ODPOVĚĎ E.M.R. NA JEHO EXPERIMENTÁLNÍ OBRAZ

- Za tisíci reflektory nadějí na nereálnost zítřka už sotva vidím
svíčku. Ale vím o ní, párkrát  jsem ji zahlédl. A ona, ač málokdy
ji vidím, je reálná. Reflektory ze všech stran rozmazávají obrysy
všeho, nic nevidím jasně. Jednou však zhasnou, jeden po druhém či
najednou,  a  ve  světle  toho,  co  je  dnes svíčkou, bude pocit
prožitku nahrazen prožitkem. Čekám.
- Když  kráčím   sám,  vždycky  spadnu.   Nadávám,  jindy  brečím
a pokouším se  vstát. A někdy  mě přepadá pokušení  zůstat spadlý
- vždyť  je  to  jednodušší,  méně  namáhavé  a méně to vyčerpává
omezenou  pevnost mých  nervů než  neustále zkoušet  udržet se na
nohou a ještě navíc někam jít. A ještě ne kamkoli.
- Docela malinký. Jen  zdálky - udělám krok vstříc  a ztratím nad
sebou kontrolu.  Udělám jeden krok,  a to mu  dodá síly. Přestane
pouze sledovat vzniklou situaci. Projdu tisíci víry, tisíckrát se
mi zamotá hlava, zakopnu, mnohokrát vzkřiknu nadávku, ale nakonec
přijde mír. Mír jako když hoří svíce.
- Zlo ztrácí svou relativitu, zdá se nabývat absolutních rozměrů.
Tlačí se na mě  ze všech stran - jak snadné se  mi zdá se vzdáti,
splynout s  ním. Slabě se  bráním, unaven, připadám  si opuštěný,
sám  a slabý.  Žízeň zmítá   mou duší,  všeliké touhy  mým tělem.
Snadné je vzdát se a zbavit se  žízně. Zkouším to a je to krásné.
Hned však nová žízeň ozývá se, palčivost její roste. Ne...
- Láska. Jako meč dvojsečný roztíná. Zvedá mě od stoky, kde marně
jsem zkoušel uhasiti žízeň. Dává  mi pramenitou vodu. A pak víno.
Potom jdu  dál. Jdu, občas  bloudím kolem stoky  a cosi mě  děsí.
Jsou to mé představy, mé úvahy  o stoce, jejíž voda násobí žízeň,
o vodě  a vínu,  které zrovna  nemám po  ruce. Klekám  si a piji.
A zas.
- Resignuji na své právo obtěžovat Lásku, které jsem stejně nikdy
neměl.
- Smrt je blízko. Vznáší se okolo. A kolem tma.
- Ve  tmě zahlédám  matné světlo  svíčky. Odráží  se od  nějakého
velkého předmětu  - hle, to  je zástava. Vztahuji  ruce. Dostávám
pramenitou vodu. Víno ne. Zato kopie  té zástavy je mi vložena na
záda. Jdu. Pomalu, ztěžka, ale jdu.
- Přijde konec.
- Možná že snad
- Daleko budu od Tebe, ode všech a ode všeho
- Sám hledět do tmy a ptát se
- Kam?
- A pak  uvidím svíci, která  stále hoří, její  záře se zvětšuje.
Pak uvidím už jen světlo. A dostanu  kalich vína a budu pít. A ne
sám.

                              Paris, 12.prosince L.P.1993