - pro něj zakázáno. Někdo
  1367 nemusí nikdy udělat něco zakázaného a přesto přitom může být velký
  1368 ničema. A stejně i naopak. - Je to jen otázka pohodlnosti. Kdo je příliš pohodlný,
  1369 než aby sám myslel a byl si sám soudcem, ten se prostě přizpůsobuje
  1370 běžným zákazům. Má to snadné. Jiní v sobě sami pociťují vlastní zákazy,
  1371 jim jsou zakázány věci, jaké denně koná každý poctivec, a je jim zas
  1372 dovoleno to, co je jinak zapovězené. Každý si to musí zodpovědět sám."
  1373 Jako by náhle litoval, že toho řekl tolik, a hovor rychle ukončil. Už tehdy
  1374 jsem citem trochu dokázal pochopit, co přitom pociťoval on. Jakkoli totiž
  1375 své nápady obvykle předkládal zlehka a zdánlivě ledabyle, přesto, jak jednou
  1376 řekl, hovor „jen kvůli hovoru" k smrti nesnášel. U mě vycítil vedle
  1377 oprávněného zájmu i příliš mnoho ze hry, příliš mnoho potěšení z chytrého
  1378 klábosení či tak něco, zkrátka chyběla mi naprostá vážnost.
  1379 Jak po sobě teď čtu poslední napsaná slova - „naprostá vážnost" - náhle
  1380 mi znovu napadá jiná scéna, ta nejpůsobivější, jakou jsem s Maxem Demianem
  1381 v té ještě polodětské době zažil.
  1382 Přibližovala se naše konfirmace a poslední hodiny duchovní přípravy
  1383 pojednávaly o večeři Páně. Faráři na tom velice záleželo, a proto se snažil, a
  1384 skutečně v těch hodinách se dalo vycítit něco jako zasvěcení a povznesení.
  1385 Avšak v těch několika posledních hodinách výuky upoutávalo mé myšlenky
  1386 něco jiného, totiž osoba mého přítele. Jak jsme se chystali na konfirmaci,
  1387 kterou nám vysvětlovali jako slavnostní přijetí do společenství církve, neodvratně
  1388 se mi vnucovala myšlenka, že pro mě cena té asi půlroční náboženské
  1389 výuky nespočívá v tom, čemu jsme se naučili, nýbrž v blízkosti a
  1390 vlivu Demianově. Nebyl jsem přichystán k přijetí do církve, nýbrž do něčeho
  1391 zcela jiného, do řádu myšlenky a osobnosti, jaký musel někde na zemi
  1392 existovat a za jehož zástupce či vyslance jsem považoval svého přítele.
  1393 Snažil jsem se tuto myšlenku potlačovat, záleželo mi na tom, abych konfirmační
  1394 slavnost přese všechno prožil s určitou důstojností, což se s mou
  1395 novou myšlenkou zjevně pramálo snášelo. Ať jsem dělal, co chtěl, ta myšlenka
  1396 byla zde a pozvolna se mi slučovala s myšlenkou na blízkou církevní
  1397 slavnost, tu jsem byl připraven oslavit jinak než ostatní, měla pro mě znamenat
  1398 přijetí do myšlenkového světa, jaký jsem poznal v Demianovi.
  1399 V těch dnech jsem se s ním znovu dostal do živé disputace; bylo právě
  1400 před vyučováním. Můj přítel byl odměřený a moje řeči se mu nijak nelíbily,
  1401 byly zřejmě pěkně přemoudřelé a vychloubačné.
  1402 „Moc řečníme," řekl nezvykle vážně. „Chytře řečnit nemá žádnou cenu,
  1403 naprosto žádnou. Jen se člověk sám sobě vzdaluje. Vzdalovat se sám sobě je
  1404 hřích. Člověk musí umět úplně se stáhnout do sebe, jako želva."
  1405 Hned nato jsme vešli do třídy. Začala hodina, snažil jsem se dávat pozor
  1406 a Demian mi v tom nijak nepřekážel. Po chvíli jsem ze strany, kde seděl,
  1407 začal vnímat něco podivného, jakousi prázdnotu či cosi podobného, jako
  1408 kdyby znenadání to místo bylo prázdné. Když ten pocit byl čím dál tísnivější,
  1409 ohlédl jsem se.
  1410 Uviděl jsem, že můj přítel tam sedí zpříma a bezvadně jako jindy. Avšak
  1411 přesto vypadal docela jinak než obvykle, vycházelo z něho a obklopovalo
  1412 ho něco, co jsem neznal. Domníval jsem se, že má zavřené oči, ale neměl,
  1413 byly otevřené. Nedívaly se však, nebyly vidoucí, nýbrž strnulé a obrácené
  1414 dovnitř či do nějaké veliké dálky. Seděl naprosto nehnutě, jako by ani nedýchal,
  1415 ústa měl jak vyřezaná ze dřeva či z kamene. Obličej měl zbledlý, stejnoměrně
  1416 bledý, jako kámen, a jediné živé na něm byly jeho hnědé vlasy.
  1417 Ruce měl položené na lavici, byly bez života a tiché jako nějaké předměty,
  1418 kameny či plody, bledé a nehybné, a přesto ne ochablé, nýbrž jako pevné,
  1419 bezpečné schránky skrytého silného života.
  1420 Při tom pohledu jsem se roztřásl. Je mrtev! pomyslel jsem si, málem
  1421 jsem to vykřikl. Avšak věděl jsem, že mrtev není. Jako přikovaný jsem se
  1422 na ten obličej díval, na tu bledou, kamennou masku, a cítil jsem: toto je
  1423 Demian! Jaký byl jindy, když se mnou chodil a hovořil, to byl jen poloviční
  1424 Demian, někdo, kdo dočasně hrál určitou úlohu, kdo se přizpůsoboval, z
  1425 laskavé účasti. Skutečný Demian však, ten vypadá takto, kamenně, prastaře,
  1426 jako zvíře, kámen, krásný a chladný, mrtvý a tajemně plný neslýchaného
  1427 života. A to tiché prázdno kolem něj, ten éter a hvězdný prostor, ta osamělá
  1428 smrt!
  1429 Teď dočista vstoupil do sebe, cítil jsem s mrazením. Nikdy jsem nebyl
  1430 tak osamělý. Neměl jsem na něm pod11, byl pro mě nedosažitelný, byl ode
  1431 mne dál, než kdyby byl na tom nejvzdálenějším ostrově světa.
  1432 Stěží mi bylo pochopitelné, že to kromě mne nikdo nevidí! Všichni se
  1433 sem musí dívat, všemi to musí otřást! Avšak nikdo ho nepozoroval. Seděl
  1434 jako socha, a jak mě nutně napadlo, i ztuhle jako nějaký bůžek, na čelo mu
  1435 usedla moucha, pomalu přelétla kolem nosu a přes rty - nehnul brvou.
  1436 Kde, kde jen teď je? Co si myslí, co cítí? Je v nějakém nebi, je v pekle?
  1437 Nebylo možné, abych se ho na to zeptal. Když jsem ho ke konci hodiny
  1438 opět uviděl ožít a dýchat, když se jeho pohled setkal s mým, byl jako jindy.
  1439 Odkud se to vrátil? Kde byl? Vypadal unaveně. Obličej opět měl barvu,
  1440 ruce se opět pohybovaly, jen hnědé vlasy byly teď bez lesku a jakoby vyčerpané.
  1441 V následujících dnech jsem se ve své ložnici často oddával novému cvičení:
  1442 posadil jsem se zpříma na židli, díval jsem se upřeně před sebe, zachovával
  1443 jsem naprostou nehybnost a čekal, jak dlouho to vydržím a co
  1444 přitom budu cítit. Avšak pouze mě to znavovalo a prudce mě začala svrbět
  1445 oční víčka.
  1446 Záhy nato se konala konfirmace, na ni mi nezůstaly žádné významné
  1447 vzpomínky.
  1448 Všechno se nyní změnilo. Dětství se kolem mne hroutilo v trosky. Rodiče
  1449 se na mě dívali s určitými rozpaky. Sestry se mi naprosto odcizily. Jakési
  1450 vystřízlivění mi kazilo a zlhostejňovalo navyklé pocity a radosti, zahrada
  1451 byla bez vůně, les mě nelákal, svět kolem mne mi připadal jako výprodej
  1452 starých věcí, fádní a nevzrušivý, z knih se stal pouhý papír, z hudby pouhý
  1453 zvuk. Takto se kolem stromu na podzim snáší padající listí, on to necítí,
  1454 stéká po něm déšť anebo přeběhne slunce či mráz, a v něm se zatím život
  1455 stahuje úžeji do nitra. Strom neumírá. Čeká.
  1456 Bylo rozhodnuto, že po prázdninách půjdu do jiné školy a poprvé opustím
  1457 domov. Matka se ke mně častěji obracela s obzvláštní něžností, byla to
  1458 předzvěst loučení, snažila se mi do srdce včarovat lásku, stesk po domově,
  1459 abych nezapomněl. Demian odcestoval. Byl jsem sám.
  1460 KAPITOLA
  1461 Beatrice
  1462 Aniž jsem se znovu shledal se svým přítelem, odjel jsem koncem prázdnin
  1463 do St. Oba rodiče jeli se mnou a s veškerou možnou starostlivostí mne
  1464 předali do péče chlapeckého penzionátu u jednoho gymnaziálního profesora.
  1465 Kdyby byli věděli, do čeho všeho mi tím zjednávají vstup, byli by zkameněli
  1466 hrůzou.
  1467 Stále ještě tu byla otázka, zda se ze mne časem může stát dobrý syn a
  1468 užitečný občan či zda si má povaha vynutí jiné cesty. Můj poslední pokus
  1469 žít šťastně ve stínu otcovského domu a ducha trval velmi dlouho, čas od
  1470 času byl téměř zdařilý, a nakonec přece jen naprosto ztroskotal.
  1471 Podivná prázdnota a osamělost, jakou jsem poprvé pocítil o prázdninách
  1472 po své konfirmaci (kolikrát jsem ji zakoušel i později, tu prázdnotu, ten řídký
  1473 vzduch!), hned tak rychle nezmizela. Rozloučení s domovem dopadlo až
  1474 podivně snadno, vlastně jsem se až styděl, že jsem nebyl víc dojatý, sestry
  1475 usedavě plakaly, to jsem já nedokázal. Sám jsem nad sebou žasl. Vždy jsem
  1476 býval dítě citlivé a v podstatě i dost hodné. Teď jsem byl celý proměněný.
  1477 Vůči vnějšímu světu jsem se choval s naprostou lhostejností a zaměstnával
  1478 jsem se celé dny tím, že jsem naslouchal svému nitru, abych slyšel ona
  1479 proudění, zapovězená a temná proudění šumící ve mně tak hluboko dole.
  1480 Prudce jsem vyrostl, teprve za poslední půlrok, do světa vyhlížel hubený,
  1481 nehotový čahoun. Můj chlapecký půvab byl tentam, sám jsem cítil, že takovéhohle
  1482 mě nikdo nemůže mít rád, a nikterak rád jsem neměl ani já sám
  1483 sebe. Často jsem velmi toužil po Maxu Demianovi; avšak nezřídka jsem ho
  1484 zas nenáviděl a kladl mu za vinu, že můj život se tak ochudil, a přijímal
  1485 jsem to jako nějakou ošklivou nemoc.
  1486 V našem žákovském penzionátě jsem si zpočátku nezískal ani náklonnost.
  1487 ani úctu, nejdřív si mě dobírali, pak mě nechali být a viděli ve mně
  1488 jakéhosi tichošlápka a nepříjemného podivína. Ta role mi velmi vyhovovala,
  1489 ještě jsem ji i přeháněl a zarputile se uzavíral do samoty, která navenek
  1490 vypadala jako to nejmužnější pohrdání světem, zatímco jsem potají často
  1491 podléhal sžíravým záchvatům stesku a zoufalství. Ve škole jsem mohl těžit
  1492 ze znalostí nabytých doma, třída byla za mou dřívější o něco pozadu, a já
  1493 jsem si navykl pohlížet na své vrstevníky s trochou pohrdání jako na děti.
  1494 To se táhlo celý rok a ještě o něco déle, ani první prázdninové návštěvy
  1495 doma nepřinesly žádný nový tón; s chutí jsem zase odjížděl.
  1496 Začátkem listopadu se to pak stalo. Zvykl jsem si chodit za každého počasí
  1497 na krátké, přemýšlivé procházky, při nichž jsem často vychutnával
  1498 zvláštní blaho, blaho plné melancholie, pohrdání světem a i samým sebou.
  1499 Jednou večer jsem se takto loudal vlhkým, mlhavým soumrakem po okolí
  1500 města, přede mnou stála a zvala mě široká, zcela opuštěná alej veřejných
  1501 sadů, na cestě ležela hustá vrstva spadaného listí, brouzdal jsem se jím s
  1502 jakousi temnou rozkoší, kolem vlhká a hořká vůně, vzdálené stromy vystupovaly
  1503 z mlhy jako strašidelné velké stíny.
  1504 Na konci aleje jsem zůstal nerozhodně stát, upřeně jsem hleděl na zčernalé
  1505 listí, hltavě jsem vdechoval tu mokrou vůni tlení a odumírání, cosi ve
  1506 mně s ní souznělo a vítalo ji. Jak mdle ten život chutná! Z vedlejší cesty se
  1507 vynořil nějaký člověk ve vlajícím plášti s ohrnutým límcem, chtěl jsem jít
  1508 dál, ale vtom na mě zavolal.
  1509 „Haló, Sinclaire!"
  1510 Přišel až ke mně, byl to Alfons Beck, nejstarší žák z našeho penzionátu.
  1511 Vždycky mi byl příjemný a nikdy jsem proti němu nic neměl, až na to, že se
  1512 vůči mně jako vůbec ke všem mladším choval pořád jen ironicky a blahovolně.
  1513 Údajně měl sílu jako medvěd a majitele našeho penzionátu si prý
  1514 úplně ochočil, byl také hrdinou mnoha pověstí kolujících po gymnáziu.
  1515 „Copak tu vyvádíš ?" volal vlídným tónem, jaký ti větší obvykle nasazovali,
  1516 když se příležitostně ráčili snížit k někomu z nás mladších. „Vsadím
  1517 se, že tu skládáš básničky?"
  1518 „To jsi vedle," opáčil jsem stroze.
  1519 Zasmál se, přidal se ke mně a stále šveholil, byl to pro mě už úplný nezvyk.
  1520 „Nemusíš se bát, Sinclaire, že pro to snad nemám pochopení. Něco na
  1521 tom je, procházet se takhle večer mlhou a myslet přitom na podzim, to si
  1522 člověk pak rád zabásní. O umírající přírodě a o ztraceném mládí, jak se to
  1523 navzájem podobá. Viz Heinrich Heine."
  1524 „Já tak sentimentální nejsem," bránil jsem se.
  1525 „No, jen aby! Jenže mně se zdá, že při takovémhle počasí je dobré vyhledat
  1526 nějaké tiché místo, kde si člověk může dát sklenku vína či tak něco.
  1527 Nepůjdeš na chvilku se mnou? Jsem zrovna docela sám. - Anebo se ti nechce?
  1528 Nechci tě svádět, chlapečku, jestli se z tebe má stát vysoký vzor."
  1529 Brzy nato jsme už seděli v malé předměstské hospůdce, pili pochybné
  1530 víno a přiťukávali si silnými sklenicemi. Zpočátku se mi to nějak nelíbilo,
  1531 ale bylo to alespoň něco nového. Jak jsem však nebyl vínu uvyklý, záhy se
  1532 mi rozvázal jazyk. Jako by se ve mně prudce rozrazilo okno a dovnitř zazářil
  1533 svět - jak dlouho už, jak strašně dlouho jsem si z duše nepopovídal! Po42
  1534 pustil jsem uzdu fantazii, a uprostřed všeho jsem dal k lepšímu i ten příběh
  1535 o Kainu a Ábelovi! Beck mi s potěšením naslouchal - konečně někdo, komu
  1536 něco dávám! Poplácal mě po rameni, tvrdil, jaký jsem to po čertech chlapík,
  1537 a mně se srdce dmulo blahem, že všechnu tu nashromážděnou potřebu hovoru
  1538 a sdílnosti mohu nechal marnotratně proudit, že mě někdo uznává, že
  1539 něco znamenám před starším. Když prohlásil, že jsem geniální neřád, vlilo
  1540 se mi to označení do duše jak sladké, silné víno. Svět znovu planul ve všech
  1541 barvách, myšlenky se mi řinuly ze stovky troufalých zdrojů, šlehaly ve mně
  1542 plameny ohně a ducha. Hovořili jsme o učitelích a o kamarádech a připadalo
  1543 mi, že si nádherně rozumíme. Hovořili jsme o Recích a o pohanství a
  1544 Beck na mně mermomocí chtěl vylákat přiznání k milostným dobrodružstvím.
  1545 Jenže k tomu jsem nemohl říci nic. Nic jsem nezažil, nebylo o čem
  1546 vyprávět. A to, co jsem prožil, vykonstruoval a napředstavoval si sám v
  1547 sobě, to se ani vínem neuvolnilo a nedalo se sdělit. O děvčatech toho Beck
  1548 věděl mnohem víc, a tak jsem jeho pohádkám naslouchal přímo žhavě. Dověděl
  1549 jsem se neuvěřitelné věci, to, co bych nikdy nepokládal za možné,
  1550 byla prachobyčejná skutečnost, úplná samozřejmost. Alfons Beck ve svých
  1551 osmnácti letech už nasbíral něco zkušeností. Mezi jinými tu, že s děvčaty se
  1552 to má tak, že jim jde jen o lichotky a galantnosti, to prý je sice docela hezké,
  1553 ale ne to pravé. U ženských že se dá nadít většího úspěchu. Například paní
  1554 Jaggeltová, ta co má ten papírnický krám, s ní že by se dalo mluvit, a co se
  1555 už všecko událo u ní za pultem, to se prostě nedá popsat.
  1556 Seděl jsem do hloubi očarován a zmámen. Sice bych s paní Jaggeltovou
  1557 lásku zrovna provozovat nemohl ale i tak, byly to neslýchané věci. Nejspíš,
  1558 aspoň pro ty starší, už se tu rozproudily zdroje, o jakých se mi nikdy ani
  1559 nesnilo. Zaznívalo v tom ovšem i cosi falešného, všechno to mělo všednější
  1560 a přízemnější příchuť, než jak podle mne směla láska chutnat, - ale přesto,
  1561 taková byla skutečnost, takový je život a dobrodružství, a vedle mě sedí
  1562 někdo, kdo to prožil, komu to připadá samozřejmé.
  1563 Náš hovor trochu polevil, byl jakoby ochablejší. Ani já už jsem nebyl
  1564 geniální chlapík, ale pouhý hoch, který naslouchá muži. I tak však - proti
  1565 tomu, čím po tak dlouhé měsíce byl můj život, to byla nádhera, hotový ráj.
  1566 Nadto, jak jsem teprve pozvolna začínal vyciťovat, to bylo zakázané, přísně
  1567 zakázané, od vysedávání v hospodě po všechno, o čem jsme mluvili. Aspoň
  1568 já jsem v tom vychutnával ducha, vychutnával vzpouru.
  1569 Na onu noc si vzpomínám s tou největší zřetelností. Když jsme se oba
  1570 pozdě vydali na zpáteční cestu domů chladnou, vlhkou nocí kolem matně
  1571 svítících plynových luceren, byl jsem poprvé v životě opilý. Pěkné to nebylo,
  1572 bylo to krajní utrpení, a přece i tak to v sobě cosi mělo, jakési sladké
  1573 vzrušení, byly v tom vzpoura a orgie, život a duch. Beck se mne srdnatě
  1574 ujal, i když mi vynadal do mizerných začátečníků, a napůl mě donesl až k
  1575 domu, kde se mu podařilo sebe i mě propašovat dovnitř otevřeným oknem
  1576 předsíně.
  1577 S vystřízlivěním, ve kterém jsem se po krátkém mrtvolném spánku probral,
  1578 mě přepadla nesmírná lítost nad sebou samým. Posadil jsem se v posteli,
  1579 na sobě jsem měl ještě včerejší košili, na podlaze ležely poházené šaty
  1580 a boty a čpěly po tabáku a zvratcích, a uprostřed té bolesti hlavy, nevolnosti
  1581 a zběsilé žízně se mi v duši vynořil obraz, na který jsem se už dávno zpříma
  1582 nepodíval. Viděl jsem domov a rodičovský dům, otce a matku, sestry a zahradu,
  1583 viděl jsem svou tichou, útulnou ložnici, viděl jsem školu a náměstí,
  1584 viděl jsem Demiana a konfirmační vyučování - a všecko to bylo světlé, obklopené
  1585 září, všecko nádherné, božské a čisté, a všecko, všecičko - jak jsem
  1586 teď věděl - mi ještě včera, před pár hodinami patřilo, čekalo na mě a až teď;
  1587 až v téhle chvíli se to zhroutilo a bylo zakleto, už mi to nepatřilo, byl jsem
  1588 zavržen, už se to na mě dívalo jen s hnusem. Všechna láska a vroucnost,
  1589 všecko, co jsem od nejzazší chvíle zlaté zahrady svého dětství obdržel a
  1590 zakusil od rodičů, každé matčino políbení, každé vánoce, každé zbožné,
  1591 jasné nedělní jitro doma, každá vteřina v zahradě - všecko zničeno, všecko
  1592 jsem rozdupal! Přijít tak teď drábové, aby mě svázali a jako vyvrhele a hanobitele
  1593 chrámu vyvedli k šibenici, byl bych souhlasil, byl bych šel rád, byl
  1594 bych to považoval za správné a dobré.
  1595 Takhle tedy vypadám! Já, který kudy chodím, tudy pohrdám světem! Já,
  1596 který jsem měl takovou hrdost ducha a myslel myšlenkami Demianovými!
  1597 Takhle vypadám, já vyvrhel a sviňák, opilý a zamazaný ohava a sprosťák,
  1598 pusté zvíře, přepadené hnusnými pudy! To jsem já, já, který jsem přišel ze
  1599 zahrad, kde všechno je čistota, záře a ušlechtilost a jemnost, já, co tak miloval
  1600 Bachovu hudbu a krásné básně! S hnusem a odporem jsem slyšel ještě
  1601 svůj vlastní smích, ty návaly opilého, neovládaného, pitomého smíchu. Tak
  1602 tohle jsem já! Přesto přese všechno prožívat to trápení bylo téměř požitkem.
  1603 Tak dlouho jsem se krčil slepý a tupý, tak dlouho mi srdce mlčelo a zubožené
  1604 vysedávalo v koutku, že i to sebeobviňování, tu hrůzu, všechny ty příšerné
  1605 pocity má duše vítala. Vždyť v tom všem je cit, vyšlehují plameny,
  1606 bije srdce! Zmatený jsem uprostřed té bídy pociťoval cosi jako vysvobození
  1607 a jaro.
  1608 Při pohledu z vnějšku to se mnou mezitím šlo pořádně s kopce. Nezůstalo
  1609 při prvním opojení. Na naší škole se hodně chodilo do hospod a vyváděla
  1610 všelijaká alotria, já jsem byl jeden z nejmladších, kdo se toho účastnil,
  1611 a záhy jsem už nebyl žádný trpěný chlapeček, nýbrž osnovatel a hvězda,
  1612 proslulý, odvážný návštěvník krčem. Znovu jsem cele náležel temnému
  1613 světu, ďáblu, a v tom světě jsem platil za náramného pašáka.
  1614 Přitom jsem se cítil prachbídně. Vyžíval jsem se v sebeničivém orgiasmu,
  1615 a zatímco mě kamarádi měli za vůdce a po čertech mazaného řízného a
  1616 vtipného chlapíka, hluboko ve mně se třepotala má duše bázní, plna úzkosti.
  1617 Vzpomínám, jak mi jednou vhrkly do očí slzy, když jsem v neděli dopoledne
  1618 při odchodu z krčmy uviděl na ulici děti při hře, tak jasné a rozradostněné
  1619 v těch jejich nedělních šatičkách a s čerstvým účesem. A zatímco jsem u
  1620 rozlitého piva na špinavých stolech ve zchátralých hospodách obveseloval a
  1621 často i děsil přátele neslýchaně cynickými řečmi, cítil jsem v skrytu v srdci
  1622 úctu před vším tím, čemu jsem se vysmíval, a v nitru jsem s pláčem padal
  1623 na kolena před vlastní duší, před svou minulostí, před matkou, před Bohem.
  1624 To, že jsem se svým doprovodem nikdy nesplynul, že jsem mezi nimi
  1625 zůstal osamocený a proto dokázal tak trpět, mělo svou příčinu. Byl jsem
  1626 hospodský hrdina a posměváček podle gusta těch největších surovců, v
  1627 myšlenkách i řečech o učitelích, škole, rodičích, církvi jsem projevoval ducha
  1628 a odvahu - snášel jsem i oplzlosti a občas si i nějakou dovolil - ale nikdy
  1629 jsem nebyl přitom, když moji kumpáni vyrazili za děvčaty, byl jsem sám a
  1630 pln žhoucí touhy po lásce, i když podle svých řečí bych byl musel být otrlý
  1631 poživačník. Nikdo nebyl zranitelnější, nikdo stydlivější než já. A když jsem
  1632 tu a tam před sebou uviděl jít mladé měšťanské dcerky, tak hezké a čisté,
  1633 jasné a půvabné, byly pro mě jako nádherné, čisté sny, oproti mně tisíckrát
  1634 lepší a čistší. Určitou dobu jsem nedokázal už ani zajít do papírnictví paní
  1635 Jaggeltové, protože jsem při pohledu na ni vždycky zrudl a myslel na to, co
  1636 mi o ní vyprávěl Alfons Beck.
  1637 Čím víc jsem nyní cítil, jak jsem ve své nové společnosti osamělý a jinačí,
  1638 tím méně jsem se od ní dokázal odpoutat. Už opravdu ani nevím, zda mi
  1639 ten chlast a to vychloubání vlastně vůbec kdy přinášely nějaké potěšení, ani
  1640 pití jsem nikdy nepřivykl tak, abych pokaždé nepocítil trapné následky.
  1641 Všechno bylo jakoby vynucené. Dělal jsem to, co jsem musel, protože jsem
  1642 jinak nevěděl, co se sebou počít. Bál jsem se toho být dlouho sám, měl jsem
  1643 obavy z tolika těch návalů něžnosti, cudnosti, vroucnosti, k nimž jsem neustále
  1644 cítil sklon, obával jsem se něžných myšlenek na lásku, které mě přepadaly
  1645 tak často.
  1646 Jedno mi chybělo nejvíc - přítel. Dva či tři spolužáci se mi líbili. Jenomže
  1647 patřili mezi ty hodné, a mé neřesti už zatím nebyly pro nikoho tajemstvím.
  1648 Ti chlapci se mi vyhýbali. Všichni mě považovali za beznadějného hráče,
  1649 kterému se bortí půda pod nohama. I učitelé o mně leccos věděli, vícekrát
  1650 mě přísně potrestali, a přímo se čekalo na. to, že budu ze školy vyloučen. Já
  1651 sám jsem to čekal, dávno už jsem nebyl dobrým žákem, jen jsem s obtížemi
  1652 a podváděním taktak proplouval s vědomím, že už to nemůže dlouho trvat.
