OBRAZ

              (věnováno E.M.R. k jeho básni MODLITBA)

   Smutným krokem
      nad osudem naříkaje
         došel domů z místa rozloučení
            které proběhlo bez polibků a bez podání ruky
                                   v hlučícím mlčení

   Přišel domů řka, že i domov je mu cizí,
      on raněný a úpící pod břemenem kříže beze smyslu
         neviděl nic kromě svého neštěstí a zmaru

   Pohlédl do zrcadla mysle
      že zhlédne povadlou tvář se ztrhanými rysy
         na níž se osud krutě podepsal
            a spoustu vrásek
               které láska vždycky nadělá
      viděl však mladou tvář s jasnýma očima
         v nichž marně hledal stopy zoufalství
            nenacházel ztrhané rysy, propadlé oči
               ani čelo plné vrásek
         nenacházel a ze vzteku rozbil zrcadlo

   Pak na plátno namaloval obličej zoufalce
      který kdysi viděl v změti barev na jakémsi obraze
         měl víčka opuchlá, tváře jizvami zbrázděné
            na místě úst divný škleb
      - tak přece on vypadá, zrcadlo muselo lhát

   Na místo zrcadla pověsil své plátno
      a den co den se vpíjel do obrazu
         a naříkal: Jak já to vypadám ?!
                    Takhle mě osud zničil !
                    Takhle mi láska zohavila tvář,
                       ó ty zrádné ženy !


                                22. února L.P.1993, 21:21