SKUTEČNOST Marek otevřel oči a viděl, že za oknem je již světlo. V pokoji hrála příjemná melodie. Začínal nový podzimní den. Marek vstal a beze spěchu, ale též bez zbytečného prodlévání, jako každé ráno se na okamžik ponořil do vody, oblékl se, vzal si připravený balíček se snídaní a šel na vlak. Nastoupil, v klidu se nasnídal a pak se chvíli díval z okna na rozmazané obrysy krajiny. Obrysy však brzy byly stále zřetelnější, vlak zastavoval. Byl na místě. Vystoupil a pomalým pravidelným krokem došel na své pracoviště. Byla to místnost nepříliš velká, ale nebyla v ní ani stopa stísněnosti, zařízená nevelkou skříní, dvěma stoly s přistavenými křesly, z nichž na jednom stála velká obrazovka, na druhém váza s několika květinami a hrst papírů. Na zdi visely dva obrazy, za oknem byl vidět sad plný barevného listí. Celé generace psychologů pracovaly na tvorbě optimálního pracovního prostředí a tato místnost patřila k posledním výsledkům jejich výzkumů. Marek však neměl ponětí o důkladnosti, s níž bylo promyšleno a provedeno zařízení jeho pracoviště, které se mu stalo běžnou součástí každodenního života. Dotknul se obrazovky a na chvíli se zahleděl do barev listí v sadu za oknem. Věděl totiž, že na obrazovce se po doteku nejprve objeví reklamy a že až za pár minut bude moci začít pracovat. Jakýsi hlas z obrazovky nabízel přístroj, který umožní rychlou orientaci v klasickém umění, jakož i ve všem ostatním. Chcete si přečíst úryvek z nějaké knihy? Chcete vědět kdo psal na to či ono téma? Chcete si prohlédnout určitý obraz? To vše a mnohem víc vám umožní náš přístroj. Náš přístroj - cesta ke vzdělání a k orientaci. Marek chvíli uvažuje - vzdělání se mu nějakého dostalo, už si přesně nevzpomíná jak, vždyť on se nezabývá minulostí, ale tím, co má dělat teď. Ale uvnitř v něm bylo jasné vědomí, že se mu dostalo vzdělání. Hlas z obrazovky pokračoval nabídkou, že každý si může ten přístroj hned vyzkoušet, stačí stisknout správné místo na obrazovce. Ale Marek se o to ani nepokusil, nevěděl totiž, co by měl hledat, co by mohl chtít vidět či vědět. Po chvíli se změnil hlas a ozvalo se: Chybí vám kontakt s lidmi? Nemáte koho držet za ruku? Kupte si naši panenku. Marek se zamyslel - kontakt? S lidmi přicházel do styku ve vlaku, cestou do práce a z práce, to obvykle všichni snídali či večeřeli nebo pozorovali rozmazanou krajinu za oknem. A pak pracovně, prostřednictvím obrazovky... Hlas pokračoval - vyzkoušejte si, jak pomáhá a dodává pocit bezpečí držet se někoho za ruku, stiskněte ruku naší panence. Marek nešel k obrazovce, nelákalo ho si to zkoušet, ale uvažoval, zda se někdy někoho držel za ruku. Určitě, vždyť prožil šťastné dětství, nic si z něj sice nepamatoval, patřilo minulosti, ale věděl, že měl dobré zázemí, bezpečný domov, hodné rodiče... Pak se opět změnil hlas. Marek naslouchal reklamám zády k obrazovce a chvílemi o něčem přemýšlel. Nevěděl však a neuvažoval o tom, kdo tvoří tyto reklamy, a proč je musí den co den poslouchat. Nevěděl, že i za nimi stojí zástupy psychologů, jako za většinou věcí v jeho životě, včetně vědomí vzdělanosti a jistoty šťastného dětství. Neznal zákon, podle něhož každá firma, pokud zaplatí, má právo na reklamu téměř na cokoli. Ani ho však nenapadlo se na to ptát. Reklamy skončily, Marek se posadil k