  1653 Existuje spousta cest, jak Bůh přivodí naše osamění a dovede nás k sobě
  1654 samým. Mou tehdejší cestou šel se mnou. Bylo to jako ohyzdný sen. Vidím
  1655 sám sebe, proklatce a snílka, jak se v nepokoji a soužení plazím po ohavné a
  1656 nečisté cestě, lepkavou špínou z rozbitých půllitrů v nocích promarněných
  1657 cynickým žvaněním. Vyskytují se sny, kde člověk na cestě za princeznou
  1658 uvízne v bahnitých kalužích, v postranních uličkách plných puchu a neřádstva.
  1659 Takové to bylo se mnou. Taková ne zrovna ušlechtilá cesta mi byla
  1660 souzena, abych se octl v osamění a mezi mne a dětství se postavila uzamčená
  1661 brána do ráje s hlídači, z nichž nevyzařoval ani ten nejmenší paprsek
  1662 slitování. Byl to počátek, probuzení teskné touhy po sobě samém.
  1663 Ještě jsem pocítil hrůzu a roztřásl se, když vyburcován dopisy majitele
  1664 penzionátu se v St. poprvé objevil otec a nečekaně mi najednou stál tváří v
  1665 tvář. Když pak koncem oné zimy přijel podruhé, byla ve mně už tvrdost a
  1666 lhostejnost, nechal jsem ho, ať spílá, ať prosí, ať mi připomíná matku. Nakonec
  1667 se velmi rozčilil a prohlásil, že nezměním-li se, dá mě s pořádnou
  1668 hanbou vyhnat ze školy a vstrčí do polepšovny. Aťsi! Když tehdy odjížděl,
  1669 bylo mi ho líto, ale nic nedokázal, nenašel už ke mně žádnou cestu, a chvílemi
  1670 jsem měl pocit, že mu to patří.
  1671 Co se mnou bude, mi bylo úplně jedno. To moje podivné a nikterak pěkné
  1672 chování, vysedávání po hospodách a naparování, to byl můj spor se světem,
  1673 má forma protestu. Přitom jsem se ničil, a občas mé stanovisko vypadalo
  1674 asi takto: Nemůže-li svět potřebovat lidi jako já, když pro ně nemá
  1675 žádné lepší místo, žádné vyšší úkoly, potom prostě lidé jako já se zahubí.
  1676 Škodu ať si laskavě připíše svět.
  1677 Vánoční prázdniny toho roku byly nadmíru neradostné. Matka se zhrozila,
  1678 když mě uviděla. Vyrostl jsem ještě víc, vychrtlý obličej jsem měl šedivý
  1679 a zpustlý, rysy ochablé a oční koutky zanícené. První náznak knírku a
  1680 brýle, které jsem nedávno začal nosit, mě jí ještě víc odcizovaly. Sestry se
  1681 mi vyhýbaly a chichotaly se. Všecko bylo bezútěšné. Bezútěšný a zahořklý
  1682 byl i rozhovor s otcem v jeho studovně, bezútěšné i shledání s několika příbuznými,
  1683 bezútěšný především Štědrý večer. Co jsem byl na světě, byl tento
  1684 den v našem domě vždy přímo událost, večer slavnostnosti, lásky, vděku,
  1685 obnovy svazku mezi rodiči a mnou. Tentokrát však všechno bylo stísňující a
  1686 rozpačité. Jako vždy četl otec evangelium o pastýřích, kteří „pod širým nebem
  1687 hlídali své stádo",jako vždy stály sestry celé rozzářené u stolu s dárky,
  1688 avšak otcův hlas zněl neradostně, jeho tvář vypadala zestárlá a stísněná,
  1689 matka byla smutná a mně bylo všecko stejně trapné a nevhod, dárky i blahopřání,
  1690 evangelium i rozsvícený stromek. Perníčky sladce voněly a řinula
  1691 se z nich hustá oblaka ještě sladších vzpomínek. I jedle krásně voněla a vy46
  1692 právěla o věcech, které už neexistovaly. Toužil jsem, ať jen už ten večer a
  1693 celé svátky skončí.
  1694 Tak to šlo dál, celou zimu. Až krátce po ní jsem od profesorského sboru
  1695 obdržel důrazné varování s pohrůžkou, že mohu být vyloučen. No a co, pro
  1696 mě za mě.
  1697 Obzvláštní zlost jsem měl na Maxe Demiana. Celý ten čas jsem se s ním
  1698 znovu neshledal. Dvakrát jsem mu na počátku svého studia v St. napsal, ale
  1699 nedostal jsem odpověď. Proto jsem ho ani o prázdninách nenavštívil.
  1700 V témže parku, kde jsem na podzim narazil na Alfonse Becka, vzbudilo
  1701 počátkem jara, kdy se začínaly zelenat trnité keře, mou pozornost jedno
  1702 děvče. Šel jsem se sám projít, plný ponurých myšlenek a starostí, neboť se
  1703 mi zhoršilo zdraví a nadto jsem měl neustále peněžní nesnáze, dlužil jsem
  1704 jisté částky kamarádům a musel si vymýšlet nezbytné výdaje, aby mi opět
  1705 něco poslali z domova, ve vícerých obchodech mi rostly dluhy za doutníky
  1706 a podobné věci. Ne že by ty starosti šly moc do hloubky - jestliže zanedlouho
  1707 to tady všecko opustím a utopím se anebo mě dají do polepšovny, na
  1708 těch pár maličkostech přece nesejde. Jenomže zatím jsem byl s těmi nepěknými
  1709 věcmi konfrontován a trápilo mě to.
  1710 Onoho jarního dne v parku proti mně šla mladá slečna a velmi mě upoutala.
  1711 Byla vysoká a štíhlá, elegantně oblečená a měla chytrý chlapecký obličej.
  1712 Ihned se mi zalíbila, byla typ, který jsem měl rád, a začala zaměstnávat
  1713 mou fantazii. Byla zřejmě stěží starší než já, ale mnohem vyzrálejší, elegantní
  1714 a s krásnými rysy, téměř už úplná dáma, avšak s nádechem nezbednosti
  1715 a chlapeckosti ve tváři, což se mi vždycky nesmírně líbilo.
  1716 Nikdy se mi nepodařilo přiblížit se dívce, do které jsem byl zamilován, a
  1717 ani u téhle se mi nepoštěstilo. Dojem však zanechala hlubší než všechny
  1718 předtím a vliv této zamilovanosti na můj život byl obrovský.
  1719 Náhle jsem opět měl před sebou obraz, ušlechtilý a uctívaný obraz - ach,
  1720 žádná potřeba, žádné puzení ve mně neměly takovou hloubku a prudkost
  1721 jako přání uctívat a zbožňovat! Pojmenoval jsem ji Beatrice, tu jsem totiž
  1722 znal, aniž jsem četl Danta, z jednoho anglického obrazu, jehož reprodukci
  1723 jsem si schoval. Na něm to byla postava dívky ve stylu anglických prerafaelitů,
  1724 s velmi dlouhými údy, štíhlá, s úzkou, dlouhou hlavou, zduchovnělé
  1725 ruce i rysy. To moje krásné mladé děvče nebylo úplně stejné jako to na obraze,
  1726 přestože i má dívka měla útlé a chlapecké tvary, jaké jsem měl rád, i
  1727 něco ze zduchovnělosti či oduševnělosti obličeje.
  1728 S Beatricí jsem nepromluvil ani slovo. Přesto na mně měla ten nejhlubší
  1729 vliv. Sama kladla přede mne svůj obraz, otevírala mi svatyni a v ní jsem se
  1730 mohl modlit. Ze dne na den jsem zanechal hospod a vyvádění po nocích.
  1731 Dokázal jsem opět být sám, znovu se rád vrátil k četbě, rád jsem vycházel
  1732 na procházky.
  1733 Toto náhlé obrácení mi vyneslo pěkný posměch. Jenže jsem teď měl něco,
  1734 co jsem mohl milovat a uctívat, znovu jsem měl ideál, život byl nanovo
  1735 plný tušení a tajemně barevného svítání - na výsměch jsem nedbal. Opět
  1736 jsem byl doma sám u sebe, i když pouze jako otrok a služebník uctívaného
  1737 obrazu.
  1738 Na onu dobu nedokážu pomyslet bez jistého pohnutí. Opět jsem se co
  1739 nejvroucněji snažil z trosek zhrouceného životního úseku vybudovat si
  1740 „svět světla", opět jsem cele žil touhou odstranit ze sebe všechno temné a
  1741 zlé a přebývat jen a jen ve světle, na kolenou před bohy. Přesto tento nynější
  1742 „svět světla" byl do jisté míry mým vlastním výtvorem, už to nebyl útěk
  1743 zpět k matce a do útočiště u ní bez vlastní odpovědnosti, byla to nová služba,
  1744 sám jsem ji vynalezl a vyžadoval, s odpovědností a sebekázní. Pohlavnost,
  1745 která mě soužila a před níž jsem byl neustále na útěku, se nyní v tom
  1746 posvátném žáru měla proměnit v ducha a klanění. Už nesmí nikdy přijít
  1747 žádná tma, žádné ohavnosti, žádné provzdychané noci, tlukot srdce před
  1748 oplzlými obrázky, naslouchání za cizími dveřmi, chtíč. Místo toho všeho
  1749 jsem si vystavěl oltář s Beatricinýn obrazem a tím, jak jsem se jí zasvětil,
  1750 bylo to i zasvěcení duchu a bohům. Podíl života, který jsem odňal temným
  1751 mocnostem, jsem přinesl v oběť silám světla. Mým cílem nebyla rozkoš,
  1752 nýbrž čistota, ne štěstí, nýbrž krása a duchovnost.
  1753 Tento Beatricin kult naprosto změnil můj život. Včera ještě předčasně
  1754 dospělý cynik byl jsem nyní chrámový služebník s cílem stát se světcem.
  1755 Nesetřásl jsem pouze navyklý špatný život, snažil jsem se změnit všecko,
  1756 usiloval jsem vnést do všeho čistotu, ušlechtilost a důstojnost, myslel jsem
  1757 na to i při jídle a pití, v řeči i oblékání. Ráno jsem zahajoval mytím ve studené
  1758 vodě, k čemuž jsem se zpočátku musel tvrdě nutit. Mé vystupování
  1759 bylo vážné a důstojné, i chůze, při níž jsem se držel zpříma, byla pomalejší
  1760 a důstojnější. Divákům to nejspíš připadalo divné a směšné - pro mě to
  1761 všecko byla bohoslužba.
  1762 Ze všech nových cvičení, v nichž jsem se snažil projevovat své nové
  1763 smýšlení, získalo jedno pro mě velký význam. Dal jsem se do malování.
  1764 Začalo to tím, že anglický obraz Beatrice, který jsem vlastnil, nebyl oné
  1765 dívce dost podobný. Chtěl jsem se pokusit namalovat si ji sám. S úplně novou
  1766 radostí a nadějí jsem si do pokoje - odnedávna jsem měl svůj vlastní -
  1767 nanosil pěkný papír, barvy a štětce, přichystal si paletu, skleničky, porcelánové
  1768 misky, tužky. Jemné temperové barvy v malých tubách, jaké jsem si
  1769 koupil, mě přímo uchvacovaly. Byla mezi nimi chromová zeleň, kterou
  1770 ještě teď před sebou vidím, jak poprvé zasvitla v bílé mističce.
  1771 Začal jsem opatrně. Malovat obličej bylo těžké, chtěl jsem to nejprve
  1772 zkusit na něčem jiném. Maloval jsem ornamenty, květiny a drobné vymyšlené
  1773 krajinky, strom u kapličky, římský most s cypřiši. Leckdy jsem se do té
  1774 hravé činnosti úplně ponořil, šťastný jako dítě s krabičkou barev. Nakonec
  1775 jsem se však pustil do Beatricina portrétu.
  1776 Několik listů jsem dočista zkazil a vyhodil je. Čím víc jsem se snažil vybavit
  1777 si dívčin obličej, jak jsem ho občas vídal na ulici, tím méně se to dařilo.
  1778 Nakonec jsem rezignoval a prostě začal malovat tvář podle fantazie a
  1779 toho, jak mě vedly první tahy štětcem a barvy. Výsledkem byla jakási vysněná
  1780 tvář, nebyl jsem s ní spokojen. Avšak ihned jsem pokračoval v pokusech
  1781 a každý nový list už hovořil zřetelněji, přibližoval se dívčinu typu, i
  1782 když ještě nijak nevystihoval skutečnost.
  1783 Stále víc jsem si zvykal dělat tahy štětcem spíš snově a vyplňovat plochy
  1784 bez jakékoli předlohy, jen tak, co vyplynulo z hravého, nevědomého tápání.
  1785 Nakonec jsem jednoho dne, téměř nevědomky, dohotovil tvář, která ke mně
  1786 promlouvala silněji než všechny předtím. Nebyla to tvář té dívky, ta se mi
  1787 nikdy neměla povést. Bylo to něco jiného, cosi neskutečného, ale ne méně
  1788 hodnotného. Vypadalo to spíš jako hlava jinocha než dívčí tvář, vlasy nebyly
  1789 plavé, jako mělo to mé hezké děvče, nýbrž hnědé s narudlým nádechem,
  1790 brada silná a pevná, ústa však jako rudý květ, celek byl poněkud strnulý
  1791 a trochu jako maska, ale působivý a plný tajemného života.
  1792 Když jsem tak seděl před tím hotovým listem, zvláštně na mě zapůsobil.
  1793 Jako by to bylo cosi jako obraz nějakého boha či posvátná maska, napůl
  1794 muž a napůl žena, bez věku, s pevnou vůlí a zároveň stejně tak snílek, strnulý
  1795 a zároveň vskrytu živoucí. Ta tvář mi měla co říci, patřila ke mně, něco
  1796 po mně požadovala. A byla někomu podobná, jen jsem nevěděl, komu.
  1797 Portrét nyní určitou dobu provázel všechny mé myšlenky a sdílel můj život.
  1798 Měl jsem ho schovaný v jedné zásuvce, aby ho nikdo nemohl vypátrat a
  1799 posmívat se mi proto. Avšak jakmile jsem se octl ve svém pokojíku sám,
  1800 obraz jsem vyndal a byl mi společníkem. Večer jsem si ho přišpendlil proti
  1801 posteli na tapetu, díval jsem se na něj, dokud jsem neusnul, a ráno mu patřil
  1802 můj první pohled.
  1803 Právě v té době jsem začal znovu mít mnoho snů, ,jako stále kdysi v dětství.
  1804 Připadalo mi, že jsem neměl žádný sen už celá léta. A teď tu byly zase,
  1805 naprosto nové obrazy, a velmi často se v nich vynořoval i ten namalovaný
  1806 portrét, ožil a hovořil se mnou, jako přítel i zas nepřátelsky, leckdy dočista
  1807 stažený v úšklebek a jindy nekonečně krásný, harmonický, ušlechtilý.
  1808 Jednou ráno, když jsem se probudil z takovýchto snů, jsem ho zčistajasna
  1809 poznal. Díval se na mě tak úžasně známě, jako by mě volal jménem. ,Jako
  1810 by mě znal, jako matka, jako by měl od věků ke mně náklonnost. Srdce se
  1811 mi rozbušilo, upřeně jsem se na ten list zadíval, na ty hnědé, husté vlasy,
  1812 napůl ženská ústa, mohutné čelo podivuhodné jasnosti (samo od sebe vyschlo
  1813 do toho odstínu), a postupně čím dál víc jsem v sobě cítil, jak se blíží
  1814 poznání, znovunalezení, vědění.
  1815 Vyskočil jsem z postele, postavil se před obraz a díval se na něj z co největší
  1816 blízkosti, hleděl jsem mu přímo do široce rozevřených, zelených,
  1817 utkvělých očí, pravé bylo posazeno o něco výš než druhé. A najednou to
  1818 pravé oko mrklo, zlehka a jemně, ale zřetelně, a tím mrknutím se mi rozjasnilo...
  1819 Jak jsem na to mohl přijít tak pozdě! Ta tvář byl Demian.
  1820 Později jsem list velmi často porovnával se skutečnými Demianovými
  1821 rysy, jak jsem si je vybavil z paměti. Nebyly tytéž, třebaže podobné. Ale
  1822 přesto to byl Demian.
  1823 Jednoho večera na počátku léta slunce zešikma rudě prozářilo můj pokoj
  1824 oknem vedoucím na západ. Pomalu se šeřilo. Dostal jsem nápad, abych ten
  1825 Beatricin, či vlastně Demianův portrét připevnil na příčku v okně a podíval
  1826 se, jak bude skrze něj prosvěcovat slunce. Obličej se rozplynul a ztratil obrysy,
  1827 ale zarudlé okraje očí, světlo na čele a nápadně rudá ústa žhnuly z plochy
  1828 hluboce a divoce. Dlouho jsem si ho prohlížel, i poté, co svit pohasl. A
  1829 ponenáhlu ve mně vyvstal pocit, že to není ani Beatrice, ani Demian, nýbrž
  1830 - já sám. Obraz se nerovnal mé podobě - to také neměl, jak jsem cítil byl
  1831 však tím, co tvořilo můj život, bylo to mé nitro, můj osud či můj démon.
  1832 Tak by vypadal můj přítel, kdybych kdy nějakého zase našel. Tak by vypadala
  1833 moje milenka, kdybych kdy jakou získal. Takový bude můj život i má
  1834 smrt, neboť toto je zvuk a rytmus mého osudu.
  1835 V oněch týdnech jsem se pustil do četby, která na mě zapůsobila hlouběji
  1836 než všecko, co jsem přečetl doposud. I později jsem zřídka kdy prožil nějakou
  1837 knihu víc, snad jenom Nietzscheho. Šlo o jeden svazek Novalise, s dopisy
  1838 a výroky, z nichž mnohé jsem nechápal a které mě přesto všechny nevýslovně
  1839 přitahovaly a vtíraly se mi. Jeden z těch výroků mě právě napadl.
  1840 Perem jsem ho napsal pod portrét: „Osud a mysl jsou jména pro jediný pojem."
  1841 To jsem právě pochopil.
  1842 Dívku, které jsem přezdíval Beatrice, jsem potkával ještě často. Už to
  1843 mnou nijak nepohnulo, ale vždy jsem přitom cítil jemné souznění, citem
  1844 jsem tušil: jsi se mnou spojená, jenže ne ty, ale tvůj obraz; jsi částí mého
  1845 osudu.
  1846 Znovu se mě zmocnila silná touha po Demianovi. Nic jsem o něm nevěděl,
  1847 už léta, jen jedinkrát jsem ho potkal o prázdninách. Vidím, že jsem to
  1848 krátké setkání ve svých záznamech zatajil, bylo to zjevně kvůli studu a z
  1849 ješitnosti. Musím to napravit.
  1850 Tak tedy jednou o prázdninách, když jsem se s poněkud blazeovaným a
  1851 stále v důsledku mého hospodského období unaveným výrazem potloukal
  1852 po rodném městě, pošvihával vycházkovou holí a díval se do tváří těm starým,
  1853 stále stejným, opovrhovaným šosákům, náhle proti mně vyšel můj
  1854 někdejší přítel. Sotva jsem ho spatřil, roztřásl jsem se. Bleskurychle mnou
  1855 prolétla vzpomínka na Franze Kromera. Kéž by Demian na tu příhodu úplně
  1856 zapomněl! Bylo to tak nepříjemné cítit se mu zavázán - sice jde o pouhou
  1857 hloupou příhodu z dětství, ale přece jen to zavazuje...
  1858 Jako by čekal, zda ho pozdravím, a když jsem to co nejnetečněji udělal,
  1859 podal mi ruku. Byl to zase ten jeho stisk! Pevný, vřelý a přesto chladný,
  1860 prostě muž! Pozorně se mi zadíval do tváře a řekl: „Vyrostl jsi, Sinclaire."
  1861 On sám mi připadal zcela nezměněný, stejně starý, stejně mladý jako vždy.
  1862 Připojil se ke mně, procházeli jsme se spolu a hovořili o samých podružných
  1863 věcech, o ničem z té doby tenkrát. Vzpomněl jsem si, že jsem mu kdysi
  1864 několikrát napsal, ale nedostal odpověď. Ach, kéž by zapomněl i na to, na
  1865 ty hloupé, pitomé dopisy! Nezmínil se o nich.
  1866 Tehdy ještě neexistovala Beatrice ani portrét, vězel jsem ještě plně v
  1867 onom období zpustlosti. Před městem jsem ho pozval, ať se mnou zajde do
  1868 hospody. Přijal. Holedbavě jsem objednal láhev vína, nalil, přiťukl si s ním
  1869 a dal najevo, jak důvěrně ovládám studentské pijácké zvyklosti, také jsem
  1870 první sklenku vypil na jeden zátah.
  1871 „Chodíš často do hospod ?" zeptal se.
  1872 „No ano," řekl jsem lenivě, „co taky člověk má jinak dělat ? Konec konců
  1873 je tam vždycky ta nejlepší zábava."
  1874 „Myslíš ? Třeba ano. Něco na tom je opravdu velmi pěkné - to opojení,
  1875 ta hýřivost! Jenže se mi zdá, že většina lidí, co často vysedává po hospodách,
  1876 to už naprosto neprožívá. Připadá mi, že právě chození do hospody je
  1877 pěkná šosáčtina. Ano, takhle jednu noc, hezky s planoucími pochodněmi,
  1878 pěkně se napít a prožít tu opojnou závrať! Ale den co den, pořád totéž, sklenici
  1879 za sklenicí, to snad přece není ono? Dokážeš si představit takového
  1880 Fausta, jak večer co večer vysedává u svého obvyklého stolu ?"
  1881 Napil jsem se a podíval se na něj nevraživě.
  1882 „No, jenomže každý není zrovna Faust," řekl jsem stroze.
  1883 Trochu užasle na mě pohlédl.
  1884 Pak se zasmál, svěže a s převahou, jako kdysi. „Vlastně, proč se o tom
  1885 přít ? V každém případě má opilec či zpustlík život pestřejší než bezúhonný
  1886 měšťák. A ještě něco - jednou jsem o tom četl - je prostopášný život jednou
  1887 z nejlepších příprav pro život mystický. Také se vždycky z takových lidí,
  1888 jako byl třeba svatý Augustin, stávali lidé vidoucí, proroci. On byl předtím
  1889 také poživačník a světák."
  1890 Byl jsem nedůvěřivý a nikterak jsem se jím nechtěl dát poučovat. Proto
  1891 jsem blazeovaně řekl: „Každý podle svého gusta! Já, upřímně řečeno, nijak
  1892 nestojím o to, aby ze mě byl prorok či něco podobného."
  1893 Demian po mně sjel svýma lehce přimhouřenýma, vědoucíma očima.
  1894 „Sinclaire, příteli," řekl pomalu, „neměl jsem v úmyslu ti říkat něco nepříjemného.
  1895 Ostatně - k jakému účelu vede to tvoje pití teď; to neví nikdo z
  1896 nás. To v tobě, co tvoří tvůj život, to ví. Je velice dobré vědět, že v nás
  1897 uvnitř je někdo, kdo všechno ví, všechno chce, všechno udělá lépe než my
  1898 sami. - Jenže promiň, musím domů."
  1899 Stručně jsme se rozloučili. Zůstal jsem mrzutě sedět, dopil láhev do
  1900 dna, a když jsem se zvedal k odchodu, vyšlo najevo, že ji Demian už zaplatil.
  1901 To mě rozzlobilo ještě víc.
  1902 Myšlenky mi opět ulpěly u této letmé události. Byly plné Demiana. A
  1903 slova, která pronesl tehdy v té hospodě před městem, se mi podivně čerstvá
  1904 a nesmazaná vynořila opět z paměti. - „Je velice dobré vědět, že v nás uvnitř
  1905 je někdo, kdo ví všechno!"
  1906 Nesmírně jsem po Demianovi zatoužil. Nic jsem o něm nevěděl, nebyl
  1907 dosažitelný. Věděl jsem jen to, že patrně někde studuje a že když dokončil
  1908 gymnázium, jeho matka se z našeho města odstěhovala.
  1909 Snažil jsem se vypátrat v sobě všechny vzpomínky na Demiana zpět až
  1910 po tu mou příhodu s Kromerem. Kolik tu opět zaznělo z toho, co mi kdysi
  1911 řekl, a všechno to ještě má smysl i dnes, je aktuální, stále se mě týká! I to,
  1912 co řekl při našem posledním, tak málo povzbudivém setkání o zpustlíkovi a
  1913 světci, mi náhle znovu vyvstalo jasně v duši. Copak to tak neprobíhalo i se
  1914 mnou? Copak jsem nežil v opojení a špíně, zmámený a ztracený, až se s
  1915 novým životním podnětem ve mně zas probudil pravý opak, touha po čistotě,
  1916 touha být svatý? A tak jsem pokračoval ve vzpomínkách, dávno nadešla
  1917 noc a venku se rozpršelo. I ve vzpomínkách jsem slyšel déšť, byla to ta
  1918 chvíle pod kaštany, kde mě kdysi zpovídal kvůli Franzi Kromerovi a uhodl
  1919 mé první tajemství. Vynořovalo se jedno za druhým, hovory cestou do
  1920 školy, konfirmační hodiny. A nakonec jsem se rozpomněl na své úplně první
  1921 setkání s Demianem. Oč tam tenkrát šlo? Nepřišel jsem na to hned, ale
  1922 nepospíchal jsem, zcela jsem se do té vzpomínky ponořil. A už i to zase
  1923 ožilo: Stáli jsem před naším domem poté, co mi pověděl svůj názor na Kaina.
  1924 Mluvil tehdy o tom starém, setřeném znaku nad domovní branou, o tom
  1925 závěrovém kameni rozšiřujícím se odspodu nahoru. Řekl tehdy, že ho to
  1926 zajímá a že člověk si musí takových věcí všímat.
  1927 V noci se mi zdálo o Demianovi a tom starém znamení. Neustále se
  1928 proměňovalo, Demian ho držel v rukou, občas bylo malé a šedivé, často zas
  1929 mohutné a pestře zbarvené, ale on mi vysvětlil, že přesto je to stále jedno a
  1930 totéž znamení. Nakonec mě přinutil, abych znamení snědl. Když jsem ho
  1931 spolkl, ucítil jsem k svému nesmírnému zděšení, že pták z toho spolklého
  1932 znamení ve mně žije, vyplňuje mě a zevnitř mě začíná požírat. Pln smrtelného
  1933 strachu jsem sebou trhl a probudil se.
  1934 Úplně jsem se probral, bylo uprostřed noci, slyšel jsem, jak do pokoje
  1935 prší. Vstal jsem, abych zavřel okno, a šlápl přitom na něco světlého, co leželo
  1936 na podlaze. Ráno jsem zjistil, že to je list s mým obrazem. Ležel v tom
  1937 mokru na podlaze a byly na něm všude samé vybouleniny. Dal jsem ho vysušit
  1938 mezi savé papíry do jedné tlusté knihy. Když jsem si ho nazítří prohlížel,
  1939 byl už zase suchý. Ale také změněný. Rudá ústa vybledla a byla trochu
  1940 užší. Byla to nyní přesně ústa Demianova.
  1941 Vzal jsem nový list a začal malovat, tentokrát ptáka ze znaku. Jak vlastně
  1942 vypadal, jsem si už vlastně nevzpomínal, a leccos, jak jsem věděl, se na
  1943 něm už nedalo rozeznat, protože ta věc byla stará a víckrát přetřená barvou.
  1944 Pták na něčem stál nebo seděl, možná na nějaké květině či na koši nebo
  1945 hnízdě, anebo i na koruně stromu. O to jsem se nestaral a začal tím, o čem
  1946 jsem měl zřetelnou představu. Z nejasné příčiny jsem hned užil silných barev,
  1947 ptačí hlava byla na mém listu zlatožlutá. Podle nálady jsem pak v malování
  1948 pokračoval a za pár dní byl obraz hotov.
