Pod kůží zalezlá zášť,
      v krvi pochybný zvyk,
   absurdní slepoty plášť.
      zvláštní ve tváři tik.

   Nad myslí ztemnělý mrak
      a slov štiplavý háv,
   jen občas létá tu pták,
      stejných myšlenek dav.

   Do špičky zaostřen kov,
      bodavé ostny vět
   složených ze stejných slov,
      to že je celý svět ?

   V tichu lze zaslechnouti lkání,
      neschopnost postoupit o jednu píď,
   kameny mnohým v cestě brání,
      a tak už konečně, náš Pane, přijď !

   Světlo své rozlij nám do myslí,
      na kůži daruj nám hojivou mast,
   na léčbě Tvé jsme zcela závislí,
      jinak nás pohltí vlastních slov past.

   Naroď se, Pane, jako dítě,
      které si bude v našem srdci hrát,
   ať duše lásky plná smí Tě
      ve svatém spánku kolíbat.

   Přinést ať smíme Ti pár hraček,
      a pak si s Tebou v tichu hrát,
   ať láska naše nemá háček,
      s Tebou ať můžeme se smát.

   Až budeme Tě učit lidská slova
      a k prvním krůčkům nohy Tvoje vést,
   Ty nauč nás, jak začít znova,
      jak život proměnit v radostnou zvěst.



                             23.-24. prosince L.P. 1997