ŽIVOT LXVI. ROUŠKA, Praha, 6.4. 1992

      Aleš viděl,  jak se rozcházejí  ti, k nimž  v jistém smyslu
patřil. Honza, Marek, Jana,  Jitka, Jakub, Petra, Veronika, Leoš,
Leona -  každý odcházel svým  směrem. Zůstal pouze  Martin. To on
dostal ten úkol,  on měl splnit onu povinnost,  udělat to, co již
nebylo možné  odvrátit, ač nad absurditou  té věci zůstával rozum
stát. Lidé,  mezi které Aleš  patřil, to brali  jeko nezměnitelný
fakt, jako cosi,  co se musí stát a  někdo to udělat musí. Martin
dostal časový limit pro nalezení místa a provaz.
      Aleš s Martinem procházeli  krajem  a hledali vhodné místo.
Po cestě  potkali pár z  těch, k nimž  patřili, a pozdravili  je.
Aleš k nim stále ještě patřil,  ale znal onen časový limit. Žádné
místo  nebylo   vhodné,  žádná  větev  dost   pevná,  žádný  trám
dostatečně  stabilní.  A  čas  se  krátil.  A  protože  se blížil
okamžik,  kdy  vyprší  limit,  zastavili  se  u  studně s vysokým
rumpálem,  jehož  horizontální  část  přesahovala  okrej  studně.
Martin se da1 do připevňování provazu.
      Aleš stál na jakési bedně  nebo sudu s provazem kolem krku.
Zbývala minuta. Kolem stáli ti,  mezi něž patřil, se smutými, ale
smířenými  výrazy  v  obličejích.  Čekali.  Vteřina  za  vteřinou
uplývala. Deset, devět, osm,  sedm, šest, pět.... Monotónní ticho
čekající na konec přerušil nesmělý,  ne příliš hlasitý, ale dobře
slyšitelný hlas. Byla to Veronika, která se celá vložila do slov:
"Aleši, já tě mám ráda."