  1949 Vyšel z toho dravec s ostrou, smělou krahujčí hlavou. Polovinou těla vězel
  1950 v tmavé zeměkouli, z níž se vyklubával jako z nějakého obrovského
  1951 vejce, na pozadí modrého nebe. Čím déle jsem se na list díval, stále víc se
  1952 mi zdálo, že je to ten barevný znak z mého snu.
  1953 Napsat Demianovi dopis bych byl nedokázal, i kdybych byl věděl, kam.
  1954 Rozhodl jsem se však v téže snové předtuše, s níž jsem tehdy dělal všechno,
  1955 že mu ten obraz s krahujcem pošlu, ať už ho dostane nebo ne. Nic jsem nepřipsal,
  1956 ani své jméno ne, pečlivě jsem ořezal okraje, koupil velkou papírovou
  1957 obálku a na tu napsal přítelovu někdejší adresu. Pak jsem to odeslal.
  1958 Blížila se jedna zkouška a já jsem se musel připravovat do školy víc než
  1959 kdy jindy. Učitelé mě znovu vzali na milost, co jsem změnil své ničemné
  1960 chování. Dobrým žákem jsem se sice ani teď nestal, ale ani já ani nikdo jiný
  1961 už nepomyslil na to, že ještě před půl rokem všichni pokládali za pravděpodobné,
  1962 že budu za trest ze školy vyloučen.
  1963 Otec mi nyní psával víc zase v dřívějším tónu, bez výčitek a pohrůžek.
  1964 Avšak mě nic nepudilo k tomu, abych jemu či komukoli vysvětloval, jak se
  1965 tak proměna se mnou stala. Byla to náhoda, že ta proměna se shodovala s
  1966 přáními rodičů a učitelů. Proměna mě nepřivedla k ostatním, nikomu mě
  1967 nepřiblížila, byl jsem v jejím důsledku ještě osamělejší. Někam mířila, k
  1968 Demianovi, k nějakému dalekému osudu. Sám jsem to nevěděl, vždyť jsem
  1969 byl uprostřed ní. Začalo to Beatricí, ale od určité doby jsem se svými mal53
  1970 bami a myšlenkami na Demiana žil v jakémsi tak neskutečném světě, že i
  1971 ona mi úplně sešla z očí i z paměti. Nikomu jsem o svých snech, svých očekáváních,
  1972 o své vnitřní proměně nemohl říci ani slovo, ani kdybych byl
  1973 chtěl.
  1974 Ale jak bych to byl mohl chtít?
  1975 KAPITOLA
  1976 Pták se klube z vejce
  1977 Namalovaný pták z mého snu byl na cestě a hledal mého přítele. Odpověď
  1978 jsem dostal tím nejpodivuhodnějším způsobem.
  1979 Ve třídě, na svém místě, jsem jednou po přestávce mezi dvěma hodinami
  1980 našel v knize složený lístek. Byl složený přesně tak, jak to bylo obvyklé,
  1981 když si spolužáci občas během vyučovací hodiny navzájem tajně posílali
  1982 vzkazy. Bylo mi pouze divné, kdo mi takový lístek posílá, vždyť jsem nikdy
  1983 se žádným spolužákem nic podobného neprovozoval. Pomyslel jsem si, že
  1984 to asi bude výzva k nějakému školnímu uličnictví, jenže toho bych se přece
  1985 stejně nezúčastnil - a založil jsem proto lístek dopředu do knihy, aniž jsem
  1986 si ho přečetl. Až při hodině mi náhodou znovu padl do ruky.
  1987 Pohrával jsem si s tím papírkem, bezmyšlenkovitě jsem ho rozevřel a
  1988 zjistil, že je tam napsáno pár slov. Vrhl jsem na ně pohled, ulpěl na jednom
  1989 slově, zhrozil jsem se a četl a srdce se mi přitom osudově stáhlo jakoby zasaženo
  1990 ledovým mrazem:
  1991 „Pták se klube z vejce. Vejce je svět. Kdo se chce zrodit, musí svět zničit.
  1992 Pták odlétá k bohu. Jméno boha je Abraxas."
  1993 Po několikerém přečtení těchto řádek jsem se pohroužil do hlubokého
  1994 přemítání. Nebylo pochyb, ta odpověď byla od Demiana. Nikdo o ptáku
  1995 nemohl vědět, jen já a on. Dostal můj obraz. Porozuměl a pomáhá mi s výkladem.
  1996 Ale jak to všecko souvisí? A - to mě trápilo nejvíc - co znamená ten
  1997 Abraxas? Nikdy jsem to slovo neslyšel ani neviděl. Jméno boha je Abraxas!"
  1998 Hodina utekla, aniž jsem cokoli zaslechl z vyučování. Začínala další, poslední
  1999 toho dopoledne. Měl ji jeden výpomocný učitel, který právě přišel z
  2000 univerzity a líbil se nám už proto, že byl tak mladý a nepředstíral žádnou
  2001 povýšenou důstojnost.
  2002 Pod vedením doktora Follena jsme četli Hérodota. Tato četba patřila k
  2003 těm nečetným předmětům, které mě zajímaly. Avšak tentokrát jsem nevnímal.
  2004 Mechanicky jsem sice otevřel knihu, ale překlad jsem nesledoval a
  2005 zůstával ponořen do svých myšlenek. Ostatně jsem si už vícekrát vyzkoušel,
  2006 jak souhlasí, co mi Demian tenkrát pověděl při duchovní přípravě. Co člověk
  2007 dostatečně silně chce, to se zdaří. Jestliže jsem se při vyučování velmi
  2008 silně zabýval vlastními myšlenkami, mohl jsem být klidný, že mě učitel
  2009 nechá na pokoji. Ale když jsem byl roztržitý či ospalý, vtom stál znenadání
  2010 přede mnou: i to se mi stávalo. Jenže když jsem opravdu přemýšlel, byl
  2011 zcela pohroužený, pak jsem byl chráněn. I to s upřeným pohledem jsem si
  2012 vyzkoušel a také ověřil. Tenkrát, když tu ještě byl Demian, se mi to nepoštěstilo,
  2013 teď jsem však často vyciťoval, jak se pohledy a myšlenkami dá
  2014 lecčehos docílit.
  2015 A tak jsem i nyní seděl a byl na hony vzdálen Hérodotovi i škole. Vtom
  2016 mi však zčistajasna jako blesk učitelův hlas udeřil do vědomí tak, že jsem se
  2017 vyděšen probral. Slyšel jsem jeho hlas, učitel stál těsně vedle mě, užuž jsem
  2018 si myslel, že vyvolal moje jméno. Avšak nedíval se na mě. Oddechl jsem si.
  2019 Vtom jsem jeho hlas -zaslechl znovu. Pronesl nahlas slovo „Abraxas". Ve
  2020 svém výkladu, jehož začátek mi unikl, doktor Follen pokračoval: „Nesmíme
  2021 si názory oněch sekt a mystických sdružení starověku představovat tak naivní,
  2022 jak se jeví z pozice racionalistického nazírání. Vědu v našem smyslu
  2023 starověk vůbec neznal. Zato se tenkrát zabývali filosoficko-mystickými
  2024 pravdami na velmi vysokém stupni. Zčásti z toho vznikla magie a pohrávání,
  2025 což zjevně vedlo často i k podvodu a zločinu. Avšak i magie měla původ
  2026 ušlechtilý a hluboké myšlenky. Tak třeba učení o Abraxasovi, které jsem
  2027 před chvílí uvedl jako příklad. Toto jméno se zmiňuje ve spojení s řeckými
  2028 zaklínadly a je často považováno za jméno jakéhosi čaroděje, jaké třeba
  2029 dodnes mají divocí národové. Zdá se však, že Abraxas znamená mnohem
  2030 víc. Lze například toto jméno chápat jako označení božstva, které mělo
  2031 symbolickou úlohu sjednocovat v sobě božské i ďábelské."
  2032 Drobný učenec vytříbeně a s nadšením pokračoval ve výkladu, nikdo
  2033 však neprojevoval větší pozornost, a protože ono jméno už nepadlo, i moje
  2034 pozornost se záhy opět stáhla zpět do mého nitra.
  2035 „Sjednocovat božské i ďábelské", to ve mně utkvělo. Zde se dalo navázat.
  2036 S tím jsem byl obeznámen už z rozhovorů s Demianem ze závěrečného
  2037 období našeho přátelství. Demian tenkrát řekl, že máme sice Boha a uctíváme
  2038 ho, ale že představuje jen svévolně oddělenou polovinu světa (onen
  2039 oficiální, dovolený „jasný" svět). Že však musíme dokázat ctít svět celý,
  2040 tudíž že musíme mít buď boha, který je i ďáblem, nebo že vedle bohoslužby
  2041 je třeba zřídit i ďábloslužbu. A tedy Abraxas je ten bůh, který je zároveň
  2042 bůh i ďábel.
  2043 Nějakou dobu jsem usilovně pátral po této stopě dál, ale nijak jsem nepokročil.
  2044 Také jsem bezvýsledně prohledal celou knihovnu, o Abraxasovi v
  2045 ní nebylo nic. Avšak má bytost nebyla nikdy na takovéto přímé a vědomé
  2046 pátrání silně upnuta, vždyť zpočátku člověk nachází jen pravdy, které mu
  2047 zůstanou v rukou jako kamení.
  2048 Beatricina postava, jíž jsem se po určitou dobu zabýval tak mnoho a tak
  2049 niterně, se ponenáhlu nořila do hlubin anebo se spíš ode mne vzdalovala a
  2050 vytrácela se stále víc až k obzoru a tam vyblédala jako vzdálený stín. Už mé
  2051 duši nepostačovala.
  2052 Má nyní tak podivně do sebe sama stáhlá, jakoby náměsíčná existence
  2053 se začala nově ztvárňovat. Rozkvetla ve mně touha po životě, spíše touha po
  2054 lásce, a pud pohlaví, který jsem dokázal rozplynout ve zbožnění Beatrice, si
  2055 vyžadoval nové obrazy a cíle. Stále ještě ke mně nepřicházelo naplnění a
  2056 ještě nemožnější než kdy jindy pro mě bylo svou touhu oklamat a očekávat
  2057 něco od těch dívek, u kterých hledali své štěstí kamarádi. Znovu jsem míval
  2058 prudké sny, a to víc ve dne než v noci. Představy, obrazy či přání se ve mě
  2059 vzdouvaly a vytrhovaly mě z vnějšího světa natolik, až jsem s těmi sny či
  2060 stíny měl styk opravdovější a živější než se svým skutečným okolím.
  2061 Určitý sen či hra fantazie, jaká se ustavičně opakovala, dostala pro mě
  2062 zvláštní význam. Tento sen, nejdůležitější a nejdůsažnější v mém životě, se
  2063 odehrával asi takto: Vracel jsem se do otcovského domu - nad domovní
  2064 branou zářil žlutě na modrém podkladu pták ve znaku -, v domě mi šla
  2065 vstříc matka, ale když jsem vstoupil a chtěl ji obejmout, nebyla to ona, ale
  2066 nějaká nikdy ještě nespatřená bytost, velká a mohutná, podobná Maxu Demianovi
  2067 a tomu obrazu, co jsem namaloval, a přece jiná a vzdor té mohutnosti
  2068 zcela a naprosto ženská. Ta bytost si mě přitáhla a spojila se se mnou v
  2069 hlubokém, hrozivém milostném objetí. Blaženství se tu mísilo s hrůzou,
  2070 objetí bylo bohoslužbou a zároveň zločinem. Bytost, které mě objímala,
  2071 strašidelně až příliš připomínala matku, příliš připomínala přítele Demiana.
  2072 Její objetí se příčilo veškeré úctě a přesto bylo blaho samo. Často jsem se z
  2073 toho snu probouzel s pocitem hlubokého štěstí, často se smrtelnou úzkostí a
  2074 zmučeným svědomím jako po strašlivém hříchu.
  2075 Jen pozvolna a nevědomky se tento zcela niterný obraz a onen zvnějšku
  2076 mi předaný pokyn o bohu, kterého mám hledat, navzájem propojily. O to
  2077 však úžeji a niterněji, až jsem začal cítit, že právě v tomto snovém tušení
  2078 jsem volal boha Abraxase. Směsice rozkoše a hrůzy, prvku mužského i ženského,
  2079 propletenina toho nejsvětějšího a nejohyzdnějšího, poryvy hluboké
  2080 viny v nejněžnější nevinnosti - takový byl obraz mého snu o lásce a takový
  2081 byl i Abraxas. Láska už nebyla temným zvířecím pudem, jak jsem ji úzkostně
  2082 zpočátku pociťoval, a ani už nebyla zbožně zduchovnělým uctíváním,
  2083 s jaký jsem se klaněl Beatricinu obrazu. Byla obojím, obojím a ještě
  2084 něčím navíc, sdružovala v sobě obraz anděla i satana, muže i ženu, člověka i
  2085 zvíře, nejvyšší dobro i nejkrajnější zlo. Připadalo mi, že toto prožívat je mi
  2086 určeno, že je mým osudem vychutnat právě tohle. Po tomto osudu jsem toužil,
  2087 tohoto osudu jsem se strachoval, avšak byl stále přítomen, neustále se
  2088 nade mnou vznášel.
  2089 Příštího roku jsem měl ukončit gymnázium a jít studovat, ještě jsem nevěděl
  2090 ani co, ani kam. Chmýří nad rty mi houstlo, i postavou jsem vyrostl, a
  2091 přitom jsem byl naprosto opuštěný a bez cíle. Jisté bylo jen jediné: onen
  2092 hlas ve mně, ten snový obraz. Cítil jsem, že mým úkolem je slepě se podřídit
  2093 tomuto vedení. Avšak připadalo mi to zatěžko a den co den jsem se vzpíral.
  2094 Možná jsem se pomátl, myslel jsem si nezřídka, možná nejsem jako
  2095 ostatní? Jenže to, co dokázali jiní, jsem já dokázal také, s trochou píle a úsilí
  2096 jsem dokázal číst Platóna, řešit trigonometrické úlohy či sledovat nějakou
  2097 chemickou analýzu. Jen jedno jsem nedokázal: vytrhnout ze sebe ten v temnotě
  2098 skrytý cíl a narýsovat si ho nějak před sebou tak, jako to dělali ostatní,
  2099 co přesně věděli, že se chtějí stát profesory či soudci, lékaři nebo umělci,
  2100 jak jim to dlouho bude trvat a co to bude mít za výhody. To jsem já nedokázal.
  2101 Možná i já se jednou něčím takovým stanu, jenomže jak to mám vědět?
  2102 Možná budu muset také hledat, a pořád dál, celá léta, a nic ze mě nebude a
  2103 nedojdu k žádnému cíli. Možná k nějakému cíli dospěji, ale bude to cíl zlý,
  2104 nebezpečný, strašný.
  2105 Vždy jsem nechtěl nic než pokusit se žít to, co se samo ze mne dralo
  2106 ven. Proč jen to bylo tak těžké?
  2107 Často jsem se pokoušel namalovat tu mohutnou milostnou bytost z mého
  2108 snu. Nikdy se to však nepodařilo. Zdařit se mi to, byl bych obraz poslal
  2109 Demianovi. Kde asi je? To jsem nevěděl. Věděl jsem pouze, že je se mnou
  2110 ve spojení. Kdy se s ním zase shledám?
  2111 Blaživý klid týdnů a měsíců období vztahu k Beatrici byly dávno tytam.
  2112 Tenkrát jsem se domníval, že jsem dorazil na kýžený ostrov a našel mír.
  2113 Jenže tak tomu bylo vždycky - sotva jsem si nějaký stav zamiloval, sotva
  2114 mě nějaký sen oblažil, hned zas už uvadala vyhasínal. Marné bylo nad tím
  2115 hořekovat! Žil jsem nyní v jakémsi žáru neukojené touhy, napjatého očekávání,
  2116 častokrát to ústilo až v divokost a zběsilost. Obraz milenky ze sna
  2117 jsem často před sebou vídával s nezměrně živoucí zřetelností, mnohem zřetelněji
  2118 než svou vlastní ruku, hovořil jsem s ním, plakal před ním, proklínal
  2119 ho. Oslovoval jsem ho jako matku a v slzách před ním poklekal, nazýval
  2120 jsem ho milenkou a tušil už jeho zralý, vše splňující polibek, říkal jsem mu
  2121 ďáble a děvko, upíre a vrahu. Sváděl mě k těm nejněžnějším milostným
  2122 snům i pustým nestoudnostem, nic pro něj nebylo dost dobré a dost líbezné,
  2123 nic dost špatné a nízké.
  2124 Celou onu zimu jsem prožíval ve vnitřní vichrné bouři, kterou těžko lze
  2125 popsat. Osamělosti jsem byl přivyklý už dlouho, ta mě nijak netísnila, žil
  2126 jsem s Demianem, s krahujcem, s obrazem té veliké snové bytosti, která
  2127 byla mým osudem a mou milenkou. To stačilo, aby se v tom dalo žít, neboť
  2128 vše skýtalo veliký a široký rozhled, a všechno ukazovalo na Abraxase.
  2129 Avšak žádný z těch snů mě neposlouchal, žádný jsem nebyl s to přivolat,
  2130 žádnému dát podle libosti jeho zabarvení. Sny samy přicházely a uchvacovaly
  2131 mě, řídily mě, žily můj život.
  2132 Navenek jsem byl zabezpečen. Z lidí jsem žádný strach neměl, tomu přivykli
  2133 i moji spolužáci a prokazovali mi jakousi skrytou úctu, čemuž jsem se
  2134 nezřídka musel usmívat. Když jsem chtěl, dokázal jsem většinu z nich velice
  2135 dobře prokouknout a tím je příležitostně pěkně udivit. Jenže to jsem si
  2136 zamanul jen zřídka kdy, skoro nikdy. Zaměstnával jsem se stále jen sebou,
  2137 neustále jen sebou samým. A co nejtoužebněji jsem prahnul po tom, abych
  2138 něco ze sebe předal světu, abych s ním navázal styk a pustil se s ním do
  2139 boje. Leckdy, když jsem po večerech pobíhal ulicemi a pro ten neklid se
  2140 nedokázal vrátit domů před půlnocí, tehdy jsem si často myslíval, teď, teď
  2141 musím přece potkat svou milenku, na nejbližším rohu půjde kolem, zavolá
  2142 na mě z nejbližšího okna. Leckdy mi to všecko připadalo mučivé až k nesnesení
  2143 a byl jsem odhodlán k tomu, že si jednou vezmu život.
  2144 Tehdá jsem našel zvláštní útočiště - „náhodou", jak se říkává. Náhody
  2145 toho druhu ale neexistují. Jestliže ten, kdo něco nutně potřebuje, tuto nezbytnost
  2146 nalezne, pak mu to neposkytne náhoda, nýbrž on sám, přivedou ho
  2147 k tomu jeho vlastní touha a nezbytí.
  2148 Dvakrát či třikrát jsem při svých potulkách městem zaslechl z jednoho
  2149 předměstského kostelíka hrát varhany, ale nezastavil jsem se. Když jsem šel
  2150 příště opět kolem, znovu jsem uslyšel varhany a poznal, že někdo hraje Bacha.
  2151 Šel jsem ke vchodu, ale bylo zavřeno, a protože ulice byla téměř liduprázdná,
  2152 posadil jsem se vedle kostela na patník, ohrnul si límec kabátu a
  2153 naslouchal. Varhany nebyly velké, ale dobré, a hra byla neobyčejná, vyjadřovala
  2154 zvláštní, nanejvýš osobní vůli a houževnatost, znělo to jako modlitba.
  2155 Měl jsem pocit, že ten člověk, co hraje, ví, co je v té hudbě skryto za poklad,
  2156 a že o ten poklad usiluje a doráží na něj a dobývá ho, jako by šlo o
  2157 jeho vlastní život. Co do techniky hudbě příliš nerozumím, ale právě takovémuto
  2158 vyjádření duše jsem instinktivně rozuměl už od dětství a hudebnost
  2159 v sobě pociťoval jako něco samozřejmého.
  2160 Hudebník pak hrál i cosi moderního, asi od Regera. V kostele byla téměř
  2161 naprostá tma, pouze nejbližším oknem pronikal slabounký paprsek světla.
  2162 Počkal jsem, až hudba skončí, a přecházel pak kolem, dokud jsem neuviděl
  2163 varhaníka vyjít ven. Byl to člověk ještě mladý, ale starší než já, postavu měl
  2164 hranatou a podsaditou a odcházel prudkými, energickými kroky, avšak jakoby
  2165 nevrle.
  2166 Od té doby jsem občas v podvečer před tím kostelem vysedával anebo
  2167 se procházel okolo. Jednou jsem také zjistil, že dveře jsou otevřené, a půl
  2168 hodiny jsem tam roztřesený chladem a šťastný proseděl v lavici, a varhaník
  2169 přitom nahoře hrál při skrovném plynovém světle. Z hudby, kterou hrál,
  2170 jsem neslyšel jen jeho samotného. Připadalo mi, že všechno, co hraje, je
  2171 navzájem nějak příbuzné, že má nějakou tajemnou souvislost. Všechno, co
  2172 hrál, bylo plné víry, odevzdané a zbožné, ale zbožné ne tak, jako lidé, co
  2173 chodí do kostela, a faráři, nýbrž tak, jako poutníci a žebráci ve středověku,
  2174 ta zbožnost byla v naprosté odevzdanosti takovému postoji ke světu, který
  2175 stojí nad všemi vyznáními. Hojně hrál předbachovské mistry, i staré italské
  2176 autory. A všichni hovořili o tomtéž, všichni sdělovali to, co měl v své duši i
  2177 ten muzikant: touhu, nejvroucnější uchvácení světa i zas jeho nejdivočejší
  2178 odvrhnutí, palčivé naslouchání vlastní temné duši, opojnou odevzdanost a
  2179 zhloubi jdoucí pátrání po zázračnu.
  2180 Když jsem jednou varhaníka tajně sledoval po jeho odchodu z kostela,
  2181 spatřil jsem, jak už daleko venku na kraji města vchází do jedné hospůdky.
  2182 Neodolal jsem a vešel za ním. Poprvé jsem ho zřetelně uviděl až zde. Seděl
  2183 u hospodského stolu v rohu té malé místnosti, na hlavě černý plstěný klobouk,
  2184 před sebou čtvrtku vína, a jeho obličej byl přesně takový, jak jsem
  2185 čekal. Byl ošklivý a pohled měl trochu divoký, pátravý a umíněný, byla v
  2186 něm svéhlavost a ráznost, a ústa zas měkká, jako dítě. Všechna mužnost a
  2187 sila vězela v očích a čele, spodní část obličeje byla jemná a nehotová, neovládaná
  2188 a zčásti změkčilá, zcela nerozhodná, chlapecká brada byla v rozporu
  2189 s čelem a pohledem. Líbily se mi jeho tmavohnědé oči plné hrdosti a
  2190 nevraživosti.
  2191 Mlčky jsem se posadil proti němu, v krčmě kromě nás nebyl nikdo. Probodl
  2192 mě očima, jako by mě chtěl vyhnat. Avšak nedal jsem se a tvrdošíjně
  2193 jsem se na něj díval, až nevrle zavrčel: „Co na mě ksakru tak civíte? Chcete
  2194 po mně snad něco?"
  2195 „Nic po vás nechci," řekl jsem. „Už jsem od vás hodně dostal."
  2196 Svraštil čelo.
  2197 „Tak to jste asi nějaký hudební nadšenec? Horovat pro hudbu považuji za
  2198 odporné."
  2199 Nedal jsem se odradit.
  2200 „Už jsem vás často poslouchal, tam venku v kostele," řekl jsem. „Ostatně
  2201 nechci vás obtěžovat. Myslel jsem si jen, že u vás něco najdu, něco zvláštního,
  2202 nevím pořád ně, co. Ale radši mě ani vůbec neposlouchejte! Já přece
  2203 mohu v kostele poslouchat vás."
  2204 „Vždyť za sebou vždycky zamknu."
  2205 „Nedávno jste na to zapomněl, tak jsem si sedl dovnitř. Jinak stojím venku
  2206 nebo se posadím na patník."
  2207 „Tak? Můžete příště jít dovnitř, je tam tepleji. Stačí zaklepat na dveře.
  2208 Ale silně, a ne, když hraji. Ale teď ven s tím - co jste chtěl říct? Jste úplný
  2209 mladíček, nejspíš žák či student. Jste hudebník?"
  2210 „Ne. Rád hudbu poslouchám, ale jen takovou, jakou hrajete vy, tu docela
  2211 bezvýhradnou hudbu, kdy člověk cítí, že se v ní burcuje nebe i peklo. Hudbu
  2212 mám hroz ně rád, asi proto, že je v ní tak málo z morálky. Všechno
  2213 ostatní je morální, a já hledám něco, co takové není. Tím, co je morální,
  2214 jsem vždycky jen trpěl. Nedokážu se dobře vyjádřit. - Víte, že musí existovat
  2215 bůh, který je zároveň bůh i ďábel? Prý takový existoval, slyšel jsem o
  2216 tom."
  2217 Hudebník si široký klobouk posunul trochu do týla a odhrnul si tmavé
  2218 vlasy z širokého čela. Přitom se na mě pronikavě zadíval a naklonil obličej
  2219 ke mně přes stůl.
  2220 Tiše a s napětím se zeptal: „A jak se jmenuje ten bůh, o kterém mluvíte?"
  2221 „Bohužel o něm skoro nic nevím, vlastně jenom jméno. Jmenuje se
  2222 Abraxas."
  2223 Hudebník se nedůvěřivě rozhlédl kolem, jako by nás někdo mohl poslouchat.
  2224 Pak se ke mně naklonil a pronesl šeptem: „Myslel jsem si to. Kdo
  2225 jste?"
  2226 „Chodím do gymnázia."
  2227 „Jak víte o Abraxasovi?"
  2228 „Náhodou."
  2229 Praštil do stolu, až mu víno vystříklo ze sklenice. „Náhodou! Jen nežvaňte,
  2230 mladíku! O Abraxasovi se člověk nedoví náhodou, to si pamatujte.
  2231 Povím vám o něm víc. Trochu toho o něm vím."
  2232 Odmlčel se a odsunul židli. Když jsem se na něj zadíval pln očekávání,
  2233 zašklebil se.
  2234 „Tady ne! Jindy. Nate, vemte si!"
  2235 Sáhl do kapsy kabátu, který si neodložil, vytáhl pár pečených kaštanů a
  2236 hodil mi je.
  2237 Nic jsem neřekl, vzal jsem si a jedl a byl velmi spokojený.
  2238 „No tak!" zašeptal po chvíli. „Odkud víte o - něm?"
  2239 Neváhal jsem mu to povědět.
  2240 „Byl jsem sám a bezradný," vyprávěl jsem. „Vtom jsem se rozpomněl na
  2241 jednoho přítele z dřívějších let, o kterém si myslím, že toho hodně ví. Něco
  2242 jsem přitom namaloval, ptáka, jak se klube ze zeměkoule. Poslal jsem mu
  2243 ho. Po nějaké době, když už jsem skoro na to ani nevzpomněl, dostal jsem
  2244 do rukou kus papíru a na něm stálo: Pták se klube z vejce. Vejce je svět.
  2245 Kdo se chce zrodit, musí svět zničit. Pták odlétá k bohu. Jméno boha je
  2246 Abraxas."
  2247 Neodpověděl, loupali jsme kaštany a jedli je k vínu.
  2248 „Dáme si ještě sklenku?" zeptal se.