obrazovce a čekal na pokyny. Chvíli se nedělo nic, pak se objevila jakási součástka, která nějakým nedopatřením změnila polohu. Několika doteky obrazovky Marek nedopatření napravil. Pak měl zjistit v čem je chyba a eventuelně to napravit u jedné věci za druhou. Týmy technologů dlouho zkoumaly, jak nejlépe provádět takové drobné opravy a jak detegovat chyby, a došly k závěru, že nejlepší je lidská ruka, když se její citlivost a obratnost zvýší vhodným přístrojem, s nímž Marek komunikuje pomocí obrazovky. Nedlouho před polednem se na obrazovce objevila známá tvář, která patřila Jitce, ženě, s níž Marek již mnohokrát spolupracoval. Na její tváři však chyběl obvyklý úsměv. Sdělovala mu, že si zřejmě zadřela třísku do ruky, že jí to bolí, neví co s tím. Poradil jí, ať se spojí s chirurgem, že ten jí určitě pomůže. Na to odpověděla, že zásobník na chirurgii je plný na dva dny, že by nerada čekala tak dlouho, ať jí pomůže on, určitě to dokáže. Po chvíli váhání souhlasil. Ukázala mu bolavou dlaň, ohmatal ji, v jednom místě zmáčkl a hnis vystříkl. Instinktivně uhnul, ale cítil, že byl zasažen. Otřel si tvář, ale byla suchá, ani stopa po nějakém hnisu. Ani ho to nepřekvapilo a věnoval se dál Jitčině ruce. Podařilo se mu třísku vyndat, Jitka mu poděkovala a na obrazovce se objevila další součástka... Chvíli před jednou hodinou obrazovka automaticky zhasla. Byl čas k obědu. Marek vstal, otevřel skříň, vytáhl balíček s jídlem a dívaje se z okna se pomalu naobědval. Pak ještě asi dvacet minut v klidu seděl, než se obrazovka znovu zapnula a ozvaly se reklamy. Opět nabízely panenky, které poskytnou chybějící kontakt tím, že se na ně můžete dívat nebo se jich dokonce držet za ruku. Ale proč by měl chtít se někoho držet za ruku, to Marek nechápal. Zkuste si to, vybízel hlas z obrazovky. A proč ne, řekl si Marek a chytil panenku za ruku. Nic moc. Vzpomněl si na Jitku, které před polednem ošetřoval ruku. Tomu rozuměl, potřebovala vyndat třísku. Ale představa, že by ji jen tak držel za ruku vzbuzovala svou absurditou jen úsměv. Po chvíli reklamy skončily a Marek se věnoval své práci. V následujících dnech využil několikrát nabídky vyzkoušet si přístroj umožňující orientaci, hledal význam slova kontakt. Našel psychologické definice, povídání o lidských potřebách, o potřebě kontaktu, o potřebě vztahu. Příliš tomu nerozuměl. Ale rozhodl se koupit si ten přístroj. Nějakou dobu trvalo, než se ho naučil dobře používat, než pochopil, co vše přístroj dokáže a co naopak nedokáže. Opustil sféru psychologie a začal hledat v literatuře. Nerozuměl systému třídění literatury, a tak si pročítal víceméně náhodně nalezené texty. Některé byly plné metafor a obrazů, které měly něco naznačovat, avšak co, to Marek nechápal. Jiné obsahovaly naturalistický popis jistých scén, které Markovi připadaly spíše nechutné. Udivovalo ho, kolika rozmanitými způsoby lidé vyjadřovali svou představu o tom, co je to kontakt, co je to vztah. A pak padl jeho zrak na kratičký text jakéhosi zapomenutého autora, který by leckdo do literatury ani nezařadil. Marek však nehledal literární hodnotu, stejně příliš nevěděl, co to je, co ho upoutalo, byla až neliterární prostota těch slov. Milé děvče, někdy mám pocit, že nemám ti co říct, a přec bych chtěl s tebou, třeba mlčky, být zde