Jsem daleko od pramenů, z nichž jsem vodu píval,
a lidskému vodovodu v činnosti cos brání,
sotva někdy zapomenu na někdejší příval,
jenž dal růsti mnoha plodům, též však mnoha přáním.


Každé ráno od kohoutku znova s žízní odcházím
a snažím se v duše koutku na kloub přijít nesnázím.
Že by třeba vyschl pramen? Či dopřává si siesty?
Nebo snad nějaký kámen jsem strčil vodě do cesty?


Kdysi dávno žíznivému kdosi mi dal vody sklenku,
já šťasten byl a zářící za pomoc v pravé hodině,
s chutí chtěl jsem rozbít stěnu, hořkost navždy nechat venku,
však s každou další sklenicí rostla má touha po víně.
Hořkost dnes již neskrývaná snad zabránila vodě téci,
zůstala stát vyčerpaná, vždyť neunese tolik věcí.


Pouští když putoval Tvůj lid a všude kolem bylo sucho,
pak volal k Tobě, že chce pít, a Tys mu naklonil své ucho,
z tvrdé skály, samý kámen, vytrysknul jim vody pramen.


          Kolem mne je spousta tvrdých skal,
          v dáli vody, které jsem kdy znal.
          A tak tichou prosbu nechám znít:
          Žízním, Pane, prosím dej mi pít.


                             17. března L.P.1994, Paris