  2249 „Ne, díky. Nemám pití rád."
  2250 Zasmál se, trochu zklamaně.
  2251 ,Jak chcete! U mě je to naopak. Já ještě zůstanu. A vy si teď jděte!"
  2252 Když jsem příště po varhanní hře šel zas pak s ním, nebyl nijak sdílný. V
  2253 jedné staré uličce mě starodávným, výstavným domem dovedl nahoru do
  2254 velikého, poněkud temného a zanedbaného pokoje, kde kromě klavíru nic
  2255 nepoukazovalo na hudbu, kdežto veliká knihovna a psací stůl propůjčovaly
  2256 té místnosti cosi učeneckého.
  2257 „Co vy máte knih!" řekl jsem uznale.
  2258 „Část je z knihovny mého otce, u kterého bydlím. Ano, mladý muži,
  2259 bydlím u otce a matky, ale představit vás jim nemohu, moje styky nepožívají
  2260 v tomto domě zrovna veliké úcty. Jsem jaksi marnotratný syn, víte?
  2261 Můj otec je nadmíru úctyhodný muž, významný farář a kazatel v tomhle
  2262 městě. A já, abyste hned byl informován, jsem jeho nadaný a mnohoslibný
  2263 pan synáček, který se ale dostal na špatnou kolej a tak trochu se pominul.
  2264 Byl jsem teologem a krátce před státní zkouškou jsem dal té počestné fakultě
  2265 vale. Třebaže jsem vlastně pořád ještě u svého obořu, pokud se týče
  2266 mých soukromých studií. Co si kdy lidé navymýšleli za božstva, to je pro
  2267 mě pořád ještě nanejvýš důležité a zajímavé. Ostatně teď jsem hudebník, a
  2268 jak se zdá, brzo dostanu jedno menší varhanické místo. No a to se zas octnu
  2269 u církve."
  2270 Díval jsem se na řady hřbetů těch knih, viděl jsem tituly řecké, latinské,
  2271 hebrejské, co jsem tak při slabém světle stolní lampy stačil rozeznat. Můj
  2272 známý si zatím ve tmě u stěny lehl na podlahu a začal tam cosi kutit.
  2273 „Pojďte sem," zavolal po chvilce, „trochu se teď pocvičíme ve filosofii,
  2274 to znamená budeme držet hubu, ležet na břiše a myslet."
  2275 Škrtl zápalkou a v krbu, před nímž ležel, zapálil papír a polena. Plamen
  2276 se vysoko rozhořel a on rozhrabával oheň a přikládal do krbu s vybranou
  2277 rozvážností. Lehl jsem si k němu na opotřebovaný koberec. Upřeně zíral do
  2278 ohně, který i mě přitahoval, a tak jsme mlčky leželi na břiše dobrou hodinu
  2279 před tou plápolající hranicí dřeva, pozorovali, jak se rozhořívá a syčí, ochabuje
  2280 a kroutí se, dohořívá a zmítá se a nakonec už propadlá jen tiše žhne u
  2281 dna.
  2282 „Uctívání ohně nebylo to nejhloupější, co lidé vynalezli," zamumlal v
  2283 jedné chvíli jen tak pro sebe. Jinak nikdo z nás nepronesl ani slovo. Utkvělým
  2284 pohledem jsem visel na tom ohni, propadal se do snění a ticha, v dýmu
  2285 jsem viděl postavy a v popelu obrazy. V jedné chvíli jsem se vyděsil. Můj
  2286 společník hodil do žáru kousek pryskyřice, malý a štíhlý plamen prudce
  2287 vyšlehl vzhůru a já jsem v něm uviděl ptáka se žlutou krahujčí hlavou. Ve
  2288 skomírajícím žáru se v krbu ze zlatě žhnoucích nitek spřádaly jakoby sítě,
  2289 objevovala se písmena a obrazy, připomínaly tváře, zvířata, rostliny, červy a
  2290 plazy. Když jsem se pozvolna probral a ohlédl po společníkovi, civěl, bradu
  2291 v dlaních, odevzdaně a fanaticky do popela.
  2292 „Musím už jít," řekl jsem tiše.
  2293 „Tak jděte. Nashledanou!"
  2294 Nevstal, a protože lampa dohořela, musel jsem se s námahou protápat
  2295 temným pokojem a tmavými chodbami a schodišti toho starého zakletého
  2296 domu ven. Na ulici jsem se zastavil a díval se vzhůru po celém domě. V
  2297 žádném okně se nesvítilo. Ve svitu plynové lucerny se leskl u dveří štítek z
  2298 mosazi.
  2299 „Pistorius, hlavní farář," četl jsem na ní.
  2300 Až doma, když jsem po večeři seděl sám ve svém pokojíku, mě napadlo,
  2301 že jsem se nedozvěděl nic ani o Abraxasovi, ani cokoli o Pistoriovi, že jsme
  2302 vzájemně prohodili sotva deset slov. Avšak se svou návštěvou u něho jsem
  2303 byl velice spokojen. A on mi pro příští setkání slíbil zcela mimořádný kousek
  2304 staré varhanní hudby, jednu passacaglii od Buxtehuda.
  2305 Aniž jsem si to uvědomil, poskytl mi varhaník Pistorius první lekci, když
  2306 jsem s ním ležel na podlaze před krbem v tom jeho pošmourném poustevnickém
  2307 pokoji. To dívání do ohně mi prospělo, posílilo a stvrdilo ve mně
  2308 sklony, které jsem měl odjakživa, avšak nikdy je vlastně nepěstoval. Ponenáhlu
  2309 jsem si je zčásti ujasňoval.
  2310 Už jako děcko mě to tu a tam vábilo prohlížet si bizarní tvary v přírodě,
  2311 ne je pozorovat, nýbrž oddávat se jejich vlastnímu kouzlu, jejich zkadeřené,
  2312 hlubinné mluvě. Dlouhé, jakoby zkamenělé kořeny stromů, barevné žíly v
  2313 kamenech, olejové skvrny plavoucí na vodě, pukliny ve skle - všechny podobné
  2314 věci měly čas od času pro mě veliké kouzlo, především však také
  2315 voda a oheň, dým, oblaka, prach a zcela obzvlášť kroužící barevné skvrny,
  2316 jaké jsem viděl, když jsem zavřel oči. Ve dnech po své první návštěvě u
  2317 Pistoria jsem se na to začal opět upamatovávat. Všiml jsem si totiž, že za
  2318 určitou posilu a radost, za vystupňování pocitu své vlastní osobnosti, jaké
  2319 nastalo od té doby, vděčím pouze dlouhému zírání do otevřeného ohně. Jak
  2320 ten pohled byl podivuhodně oblažující a obohacující!
  2321 K těm nečetným zkušenostem, které jsem dosud učinil na cestě k svému
  2322 vlastnímu životnímu cíli, se přidružila nově právě tato: pozorovat takovéto
  2323 útvary, oddávat se iracionálním, zvlněným, podivuhodným tvarům přírody -
  2324 to v nás vzbouzí pocit souznění, souhlasu našeho nitra s tou vůlí, která těm
  2325 útvarům dala vzniknout, a záhy pocítíme pokušení považovat je za svá
  2326 vlastní rozpoložení, své vlastní výtvory - vidíme, jak hranice mezi námi a
  2327 přírodou se zachvívá a rozplývá, a zjišťujeme v sobě stav, kdy nevíme, zda
  2328 ty obrazy na naší sítnici pocházejí z vnějších vjemů či vnitřních. Nikde jako
  2329 při tomto cvičení neučiníme tak prostě a snadno objev, do jak značné míry
  2330 sami jsme tvůrci, jak velikou měrou se naše duše neustále podílí na ustavičném
  2331 procesu stvoření světa. Nejspíš je to totéž nedí1né božstvo, které je
  2332 vinné v nás i v přírodě, a kdyby vnější svět zanikl, někdo z nás by byl s to
  2333 jej znovu vybudovat, vždyť horstva i vodstva, stromy i rostlinstvo, kořeny i
  2334 květy, vše v přírodě stvořené je uloženo v svých tvarech předem v nás, pochází
  2335 z duše, jejíž podstatou je věčnost, jejíž podstatu neznáme, která se
  2336 však ponejvíc projevuje jako sí1a lásky a síla stvořitelská.
  2337 Až po mnoha letech jsem pro tento postřeh našel potvrzení v jedné knize,
  2338 totiž u Leonarda da Vinci, který někde říká, jak velice a hluboce je podnětné
  2339 prohlédnout si zeď, kterou poplivalo mnoho lidí. U těch skvrn na vlhké zdi
  2340 cítil totéž jako Pistorius a já u ohně.
  2341 Při našem příštím setkání mi varhaník poskytl jedno vysvětlení.
  2342 „Pořád až moc těsně stahujeme hranice své osobnosti! Ke své osobě
  2343 ustavičně počítáme jenom to, co rozlišujeme jako individuální, co poznáváme
  2344 jako odchylné. Jenže my přece pozůstáváme ze všeho, z čeho se skládá
  2345 svět, každý z nás, a právě tak jako naše tělo v sobě nese celý vývojový
  2346 rodopis až k rybám a ještě mnohem dál nazpět, máme i v duši všechno, co
  2347 kdy žilo v lidských duších. Všichni bohové i ďáblové, jací se kdy vyskytovali,
  2348 ať u Řeků a Číňanů či u Zulukafrů, všichni jsou v nás, jsou tu jako
  2349 možnosti, jako přání, jako východiska. Kdyby lidstvo vymřelo až na jedno
  2350 jediné jakžtakž nadané dítě, které nikdy neprošlo žádnou výukou čehokoli,
  2351 toto dítě by znovu odhalilo veškerý běh věcí, dokázalo by vyprodukovat
  2352 bohy, démony, ráje, příkazy i zákazy, Staré i Nové zákony, všecko by dovedlo
  2353 znovu vytvořit."
  2354 „No dobrá," namítl jsem, „ale v čem pak ještě spočívá hodnota jedince?
  2355 Proč se tak namáháme, máme-li už tedy všechno v sobě hotové?"
  2356 „Prr!" zabrzdil mě Pistorius zprudka. „Je veliký rozdíl v tom, jestli svět
  2357 pouze v sobě nosíte anebo jestli to také víte! I šílenec může zplodit myšlenky
  2358 připomínající Platóna a zbožný žáček v některém Ochranovském institutu
  2359 tvořivě promyslí hluboké mytologické souvislosti, jaké se vyskytují u
  2360 gnostiků či Zarathuštry. Jenže on o tom nic neví! Dokud to neví, je sám jen
  2361 strom nebo kámen, v nejlepším případě zvíře. Ale potom, když zasvitne
  2362 první jiskra takovéhoto poznání, potom se z něho stává člověk. Nebudete
  2363 přece všecky ty dvounožce, co pobíhají po ulicích, považovat za lidi jen
  2364 proto, že chodí zpříma a vyvést mláďata jim trvá devět měsíců? Přece musíte
  2365 vidět, kolik z nich jsou ryby nebo ovce, červi nebo andělé, jaká spousta
  2366 z nich jsou mravenci a co včel! Prostě v každém z nich jsou dány možnosti
  2367 k člověčenství, ale až tím, že je vytuší, tím, že se je zčásti dokonce naučí si
  2368 uvědomovat, mu ty možnosti náležejí."
  2369 Asi takovéto povahy byly naše rozhovory. Zřídka mi přinesly něco
  2370 zcela nového, něco naprosto překvapivého. Všechny však, i ten nejbanálnější,
  2371 ustavičně jako tiché údery kladivem zasahovaly ve mně tentýž bod,
  2372 všechny mi pomáhaly se ztvárňovat, všechny pomáhaly zbavovat se slupek,
  2373 rozbíjet skořápky, a pokaždé jsem pozdvihl hlavu o něco výš, o něco svobodněji,
  2374 až můj žlutý pták vystrčil svou krásnou dravčí hlavu z rozdrcené
  2375 skořápky světa.
  2376 Často jsme si vzájemně vyprávěli své sny. Pistorius jim uměl dát výklad.
  2377 Vzpomínám si právě na jeden podivuhodný příklad. Zdálo se mi, že umím
  2378 létat, avšak tak, že jsem byl vrhán do vzduchu obrovským rozmachem, který
  2379 jsem nedokázal opanovat. Pocit při tom letu byl povznášející, záhy se
  2380 však obracel v strach, když mě to bezmocně strhávalo do povážlivých výšin.
  2381 Vtom jsem učinil osvobodivý objev, že mohu stoupání a klesání letu
  2382 řídit zadržováním a vypouštěním dechu.
  2383 Pistorius k tomu prohlásil: „Ten rozmach, díky kterému létáte, je ono
  2384 veliké bohatství lidstva, které má každý. Je to pocit sounáležitosti s kořeny
  2385 všech sil, ale člověku je z toho brzy úzko! Je to zpropadeně nebezpečné!
  2386 Proto většina se toho létání tak ráda vzdá a dá přednost procházkám po
  2387 chodníku podle zákonných předpisů. Jenže to není váš případ. Vy letíte dál,
  2388 jak se to také pro zdatného chlapíka patří. A hleďme, vtom odhalíte tu podivuhodnou
  2389 věc, že ten let začnete ponenáhlu ovládat, že k té velikánské
  2390 obecné síle, která vás strhává, se přidá malá síla vlastní - orgán, kormidlo!
  2391 To je skvělé. Bez ní by člověk bezmocně vyletěl do vzduchu, to například
  2392 dělají šílenci. Vám jsou dána hlubší tušení než těm lidem na chodníku, no a
  2393 oni nemají ani klíč, ani kormidlo a sviští si to do bezedna. Jenže vy, Sinclaire,
  2394 vy to zvládnete! A jak, prosím? To asi ještě vůbec ani nevíte? Prostě
  2395 to zvládnete novým orgánem, regulátorem dechu. A teď se dívejte, jak málo
  2396 `osobní` je v hloubi vaše duše. Ona ten regulátor totiž nevynalezla! On není
  2397 žádná novinka! Je to výpůjčka, existuje už tisíce let. Je to rovnovážný orgán
  2398 ryb, plovací měchýř. A vskutku se dodnes vyskytuje maličký počet zvláštních
  2399 a konzervativních rybích druhů, u nichž je plovací měchýř zároveň
  2400 jakýmisi plícemi a za určitých okolností může úplně sloužit k dýchání. Tedy
  2401 navlas přesně jako plíce, které v tom svém snu používáte jako letový měchýř!"
  2402 Dokonce mi přinesl svazek zoologie a ukázal mi jména a vyobrazení
  2403 těch staromódních ryb. A já jsem s prapodivným mrazením vycítil, jak ve
  2404 mě žije funkce z raných vývojových epoch.
  2405 KAPITOLA
  2406 Jákobův zápas
  2407 Co jsem se od toho podivného hudebníka Pistoria dověděl o Abraxasovi,
  2408 nedokážu jen tak v krátkosti zopakovat. Co jsem se však u něj naučil důležitějšího,
  2409 byl další krok na cestě k sobě samému. Byl jsem tehdy, ve svých
  2410 přibližně osmnácti letech, trochu neobvyklý mládenec, ve stovce věcí předčasně
  2411 vyspělý, v jiné stovce velmi zaostalý a bezmocný. Když jsem se občas
  2412 porovnával s ostatními, jako jsem cítil hrdost a nadřazenost, ale stejně
  2413 často sklíčenost a pokoření. Často jsem se pokládal za génia, často za polovičního
  2414 blázna. Nepodařilo se mi podílet se na radostech a životě svých
  2415 vrstevníků, a leckdy jsem se užíral výčitkami a starostmi, že jsem z toho
  2416 všeho beznadějně vydělen, život že je mi uzavřen.
  2417 Pistorius, sám podivín, už dospělý, mě učil, jak si uchovávat odvahu i
  2418 úctu k sobě samému. Dával mi příklad tím, že v mých slovech, mých snech,
  2419 mých fantaziích a myšlenkách vždy nacházel něco cenného, vždy je bral
  2420 vážně a s vážností také o nich se mnou hovořil.
  2421 „Vyprávěl jste mi," řekl, „že máte rád hudbu proto, že v ní není morálka.
  2422 Připusťme. Jenže pak vy sám nesmíte být moralista! Nesmíte se srovnávat s
  2423 druhými, a jestli z vás příroda udělala netopýra, nesmíte ze sebe chtít udělat
  2424 pštrosa! Leckdy si připadáte jako podivín, vyčítáte si, že jdete jinými cestami
  2425 než většina. To se musíte odnaučit. Dívejte se do ohně, zadívejte se do
  2426 oblak, a jakmile se dostaví tušení a hlasy ve vaší duši se rozhovoří, odevzdejte
  2427 se jim a jenom se propána neptejte, jestli se to taky líbí a je vhod
  2428 panu učiteli či tatíčkovi či nějakému pánbíčkovi! Tím se člověk jen kazí.
  2429 Tak se jen dostanete na chodník mezi ostatní a bude z vás zkamenělina.
  2430 Příteli, náš bůh se jmenuje Abraxas, je bůh a je satan, má v sobě svět světla
  2431 i temnoty. Abraxas nemá žádnou námitku proti jakékoli vaší myšlence, proti
  2432 kterémukoli z vašich snů. Nezapomeňte na to. Ale opustí vás, stane-li se z
  2433 vás jednou bezúhonný, normální tvor. Opustí vás a vyhledá si nový hrnec,
  2434 kde by vyvářel své myšlenky."
  2435 Ze všech mých snů byl onen temný milostný sen nejvěrnější. Přečasto se
  2436 mi zdálo, jak pod tím ptačím znamením vstupuji do našeho starého domu,
  2437 jak k sobě chci přivinout matku a místo ní v náručí držím tu velikou, napůl
  2438 mužskou, napůl mateřskou ženu, z níž mám strach a ke které mě přesto žene
  2439 nejžhavější touha. Tento sen jsem svému příteli nikdy nebyl s to vyprávět.
  2440 Nechával jsem si ho pro sebe, i když všecko ostatní jsem mu vysvětlil. Sen
  2441 byl mým zákoutím, mým tajemstvím, mým útočištěm.
  2442 Kdykoli mě něco tísnilo, prosil jsem Pistoria, aby mi zahrál onu passacaglii
  2443 od starého Buxtehuda. Ve večerně ztemnělém kostele jsem pak seděl
  2444 docela ztracen v té podivné, vroucné, do sebe samé ponořené a sobě samé
  2445 naslouchající hudbě, a ona mi pokaždé ulevila a naladila mě k tomu, abych
  2446 dával víc za pravdu hlasům duše.
  2447 Občas jsme po doznění hudby ještě chvíli zůstávali v kostele sedět a dívali
  2448 se, jak vysokými okny s lomenými oblouky prosvítá ještě slabé světlo a
  2449 pak se vytrácí.
  2450 „Zní to divně," řekl Pistorius, „že jsem kdy byl teolog a málem se ze mě
  2451 stal farář. Jenže to byl jen omyl ve formě, čeho jsem se přitom dopustil. Být
  2452 knězem, to je moje povolání a můj cíl. Jen jsem dosáhl uspokojení příliš
  2453 záhy a dal se k dispozici Jehovovi dřív, než jsem poznal Abraxase. Ach,
  2454 každé náboženství je krásné. Náboženství je duše, lhostejno, zda se člověk
  2455 účastní křesťanské večeře Páně nebo koná pouť do Mekky."
  2456 „Tak to jste se přece jen vlastně mohl stát farářem," prohlásil jsem.
  2457 „Ne, Sinclaire, ne. Byl bych musel lhát. Naše náboženství se provozuje
  2458 tak, jako by to žádné náboženství nebylo. Tváří se, jako že je dílem rozumu.
  2459 Z nezbytí bych tak ještě mohl snad být katolíkem, ale protestantským farářem
  2460 - ne! Těch pár skutečných věřících znám takové - rádo lpí na doslovnosti,
  2461 jim bych nemohl říci, že třeba Kristus není pro mě osoba, nýbrž héros,
  2462 mýtus, obrovitý stínový obraz, v němž lidstvo vidí samo sebe namalované
  2463 na stěnu věčnosti. A ti ostatní, co chodí do kostela, aby si vyposlechli
  2464 nějaké moudré slovo, aby splnili povinnost, nic nezanedbali atakdále, co
  2465 bych byl měl povídat těm? Přivádět je k obrácení, myslíte si? Jenomže to já
  2466 vůbec nechci. Kněz nechce obracet, chce jen žít mezi věřícími, mezi sobě
  2467 rovnými, chce být nositelem a výrazem cítění, z něhož si vytváříme své
  2468 bohy."
  2469 Zarazil se. Pak pokračoval: „Naše nová víra, pro kterou si volíme teď
  2470 jméno Abraxasovo, je krásná, příteli. Je to to nejkrásnější, co máme. Jenže
  2471 je to ještě pouhý kojenec! Ještě mu nenarostla křídla. Ach, osamocené náboženství,
  2472 to ještě není to pravé. Musí se rozrůst v pospolitost, musí mít kult
  2473 a opojnost, slavnosti a mystéria ..."
  2474 Ponořil se do přemítání.
  2475 „Nedají se mystéria provozovat také individuálně nebo v co nejmenším
  2476 kruhu?" zeptal jsem se váhavě.
  2477 „To ano," přikývl. „Už dlouho je tak slavím. Provozoval jsem kulty, za
  2478 které bych si musel odsedět celá léta vězení, kdyby se o tom vědělo. Jenže
  2479 vím, že to ještě není to pravé."
  2480 Znenadání mě plácl po rameni, až jsem sebou trhl. „Chlapče," řekl naléhavě,
  2481 „i vy máte mystéria. Vím, že musíte mít sny, o kterých mi nevyprávíte.
  2482 Nechci je znát, ale říkám vám: žijte je, žijte ty sny, hrejte je, stavte jim
  2483 oltáře! Nejsou ještě dokonalost, ale je to cesta. Jestli jednou vy a já a pár
  2484 dalších obnovíme svět, to se ukáže. Ale v nás samých uvnitř ho musíme
  2485 obnovovat den co den, jinak s námi nebude nic. Myslete na to! Je vám osmnáct,
  2486 Sinclaire, za pouličními holkami neběháte, musíte přece mít sny o lásce,
  2487 milostná přání. Možná jste takový, že z nich máte strach. Nemějte
  2488 strach! Ty sny jsou to nejlepší, co máte! Věřte mi. Já jsem tolik ztratil tím,
  2489 že jsem ve vašich letech své milostné sny znásilňoval. To se nemá dělat. Víli
  2490 člověk o Abraxasovi, už to dělat nesmí. Nesmí se bát ničeho a nic nepovažovat
  2491 za zapovězené, co si v nás žádá duše."
  2492 Vyděšeně jsem namítl: „Ale člověk přece nemůže udělat všecko, co mu
  2493 napadne! Přece nesmím zabít člověka jen proto, že mi je protivný!"
  2494 Přisunul se ke mně.
  2495 „Za určitých okolností se smí i to. Je to většinou jen omyl. Taky nemyslím,
  2496 abyste prostě dělal všecko, co vám přijde na mysl. To ne, ale ty nápady,
  2497 které mají dobrý smysl, nezneškodňujte tím, že je budete potlačovat a všelijak
  2498 kolem nich moralizovat. Místo toho, abyste na kříž přibil sám sebe
  2499 nebo někoho jiného, můžete se slavnostní myslí pít víno z kalicha a přitom
  2500 promýšlet mystérium oběti. A je možné, i bez takových úkonů, s úctou a
  2501 láskou zacházet se svými pudy a takzvanými pokušeními. Potom vám vyjeví
  2502 svůj smysl, a smysl mají všechny. - Sinclaire, když vás někdy napadne
  2503 něco opravdu šíleného či hříšného, že budete chtít někoho zabít nebo se
  2504 dopustit nějaké úžasně oplzlé nemravnosti, pomyslete chvilinku na to, že to
  2505 ve vás takhle fantazíruje Abraxas. Člověk, kterého byste nejraději připravil
  2506 o život, nikdy přece není pan Tenaten, určitě je to pouze jakýsi převlek.
  2507 Jestliže někoho nenávidíme, pak v jeho podobě nenávidíme něco, co vězí v
  2508 nás samotných. Co není v nás samých, to nás nevzrušuje."
  2509 Nikdy mi Pitorius neřekl něco, co mě zasáhlo až do nejskrytějšího nitra jako
  2510 toto. Nezmohl jsem se na odpověď. Co se mě však dotklo nejsilněji a nejpodivuhodněji,
  2511 bylo to, že jeho výrok zněl stejně jako Demianova slova,
  2512 která jsem v sobě nosil už léta. Oba o sobě nevěděli a oba mi řekli totéž.
  2513 „Věci, které vidíme," řekl Pitorius tiše, „jsou tytéž věci, které jsou v nás.
  2514 Není jiná skutečnost než ta, kterou máme v sobě. Proto žije většina lidí tak
  2515 neskutečně, považují totiž vnější obrazy za skutečnost a svůj vlastní svět
  2516 vůbec nepustí ke slovu. I přitom se dá žít šťastně. Ale ví-li člověk jednou už
  2517 o tom druhém, pak už nemá volbu, už nemůže jít cestou většiny. Sinclaire,
  2518 cesta většiny je snadná, naše je těžká. - Pojďme."
  2519 Za několik dní, když jsem na něj dvakrát marně čekal, narazil jsem na
  2520 něho pozdě večer na ulici, jako by ho byl zpoza rohu přivál studený noční
  2521 vítr, byl sám, vrávoral a byl dočista opilý. Nechtělo se mi na něj zavolat.
  2522 Prošel kolem mě, aniž mě spatřil, a civěl před sebe žhnoucíma, osamělýma
  2523 očima, jako by kráčel za nějakým temným voláním z neznáma. Sledoval
  2524 jsem ho po celé délce ulice, hnal se jakoby tažen neviditelným drátem pryč,
  2525 krokem fanatickým a zas zvolněným, jako nějaké strašidlo. Smutně jsem se
  2526 vrátil domů, ke svým nespásným snům.
  2527 „Tak takhle si on obnovuje svět v sobě!" pomyslel jsem si a v témže
  2528 okamžiku jsem pocítil, jak to bylo myšleno nízce a moralistně. Co já tak
  2529 vím o jeho snech? Možná jde v tom svém opojení cestou jistější než já v
  2530 svých úzkostech.
  2531 O přestávce mezi vyučovacími hodinami mi občas bylo nápadné, že vyhledává
  2532 mou blízkost jeden spolužák, kterého jsem si nikdy nevšímal. Byl
  2533 to drobný, poslabší, útlý mládenec se světlými, nazrzlými vlasy a v jeho
  2534 pohledu i chování bylo cosi osobitého. Jednou večer, když jsem šel domů,
  2535 číhal na mě v naší uličce, nechal mě přejít, pak mě doběhl a zůstal stát před
  2536 domovními dveřmi.
  2537 „Něco ode mě chceš?" zeptal jsem se.
  2538 „Rád bych si jen s tebou někdy popovídal," řekl plaše. „Buď tak hodný a
  2539 pojď kousek se mnou."
  2540 Dal jsem se za ním a cítil, jak je hluboce vzrušený a plný očekávání. Ruce
  2541 se mu třásly.
  2542 „Jsi spiritista?" zeptal se znenadání.
  2543 „Ne, Knauere," řekl jsem se smíchem. „Ani v nejmenším. Jaks na to přišel?"
  2544 „Ale teosof jsi?"
  2545 „Ani to ne."
  2546 „Jen se tak neuzavírej! Cítím naprosto jistě, že se s tebou děje cosi mimořádného.
