Život XXVI. DÉŠŤ, Praha, 31.7. 1990

"Prázdno, jak když  kapky deště buší do oken ...  Co to je? Co to
znamená?"  Udiveně naň  pohlédl. V  jeho tváři  nečetl nic.  "Jak
jako, co to znamená?"  "Copak dešťové kapky připomínají prázdno?"
Kolikrát již slyšel kapky deště  bušit do oken! Zpočátku vždy měl
pocit  uvolnění,  možná  osvobození,   kdo  ví,  po  chvíli  však
zoufalství a  prázdnoty. Organizované prázdnoty.  Stále mu hleděl
do tváře a marně se z ní snažil něco vyčíst. V široce rozevřených
očích se zračila  stejná prázdnota, jak když kapky  deště buší do
oken. "Byl jsi někdy doma,  když pršelo?" "No, byl." "Když lilo?"
"No." "Máte doma okna?" "No." "Tak  jaký pocit jsi měl, když lilo
a slyšel jsi kapky  deště bušit do oken?" "Já  je neslyšel. Já si
vždycky pustil nahlas kazeťák..."