STANICE SNŮ

              (věnováno E.M.R. k VZPOMÍNÁNÍ II.)


   Stojím zde na stanici autobusu
      nevidomýma očima pozoruji kolony aut
      neslyšícíma ušima naslouchám hluku

   Náhodný kolemjdoucí když pohlédne mi do očí
      spatří ještě odlesk Tvých zřítelnic
         jenž pomalu se stává nenávratným snem

   A já tu stojím a už si nevzpomínám
      na číslo autobusu, kterým jsi odjela,
         odjela do neskutečna

      Před sedmačtyřiceti minutami
                ( to si pamatuji docela přesně,
                     ručička na hodinách zdobících nedaleký sloup
                        poskakuje pravidelně )
         jsem Tebe viděl tváří v tvář,
            Tebe, plnou života a se smutným úsměvem
                                             v tmavých očích,
               a teď jsi pro mne pouhým snem ...

      Anebo ... nebo je to obráceně -
              - Ty skutečná jsi
                   a já jsem pouhý sen

                      Sám sobě pouhým snem
                         tady osaměle stojím
                            pro srandu vrabčákům a kosům


                               22. února L.P.1993, 18:34