  2547 Máš to v očích. S určitostí věřím, že se stýkáš s duchy. - Neptám
  2548 se ze zvědavosti, Sinclaire, to ne! Víš, já sám jsem hledající, a jsem
  2549 tak osamělý."
  2550 „Tak povídej!" povzbuzoval jsem ho. „Duchové, o těch nevím zhola nic,
  2551 žiju ve svých snech, a to jsi vycítil. Ostatní lidé také žijí ve snech, jenže ne
  2552 ve svých vlastních, v tom je ten rozdíl."
  2553 „Ano, tak to asi bude," zašeptal. „Záleží jen na tom, jaké povahy jsou ty
  2554 sny, v kterých člověk žije. - Slyšels už někdy o bílé magii?"
  2555 Musel jsem říci, že ne.
  2556 „To je učení, jak ovládat sama sebe. Člověk se může stát nesmrtelným a
  2557 také čarovat. Nikdy jsi taková cvičení neprováděl?"
  2558 Na můj zvědavý dotaz po těch cvičeních dělal chvíli tajnosti, až už jsem
  2559 se měl k odchodu, pak spustil. „Například když chci usnout nebo se soustředit,
  2560 pak dělám takové cviky. Něco si myslím, třebas nějaké slovo nebo
  2561 jméno anebo geometrický tvar. To potom vmýšlím do sebe, jak nejsilněji
  2562 dokážu, snažím se tu představu vmýšlet dovnitř do hlavy, dokud necítím, že
  2563 tam je. Pak ji vmýšlím do krku a dál, až mě celého vyplňuje. A potom jsem
  2564 tak pevný, že už mě nic nedokáže přivést z klidu."
  2565 Trochu jsem chápal, co má na mysli. Avšak cítil jsem, že mu na srdci leží
  2566 ještě něco, byl podivně vzrušený
  2567 a překotný. Snažil jsem se mu to jeho dotazování usnadnit, a on také brzy
  2568 vyhrkl, oč mu vlastně jde.
  2569 „Ty přece taky žiješ zdrženlivě, že?" zeptal se ostýchavě.
  2570 ,;Jak to myslíš? Jde ti o pohlavní věci?"
  2571 „Ano, ano. Já teď už jsem zdrženlivý dva roky, od té doby, co znám tohle
  2572 učení. Předtím jsem se oddával neřesti, však víš, jaké. - Tak ty jsi ještě
  2573 nikdy nic neměl se ženou?"
  2574 „Ne," řekl jsem. „Nenašel jsem tu pravou."
  2575 „Ale kdybys našel takovou, o které by sis myslel, že je ta pravá, spal bys
  2576 s ní?"
  2577 „Ano, ovšem. - Kdyby neměla nic proti tomu," řekl jsem trochu posměšně.
  2578 „Ale to jsi na nesprávné cestě! Vnitřní síly se dají vypěstovávat, jen když
  2579 člověk zachovává úplnou zdrženlivost. Sám to tak dělám, už dva roky. Dva
  2580 roky a něco přes měsíc! Je to tak těžké! Leckdy to už sotva dokážu vydržet."
  2581 „Poslyš, Knauere, já si nemyslím, že zdrženlivost je tak hrozně důležitá."
  2582 „Já vím," bránil se, „to říkají všichni. Ale od tebe jsem to nečekal. Kdo
  2583 chce jít vyšší duchovní cestou, ten musí zůstat čistý, bezpodmínečně!"
  2584 „Pak v tom pokračuj! Jenže nechápu, proč někdo, kdo své pohlaví potlačuje,
  2585 má být `čistší`, než kdokoli jiný. Nebo snad dokážeš pohlavnost ze
  2586 všech svých myšlenek a snů vyloučit?"
  2587 Zoufale se na mě podíval.
  2588 „No, to právě nedokážu! Panebože, a přece to musí jít. Mívám v noci
  2589 sny, jaké bych nemohl vyprávět ani sám sobě! Příšerné sny, jen považ!"
  2590 Vzpomněl jsem si na to, co mi řekl Pistorius. Avšak jakkoli mi jeho slova
  2591 připadala správná, nebyl jsem s to je předat, nedokázal jsem dát radu,
  2592 která by nevycházela z mé vlastní zkušenosti a k jejímuž zachovávání jsem
  2593 ještě sám nedorostl. Odmlčel jsem se a pokořovalo mě, že někdo u mě hledá
  2594 radu a já mu ji nedovedu dát.
  2595 „Všechno jsem vyzkoušel!" bědoval Knauer vedle mě. „Dělal jsem
  2596 všecko, co se jen dá, se studenou vodou, sněhem, cvičením, běháním, jenomže
  2597 to všecko nic nepomáhá. Noc co noc se probouzím ze snů, na které
  2598 se neodvažuji pomyslet. A nejúděsnější na tom je to, že ponenáhlu tím ztrácím
  2599 všecko, co jsem se duchovního naučil. Už se mi skoro nikdy nepovede
  2600 se soustředit nebo se uspat, často proležím celou noc v bdění. Už to dlouho
  2601 nevydržím. Ale když ten boj nakonec nevybojuji, když polevím a zase se
  2602 pošpiním, pak budu horší než všichni ostatní, co vůbec nikdy nebojovali. To
  2603 snad chápeš, ne?"
  2604 Přikývl jsem, ale nedokázal jsem k tomu nic říci. Začal mě nudit a já
  2605 jsem se zděsil sama sebe, že na mě jeho zjevná zbědovanost a zoufalství
  2606 nijak hlouběji nepůsobí. Jen jsem cítil: tobě pomoci nemohu.
  2607 „Tak ty pro mě vůbec nic nevíš?" řekl nakonec smutně a vyčerpaně.
  2608 „Naprosto nic? Přece nějaká cesta musí existovat! Jak to děláš ty?"
  2609 „Nedokážu ti nic říct, Knauere. V tomhle se nedá navzájem vypomáhat.
  2610 Ani mně nikdo nepomohl. Musíš se zamýšlet nad sebou samým a dělat pak
  2611 to, co opravdu vychází z tvé bytosti. Nic jiného neexistuje. Když nedokážeš
  2612 najít sám sebe, potom nenajdeš ani žádné duchy, řekl bych."
  2613 Zklamaně na mě ten střízlík pohlížel, náhle beze slov. Pak se najednou
  2614 jeho pohled rozhořel nenávistí, ušklíbl se na mě a vzteky se rozkřičel: „Ty
  2615 jsi mi ale pěkný svatý! I ty máš svoje neřesti, vím to! Děláš ze sebe mudrce
  2616 a přitom potají provádíš stejné svinstvo jako já a všichni! Jsi prase, prase,
  2617 jako já sám. Všichni jsme prasata!"
  2618 Nechal jsem ho stát a odcházel. Udělal dva tři kroky směrem za mnou,
  2619 pak se zastavil, otočil se a pádil pryč. Dělalo se mi zle z toho, jak jsem cítil
  2620 soucit i odpor, a toho pocitu jsem se nezbavil, dokud jsem doma ve svém
  2621 pokojíku kolem sebe nerozestavil pár obrázků a neoddal se s nejtoužebnější
  2622 vroucností vlastním snům. Okamžitě se dostavil opět sen o domovních dveřích
  2623 a znaku nad ním, o matce a té cizí ženě, a rysy té ženy jsem vnímal s
  2624 tak neobyčejnou zřetelností, že jsem ještě téhož večera začal kreslit její
  2625 portrét.
  2626 Když byl obraz za několik dní hotov, načrtnutý jakoby v bezvědomí během
  2627 několika čtvrthodinek pohroužení do snu, pověsil jsem ho večer na
  2628 stěnu, přisunul k němu stolní lampu a stál tam jako před duchem, s nímž
  2629 musím bojovat až do konečného rozhodnutí. Byla to tvář podobná té předchozí,
  2630 podobná mému příteli Demianovi, v několika rysech se podobala i
  2631 mě samotnému. Jedno oko bylo umístěno nápadně výš než druhé, pohled,
  2632 ponořený a strnulý, mě míjel, byl plný osudu.
  2633 Stál jsem před obrazem a vnitřní námaha mě zmrazila až hluboko do
  2634 hrudi. Kladl jsem obrazu otázky, laskal jsem ho, modlil jsem se k němu,
  2635 oslovoval jsem ho matko, oslovoval jsem ho milenko, říkal jsem mu děvko
  2636 a běhno, říkal jsem mu Abraxasi. Mezitím mě napadala Pistoriova slova - či
  2637 je řekl Demian?; nedokázal jsem se rozpomenout, kdy je kdo pronesl, ale
  2638 zdálo se mi, že je opět slyším. Byla to slova o Jákobově zápasu s Božím
  2639 andělem, ono „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš."
  2640 Namalovaná tvář se ve svitu lampy při každém vzývání měnila. Zesvětlela
  2641 a rozzářila se, zase zčernala a potemněla, sklápěla bledá víčka přes
  2642 skomírající oči, znovu je otvírala a sálal z nich žhoucí pohled, byla to žena,
  2643 byl to muž, opět dívka, pak malé dítě, zvíře, rozplynula se v pouhou skvrnu,
  2644 znovu vyrostla a měla jasné rysy. Nakonec jsem, poslušen silného niterného
  2645 volání, zavřel oči a viděl ten obraz nyní uvnitř v sobě, silnější a mohutnější.
  2646 Chtěl jsem před ním pokleknout, byl však natolik v mém nitru, že jsem ho
  2647 už nedokázal od sebe oddělit, jako by se byl stal samotným mým já.
  2648 Vtom jsem zaslechl temný, tíživý hukot, jakoby jarní vichřici, a roztřásl
  2649 jsem se v nepopsatelném, novém pocitu úzkosti a prožitku. Hvězdy přede
  2650 mnou náhle zaplály a opět vyhasínaly, a kolem v těsném nakupení defilovaly
  2651 vzpomínky sahající až do nejzazší, nejzasutější doby dětství, ba až do
  2652 předchozích existencí a raných stupňů vtělování. Tyto vzpomínky, které
  2653 jako by opakovaly můj život až do nejskrytějších zákoutí, však nekončily
  2654 včerejškem a dneškem, běžely dál, zrcadlily budoucnost, vytrhávaly mě z
  2655 dneška do nových forem života, jejichž obrazy byly nesmírně jasné a oslňující,
  2656 avšak ani na jeden z nich jsem se později nedokázal zřetelně upamatovat.
  2657 V noci jsem se probudil z těžkého spánku, oblečený jsem ležel napříč
  2658 přes postel. Rozsvítil jsem, cítil, že se musím rozpomenout na cosi důležitého,
  2659 a už jsem z těch předchozích chvílí nevěděl nic. Při rozžatém světle se
  2660 ponenáhlu ta vzpomínka vynořila. Hledal jsem obraz, ale na stěně už nevisel,
  2661 ani neležel na stole. Vtom ve mně začalo vzrůstat temné tušení, že jsem
  2662 ho spálil. Či to byl jenom sen, že jsem ho spálil mezi svýma rukama a popel
  2663 potom snědl?
  2664 Zmocnil se mě náhle velký strach. Nasadil jsem si klobouk, vyšel domem
  2665 na ulici, cosi mě k tomu nutilo, pobíhal jsem po ulicích a přes náměstí
  2666 jakoby hnán nějakým vichrem, naslouchal před kostelem svého přítele, hledal
  2667 a pátral v jakémsi temném puzení, aniž jsem věděl, proč. Dorazil jsem
  2668 až do předměstí, kde byly nevěstince, tam se ještě místy svítilo. Dále ven z
  2669 města stály novostavby a hromady cihel, zčásti je pokrýval šedivý sníh. Jak
  2670 jsem se tak jako náměsíčník hnal tou pustinou, rozpomněl jsem se na novostavbu
  2671 v mém domovském městě, do níž mě tenkrát můj trýznitel Kromer
  2672 zatáhl k prvnímu zúčtování. Přede mnou tu v té šedivé noci stála teď ob72
  2673 dobná stavba a z ní na mě zel černý otvor dveří. Táhlo mě to dovnitř, chtěl
  2674 jsem uhnout, klopýtal v písku a suti, ale nutkání sílilo, musel jsem vejít.
  2675 Po prknech a rozbitých cihlách jsem vevrávoral do pustého prostoru,
  2676 kalně to tam páchlo po vlhkém, studeném kamení. Jedinou světle šedou
  2677 skvrnu tvořila hromada písku, jinak tam byla úplná tma.
  2678 Vtom na mě odněkud zděšeně vykřikl hlas: „Proboha, Sinclaire, jak ses
  2679 sem dostal?"
  2680 A vedle mě se ze tmy vztyčila jako duch lidská postava, drobný, hubený
  2681 chlapec, a já jsem ještě s vlasy zježenými v něm rozpoznal svého spolužáka
  2682 Knauera.
  2683 ,;Jak ses sem dostal?" ptal se vzrušením celý zmatený. „Jaks mě dokázal
  2684 najít?"
  2685 Nechápal jsem.
  2686 „Nehledal jsem tě," řekl jsem otupěle; každé slovo mě stálo úsilí a jen s
  2687 námahou mi přecházelo přes mrtvé, těžké, jakoby zmrzlé rty.
  2688 Upřeně na mě zíral. „Nehledal?"
  2689 „Ne. Táhlo mě to sem. Volals mě? Musels mě volat. A co tu vyvádíš?
  2690 Vždyť je noc."
  2691 Křečovitě mě objal svými hubenými pažemi.
  2692 „Ano, noc. Brzo se musí rozednít. Ach, Sinclaire, žes na mě nezapomněl!
  2693 Můžeš mi odpustit?"
  2694 „A co?“
  2695 „Byl jsem přece tak hnusný!"
  2696 Až teď jsem se rozpomněl na náš rozhovoř. Bylo to před čtyřmi dny či
  2697 před pěti? Připadalo mi, že od té chvíle uplynul celý život. Ale teď jsem
  2698 náhle věděl všechno. Nejen to, co se mezi námi událo, nýbrž i proč jsem
  2699 sem přišel a co Knauer tady venku chtěl udělat.
  2700 „Knauere, tak ty sis chtěl vzít život?"
  2701 Zachvěl se zimou a strachem.
  2702 „Ano, chtěl. Nevím, jestli bych to byl dokázal. Chtěl jsem počkat, až se
  2703 rozední."
  2704 Vytáhl jsem ho ven. V šedivém vzduchu se s nevýslovným chladem a neradostně
  2705 začaly projasňovat na obzoru první vodorovné clony denního
  2706 světla.
  2707 Kus cesty jsem chlapce vedl podpaží. Něco ze mne hovořilo: „Teď půjdeš
  2708 hezky domů a nikomu nebudeš nic říkat! Šel jsi nesprávnou cestou,
  2709 špatnou! A také nejsme žádná prasata, jak si myslíš. Jsme lidé. Vytváříme
  2710 bohy a zápasíme s nimi a oni nám žehnají."
  2711 Mlčky jsme šli dál a pak se rozešli. Když jsem se vrátil domů, byl už den.
  2712 To nejlepší, co mi pobyt v St. ještě přinesl, byly chvíle s Pistoriem u varhan
  2713 nebo u ohně v krbu. Četli jsme spolu jeden text o Abraxasovi v řečtině,
  2714 on mi předčítal části příkladu z véd a učil mě vyslovovat posvátný zvuk
  2715 „óm". Avšak to, co mi přinášelo niterné podněty, už mezitím nebyly takovéto
  2716 učené činnosti, spíše naopak. Blažilo mě především, jak postupuji kupředu
  2717 sám v sobě, jak roste důvěra ve vlastní sny, myšlenky a předtuchy a
  2718 jak vzrůstá vědomí moci, kterou v sobě nosím.
  2719 S Pistoriem jsem si rozuměl ve všem. Stačilo jen na něj silně pomyslet a
  2720 už jsem si byl jist, že je na cestě ke mně anebo mi posílá pozdrav. Jako Demiana
  2721 mohl jsem se i jeho na něco dotázat, aniž sám byl přítomen: stačilo,
  2722 abych si ho jasně představil a své otázky na něho zaměřil jako intenzívní
  2723 myšlenky. Pak se mi veškerá do otázky vložená duševní energie vrátila jako
  2724 odpověď. Pouze to nebyla Pistoriova osoba, co jsem si představoval, a ani
  2725 Demianova, nýbrž onen obraz, který jsem si vysnil a namaloval, onen snový
  2726 mužskoženský obraz mého démona - k tomu jsem se musel obracet se svým
  2727 voláním. Nyní už nežil pouze v mých snech a namalovaný na papíře, žil ve
  2728 mně, jako ideální obraz a umocňování mého vlastního já.
  2729 Zvláštní a občas opravdu svérázný byl vztah, který ke mně získal nepovedený
  2730 sebevrah Knauer. Od oné noci, kdy jsem k němu byl vyslán, visel na
  2731 mě jako věrný sluha či pes, snažil se svůj život připoutat k mému a slepě mě
  2732 následoval. Chodil za mnou s nejpodivnějšími otázkami a přáními, chtěl
  2733 vidět duchy, chtěl se naučit kabale a nevěřil mi, když jsem ho ujišťoval, že
  2734 ničemu z těch věcí nerozumím. Předpokládal ve mně veškerou moc. Avšak
  2735 zvláštní bylo, že často s těmi svými prapodivnými a hloupými dotazy přicházel
  2736 právě tehdy, kdy já jsem potřeboval v sobě rozvázat nějaký uzel, a že
  2737 ty jeho náladové nápady a záležitosti mi často dodaly heslo a podnět k řešení.
  2738 Leckdy mi byl na obtíž a také jsem ho pánovitě zahnal, avšak cítil jsem:
  2739 i on je mi poslán, i z něho to, co jsem mu dal, se do mne vracelo zdvojnásobené,
  2740 i on mi byl vůdcem nebo aspoň cestou. Různé bláznivé knihy a spisy,
  2741 které mi nosil a v nichž hledal pro sebe spásu, mě naučily víc, než jsem byl
  2742 v té chvíli schopen postřehnout.
  2743 Knauer se později z mé cesty neznatelně vytratil. Vypořádat se s ním nebylo
  2744 nutné. Zato s Pistoriem ano. S tímto přítelem jsem k závěru svých studií
  2745 ve St. zažil ještě cosi podivného.
  2746 I bezelstní lidé stěží zůstanou ušetřeni toho, aby se jednou či několikrát v
  2747 životě nedostali do konfliktu s krásnými ctnostmi oddanosti a vděčnosti.
  2748 Každý jednou nutně učiní krok, který ho odloučí od otce, od učitelů, každý
  2749 musí pocítit něco z krutosti osamění, i když většina lidí z něho dokáže snést
  2750 jen nepatrně a záhy opět zalezou do bezpečí. - Od svých rodičů a jejich
  2751 světa, „jasného" světa svého krásného dětství, jsem se neodloučil v prud74
  2752 kém zápasu, nýbrž jsem se od nich vzdálil pozvolna a téměř nepozorovaně a
  2753 tak se jim odcizil. Bylo mi to líto, často mi to při návštěvách doma připravovalo
  2754 hořké chvíle; avšak nezasahovalo to až do srdce, dalo se to snést.
  2755 Tam však, kde jsme nikoli ze zvyku, nýbrž z nejvlastnějšího popudu přinesli
  2756 lásku a úctu jako dar, kde jsme byli přáteli a učedníky z nejvlastnějšího
  2757 nitra srdce - tam prožíváme hořce a s hrůzou okamžik, kdy náhle v sobě
  2758 odhalíme tušení, že nás onen vůdčí proud v nás chce od milované osoby
  2759 odvést. Tehdy se každá myšlenka přítelem a učitelem odmítnutá obrací jedovatým
  2760 hrotem přímo proti našemu vlastnímu srdci, každý obranný úder
  2761 zasáhne naši vlastní tvář. Tehdy v tom, kdo se domníval, že v sobě samém
  2762 nosí platnou morálku, se vynořují jména „věrolomník" a „nevděčník" jako
  2763 výkřiky a znamení hanby, tehdy se vyděšené srdce úzkostně utíká zpět do
  2764 líbezných krajin dětských ctností a nemůže uvěřit, že i zde je třeba dokonat
  2765 průlom, že i toto pouto se musí zpřetrhat.
  2766 Časem se ve mně pozvolna začal jakýsi pocit obracet proti tomu, abych
  2767 přítele Pistoria bezpodmínečně uznával za svého vůdce. To, co jsem v měsících
  2768 svého jinošství prožil nejdůležitějšího, bylo mé přátelství s ním, jeho
  2769 rada, jeho útěcha, jeho blízkost. Z něho ke mě promlouval bůh. Z jeho úst se
  2770 ke mě vracely moje sny, vyjasněné a vysvětlené. On mi daroval odvahu,
  2771 abych se stal sebou samým. - Ach, a teď jsem ponenáhlu cítil, jak ve mně
  2772 roste k němu lecjaký odpor. V jeho slovech jsem slyšel přespříliš poučování,
  2773 cítil jsem, že zcela ze mne chápe pouze část.
  2774 Nedošlo mezi námi ani k hádce, ani k žádnému výstupu, k roztržce,
  2775 natož k zúčtování. Řekl jsem mu pouze jedno jediné, vlastně nevinné slovo
  2776 - avšak to právě byla ta chvíle, kdy se iluze mezi námi roztříštila v pestré
  2777 střepiny.
  2778 Předtucha toho mě tísnila už určitou dobu, v zřetelný pocit se proměnila
  2779 jedné neděle v jeho staré učenecké jizbě. Leželi jsme na podlaze u ohně a
  2780 on vyprávěl o mystériích a náboženských formách, které studoval, o nichž
  2781 přemýšlel a jejichž možnou budoucností se zaměstnával. Mně to všechno
  2782 však připadalo spíš kuriózní a jen zajímavé než životně důležité, zněla mi z
  2783 toho vstříc jen učenost, únavné pátrání v troskách někdejších světů. A zčistajasna
  2784 jsem k téhle manýře pocítil odpor, k celému tomu kultu mytologií, k
  2785 tomu hraní s mozaikou tradičních forem víry.
  2786 „Pistorie," řekl jsem s náhle vytrysknuvší zlovolností, až jsem se sám
  2787 zarazil a zhrozil, „měl byste mi jednou zas vykládat o nějakém snu, skutečném
  2788 snu, co se vám zdál v noci. To, co mi tu povídáte, to je taková - taková
  2789 zatracená veteš!"
  2790 Ještě nikdy mě neslyšel takhle promluvit a já sám jsem bleskem v tom
  2791 okamžiku s hanbou a v úděsu pocítil, že šíp, který jsem po něm vystřelil a
  2792 který ho zasáhl do srdce, byl vzat z jeho vlastní zbrojnice - jeho vlastní sebevýtky,
  2793 jaké jsem ho příležitostně slýchal v ironickém tónu říkat, jsem
  2794 nyní zlovolně a v přiostřené podobě sám vrhl proti němu.
  2795 Okamžitě to vycítil a ihned zavládlo ticho. Pozoroval jsem ho s úzkostí v
  2796 srdci a viděl jsem, jak strašně zbledl. po předlouhé, tísnivé přestávce znovu
  2797 přiložil do ohně a potichu pronesl: „Máte dočista pravdu, Sinclaire, jste přece
  2798 chytrý chlapík. Já vás té veteše ušetřím." Mluvil velmi klidně, ale z jeho
  2799 slov jsem jasně slyšel bolest z toho poranění. Co jsem to jen provedl!
  2800 Měl jsem slzy na krajíčku, chtěl jsem se na něj obrátit s veškerou srdečností,
  2801 chtěl jsem ho poprosit za odpuštění, ubezpečit ho o své lásce a vřelé
  2802 vděčnosti. Napadala mě dojemná slova - ale říci jsem je nedokázal. Zůstal
  2803 jsem ležet, hleděl do ohně a mlčel. On mlčel rovněž, a tak jsme leželi, oheň
  2804 dohoříval a propadal se, a s každým zákmitem planeme jsem cítil, jak vyhasíná
  2805 a odlétá cosi krásného a vroucího a už nikdy se nebude moci vrátit.
  2806 „Mám strach, že mi špatně rozumíte," řekl jsem konečně, velmi stísněn,
  2807 suchým, chraptivým hlasem. Ta hloupá, nesmyslná slova mi přešla přes rty
  2808 zcela mechanicky, jako bych je předčítal z nějakého románu na pokračování.
  2809 „Rozumím vám naprosto správně," tiše řekl Pistorius. „Vždyť máte
  2810 pravdu." Chvíli čekal. Pak pomalu pokračoval: „Pokud ovšem jeden člověk
  2811 vůči druhému může mít pravdu."
  2812 Ne, ne, volalo to ve mně, já jsem v neprávu! - ale říci jsem nedokázal nic.
  2813 Věděl jsem, že jsem tím svým jediným slůvkem poukázal na jeho podstatnou
  2814 slabinu, jeho svízel a ránu. Dotkl jsem se bodu, kde on sám sobě nedůvěřoval.
  2815 Jeho ideál byl „starožitný", on sám byl hledačem obráceným nazpět,
  2816 byl romantik. A náhle jsem v hloubi pocítil: Právě tím, čím byl Pistorius
  2817 pro mě a čím mě obdaroval, tím nedokázal být sám sobě a obdarovat
  2818 sám sebe. Vedl mě cestou, která musela přesáhnout i jeho, vůdce, a opustit
  2819 ho.
  2820 Bůh sám ví, kde se takové slovo vezme! Vůbec jsem to nemyslel zle,
  2821 neměl jsem ani tušení o nějaké možné katastrofě. Vyslovil jsem něco, co
  2822 jsem v okamžiku pronášení sám naprosto nevěděl, vyhověl jsem drobnému,
  2823 zpola vtipnému, zpola jízlivému nápadu, a stal se z toho osud. Dopustil
  2824 jsem se drobné, bezohledné surovosti a z ní se pro něho stal soud.
  2825 Jak jsem si tenkrát přál, ať se na mně rozzlobí, ať se brání, ať se na mě
  2826 rozkřičí! Nic z toho neudělal, všechno jsem musel ve svém nitru, uvnitř,
  2827 udělat já sám. Kdyby to byl svedl, byl by se usmíval. Že to nedokázal, z
  2828 toho jsem nejlépe seznal, jak velice jsem ho zasáhl.
  2829 Tím, jak Pistorius tu ránu ode mne, svého prostořekého a nevděčného
  2830 žáka, přijal tak bezhlesně, tím, jak mlčel a ponechával mě v právu, jak
  2831 uznával mé slovo jako osud, tím způsobil, že jsem k sobě pocítil nenávist a
  2832 má nerozvážnost se přede mnou rozrostla v tisícinásobek. Když jsem udeřil,
  2833 myslel jsem, že zasáhnu osobu silnou a obranyschopnou - a on to najednou
  2834 je člověk tichý, trpělivý, bezbranný, a mlčky se vzdal.
  2835 Dlouho jsme zůstali ležet u toho vyhasínajícího ohně, v němž mě každý
  2836 zášleh, každá skomírající větvička v popelu upamatovávaly na šťastné,
  2837 krásné, bohaté chvíle, a má provinění vůči závazkům k Pistoriovi se kupila
  2838 stále víc. Nakonec jsem to už nedokázal snést. Vstal jsem a šel. Dlouho
  2839 jsem postával před jeho dveřmi, dlouho jsem čekal i venku před domem,
  2840 jestli nevyjde a nepůjde za mnou. Pak jsem se vydal pryč a hodiny a hodiny
  2841 pobíhal městem a po předměstích, parcích a lesích, až do večera. A tehdy
  2842 jsem poprvé ucítil, že mám na čele Kainovo znamení.
