Okna paneláků září do noci
   a tvé oči se kdesi v horách usmívají,
      šťastně či unaveně, nevím,
         nepoznám to na tu dálku.
   Vzpomínám na to, co jsem chtěl,
      a zkoumám, kde ukryta je dávná touha,
         touha jít s tebou tímto světem
            a ještě dál, do říše Boží lásky.
   Zakopávám o kameny vlastních hříchů,
      zlo vysiluje, vyčerpává,
         padám, znovu padám...
   A tam, kdesi pod hromadou kamení,
      živoří nekonečná touha,
         čeká, až kamení bude odklizeno,
            aby mohla vykvést v skutečnost.
   Někdy nevím, co ti říci -
         stůj při mně, s tebou budu moci vstát a jít,
      anebo snad
         běž, zde bys jen upadla též,
         běž a jdi a neztrácej pády čas,
   někdy nevím, co ti říci,
      a tak mlčím
      a tiše volám :
         Pane, smiluj se nad námi !
   A ty mlčíš a zůstáváš
      a já věřím, že to je láska,
         která věří, že milost Boží je silnější než hřích
                  a očekává vítězství...

                                  Praha, 10. července L.P.1995