i všude, kde je krása, neb ty pro krásu otvíráš mé srdce, též tam, kde je bolest, neb s tebou v ní nejsem sám. A z těchto pár obyčejných a prostých slov Marek konečně něco pochopil. Být s někým a sdílet krásu i bolest - to je vztah. A začal uvažovat, zda on sám je či někdy byl s někým ve vztahu. Marně si snažil vzpomenout na něco ze šťastného dětství, ale kdesi se vynořila jistota, že si dobře rozuměl s rodiči, že oni s ním sdíleli jeho plány i zklamání,... A teď byl v pracovním vztahu s mnoha lidmi. Sdíleli spolu práci, čili spolupracovali. Pak si vzpomněl na Jitku. Tolikrát s ní spolupracoval, ale nedávno jejich styk překročil rámec pracovních vztahů. Vytáhl jí z dlaně třísku, na okamžik sdílel její bolest tím, že jí pomohl, aniž to měl v popisu práce. A napadlo ho, co takhle se s ní občas rozdělit o nějakou radost? Začal si tedy všímat, z čeho všeho má radost, aby se mohl dělit. A dělil se... Čas běžel a jejich setkání prostřednictvím obrazovky se stávala stále častějšími. Možná to Marek našel v literatuře, možná na to přišli sami, že se mohou políbit, alespoň na pozdrav. Postupně se sblížili a jeden druhému se svěřili, že by chtěli mít dítě, to přece k takovému vztahu patří, je to takové vyvrcholení. Jak na to, našel Marek v literatuře... Po uplynutí doby, která se jim zdála dlouhá devět měsíců, přišel očekávaný okamžik. Jitka dostala z obrazovky otázku, zda chce prožít porodní bolesti, že dnes to sice není zvykem, ale některé ženy si to přejí, aby získaly jistotu, že se jim skutečně narodilo dítě. Po chvíli váhání řekla, že ano, nicméně v případě, že by to nemohla snést, měla možnost stisknout příslušné místo na obrazovce a bolest vypnout. Když to začalo, radši té možnosti využila. Brzy oba viděli na obrazovce malého křičícího chlapečka. Jitka se snažila o něj starat, jak je třeba, ale protože měla spoustu jiné práce, byla nucena čas od času vypnout jeho křik. Nicméně Jiří, jak chlapce pojmenovali, rostl a začal žvatlat. Po nějakém čase žvatlání dostalo podobu otázek, které kladl Jitce i Markovi. Ti se snažili poctivě odpovídat, ale také všechno nevěděli a navíc museli pracovat, a tak Marek Jiřímu daroval svůj přístroj umožňující orientaci a vypnuli zvuk jeho hlasu. A Jiří se vzdělával... Když mu bylo patnáct let, byl natolik vzdělaný, či lépe řečeno natolik si jistý svým vzděláním a svými vědomostmi a znalostmi, že se stal svým rodičům nesnesitelným, zvláště když jim vypočítával chyby, které udělali při jeho výchově. Nevěděli si rady. A tak si od něj Marek půjčil darovaný přístroj, aby našel, co se s takovým dítětem dá udělat. A svěřili ho do péče psychologů. Uplynulo pár let... Jiří otevřel oči a viděl, že za okny je již světlo. V pokoji hrála zvonkohra, začínal nový jarní den. Jiří vstal, na okamžik se ponořil do vody, beze spěchu se oblékl, vzal si ze skříně balíček s jídlem a pomalým, pravidelným krokem šel na vlak. Nastoupil, vlak se dal tiše do pohybu. Jiří se v klidu nasnídal a pak sledoval rozmazané obrysy krajiny za okny. Byl to spokojený, kultivovaný a vzdělaný mladý muž, který prožil šťastné dětství v harmonické rodině, ale nic si nepamatoval, protože se nezabýval minulostí, ale tím, co má dělat právě teď. Krajina za okny nabývala ostřejších obrysů. Vlak zastavoval. Praha, 10.-20.prosince L.P.1994