  2843 Jen ponenáhlu jsem se dostával k uvažování. Všechny mé myšlenky
  2844 měly jeden záměr: obžalovávat sám sebe a bránit Pistoria. A všechny končily
  2845 opakem. Tisíckrát jsem byl připraven svého náhlého slova litovat a vzít
  2846 ho zpět - jenže ono přece jen bylo pravdivé. Až nyní se mi podařilo Pistoria
  2847 pochopit, zkonstruovat si sám před sebou jeho sen. Tím snem bylo být knězem,
  2848 hlásat nové náboženství, poskytovat nové formy povznesení, lásky a
  2849 uctívání, budovat nové symboly. Jenže to nebylo v jeho silách, nebylo jeho
  2850 posláním. Příliš teple se zabydlil v minulosti, znal všechno někdejší až příliš
  2851 přesně, věděl toho až příliš o Egyptě, o Indii, o Mithrovi, o Abraxasovi.
  2852 Jeho láska byla upoutána k obrazům, které už Země spatřila, a přitom v nitru
  2853 sám jistě věděl, že to nové musí skutečně být nové a jinačí, že musí vyprýštit
  2854 z čerstvé půdy a nedá se čerpat ze sbírek a knihoven. Jeho posláním
  2855 možná byla pomoc přivádět lidi k sobě samým, jako to bylo v mém případě.
  2856 Dát jim ono neslýchané, totiž nové bohy, k tomu povolán nebyl.
  2857 A tu ve mně náhle jak ostrý plamen vytrysklo poznání: každý má své
  2858 „povolání", ale nikdo žádné, které si smí sám vybrat, popsat a libovolně
  2859 spravovat. Je nesprávné chtít nové bohy, je naveskrz nesprávné chtít světu
  2860 vůbec něco dávat! Není, není, není jiné povinnosti pro probudilé lidi než
  2861 jedna jediná: hledat sám sebe, sám v sobě se upevňovat, propátrávat svou
  2862 vlastní cestu vpřed, lhostejno, kam povede. - Hluboce to mnou otřáslo a to
  2863 také bylo pro mě plodem onoho zážitku. Často jsem si pohrával s obrazy
  2864 budoucnosti, snil jsem o úlohách, jaké mi možná jsou přisouzeny, třeba
  2865 básník nebo prorok či malíř či takového něco. Nic takového. Nejsem tu
  2866 proto, abych básnil, abych kázal, abych maloval, ani já ani nikdo jiný tu
  2867 není k takovému účelu. To všechno vyplyne jen tak mimochodem. Pravé
  2868 povolání je pro každého jen jedno jediné: dostat se k sobě samému. Ať člověk
  2869 skončí jako básník či jako šílenec, jako prorok či jako zločinec - to není
  2870 jeho věc, je to koneckonců bez významu. Jeho věcí je najít svůj vlastní
  2871 osud, ne nějaký libovolný, a prožít ho v sobě, naprosto a nezlomně. Všechno
  2872 ostatní je polovičatost, je pokus uniknout, je únikem do ideálu masy, je
  2873 přizpůsobení a strach před vlastním nitrem. Ten nový obraz vyvstal přede
  2874 mnou v celé hrozivosti a posvátnosti, stokrát už tušený, možná už i často
  2875 vyslovený, a přesto až nyní prožívaný. Jsem vrhem přírody, vrhem do neznáma,
  2876 možná v cosi nového, možná v nicotu, a mé povolání je pouze v
  2877 tom, abych tomuto vrhu z prahlubin umožnil plně se projevit, abych v sobě
  2878 vycítil jeho vůli a zcela si ji přisvojil. Pouze v tom!
  2879 Zakusil jsem už mnoho osamělosti. A nyní jsem vytušil, že existuje ještě
  2880 mnohem hlubší a je nevyhnutelná.
  2881 Nepodnikl jsem žádný pokus Pistoria usmířit. Zůstali jsme přáteli, avšak
  2882 náš vztah se změnil. Pouze jedinkrát jsme o tom hovořili, vlastně on to začal.
  2883 Řekl: „Mám přání stát se knězem, to víte. Nejraději bych se byl stal
  2884 knězem nového náboženství, o němž máme lecjaká tušení. Nikdy jím ale
  2885 nebudu moci být - vím to a věděl jsem to, aniž jsem si to zcela přiznával, už
  2886 dávno. Tak prostě budu vykonávat jiné kněžské služby, možná na varhanách,
  2887 možná jinak. Ale já neustále musím být obklopen něčím, co pociťuji
  2888 jako krásné a posvátné, varhanní hudbou a mystériem, symboly a mýty,
  2889 potřebuji to a nedokážu od toho upustit. - To je má slabina. Sinclaire, já
  2890 leckdy vím, že bych taková přání mít neměl, je to jen luxus a slabost. Větší,
  2891 správnější by bylo, kdybych se prostě dal k dispozici osudu, beze všech
  2892 nároků. Ale to já nedokážu: to jediné ne. Snad to jednou dokážete vy. Je to
  2893 těžké, to je to jediné těžké, co existuje, chlapče. Často jsem o tom sníval, ale
  2894 nesvedu to, hrozím se toho: nedokážu stát tak dočista obnažený a osamělý, i
  2895 já jsem ubohý, slabý pes, co potřebuje trochu tepla a žrádla a občas chce
  2896 cítit, že nablízku je někdo jemu rovný. Kdo opravdu nechce dočista nic než
  2897 svůj osud, ten už nemá sobě rovného, ten stojí docela sám a kolem sebe má
  2898 jen chladný vesmír. Víte, to je Ježíš v Getsemanské zahradě. Byli mučedníci,
  2899 co se rádi nechali přibít na kříž, jenže ani oni nebyli žádní hrdinové, nebyli
  2900 úplně svobodní, i oni cosi chtěli, co si zamilovali a v čem byli zdomácnělí,
  2901 měli vzory, měli ideály. Kdo už chce jenom osud, ten už nemá ani vzory
  2902 ani ideály, nic ho nepolaská, nic neutěší! Takovou cestou by člověk
  2903 vlastně měl jít. Lidé jako já a vy jsou značně osamělí, ale máme přece ještě
  2904 sebe navzájem, máme skryté zadostiučinění, že jsme jinačí, že se vzpíráme,
  2905 že chceme neobyčejné. I to musí odpadnout, chce-li někdo jít tou cestou
  2906 naprosto. Nesmí také chtít být revolucionářem, být příkladem, mučedníkem.
  2907 Domyslet se to nedá - "
  2908 Ne, domyslet se to nedá. Ale dá se to snít, dá se to předem vyciťovat, dá
  2909 se to tušit. Několikrát jsem něco z toho pocítil, když jsem nalezl chvíli naprostého
  2910 ticha. Pak jsem se zadíval do sebe a hleděl obrazu svého osudu do
  2911 otevřených, upřených očí. Ať byly plné moudrosti, ať byly plné šílenství, ať
  2912 z nich vyzařovala láska či hluboká zloba, to bylo lhostejné. Nic z toho si
  2913 člověk nesmí vybírat, nic nesmí chtít. Smí chtít pouze sebe, pouze svůj
  2914 osud. Až sem mi Pistorius posloužil jako vůdce po velký kus cesty.
  2915 V oněch dnech jsem přecházel sem a tam jako slepec, v sobě zuřící bouři,
  2916 každý krok znamenal nebezpečí. Před sebou jsem neviděl nic než propastnou
  2917 temnotu, do níž se sbíhaly a propadaly všechny dosavadní cesty. A v
  2918 svém nitru jsem uviděl obraz svého vůdce, byl totožný s Demianem a v
  2919 očích se mu zračil můj osud.
  2920 Na kus papíru jsem napsal: „Opustil mě vůdce. Stojím v naprosté temnotě.
  2921 Sám nedokážu udělat ani krok. Pomoz mi!"
  2922 Papír jsem chtěl poslat Demianovi. Ale pak jsem od toho upustil; kdykoli
  2923 jsem to chtěl udělat, pokaždé se to jevilo jako pošetilost a nesmysl. Ale
  2924 uměl jsem tu modlitbičku nazpaměť a často jsem si ji v nitru odříkával.
  2925 Provázela mě v každé chvíli. Začal jsem tušit, co je modlitba.
  2926 Škola mi skončila. Měl jsem odjet na prázdninovou cestu, jak si to
  2927 usmyslel otec, a pak jsem měl odejít na univerzitu. Na kterou fakultu, to
  2928 jsem nevěděl. Povolili mi jeden semestr filosofie. Byl bych se stejně spokojil
  2929 i s čímkoli jiným.
  2930 KAPITOLA
  2931 Paní Eva
  2932 O prázdninách jsem jednou zašel k domu, kde před léty bydlel Max
  2933 Demian s matkou. V zahradě se procházela stará paní, oslovil jsem ji a dověděl
  2934 se, že je jeho majitelkou. Zeptal jsem se na rodinu Demianových.
  2935 Dobře vycítila můj zájem, pozvala mě dovnitř, vyhledala jedno kožené album
  2936 a v něm mi ukázala fotografii Demianovy matky. Už jsem si na ni sotva
  2937 dokázal vzpomenout. Ale když jsem teď spatřil tu drobnou podobenku,
  2938 zastavilo se mi srdce. - Vždyť to je obraz z mého snu! To je ona, ta velká,
  2939 téměř mužská postava ženy, podobná svému synovi, s rysy mateřskosti,
  2940 rysy přísnosti, rysy hluboké vášnivosti, krásná a svůdná, krásná a nedostupná,
  2941 démon i matka, osud i milenka. Ona je to!
  2942 Otřáslo to mnou divoce jako nějaký zázrak, když jsem takto zjistil, že
  2943 můj snový obraz žije na zemi! Existuje žena, která tak vypadá, která nosí
  2944 rysy mého osudu! Kde je? Kde? - A je to Demianova matka.
  2945 Brzy nato jsem se vydal na svou cestu. Podivuhodnou cestu! V neklidu
  2946 jsem přejížděl- z místa na místo, jak mě napadlo, stále ve snaze najít tu ženu.
  2947 Byly dny, kdy jsem potkával samé osoby, které ji připomínaly, naznačovaly,
  2948 podobaly se jí, vlákávaly mě do uliček cizích měst, do nádraží, do
  2949 vlaků, jako ve zmatených snech. A byly i jiné dny, kdy jsem seznával, jak
  2950 marné je to moje hledání, pak jsem nečinně vysedával někde v parku, v hotelové
  2951 zahradě, v nějaké čekárně a nahlížel do svého nitra a pokoušel se ten
  2952 obraz v sobě oživit, Jenže ten se nyní vyplašil a unikal mi. Nebyl jsem
  2953 schopen spát, jen při jízdě vlakem neznámými krajinami jsem na čtvrthodinku
  2954 zdříml. Jednou, v Curychu, mě sváděla jedna hezká, trochu vyzývavá
  2955 žena. Sotva jsem si jí všiml a šel dál svou cestou, jako by pro mě byla
  2956 vzduch. Byl bych raději na místě zemřel, než abych se byl nějaké jiné ženě
  2957 věnoval byť pouhou chvilku.
  2958 Cítil jsem, jak mě táhne osud, vnímal jsem, že naplnění je blízko, a šílel
  2959 jsem netrpělivostí, že pro to nic nemohu udělat. Na jednom nádraží, myslím,
  2960 že v Innsbrucku, jsem jednou v právě odjíždějícím vlaku zahlédl u
  2961 okénka postavu, která mi tu mou připomněla, a celé dny jsem z toho byl
  2962 nešťastný. A náhle se mi opět zjevila v noci ve snu, probudil jsem se z něho
  2963 s pocitem zahanbení a marnosti a nesmyslnosti té mé honby a odjel jsem
  2964 rovnou zpátky domů.
  2965 Za několik týdnů nato jsem se dal zapsat na univerzitu v H. Všechno tam
  2966 pro mě bylo zklamáním. Přednášky o dějinách filosofie, které jsem poslou80
  2967 chal, byly tak jalové, jako by je někdo vyráběl v továrně, a zrovna takové
  2968 bylo řádění studujících mladíků. Všecko podle šablony, všichni totéž, a to
  2969 rozjařené veselí na chlapeckých tvářích vypadalo tak tísnivě a zela z něho
  2970 prázdnota, jako by si ho byli už předem někde nakoupili. Jenže já jsem byl
  2971 volný, celý den jsem měl pro sebe, bydlel jsem pěkně v tichu před městem u
  2972 starých hradeb a na stole mi leželo pár svazků Nietszcheho. S ním jsem žil,
  2973 cítil osamělost jeho duše, větřil osud, který ho pudil tak nezadržitelně, trpěl
  2974 jsem s ním a byl blažený, že existoval někdo, kdo svou cestou šel tak neúprosně.
  2975 Jednou večer jsem se toulal po městě, vál podzimní vítr, z hospod jsem
  2976 slyšel vyzpěvovat studentské spolky. Z otevřených oken se drala ven oblaka
  2977 tabákového kouře, a v tom hustém dýmu ten zpěv, hlasitý a drsný, zněl bez
  2978 vzmachu, chabě, uniformně.
  2979 Stál jsem na rohu ulice a naslouchal, ze dvou hospod se do noci ozývalo
  2980 to puntičkářsky provozované mládežnické veselí. Všude pospolitost, všude
  2981 hromadná sešlost, všude vyhošťování osudu a útěk do teplé stádnosti!
  2982 Pomalu mě zezadu předešli dva muži. Zaslechl jsem část jejich rozhovoru.
  2983 „Není to zrovna jako mládenecký dům v nějaké černošské vesnici?" řekl
  2984 jeden. „Všechno navlas stejné, dokonce i tetování je ještě v módě. Tak vidíte,
  2985 tohle je moderní Evropa."
  2986 Ten hlas pro mě zněl podivně vábivě - a známě. Šel jsem za oběma temnou
  2987 uličkou. Jeden byl Japonec, malý a elegantní, pod lucernou jsem zahlédl
  2988 jeho žlutý obličej v úsměvu.
  2989 Vtom se druhý opět rozhovořil.
  2990 „No, u vás v Japonsku to nebude lepší. Lidé, kteří se neženou za stádem,
  2991 jsou všude vzácní: I tady se jich pár najde."
  2992 Každé slovo mnou proniklo v radostném úleku. Poznal jsem, kdo mluví.
  2993 Byl to Demian.
  2994 Kráčel jsem tou větrnou nocí za ním a tím Japoncem tmavými temnými
  2995 uličkami, naslouchal jejich hovoru a radoval se ze zvuku Demianova hlasu.
  2996 Měl svůj dávný tón, byly v něm ta dávná, krásná jistota i klid, a měl zase
  2997 nade mnou svou moc. Teď už bylo všecko dobré. Našel jsem ho.
  2998 Na konci jedné předměstské ulice se Japonec rozloučil a odemkl si domovní
  2999 dveře. Demian se vracel stejnou cestou, já jsem zůstal stát a čekal na
  3000 něj vprostřed ulice. Srdce mi tlouklo, když jsem ho viděl přicházet k sobě,
  3001 zpříma a pružně, v hnědém plášti do deště, hůlku zavěšenou v ohbí lokte.
  3002 Aniž změnil stejnoměrnost chůze, došel až těsně přede mne, smekl klobouk
  3003 a ukázal mi svůj jasný obličej s rozhodnými ústy a tím zvláštním světlým
  3004 místem na širokém čele.
  3005 „Demiane!" zvolal jsem. Podával mi ruku.
  3006 „Tak tady jsi, Sinclaire! Čekal jsem tě."
  3007 „Věděl jsi, že tu jsem?"
  3008 „Přímo ne, ale s určitostí jsem v to doufal. Uviděl jsem tě až dnes večer,
  3009 vždyť jsi celou dobu chodil za námi."
  3010 „Tak tys mě hned poznal?"
  3011 „Ovšem. Sice ses změnil, ale máš přece znamení."
  3012 „Znamení? Jaké znamení?"
  3013 „Kdysi jsme mu říkali Kainovo, nevzpomínáš si? Je to naše znamení.
  3014 Vždycky jsi ho měl, proto jsem se s tebou spřátelil. Jenže teď je ještě zřetelnější."
  3015 „To jsem nevěděl. Anebo vlastně ano. Jednou jsem namaloval tvůj obraz,
  3016 Demiane, a udivilo mě, že se podobá i mně. To bylo to znamení?"
  3017 „Ano. Dobře, že jsi teď tady! I moje matka bude mít radost."
  3018 Vylekal jsem se.
  3019 „Tvá matka? Ona je tu? Vždyť mě vůbec nezná."
  3020 „Ale ona o tobě ví. Pozná tě, ani když jí neřeknu, kdo jsi. - Dlouho jsi o
  3021 sobě nedal vědět."
  3022 „Ne, ale často jsem chtěl psát, jenomže to nešlo. Od jisté doby jsem cítil,
  3023 že tě určitě brzo najdu. Čekal jsem to každým dnem."
  3024 Zavěsil se do mě a šli jsme dál spolu. Vycházel z něho klid a přecházel
  3025 do mě. Záhy jsme se rozpovídali jako kdysi. Vzpomínali jsme na školu, na
  3026 konfirmační vyučování, i na to nešťastné setkání tenkrát o prázdninách - jen
  3027 o tom nejranějším a nejužším poutu mezi námi, o příběhu s Franzem Kromerem,
  3028 ani teď nepadlo slovo.
  3029 Aniž jsme se nadáli, octli jsme se ve zvláštních hovorech plných předtuch.
  3030 V návaznosti na Demianovo rozprávění s tím Japoncem jsme se rozhovořili
  3031 o studentském životě a od něho jsme přešli na jinou věc, zdánlivě
  3032 velmi vzdálenou, avšak v Demianových slovech to získalo niternou souvislost.
  3033 Hovořil o duchu Evropy a o znamení tohoto času. Všude, prohlásil, panuje
  3034 srocování a stádnost, avšak nikde svoboda a láska. Všechno to spolčování,
  3035 od studentských svazů a pěveckých spolků až po stát, to že je sdružování
  3036 vynucené, jsou to společenství vzniklá z úzkosti, ze strachu, z rozpaků,
  3037 a vnitřně je to všecko prohnilé a staré a na pokraji zhroucení.
  3038 „Společenství," řekl Demian, je krásná věc. Ale to. co tu kvete všude
  3039 kolem, to žádné společenství není. Ale ono nově povstane z toho, že si určití
  3040 jednotlivci uvědomí svou sounáležitost, a nějakou dobu bude přetvářet svět.
  3041 Současná společenství - to je jen shlukování stád. Lidé se úprkem spolčují,
  3042 protože mají navzájem ze sebe strach - spolčují se sami pro sebe páni, sami
  3043 pro sebe dělníci, sami pro sebe učenci! A proč mají strach? Strach má člověk
  3044 jen tehdy, není-li sám v sobě jednotou. Oni mají strach, protože se nikdy
  3045 nepřiznali k sobě samým. Společenství lidí, co jeden jako druhý mají
  3046 strach z onoho neznámého v sobě! Všichni cítí, že jsou v nesouladu se svými
  3047 životními zákony, že žijí podle starých desek, a ani jejich náboženství,
  3048 ani jejich morálka a nic z toho všeho není přiměřené tomu, co potřebujeme.
  3049 Přes stovku let Evropa jenom studovala a stavěla továrny! Oni vědí naprosto
  3050 přesně, kolik gramů prachu je zapotřebí k usmrcení člověka, ale nevědí,
  3051 jak se modlit k Bohu, a nevědí ani, jak na to, aby se člověk hodnou chvíli
  3052 pěkně radoval. Jen si někdy pořádně prohlédni některou z těch studentských
  3053 hospod! Anebo nějaký zábavní lokál, kam chodí boháči! Zoufalost sama! -
  3054 Sinclaire, příteli, z toho všeho nic veselého nepojde. Tihleti lidé, co se tak
  3055 úzkostlivě sdružují, jsou plni strachu a plni zloby, a jeden nevěří druhému.
  3056 Visí na ideálech, které už dávno žádné ideály nejsou, a kamenují každého,
  3057 kdo vytyčí nějaký nový. Tuším, že dojde ke střetům. Přijdou, to mi věř, a
  3058 přijdou brzy! Svět ovšem ,nevylepší`. Jestli dělníci pobijí svoje továrníky
  3059 anebo jestli Rusko a Německo po sobě začnou střílet, vždyť se jen vymění
  3060 majitelé. Ale zbytečné to přece jen nebude. Dokáže to bezcennost dnešních
  3061 ideálů, dojde ke skoncování s bohy doby kamenné. Svět, jaký je dnes, chce
  3062 zemřít, chce zahynout, a také se to stane."
  3063 „A co se přitom stane z nás?" otázal jsem se.
  3064 „Z nás? Ach, možná zahyneme spolu s ním. Zabít lze přece i našince.
  3065 Jenže tím nebudeme vyřízeni. Kolem toho, co po nás zůstane, anebo kolem
  3066 těch z nás, kdo přežijí, se shromáždí vůle budoucnosti. Vyjeví se ta vůle
  3067 lidstva, kterou naše Evropa dlouhou dobu překřikovala tím svým jarmarkem,
  3068 techniky a vědy. A pak se ukáže, že vůle lidstva nikdy a nikde není
  3069 totožná s vůlí těch dnešních společenství, států a národů, spolků a církví,
  3070 nýbrž že to, co příroda po člověku chce, je zapsáno v jednotlivci, v tobě, ve
  3071 mně. Bylo to zapsáno v Ježíšovi, bylo to v Nietzschovi. Pro tyhle jedině
  3072 důležité proudy, které ovšem den ze dne mohou vypadat jinak, se otevře
  3073 prostor, až se ta dnešní společenství zhroutí."
  3074 Bylo už pozdě, když jsme se zastavili u jedné zahrady při řece.
  3075 „Tady bydlíme," řekl Demian. „Přijď k nám brzy. Moc na tebe čekáme."
  3076 Pln radosti jsem kráčel nočním chladem do svého vzdáleného domova.
  3077 Ve městě porůznu rámusili studenti potácející se z hospod domů. Častokrát
  3078 jsem pociťoval ten protiklad mezi jejich prapodivným veselím a mým osamělým
  3079 životem, často mi to připadalo jako nedostatek, jindy jsem cítil jen
  3080 posměch. Avšak ještě nikdy jako právě dnes jsem s klidem a skrytou silou
  3081 necítil, jak málo se mě to týká, jak je tenhle svět pro mě vzdálený a minulý.
  3082 Pomyslel jsem na úředníky v mém otcovském městě, staré, důstojné pány,
  3083 kteří lpěli na vzpomínkách ze svých studentských hospodských dob jako na
  3084 připomínkách blaženého ráje a se zmizelou svobodou oněch studentských
  3085 časů provozovali takový kult, jakým jinak třeba básníci či jiní romantici
  3086 zahrnují dětství. Všude totéž! Všude hledají „svobodu" a „štěstí" někde za
  3087 sebou, ze samého strachu, že by je někdo mohl upamatovat na jejich vlastní
  3088 odpovědnost a připomenout jim jejich vlastní cestu. Pár let se chlastalo a
  3089 jásalo, pak se přikrčili a stali se z nich vážní páni ve státní službě. Ano, prohnilé,
  3090 prohnilé je to u nás, a tyhle pitomosti studentů jsou přitom ještě méně
  3091 pitomé a méně zlé než stovky jiných.
  3092 Když jsem však dorazil do svého vzdáleného bytu a mohl ulehnout,
  3093 všechny takové myšlenky se rozplynuly a celá moje mysl v očekávání visela
  3094 na onom velkém zaslíbení, které mi tento den přinesl. Jakmile budu
  3095 chtít, třeba zítra, mám spatřit Demianovu matku. Ať si studenti řádí po hospodách
  3096 a tetují si tváře, ať si svět je prohnilý a čeká na svou záhubu - co je
  3097 mi po tom! Čekal jsem jedině na to, aby přede mne předstoupil můj osud v
  3098 novém obraze.
  3099 Spal jsem tvrdě až do pozdního jitra. Nový den se pro mě rozbřeskl jako
  3100 slavnost a svátek, jak jsem to už nezažil od vánočních oslav, když jsem
  3101 byl ještě chlapec. Byl jsem plný vnitřního neklidu, avšak zcela beze strachu.
  3102 Cítil jsem, že pro mě nastal významný den, svět kolem sebe jsem viděl a
  3103 pociťoval jako proměněný, byly v něm očekávání, mnohoznačnost a slavnost,
  3104 i ten tiše se snášející podzimní déšť byl krásný, tichý a plný vážně
  3105 radostné hudby, jako ve svátek. Poprvé byl vnější svět s mým vnitřním v
  3106 čistém souzvuku a to pak je pro duši svátek, pak stojí za to žít. Žádný dům,
  3107 žádná výkladní skříň, žádná tvář na ulici mi nijak nevadily, všechno bylo
  3108 takové, jak to musí být, jenomže to nemělo ono prázdné vzezření všednosti
  3109 a navyklosti, nýbrž prostě čekalo a plné úcty bylo připraveno na osud. Tak
  3110 jsem jako malý chlapec vídával svět ráno o velkých svátcích, ve vánočních
  3111 dnech a o velikonocích. Nevěděl jsem, že tenhle svět může ještě být tak
  3112 krásný. Přivykl jsem tomu, že žiji uvnitř v sobě, vyrovnán s tím, že se ze
  3113 mne vytratil smysl pro věci zde venku, že ztráta těch zářivých barev nevyhnutelně
  3114 souvisí se ztrátou dětství a že za svobodu a zmužilost duše se do
  3115 jisté míry platí tím, že se člověk toho líbezného třpytu zřekne. A najednou
  3116 jsem uchvácen viděl, že to všechno bylo jen zasunuté a ponořené do tmy a
  3117 že tedy je možné, aby i člověk se osvobodivší a zříkající se dětského štěstí
  3118 spatřil, jak svět září, a vychutnával onu vroucnou rozechvělost dětského
  3119 pohledu.
  3120 Nastala chvíle, kdy jsem se opět octl u oné zahrady na předměstí, kde
  3121 jsme se této noci s Maxem Demianem rozloučili. Za vysokými, deštěm zešedlými
  3122 stromy stál vskrytu malý dům, světlý a útulný, za velkou zasklenou
  3123 stěnou vysoké keříky trvalek, za třpytivými okny tmavé stěny pokojů s obrazy
  3124 a řadami knih. Domovní dveře vedly přímo do malé, vyhřáté haly,
  3125 mlčky mě do ní uvedla stará služebná v černém a bílé zástěrce a pomohla
  3126 mi z kabátu.
  3127 Nechala mě v hale samotného. Rozhlédl jsem se a okamžitě jsem se
  3128 octl ve svém snu. Nahoře na tmavé dřevěné stěně nad dveřmi visel zasklený
  3129 v černém rámu známý obraz, pták se zlatožlutou krahujčí hlavou, jak se
  3130 vzpíná ze skořápky světa. S dojetím jsem se zastavil - v srdci jsem měl takovou
  3131 radost i lítost, jako by se v té chvíli ke mně jako odpověď a naplnění
  3132 vracelo všechno, co jsem kdy udělal a prožil. Jako blesk prudce mi duší
  3133 přelétlo množství obrazů: otcovský dům se starým kamenným znakem nad
  3134 obloukem brány, chlapec Demian, jak si zakresluje ten znak, já sám jako
  3135 hoch, v úzkostech uvízlý v zlé moci nepřítele Kromera, já jako jinoch, jak
  3136 ve své žákovské komůrce v tichosti maluje ptáka své touhy, s duší zapletenou
  3137 v síti svých vlastních vláken - a všechno, úplně všechno, až po přítomný
  3138 okamžik, se ve mně ozvalo, přitakal jsem všemu, všemu odpovídal, vše
  3139 schvaloval.
