JÁ TAKY
     Bylo po poledni jednoho letního  srpnového dne. V jedné ves-
ničce, na  dvoře velkého domu  pobíhalo asi dvacet  dětí, některé
seděly ve stínu a něco četly, psaly či kreslily. Dvě nebo tři od-
počívaly před  velkou hrou, která  je moľná očekávala  odpoledne.
V kuchyni dvě dívky uklízely  umyté nádobí. Ve vedlejąí místnosti
někdo připravoval odpolední hru. V prvním patře zdravotnice Pavla
oąetřovala něčí  rozbité koleno. Jakub seděl  ve stínu, mluvil se
dvěma chlapci  a pozoroval děti. Pejsek  Honza ho neustále kousal
do levé nohy.
     A hle -  jedno děvče přistoupilo k jednomu  z chlapců, řeklo
mu pár slov a předalo kousek papíru. Pak se vzdálilo a onen chla-
pec, jehoľ jméno  bylo Vaąek, běľel do stanu,  aby si přečetl do-
pis, jenľ právě dostal. Za půl hodiny uľ vąichni věděli, ľe Hanka
poslala po jedné kamarádce Vaąkovi dopis. Martin, Vaąkův kamarád,
jakmile  uslyąel  tuto  novinu,  nahlas  vykřikl:  "Já  chci taky
dopis!"
     O  dva dny  později na  výletě jeden  z chlapců dostal úpal.
Martin, jakmile se to dověděl a  viděl péči, jíľ byl onen chlapec
obklopen, nahlas vykřikl: "Já chci taky úpal!"
     O tři dny později přijel Pavlin přítel. Chlapci se jí ptali,
zda je  to její snoubenec. Přisvědčila.  A Martin nahlas vykřikl:
"Já chci taky snoubenku!"
                                    Paris, březen 1994