SKLENICE

     Na  vlnách oceánu  se  klidně  pohupovala bárka.  Kapitán se
rozhlíľel a snaľil se skrz  mlhu spatřit cíl své plavby. Chvílemi
se nechal unáąet větrem,  chvílemi vesloval. Občas zahlédl nějaký
ostrov  -  některé  byly  pusté  a  kamenné,  jiné  byly obrostlé
vegetací vąeho  druhu, některé přitahovaly  jeho zrak, pohled  na
jiné  nabádal:  "Jen  dál  odsud!"  A  pak náhle, během okamľiku,
skulinou v mlze zahlédl pevninu.
     Hned zase zmizela. Napadlo ho, ľe  se mu jen něco zdálo, ale
za nějaký čas  se vynořila znovu. Byla blíľ,  a tak mohl rozeznat
jezera,  stromy i  vysoké hory.  Ze vąech  sil se  opřel do vesel
a nejvyąąí moľnou rychlostí  směřoval k ní. Kdyľ se  mu zdálo, ľe
je jiľ na dosah, strhla se bouře.
     Mnohametrové  vlny  házely  s  bárkou,  vzaly  vesla a jeątě
leccos,  kapitán se  snaľil veslovat  rukama, ale  vlny ho vrhaly
zpět.  Na pokraji  sil sáhnul  k poslední  ąanci. Odněkud  vytáhl
sklenici, a  nabral do ní vodu  z moře, v poąetilé  naději, ľe se
moře uklidní.
     A  skutečně, vlny  zmizely, ba  téměř celé  moře se veąlo do
sklenice,  a bárka  narazila na  dno. Pevnina  byla v nedohlednu,
a tak kapitánovi  nezbylo neľ pěąky  dojít na nejbliľąí  kamenitý
ostrov  a čekat,  aľ přijde  déą», který  zavlaľí ostrov a doplní
moře. Pak bude moci opravit bárku.

                            Praha, večer 4. dubna L.P.1998