  3140 S očima zvlhlýma jsem upřeně zíral na svůj obraz a četl sám v sobě.
  3141 Vtom mi zrak klesl dolů: pod obrazem stála v otevřených dveřích velká
  3142 žena v tmavých šatech. Byla to ona.
  3143 Nebyl jsem s to říci ani slovo. Ze své tváře, která stejně jako u jejího
  3144 syna byla bez času a bez věku a plná oduševnělé vůle, se ta krásná, důstojná
  3145 žena na mě vlídně usmívala. Její pohled byl naplněním, její pozdrav znamenal
  3146 návrat domů. Mlčky jsem k ní vztáhl ruce. Uchopila je obě do svých,
  3147 byly pevné a teplé.
  3148 „Vy jste Sinclair. Hned jsem vás poznala. Vítejte!"
  3149 Její hlas byl hluboký a vřelý, pil jsem ho jako sladké víno. A pak jsem
  3150 pohlédl vzhůru do její klidné tváře, do černých, bezedných očí, na svěží,
  3151 zralá ústa, na svobodné, královské čelo, na němž tkvělo znamení.
  3152 „Mám takovou radost!" řekl jsem a políbil jí ruce. „Mám dojem, jako
  3153 bych celý svůj život byl stále jen na cestě - a teď jsem došel domů."
  3154 Mateřsky se usmála.
  3155 „Domů nedojdete nikdy," řekla vlídně. „Ale kde se setkají spřátelené
  3156 cesty, tam na chvíli celý svět vypadá jako domov."
  3157 Vyslovila to, co jsem cítil na cestě k ní. Její hlas i slova byly velmi podobné
  3158 hlasu a slovům jejího syna, a přesto byly zcela jiné. Vše bylo zralejší,
  3159 vřelejší, samozřejmější. Ale jako Max před tou dávnou dobou na nikoho
  3160 nepůsobil dojmem chlapce, ani jeho matka vůbec nevypadala na matku dospělého
  3161 syna, tak mladý a sladký dech se jí vznášel nad tváří a vlasy, tak
  3162 pevná a bez vrásek byla její zlatavá pleť, tak kvetoucí byla její ústa. Stála
  3163 přede mnou ještě královštější než v mém snu, její blízkost byla štěstím lásky,
  3164 její pohled naplněním.
  3165 Toto tedy je ten nový obraz, v němž se mi zjevuje můj osud, už ne strohý,
  3166 nevede už do osamění, ne, zralý, a plný slasti! Neučinil jsem žádná rozhodnutí,
  3167 žádné sliby - a dorazil jsem k cíli - k vysoko položenému místu své
  3168 pouti, odkud se další cesta jevila široká a nádherná, směřující k zaslíbeným
  3169 zemím, stíněná vláním stromů blízkého štěstí, osvěžovaná chladem zahrad
  3170 všech slastí. Ať se se mnou stane cokoli, byl jsem blažený, že je ve světě
  3171 tato žena, že mohu pít její hlas a vdechovat její blízkost. Ať se mi stane
  3172 matkou, milenkou či bohyní - jen když existuje! Jen když má cesta je poblíž
  3173 její!
  3174 Ukázala vzhůru na můj obraz s krahujcem.
  3175 „Nikdy jste Maxovi neudělal větší radost než tím obrazem," řekla zamyšleně.
  3176 „A mně také. Čekali jsme na vás, a když přišel ten obraz, věděli
  3177 jsme, že jste na cestě k nám. Když jste byl malý chlapec, Sinclaire, přišel
  3178 jednou můj syn ze školy a řekl: ,Je tam jeden hoch, má na čele znamení, s
  3179 tím se musím spřátelit.` To jste byl vy. Neměl jste to lehké, ale důvěřovali
  3180 jsme vám. Jednou, když jste byl doma na prázdninách, jste se s Maxem zase
  3181 setkali. Bylo vám tenkrát asi šestnáct let. Max mi o tom vyprávěl -" Přerušil
  3182 jsem ji: „Ach, že vám o tom řekl! To byla doba, kdy mi bylo nejbídněji!"
  3183 „Ano, Max mi řekl: ,Teď má Sinclair před sebou to nejhorší. Pokouší se
  3184 ještě jednou o útěk do pospolitosti, dokonce vysedává po hospodách, ale to
  3185 se mu nepodaří. Jeho znamení je zastřené, ale vskrytu ho pálí.` Nebylo to
  3186 tak?"
  3187 „Ano, tak to bylo, přesně tak. Pak jsem našel Beatrici a potom konečně
  3188 jsem se zas dostal k jednomu vůdci. Jmenoval se Pistorius. Až tehdy se mi
  3189 ujasnilo, proč mé chlapectví bylo tak velice svázáno s Maxem, proč jsem se
  3190 od něho nemohl odpoutat. Milá paní - milá matko, tenkrát jsem si často
  3191 myslel, že si musím vzít život. Copak je pro každého cesta tak těžká?"
  3192 Přejela mi rukou po vlasech, lehounce jako vánek.
  3193 „Narodit se - to je vždycky těžké. Víte, že pták se jen ztěžkla klube z vejce.
  3194 Zamyslete se a položte si otázku: byla ta cesta natolik těžká? Pouze těžká?
  3195 Nebyla i krásná? Byl byste věděl o krásnější, o snazší?"
  3196 Potřásal jsem hlavou.
  3197 „Bylo to těžké," řekl jsem jako ve snu, „těžké, dokud nepřišel ten sen."
  3198 Přikývla a pronikavě na mě pohlédla.
  3199 „Ano, musíme nalézt svůj sen, pak se cesta usnadní. Avšak neexistuje
  3200 žádný trvalý sen, každý je vystřídán novým, a žádný nesmíme chtít připoutat."
  3201 Zhloubi jsem se vyděsil. Je to už varování? Je to už obrana? Avšak na
  3202 tom nesejde, byl jsem připraven dát se jí vést a neptat se na cíl.
  3203 „Nevím," řekl jsem, „jak dlouho má můj sen trvat. Mým přáním je, aby
  3204 trval věčně. V obrazu toho ptáka mě přijal můj osud, jako matka, i jako milenka.
  3205 Jemu patřím a jinak nikomu."
  3206 „Dokud je ten sen vaším osudem, potud mu zůstaňte věrný," stvrdila s
  3207 vážností.
  3208 Zmocnil se mě smutek a s ním toužebné přání, ať v téhle čarovné chvíli
  3209 zemřu. Cítil jsem - nekonečně dlouho už jsem neplakal! -,jak mě přemáhají
  3210 a nezadržitelně se mi do očí derou slzy. Prudce jsem se od ní odvrátil, přistoupil
  3211 k oknu a osleplým zrakem se díval přes květiny do dálky.
  3212 Za sebou jsem uslyšel její hlas, zněl klidně a byl při tom tak plný něžnosti
  3213 jako pohár naplněný vínem až po okraj.
  3214 „Sinclaire, dětino! Vždyť vás váš osud má rád. Jednou vám bude zcela
  3215 patřit tak, jak o tom sníte, zůstanete-li věrný."
  3216 Opanoval jsem se obrátil se opět tváří k ní. Podala mi ruku.
  3217 „Mám několik přátel," pravila s úsměvem, „několik zcela málo a zcela
  3218 blízkých přátel, ti mi říkají paní Evo. I vy mi tak říkejte, chcete-li."
  3219 Odvedla mě ke dveřím a pokynula směrem do zahrady. „Maxe najdete
  3220 tam venku."
  3221 Stál jsem pod těmi vysokými stromy zmámený a rozrušený, bdělejší či
  3222 ještě víc snící než kdy jindy, to jsem nevěděl. Déšť jemně po kapkách stékal
  3223 z větví. Pomalu jsem vešel do zahrady, která se táhla daleko podél břehu.
  3224 Konečně jsem našel Demiana. Stál v otevřené zahradní besídce, byl do půl
  3225 těla nahý a cvičil se v boxu na zavěšeném pytli s pískem.
  3226 V údivu jsem se zastavil. Demian vypadal skvěle, široká prsa, pevná,
  3227 mužná hlava, zdvižené paže s napjatými svaly byly silné a zdatné, pohyby
  3228 boků, ramen a zápěstí jakoby hravě prýštily z nějakých pramenů.
  3229 „Demiane!" zvolal jsem. „Co to tu vyvádíš?" Vesele se zasmál.
  3230 „Cvičím. Slíbil jsem tomu Japončíkovi, že se s ním utkám, chlapík je
  3231 mrštný jako kočka a ovšemže i tak záludný. Ale se mnou si neporadí. Jsem
  3232 mu dlužen jedno drobné pokoření."
  3233 Navlékl si košili a kabát.
  3234 „Už jsi byl u matky?" zeptal se.
  3235 „Ano. Demiane, jakou ty máš skvělou matku! Paní Eva! To jméno se k
  3236 ní dokonale hodí, jako by byla matkou všech bytostí."
  3237 Na okamžik mi zamyšleně pohlédl do tváře.
  3238 „Tak ty už znáš jméno? Chlapče, to tedy můžeš být hrdý! Jsi první, komu
  3239 ho řekla hned napoprvé."
  3240 Od toho dne jsem k nim neustále docházel, jako syn a bratr, avšak i jako
  3241 milovník. Když jsem za sebou zavřel branku, dokonce jen když jsem zdálky
  3242 uviděl, jak se vynořují vysoké stromy na zahradě, byl jsem naráz bohatý a
  3243 šťastný. „Skutečnost" zůstala venku, ulice a domy, lidé i jejich zařízení,
  3244 knihovny a učebny, to vše bylo venku - zde uvnitř však byla láska a duše,
  3245 zde žily pohádka a sen. A přesto jsme nežili nikterak od světa odpoutáni,
  3246 často jsme v myšlenkách a rozhovorech žili uprostřed něho, pouze na jiné
  3247 rovině, od většiny lidí nás nedělily hranice, nýbrž jen jiný způsob vidění.
  3248 Naším úkolem bylo tvořit ve světě ostrov, možná vzor, v každém případě
  3249 však ohlašovat, že existuje možnost žít jinak. Já dávný osamělec jsem poznal
  3250 pospolitost, jaká je možná mezi lidmi, kteří okusili naprostou samotu.
  3251 Už jsem netoužil zpět k tabulím šťastlivců, na slavnosti rozjařenců, už mě
  3252 nikdy neovanula závist či stesk, když jsem viděl druhé být spolu. A pomalu
  3253 jsem byl zasvěcován do tajemství těch, kdo na sobě nosí „znamení".
  3254 Nás se znamením ať si svět právem považoval za podivíny, ba za pomatence
  3255 a k tomu nebezpečné, my jsme byli probudilí nebo ve stavu probuzení,
  3256 a naše snahy cílily k stále dokonalejší bdělosti, kdežto snažení ostatních
  3257 a jejich honba za štěstím měly za cíl jen to, aby své názory, ideály a závazky,
  3258 svůj život a štěstí stále těsněji svazovali se štěstím stáda. I tam bylo úsilí,
  3259 i tam byla sila a velikost. Avšak zatímco my poznamenaní jsme podle
  3260 našeho chápání představovali vůli přírody k novému, ojedinělému a budoucímu,
  3261 ostatní žili ve vůli setrvání. Pro ně bylo lidstvo - které milovali stejně
  3262 jako my - cosi hotového, co je třeba uchovávat a chránit. Pro nás lidstvo
  3263 bylo dalekou budoucností, k níž jsme všichni na cestě, jejíž obraz nikdo
  3264 nezná, jejíž zákony nejsou nikde zapsány.
  3265 Kromě paní Evy, Maxe a mne patřilo k našemu kruhu, blíže či vzdáleněji,
  3266 ještě mnoho hledajících velmi rozdílné povahy. Leckteří z nich putovali
  3267 po zvláštních stezkách, stanovili si separátní cíle a lpěli na zvláštních
  3268 názorech a povinnostech, byli mezi nimi astrologové a kabalisté, i jeden
  3269 přívrženec hraběte Tolstého, a celá všehochuť jemných, plachých, zranitelných
  3270 postav, přívrženci nových sekt, vyznavači indických cviků, vegetariáni
  3271 a další. S nimi všemi jsme vlastně neměli duchovně nic společného kromě
  3272 úcty, kterou každý choval vůči tajnému životnímu snu druhého. Jiní k nám
  3273 měli blíž, ti, co sledovali, jak v minulosti lidstvo hledalo bohy a nové ideály,
  3274 jejich studie mi často připomínaly činnost Pistoriovu. Přinášeli knihy,
  3275 překládali nám texty ze starých jazyků, ukazovali vyobrazení dávných symbolů
  3276 a ritů a učili nás vidět, jak celá zásoba ideálů dnešního lidstva pozůstává
  3277 ze snů nevědomé duše, ze snů, v nichž se lidstvo tápavě vydává za tušeními
  3278 svých budoucích možností. Tak jsme se provlékli úžasným, tisícihlavým
  3279 klubkem bohů starého světa až k nadcházejícímu rozbřesku křesťan88
  3280 ského obratu. Dovídali jsme se, co vyznávali osamělí bohabojní a jak se od
  3281 národa k národu měnila náboženství. A z toho ze všeho, co jsme takto nashromáždili,
  3282 vyplynula kritika naší doby a současné Evropy, která v nezměrném
  3283 úsilí vytvořila pro lidstvo mocné nové zbraně, nakonec však se
  3284 ocitla v hlubokém a přímo křiklavém zpustnutí ducha. Neboť sice získala
  3285 celý svět, avšak aby tím ztratila svou duši.
  3286 Vyskytovali se zde i věřící a vyznavači určitých nadějí a spásonosných
  3287 nauk. Byli tu buddhisté hodlající obrátit Evropu, i Tolstého učedníci a ještě
  3288 jiná vyznání. My z našeho užšího kruhu jsme naslouchali a žádnou z těch
  3289 nauk jsme nepřijímali jinak než jako symboly. Nám poznamenaným starost
  3290 o utváření budoucnosti nepříslušela. Každé vyznání, každá nauka o spáse
  3291 nám už předem připadala mrtvá a marná. Jako povinnost a osud jsme pociťovali
  3292 výlučně to, aby každý z nás se stal natolik zcela sám sebou, natolik se
  3293 uzpůsoboval zárodku vloženému do nás přírodou a žil jemu k vůli, takže
  3294 nás nejistá budoucnost zastihne ke všemu a ke všem ochotné, ať už s sebou
  3295 přinese cokoli.
  3296 Neboť toto právě, ať vyřčené či nevyřčené, jsme všichni zřetelně pociťovali,
  3297 totiž že blízko, už na dosah, je nové zrození a zhroucení všeho současného.
  3298 Demian občas prohodil: „To, co přijde, si nelze domyslit. Duše Evropy
  3299 je zvíře, které nekonečně dlouho leželo spoutané. Až bude volné, jeho
  3300 první hnutí nebudou zrovna nejlíbeznější. Jenže cesty i okliky jsou bezvýznamné,
  3301 jen když se vyjeví opravdová bída duše, která se už tak dlouho a
  3302 stále a stále zalhává a zamlčuje. To pak bude náš den; pak nás bude zapotřebí,
  3303 ne jako vůdců či nových zákonodárců - nových zákonů se už nedožijeme
  3304 -, spíš jako těch, kdo jsou svolní, kdo jsou ochotní jít a postavit se tam,
  3305 kam volá osud. Jen se podívej, všichni lidé jsou ochotni konat neuvěřitelné
  3306 věci, jsou-li ohroženy jejich ideály. Ale nikdo není po ruce, když se ozve
  3307 nový ideál, nové, možná nebezpečné a podivné hnutí růstu. Ti nečetní, kdo
  3308 se vyskytnou a půjdou spolu s ním, to budeme my. Pro toto jsme poznamenáni
  3309 jako byl i Kain poznamenán k tomu, aby vzbuzoval strach a nenávist a
  3310 tehdejší lidstvo z těsné idyly vyhnal do nebezpečných šířek. Všichni lidé,
  3311 kteří ovlivnili chod lidstva, všichni byli přichystaní na osud. Hodí se to na
  3312 Mojžíše i Buddhu, hodí se to na Napoleona i Bismarcka. Které vlně kdo
  3313 slouží, z kterého pólu je řízen, to nespadá do jeho volby. Kdyby Bismarck
  3314 byl pochopil sociální demokraty a zaměřil se na ně, byl by chytrý pán, ale
  3315 nikoli muž osudu. Takové to bylo i s Napoleonem, s Caesarem, s Loyolou,
  3316 se všemi! Člověk si to musí v hlavě promítat biologicky a podle dějin vývoje!
  3317 Když zvraty na zemském povrchu vyvrhly vodní zvířata na souš a
  3318 zvířata ze souše zahnaly do vody, byly to k osudu přichystané exempláře, co
  3319 dokázaly uskutečnit ono nové a neslýchané a zachránit svůj druh novým
  3320 přizpůsobením. Zda to byly tytéž exempláře, které předtím ve svém druhu
  3321 vynikali jako konzervativci a byly oddány záchově, či spíš podivíni a revolucionáři,
  3322 to nevíme. Oni byli prostě přichystáni, a proto dokázali zachránit
  3323 svůj druh převedením do nového vývoje.. A to víme. Proto nechť jsme připraveni."
  3324 Paní Eva se oněch rozhovorů často účastnila, avšak sama se takovým
  3325 způsobem nevyjadřovala. Pro každého z nás, kdo předkládal své myšlenky,
  3326 byla posluchačem a ozvěnou, plná důvěry, plná pochopení, jako by všechny
  3327 ty myšlenky vycházely z ní a k ní se navracely. Sedět v její blízkosti, slyšet
  3328 občas její hlas a mít podíl na té atmosféře zralosti a duše, jež ji obklopovala,
  3329 bylo pro mě pravé štěstí.
  3330 Okamžitě vycítila, když se ve mně dála nějaká změna, přišlo zkalení či
  3331 zas obnova. Připadalo mi, že sny, které se mi zdály ve spánku, jsou vnuknutí
  3332 od ní. Často jsem jí je vyprávěl a ona jim rozuměla a brala je jako přirozené,
  3333 neexistovaly pro ni žádné neobyčejnosti, do nichž by se nedokázala
  3334 jasně vcítit. Po určitou dobu jsem měl sny, které jako by byly napodobeninami
  3335 našich denních hovorů. Zdálo se mi, že celý svět se vzbouřil a jak já,
  3336 sám či s Demianem, napjatě čekám na onen velký osud. Osud zůstával zahalený,
  3337 avšak jako by měl rysy paní Evy - osudem bylo to, zda si člověka
  3338 vybere nebo ho zavrhne.
  3339 Občas s úsměvem podotkla: „To není celý váš sen, Sinclaire, zapomněl
  3340 jste na to nejlepší - " a stávalo se, že jsem se pak rozpomněl a nedovedl pochopit,
  3341 jak jsem na to mohl zapomenout.
  3342 Byly doby, kdy jsem byl nespokojený a trýznila mě žádostivost. Domníval
  3343 jsem se, že už nedokážu vydržet vidět ji vedle sebe a nemoci ji sevřít do
  3344 náruče. I toho si okamžitě povšimla. Když jsem se jednou několik dní neukázal
  3345 a pak se vrátil celý rozrušený, vzala si mě stranou a řekla: „Neoddávejte
  3346 se přáním, kterým nevěříte. Vím, co si přejete. Bud se dokážete těch
  3347 přání vzdát, anebo si je musíte přát zcela a důsledně. Až jednou budete
  3348 schopen požádat tak, že si sám v sobě budete jist splněním, pak se také splnění
  3349 dostaví. Jenže vy si něco přejete a pak zas toho litujete a máte přitom
  3350 strach. To všechno je třeba překonat. Povím vám jednu pohádku."
  3351 Vyprávěla mi o jinochovi, který byl zamilován do jedné hvězdy. Stál na
  3352 břehu moře, rozpínal ruce a klaněl se té hvězdě, snil o ní a upoutával na ni
  3353 všechny své myšlenky. Avšak věděl či měl za to, že hvězdu člověk obejmout
  3354 nemůže. Považoval za svůj osud, že miluje hvězdu bez naděje na naplnění,
  3355 a z této myšlenky vybudoval celoživotní báseň o odříkání a němém,
  3356 věrném strádání, které ho mělo učinit lepším a očistit. Jeho sny se však
  3357 všechny týkaly té hvězdy. Jednou zase stál za noci u moře, na vysokém útesu,
  3358 vzhlížel k hvězdě a vzplál láskou k ní. A ve chvíli největší touhy skočil a
  3359 řítil se do prázdna, té hvězdě vstříc. Avšak v tom skoku mu bleskurychle
  3360 prolétlo hlavou: vždyť to není možné! A spadl na břeh a roztříštil se. Neuměl
  3361 milovat. Kdyby v okamžiku, kdy skočil, byl měl v duši takovou sílu, že
  3362 by pevně a s jistotou věřil v naplnění, byl by vzlétl vzhůru a se svou hvězdou
  3363 splynul.
  3364 „Láska nemusí prosit," řekla, „ani vyžadovat. Láska musí mít takovou
  3365 sílu, aby sama v sobě došla k jistotě. Pak už nebude vábena, nýbrž sama
  3366 bude vábit. Sinclaire, vaši lásku vábím já. Až jednou ona přivábí mne, přijdu.
  3367 Nechci rozdávat dárky, chci, abych byla získána."
  3368 Jindy mi vyprávěla jinou pohádku. Byla o milenci, který miloval bez naděje.
  3369 Zcela se stáhl do své duše a myslel si, že láskou shoří. Svět se mu
  3370 zcela vytratil, už neviděl ani modrou oblohu, ani zelený les, potok nezurčel,
  3371 harfa nezněla, všechno se propadlo a on byl úplně zubožený. Jeho láska
  3372 však rostla a on chtěl mnohem raději zemřít a zchátrat, než aby se zřekl
  3373 vlastnictví té krásné ženy, kterou miloval. Vtom si uvědomil, jak v něm
  3374 jeho láska spálila všechno ostatní, a mohutněla a vábila a vábila tak, až ji ta
  3375 žena musela následovat. Přišla, on stanul s rozpjatou náručí, aby ji k sobě
  3376 přivinul. Jak tak však před ním stála, zcela se proměnila a on s mrazením
  3377 cítil a viděl, že k sobě přivábil celý ztracený svět. Svět stál před ním, a odevzdával
  3378 se mu, nebe a les a potok, všechno mu v nových barvách svěže a v
  3379 celé nádheře přicházelo vstříc, patřilo mu, hovořilo jeho řečí. A místo aby
  3380 získal jednu ženu, měl na svém srdci celý svět, žhnula v něm každá hvězda
  3381 na nebi a posílala mu do duše jiskry slastí. - Miloval a nalezl přitom sám
  3382 sebe. Většina lidí však miluje, aby přitom sami sebe ztratili.
  3383 Má láska k paní Evě mi připadala jako jediný obsah mého života. Avšak
  3384 každý den vypadala jinak. Leckdy jsem se domníval, že s určitostí to není
  3385 její osoba, o niž tak toužebně usiluje celá má bytost, nýbrž že je jen symbolem
  3386 mého nitra a chce mě pouze přivést hlouběji do sebe samého. Často
  3387 jsem od ní slýchal slova, které mi zněla jako odpovědi mého nevědomí na
  3388 palčivé otázky, které mnou hýbaly. Pak zas nastaly chvíle, kdy jsem vedle
  3389 ní planul smyslnou žádostí a líbal předměty, jichž se předtím dotkla. A ponenáhlu
  3390 se láska smyslů i láska beze smyslů, skutečnost a symbol začaly
  3391 překrývat. Stávalo se pak, že jsem doma ve svém pokoji na ni myslel s klidnou
  3392 vroucností a přitom se mi zdálo, že cítím její ruku ve své a její rty na
  3393 svých rtech. Anebo jsem byl u ní, díval se jí do tváře, hovořil s ní a slyšel
  3394 její hlas a přesto nevěděl, zda je skutečná a ne pouhý sen. Začal jsem tušit,
  3395 jak lze vlastnit trvalou a nesmrtelnou lásku. Při četbě knihy se mi dostalo
  3396 nějakého poznání a byl to tentýž pocit jako polibek od paní Evy. HIadila mě
  3397 po vlasech a usmívala se na mě svou zralou vřelostí plnou vůní a já jsem
  3398 měl tentýž pocit, jako když jsem sám v sobě o něco pokročil. Všechno, co
  3399 bylo pro mě důležité a osudové, mohlo na sebe vzít její podobu. Mohla se
  3400 proměnit v kteroukoli mou myšlenku a kterákoli myšlenka v ni.
  3401 S obavami jsem se chystal na vánoční svátky ke svým rodičům, Protože
  3402 jsem měl za to, že to určitě bude utrpení žít dva týdny daleko od paní Evy.
  3403 Avšak nebylo to žádné utrpení, bylo nádherné být doma a myslet na ni.
  3404 Když jsem se vrátil do H., dva dny jsem do jejího domu nezašel, abych vychutnal
  3405 toto bezpečí a nezávislost na její smyslové přítomnosti. Měl jsem i
  3406 sny, kde se spojení s ní dálo novými, symbolickými způsoby. Byla mořem a
  3407 já řekou, která do něj ústila. Byla hvězdou a já sám jsem byl na cestě k ní
  3408 jako jiná hvězda, setkali jsme se a cítili, jak nás to k sobě vábí, zůstali jsme
  3409 spolu a kroužili kolem sebe blaženě a navěky v blízkých, zvučících drahách.
  3410 Tento sen jsem jí vyprávěl, když jsem ji znovu poprvé navštívil.
  3411 „Krásný sen," řekla tiše. „Učiňte, ať je to pravda!"
  3412 V předjaří nadešel jeden den, na který nikdy nezapomenu. Vešel jsem do
  3413 haly, jedno okno bylo otevřené a vlahý proud vzduchu vnášel dovnitř těžkou
  3414 vůni hyacintů. Protože jsem nikoho nespatřil, vystoupil jsem po schodech
  3415 nahoru do Maxovy studovny. Zlehka jsem zaklepal na dveře, a jak
  3416 jsem byl zvyklý, vešel dovnitř, aniž jsem počkal na odpověď.
  3417 V pokoji byla tma, všechny závěsy zatažené. Dveře do malé vedlejší
  3418 místnosti, kde si Max zařídil chemickou laboratoř, byly dokořán. Vpadalo
  3419 odtamtud jasné, bílé světlo jarního slunce, které prozařovalo dešťovými
  3420 mraky. Myslel jsem si, že tu nikdo není, a odhrnul jeden závěs.
  3421 Vtom jsem uviděl Maxe Demiana, jak sedí na stoličce u zastřeného okna,
  3422 schoulený a prazvláštně změněný, a jako blesk mnou projelo: tohle jsi už
  3423 jednou zažil! Paže měl nehybně svěšené, ruce v klíně, pohled otevřených
  3424 očí v poněkud předkloněném obličeji byl prázdný a odumřelý, v zorničce
  3425 mrtvý záblesk drobného, oslnivého odrazu světla, jako v kousku skla. Bledý
  3426 obličej byl ponořený do sebe s jediným výrazem - ohromné strnulosti, vypadal
  3427 jako prastará zvířecí maska na portálu nějaké svatyně. Jako by ani
  3428 nedýchal.
  3429 S mrazením mnou projela vzpomínka -takhle, přesně tak jsem ho už jednou
  3430 viděl, před mnoha lety, když jsem ještě byl malý chlapec. Takhle ty oči
  3431 zíraly tenkrát upřeně dovnitř, takhle ležely ruce nehybně vedle sebe, přes
  3432 obličej mu lezla moucha. A tehdy také, před možná už šesti lety, vypadal
  3433 právě tak starý a bezvěký, ani jedna vráska v obličeji nebyla ani dnes jinačí.
  3434 Přepadl mě jakýsi strach, tiše jsem vyšel z pokoje a sešel po schodech. V
  3435 hale jsem narazil na paní Evu. Byla bledá a zdála se unavená, to jsem u ní
  3436 neznal, oknem prolétl stín, zářivé, bílé slunce náhle zmizelo.
  3437 „Byl jsem za Maxem," spěšně jsem zašeptal. „Stalo se něco? On spí, či
  3438 se někam propadl, nevím, už dříve jsem ho jednou takhle spatřil."
  3439 „Snad jste ho nevzbudil?" zeptala se zprudka.
  3440 „Ne. Neslyšel mě. Hned jsem zas vyšel ven. Paní Evo, povězte mi, co je
  3441 s ním?"
  3442 Hřbetem ruky si přejela přes čelo.
  3443 „Buďte klidný, Sinclaire, nic se mu nestane. Je pohroužený. Nepotrvá to
  3444 dlouho."
  3445 Vstala a šla do zahrady, přestože začalo pršet. Vytušil jsem, že nemám jít
  3446 s ní. Chodil jsem halou sem a tam, čichal k omamně vonícím hyacintům,
  3447 upřeně hleděl na obraz ptáka nad dveřmi a stísněně vdechoval ten podivný
  3448 stín, kterým byl toho jitra naplněn celý dům. Co to je? Co se stalo?
  3449 Paní Eva se záhy vrátila. V tmavých vlasech jí utkvěly kapky deště. Posadila
  3450 se do své lenošky. Obklopovala ji únava. Přistoupil jsem, sklonil se
  3451 nad ni a slíbal jí ty krůpěje z vlasů. Její oči byly jasné a klidné, kapky však
  3452 chutnaly jako slzy.
  3453 „Mám se za ním podívat?" zeptal jsem se šeptem.
  3454 Slabě se usmála.
  3455 „Nebuďte dětina, Sinclaire!" napomenula mě hlasitě, jako by chtěla v sobě
  3456 samé zlomit nějaké pouto. „Teď běžte a později zas přijďte, nemohu teď
  3457 s vámi mluvit."
  3458 Šel jsem a vyběhl z domu i z města, přímo proti zešikma padajícímu řídkému
  3459 dešti, nízko spuštěné mraky se hnaly kolem jakoby ve strachu. Dole
  3460 bylo skoro bezvětří, nahoře zjevně burácelo, vícekrát na kratičké okamžiky
  3461 z ocelově šedých mračen oslnivě vysvitlo bledé slunce.
  3462 Vtom se přes oblohu volně přehnal žlutý mrak, nakupil se proti té šedivé
  3463 zdi a vítr v několika málo vteřinách vytvořil z té žluti a modři obraz: obrovitého
  3464 ptáka, který se vytrhl z toho modravého změtení a širokými záběry
  3465 křídel se vytratil do oblohy. Pak se ozvala bouře a shůry se prudce snesl
  3466 déšť s krupobitím. Krátký, neobvykle a děsivě znějící hrom zaburácel nad
  3467 bičovanou krajinou, krátce nato opět zazářilo slunce a na blízkých horách
  3468 nad hnědavým lesem mdle a neskutečně zasvitl bledý sníh.
  3469 Když jsem se mokrý a provětraný po dlouhých hodinách vrátil, otevřel
  3470 domovní dveře už sám Demian. Vzal mě s sebou nahoru do svého pokoje, v
  3471 laboratoři hořel plynový plamen, dokola ležely papíry, zjevně pracoval.
  3472 „Posaď se," vyzval mě, „musíš být unavený, počasí bylo ohavné, je vidět,
  3473 že tě to pořádně prohnalo. Čaj bude hned."
  3474 „Něco se dnes děje," začal jsem váhavě, „to nemůže být jen ta trocha
  3475 hromu."
  3476 Zkoumavě se na mě podíval.
  3477 „Něco jsi viděl?"
  3478 „Ano. V mracích jsem na chvilku zřetelně spatřil obraz."
  3479 „Jaký obraz?"
  3480 „Byl to pták."
  3481 „Krahujec? On to byl? Pták z tvého snu?"
  3482 „Ano, můj krahujec. Byl žlutý a obrovský a zalétl do modročerného nebe."
  3483 Demian zhluboka vzdychl.
  3484 Ozvalo se zaklepání. Stará služebná nesla čaj.
  3485 „Vezmi si, Sinclaire, prosím. - Mám za to, že jsi toho ptáka nespatřil
  3486 náhodou?"
  3487 „Náhodou? Takové věci se vidí náhodou?"
  3488 „Dobrá, ne. Něco to znamená. Víš, co?"
  3489 „Ne. Jen tuším, že to znamená nějaký otřes, krok v osudu. Myslím, že
  3490 se to týká nás všech."
  3491 Přecházel zprudka sem tam.
  3492 „Krok v osudu!" zvolal hlasitě. „Dnes v noci se mi zdálo totéž a matka
  3493 měla včera jakési tušení, i ona říkala totéž. - Mně se zdálo, že stoupám po
  3494 žebříku, na korunu stromu či na věž. Když jsem se octl nahoře, viděl jsem
  3495 celou zemi. Nedokážu ještě povědět všecko, není mi ještě všecko jasné."
  3496 „Vykládáš si ten sen ve vztahu k sobě?" otázal jsem se.
  3497 „K sobě? Ovšemže. Nikomu se nezdá něco, co se ho netýká. Jenže se to
  3498 netýká mě samotného, v tom máš pravdu. Poměrně přesně rozliším sny,
  3499 které vyznačuji hnutí v mé vlastní duši, a ty druhé, velmi vzácné, kde je
  3500 naznačeno celé lidstvo. Zřídkakdy jsem takové sny měl a nikdy žádný, o
  3501 kterém bych mohl říci, že byl prorocký a splnil se. Výklady jsou příliš nejisté.
  3502 Ale určitě vím, že se mi zdálo něco, co se netýká jenom mě. Ten sen
  3503 totiž patří k jiným, dřívějším, které se mi zdály, a on je jejich pokračováním.
  3504 To jsou ty sny, Sinclaire, co z nich mám svá tušení, o kterých jsem s
  3505 tebou už mluvil. Že náš svět je pěkně prohnilý, to víme, ale to by ještě nebyl
  3506 důvod věštit mu zánik či něco podobného. Jenomže už řadu let mívám sny,
  3507 ze kterých usuzuji anebo vyciťuji či jak chceš - ze kterých tedy vyciťuji, že
  3508 se stále víc přibližuje zánik starého světa. Zpočátku to byla docela slabá,
  3509 vzdálená tušení, ale byla čím dál víc zřetelnější a silnější. Zatím nevím nic
  3510 víc, než že se chystá něco velikého a strašlivého, a týká se mě to. Sinclaire,
  3511 zažijeme to, o čem jsme mnohokrát hovořili! Svět se chce obnovit. Je cítit
  3512 pach smrti. Nic nového se bez smrti neobejde. - Je to strašnější, než jsem si
  3513 myslel." Vyděšeně jsem se na něj zadíval.
  3514 „Nemůžeš mi vylíčit zbytek toho svého snu?" poprosil jsem plaše.
  3515 Zavrtěl hlavou. „Ne."
  3516 Otevřely se dveře a vešla paní Eva.
  3517 „Tak tady vysedáváte! Děti, přece nebudete smutní?"
  3518 Vypadala svěží a už vůbec ne unavená. Demian se na ni usmál, přišla
  3519 za námi jako matka za vystrašenými dětmi.
  3520 „Smutní nejsme, máti, jen jsme trochu luštili ta nová znamení. Ale
  3521 vždyť na tom nic nesejde. To, co chce přijít, bude najednou tady a to, co
  3522 potřebujeme vědět, se pak dovíme."
  3523 Já jsem však byl rozladěný, a když jsem se rozloučil a procházel sám
  3524 halou, vůně hyacintů mi připadala povadlá, mdlá a mrtvolná. Padl na nás
  3525 stín.
  3526 KAPITOLA
  3527 Začátek konce
  3528 Prosadil jsem, abych mohl v H. zůstat ještě přes letní semestr. Místo v
  3529 domě jsme nyní byli téměř stále v zahradě u řeky. Japonec, který ostatně v
  3530 zápase řádně prohrál, byl pryč, chyběl i ten Tolstého vyznavač. Demian si
  3531 držel koně a den co den si vytrvale vyjížděl. Často jsem byl s jeho matkou
  3532 sám.
  3533 Občas jsem žasl nad spokojeností svého života. Tak dlouho jsem byl
  3534 uvyklý samotě, odříkání a namáhavému protloukání se svým trápením, že ty
  3535 měsíce v H. mi připadaly jako ostrov snů, kde smím v pohodlí a jako začarován
  3536 žít pouze v krásných, příjemných věcech a pocitech. Tušil jsem, že je
  3537 to náznak oné nové, vyšší pospolitosti, na kterou jsme pomýšleli. A zas a
  3538 zas mě z toho štěstí přepadal smutek, neboť jsem dobře věděl, že to nemůže
  3539 být natrvalo. Nebylo mi souzeno vdechovat plnost a pohodu, mně bylo zapotřebí
  3540 trápení a štvaní. Cítil jsem: jednoho dne se z těch krásných obrazů
  3541 plných lásky probudím a zas se ocitnu sám, docela sám, ve studeném světě
  3542 těch druhých, kde je pro mě zchystáno jen osamění a boj, a žádný mír, žádné
  3543 soužití.
  3544 Nato jsem se se znásobenou něžností přimykal do blízkosti paní Evy, v
  3545 radosti nad tím, že můj osud stále ještě má tyto krásné a poklidné rysy.
  3546 Letní týdny proběhly rychle a lehce, semestr už se chýlil ke konci. Záhy
  3547 mělo nastat loučení, nesměl jsem na to ani pomyslet a také jsem to nedělal,
  3548 nýbrž jsem na těch krásných dnech lpěl jako motýl na medonosné květině.
  3549 Toto byla tedy doba mého štěstí, první naplnění v životě a přijetí do svazku
  3550 - a co přijde potom? Opět se budu protloukat, toužebně trpět, snít sny, budu
  3551 sám.
  3552 V jednom z oněch dní se mě ta předtucha zmocnila s takovou silou, že
  3553 má láska k paní Evě náhle vzplála s velkou bolestí. Můj bože, jak brzo a už
  3554 ji neuvidím, už neuslyším její pevný, jistý krok po domě, už mi na stole
  3555 nebudou stát květiny od ní! A čeho jsem dosáhl? Jen jsem snil a ukolébával
  3556 se blažeností, místo abych ji získal, abych o ni bojoval a navždycky ji připoutal
  3557 k sobě! Všechno, co mi kdy řekla o ryzí lásce, jsem si teď připomínal,
  3558 stovky jemných, nabádavých slov, stovky tichých vábení, možná slibů -
  3559 a co jsem z toho udělal? Nic! Nic!
  3560 Postavil jsem se doprostřed pokoje, soustředil veškeré své vědomí a
  3561 myslel na Evu. Chtěl jsem sebrat síly své duše, abych jí dal pocítit svou
  3562 lásku, abych ji k sobě přivábil. Musí přijít a zatoužit po mém objetí, a mé
  3563 polibky se nenasytně musí vpíjet do jejích zralých milostných rtů.
  3564 Stál jsem a dostal se do takového napětí, až mě od prstů rukou a od nohou
  3565 začalo mrazit. Cítil jsem, jak ze mne vychází síla. Na několik okamžiků
  3566 se ve mně cosi pevně a těsně stáhlo, cosi jasného a chladného, chvilku jsem
  3567 měl pocit, že v srdci nesu jakýsi krystal, a věděl jsem, že to je mé já. Chlad
  3568 mi vystoupil až k hrudi.
  3569 Když jsem se z toho hrozného vypětí probral, cítil jsem, že cosi přichází.
  3570 Byl jsem k smrti znavený, ale připraven na to, že uvidím paní Evu, jak
  3571 vchází do mého pokoje, roznícená a horoucí.
  3572 Dlouhou ulicí se jako údery kladiva blížil dusot kopyt, zazníval stále
  3573 blíž a ostřeji, náhle ustal. Skočil jsem k oknu. Dole sesedal Demian z koně.
  3574 Seběhl jsem k němu.
  3575 „Demiane, co se děje? Snad se něco nestalo tvé matce?“
  3576 Neposlouchal mě. Byl velmi bledý a po obou skráních se mu z čela přes
  3577 tváře řinul pot. Uvázal otěže svého rozpáleného koně k zahradnímu plotu,
  3578 vzal mě pod paží a šel se mnou dolů ulicí.
  3579 „Víš už něco?" Nic jsem nevěděl.
  3580 Demian mi tiskl paži a obrátil se ke mně obličejem, jeho pohled byl
  3581 temný, soucitný, podivný.
  3582 „Ano, chlapče, je to tady. Věděls přece o tom velkém napětí s Ruskem -
  3583 "
  3584 „Cože? Bude válka? Nikdy jsem tomu nevěřil." Mluvil tiše, přestože poblíž
  3585 nebylo ani človíčka. ,Ještě ji nevyhlásili. Ale bude. Na to se spolehni.
  3586 Už jsem tě s tou věcí pak nezatěžoval, ale od té doby jsem viděl třikrát nová
  3587 znamení. Tedy žádný zánik světa, žádné zemětřesení, ani revoluce. Bude
  3588 válka. Uvidíš, jak strhne! Pro lidi to bude přímo rozkoš, už teď se každý
  3589 těší, až se to rozjede. Tak jim život zesuchopárněl. Ale uvidíš, Sinclaire, to
  3590 je jenom začátek. Možná z toho bude veliká válka, ohromná válka. Ale i to
  3591 je jen začátek. Začíná něco nového a pro ty, kdo lpějí na starém, bude to
  3592 nové strašlivé. Co budeš dělat?"
  3593 Byl jsem ohromený, všechno mi to znělo ještě cize a nepravděpodobně.
  3594 „Nevím - a ty?"
  3595 Pokrčil rameny.
  3596 ,Jakmile vyhlásí mobilizaci, narukuji. Jsem poručík."
  3597 „Ty? O tom jsem neměl potuchy."
  3598 „Ano, to je jedno z mých přizpůsobení. Víš, že jsem nikdy nebyl rád navenek
  3599 nápadný a vždycky jsem udělal něčeho až nadmíru, abych byl korektní.
  3600 Myslím, že tak do týdne budu v poli - "
  3601 „Proboha -"
  3602 „No tak, chlapče, neber to tak sentimentálně. Vždyť mi to v podstatě nebude
  3603 dělat žádné potěšení poroučet střílet na živé lidi, ale to bude vedlejší.
  3604 Každý z nás se teď zaplete do toho velikého kola. Ty také. Určitě tě povolají."
  3605 „A tvá matka, Demiane?"
  3606 Až teď jsem se rozpomněl opět na to, co bylo před čtvrthodinou. Jak se
  3607 ten svět proměnil! Veškeré své síly jsem soustředil na to, abych přivolal ten
  3608 nejsladší obraz, a nyní se na mě dívá osud zčistajasna úplně nově z výhružné,
  3609 děsivé masky.
  3610 „Moje matka? Ach, o tu nemusíme mít starost. Je v bezpečí, ona má větší
  3611 jistotu než kdokoli jiný v dnešním světě. - To ji máš tolik rád?"
  3612 „Tys to věděl, Demiane?" Jasně a docela uvolněně se zasmál.
  3613 „Dětino! Ovšemže jsem to věděl. Ještě nikdo mé matce neříkal paní Evo,
  3614 aby ji přitom nemiloval. Ostatně, jak to dnes bylo? Volals ji přece anebo
  3615 mě, že?"
  3616 „Ano, volal -- Volal jsem paní Evu."
  3617 „Vycítila to. Zčistajasna mě poslala sem, že musím za tebou. Zrovna
  3618 jsem jí předtím vykládal zprávy o Rusku."
  3619 Obrátili jsme se a mluvili už jen málo, odvázal koně a nasedl.
  3620 Až nahoře ve svém pokoji jsem ucítil, jak mě to zmohlo, Demianova
  3621 zpráva a ještě víc to předchozí vypětí. Avšak paní Eva mě uslyšela! Zasáhl
  3622 jsem ji svými myšlenkami přímo v srdci. Byla by sama přišla - kdyby --. Jak
  3623 to všechno bylo podivné a přitom v podstatě krásné! A teď přijde válka. Má
  3624 se začít dít to, o čem jsme tak častokrát hovořili. A Demian toho tolik vytušil
  3625 předem. Jak zvláštní, že proud světa už teď nemá plynout někudy mimo
  3626 nás -, že teď náhle prochází přímo našimi srdci, že nás volají dobrodružství
  3627 a nezkrotné osudy a nyní či záhy nadejde okamžik, kdy budeme světu potřební
  3628 tam, kde se chce proměnit. Demian má pravdu, nelze to brát sentimentálně.
  3629 Podivuhodné bylo jen to, že teď „osud", tu věc tak samotářskou,
  3630 mám prožívat společně s tolika jinými, s celým světem. Budiž!
  3631 Byl jsem připraven. Večer, když jsem procházel městem, ve všech
  3632 koutech to kypělo velikým rozruchem. Všude to slovo „válka"!
  3633 Vešel jsem do domu paní Evy, večeřeli jsme v zahradní besídce. Byl
  3634 jsem jediný host. O válce nikdo nemluvil. Pouze až v pozdní hodině, krátce
  3635 před mým odchodem, řekla paní Eva: „Milý Sinclaire, dnes jste mě volal.
  3636 Vy víte, proč jsem nepřišla sama. Nezapomeňte: Teď víte, jak zavolat, a
  3637 kdykoli budete potřebovat někoho, kdo nosí znamení, zavolejte opět!"
  3638 Vstala a šla zešeřelou zahradou před námi. Velkolepě jako kněžna kráčela
  3639 ta tajuplná žena mezi mlčícími stromy a nad hlavou jí drobně a něžně
  3640 zářily spousty hvězd.
  3641 Přicházím ke konci vyprávění. Věci dostaly rychlý spád. Válka záhy vypukla
  3642 a Demian, podivně cizí v uniformě a stříbrošedém plášti, odjel. Doprovodil
  3643 jsem jeho matku domů. Brzy jsem se s ní rozloučil i já, políbila mě
  3644 na ústa a na chvíli si mě přitiskla k ňadrům, její velké oči se zblízka a pevně
  3645 dívaly žhavě do mých.
  3646 Mezi všemi lidmi zavládlo jakési sbratření. Myslili tím vlast a čest. Jenže
  3647 to byl osud, jemuž se všichni na okamžik podívali do nezastřené tváře. Z
  3648 kasáren přicházeli mladí muži, nastupovali do vlaků, a na mnoha tvářích
  3649 jsem viděl znamení - nikoli to naše -, bylo to znamení krásné a důstojné a
  3650 znamenalo lásku a smrt. I mne objímali lidé, které jsem nikdy neviděl, chápal
  3651 jsem to a rád opětoval. Dělali to v opojení, ne z vůle osudu, ale to opojení
  3652 bylo posvátné, pramenilo z toho, že všechny vyburcoval právě onen
  3653 krátký pohled do očí osudu.
  3654 Když jsem se dostal do pole, byla už skoro zima. Zpočátku jsem vzdor
  3655 vzruchu ze střelby byl vším zklamán. Dřív jsem se mnoho nauvažoval o
  3656 tom, proč tak mimořádně vzácně je někdo schopen žít pro svůj ideál. Teď
  3657 jsem viděl, jak mnoho lidí, ba všichni, jsou schopni za ideál umírat. Jen to
  3658 nesmí být žádný osobní ideál, svobodně zvolený, musí to být ideál společný,
  3659 převzatý.
  3660 Časem jsem zjistil, že jsem lidi podceňoval. Byt je služba a společné nebezpečí
  3661 sebevíc zuniformovaly, viděI jsem přesto, jak se mnozí, živí i mrtví,
  3662 nádherně přibližují vůli osudu. Mnoho, velmi mnoho jich nejen při útoku,
  3663 nýbrž v každé chvíli mělo onen pevný, odpoutaný, jakoby trochu posedlý
  3664 pohled, který nic neví o cí1ech a znamená úplné odevzdání nesmírnosti. A
  3665 tito lidé věřili či si mysleli cokoli - byli přichystáni, byli použitelní, z nich
  3666 by se dala utvářet budoucnost. A čím víc se zdálo, že svět je stále tvrdošíjněji
  3667 zaměřen na válku a hrdinství, čest a jiné dávné ideály, čím vzdáleněji a
  3668 nepravděpodobněji zazníval každý hlas lidskosti, to vše byl jenom povrch,
  3669 stejně jako otázka po vnějších a politických cílech války zůstávala pouze
  3670 povrchem. V hloubce se však něco rodilo. Cosi jako nové lidství. Vždy
  3671 jsem jich tolik viděl a leckterý z nich mi umíral po boku - ti citem pochopili,
  3672 že nenávist a zloba, zabíjení a ničení nejsou vázány na objekty. Ne, objekty,
  3673 právě tak jako cíle, jsou zcela nahodilé. Prapůvodní city, i ty nejdivočejší,
  3674 neplatily nepříteli, jejich krvavé dílo bylo pouze vyzářením nitra, duše v
  3675 sobě samé rozpolcené, která chtěla běsnit a zabíjet, ničit a zemřít, aby se
  3676 mohla nově zrodit. Z vejce se klubal obrovský pták a to vejce byl svět a svět
  3677 musel zajít v troskách.
  3678 Před dvorcem, který jsme obsadili, jsem jedné předjarní noci měl stráž.
  3679 Drobnými nárazy vrtošivě povíval větřík, na vysokém flanderském nebi
  3680 cválala celá vojska oblaků, za nimi se kdesi dal vytušit měsíc. Už celý den
  3681 jsem v sobě měl neklid, vtírala se mi jakási starost. A nyní, na tom mém
  3682 stanovišti ve tmě, jsem s vroucností myslel na obrazy svého dosavadního
  3683 života, na paní Evu, na Demiana. Stál jsem opřený o topol a upřeně hleděl
  3684 do neklidné oblohy, kde tajuplné zákmity světlejších ploch se záhy proměnily
  3685 v sled velkých, kypivých obrazů. Z podivně zesláblého tepu a necitelnosti
  3686 kůže vůči větru a dešti a jiskřivé bdělosti jsem vycítil, že je poblíž mě
  3687 nějaký vůdce.
  3688 V oblacích jsem spatřil veliké město, proudily z něho milióny lidí a
  3689 houfně se rojily po širých končinách. Doprostřed mezi ně vstoupila mohutná
  3690 božská postava, třpytivé hvězdy ve vlasech, veliká jak horstvo, s rysy
  3691 paní Evy. Do ní ty proudy lidí mizely jako do obrovské jeskyně a ztratily se.
  3692 Bohyně si dřepla na zem, na čele jí jasně zářilo znamení. Jakoby upadla do
  3693 snu, zavřela oči a její veliká tvář se stáhla bolestí. Náhle zprudka vykřikla a
  3694 z čela jí vyskočily hvězdy, celé tisíce zářivých hvězd, a pnuly se v nádherných
  3695 obloucích a půlkruzích po černé obloze.
  3696 Jedna z hvězd zasyčela jasným zvukem směrem ke mně, jako by mě hledala.
  3697 - V tom se s třeskem rozlétla do tisíce jisker, vytrhla mě vzhůru a znovu
  3698 mnou mrštila o zem, se zahřměním se nade mnou zhroutil svět.
  3699 Našli mě poblíž topolu, zasypaného hlínou a s mnoha poraněními.
  3700 Ležel jsem v nějakém sklepě, nade mnou duněla děla. Pak na voze kodrcajícím
  3701 přes pustá pole. Ponejvíc jsem spal nebo byl v bezvědomí. Avšak
  3702 čím byl spánek hlubší, tím silněji jsem cítil, jak mě cosi vábí, že jdu za silou,
  3703 která mě opanovává.
  3704 Ležel jsem ve stáji na slámě, byla tma, kdosi mi šlápl na ruku. Ale mé
  3705 nitro chtělo dál, stále silněji mě to pudilo pryč. Opět jsem ležel na voze a
  3706 později na nosítkách či žebříku, a stále intenzívněji jsem cítil, jak mi cosi
  3707 velí jít dál, cítil jsem pouze nutkání konečně už tam dorazit.
  3708 Vtom jsem se ocitl u cí1e. Byla noc, byl jsem plně při vědomí, ještě jsem
  3709 v sobě cítil to puzení a nutkání. Ležel jsem nyní v nějakém sále, ustláno
  3710 jsem měl na zemi a věděl jsem, že jsem tam, kam mě to volalo. Rozhlížel
  3711 jsem se kolem, těsně vedle mé matrace byla jiná a někdo na ní ležel. Předklonil
  3712 se a pohlédl na mě. Byl to Max Demian.
  3713 Nebyl jsem schopen mluvit a ani on nemohl či nechtěl. Jen se na mě díval.
  3714 Na tváři měl odlesk z lampy, která visela na zdi nad ním. Usmál se na
  3715 mě.Nekonečně dlouho se mi stále díval do očí. Pozvolna přisunul obličej ke
  3716 mně, až jsme se skoro dotýkali.
  3717 „Sinclaire!" zašeptal.
  3718 Očima jsem naznačil, že mu rozumím. Opět se usmál, téměř soucitně.
  3719 „Chlapečku!" řekl s úsměvem.
  3720 Jeho ústa ležela v těsné blízkosti mých. Tiše pokračoval:
  3721 „Pamatuješ se ještě na Franze Kromera?" Mrkl jsem na něj a dokázal
  3722 jsem se i usmát. „Sinclaire, chlapče, dávej pozor! Budu muset odejít. Možná
  3723 mě budeš někdy zas potřebovat, proti nějakému Kromerovi či jinak. Když
  3724 mě pak zavoláš, už nepřijedu stroze na koni či železnicí. Musíš se pak obrátit
  3725 do sebe a naslouchat, a zjistíš, že jsem v tobě uvnitř. Rozumíš? - A ještě
  3726 něco! Paní Eva řekla, až se ti jednou zle povede, ať ti od ní dám políbení,
  3727 dala mi ho s sebou na cestu ... Zavři oči, Sinclaire!"
  3728 Poslušně jsem zavřel oči a ucítil jsem lehký polibek na svých rtech, na
  3729 nichž se stále usazovalo trochu krve a nechtělo jí ubývat. Pak jsem usnul.
  3730 Ráno mě probudili, čekal na mě převaz. když jsem se konečně pořádně
  3731 probral, rychle jsem se otočil k vedlejší matraci. Ležel na ní cizí člověk,
  3732 nikdy jsem ho neviděl.
  3733 Obvazování bolelo. Všechno, co se od té doby se mnou dálo, bolelo. Ale
  3734 když občas naleznu klíč a sestoupím do sebe až docela dolů, tam, kde v
  3735 temném zrcadle dřímají obrazy mého osudu, stačí, abych se jen nad to černé
  3736 zrcadlo naklonil a spatřím svůj vlastní obraz, který se nyní zcela podobá
  3737 Jemu, Jemu, mému příteli a vůdci.