Jdu sám lesem, snáší se večer,
   pod nohama praskají mi větve,
                     malé i větší,
   cestu mou lemují třísky z pařezu
                 a odpadky všeho druhu.
   Sem a tam zde, možná pro zdraví,
      běhá mladá dívka,
         kterou jsem nikdy dříve neviděl,
   a já mám chuť, dnes poprvé,
      vzít dřívko a napsat do jehličí
         pár písmen - snad jméno, snad monogram.
   Dřeva je dost, jehličí také,
      však jen na pařezu na papír
         píši tato slova
      a pak jdu dál,
         země zůstává nepopsaná.

                           Svratka, večer 8.7. L.P.1992

            *** *** *** *** ***

   Málokdy vyslovuji tvé jméno.
   Teď je vyslovuje les - pomalu, potichu,
      sotva slyšitelně, ale srozumitelně.
   A slyší jen ten, kdo ví, jen ten, kdo pochopí.
   Trvalo dlouho, než jsem jej naučil to,
                                 co sám neumím.
   Stačí, když půjdeš na správném místě tou správnou cestou,
      s otevřenýma očima
         a pak poznáš,
            že les tě oslovuje jménem.

                           Svratka, večer 9.7. L.P.1992

             *** *** *** *** ***

   Dnes ráno jsem prošel lesem,
      ze správného místa správným směrem,
                     a uslyšel tvé jméno.
   Les nezapomněl.
   Nevolá tě, nepřikazuje ti,
      jen tě oslovuje jménem.
   Dnes ráno jsem prošel lesem
                     a uslyšel tvé jméno,
      a dá-li Bůh, zítra učiním také tak
                     a pak už ne.
   Ale les nezapomene, alespoň ne hned,
      paměť má - ne věčnou,
         nevím, jak dlouhou.
   Ale ještě po nějakou dobu
                  bude vyslovovat tvé jméno
                     ale nikdo ho neuslyší;
   slyší jen ten, kdo ví, jen ten, kdo pochopí.

                           Svratka, ráno 10.7. L.P.1992

             *** *** *** *** ***

   Prošel jsem krajem - lesy, loukami i poli,
   a mnoho květů viděl kolem sebe:
      jetel, pryskyřník, modré zvonky, vlčí bob, bodláky a pcháče,
      sedmikrásky, kopretiny, pampelišky, vlčí mák,
      heřmánek, rmen, pantoflíčky, řebříček, kokošky, hvozdíky,
      vikev plotní, kuklíky i pomněnky
      a také ty, jejichž jména neznám,
         ale v celém kraji nenašel jsem
                             ani jednu chrpu.
   Snad špatný jsem biolog
      a špatnou dobu vybral jsem si, kdo ví.
   Tolik jsem toužil spatřit chrpu - jednu jedinou,
      zblízka na ni pohlédnout,
         ale to přání zůstalo nesplněno.
   Zítra vracím se,
      do šedivých zdí velkoměsta,
      do kraje paneláků a chrp.

                           Svratka, odpoledne 10.7. L.P.1992

             *** *** *** *** ***

   Právě jsem prošel lesem a uslyšel tvé jméno.
   Naposled.
   Les nezapomněl - jen jedno písmeno,
      čtvrté, předposlední, trochu zkomolil
      a já musel opravit jeho výslovnost.
   Ještě jsem v lese, tvé jméno zní mi v uších
      a za pár hodin se vracím.
   Týden zde jsem dovolil si snít,
      snít o růži ze všech růží nejkrásnější,
           o růži nejkrásnější ze všech chrp,
      učit mluvit les a hledat chrpy mezi květy.
   Vracím se zpět, do kraje paneláků a chrp,
   vracím se pěstovat chrpy,
                 ne pouze tu nejkrásnější,
   a málokdy vyslovovat tvé jméno.
   Vracím se bez smutku
      a bez hořkosti se (navždy? zatím?) loučím se svým snem.
   A kdo ví, možná se jednou naučím to, co sám neumím
      nebo budu učit mluvit velkoměsto
         tak, že uslyší jen ten, kdo ví, jen ten, kdo pochopí.
   Možná. A možná také ne.

                           Svratka, ráno 11.7. L.P.1992

             *** *** *** *** ***

   Před šesti dny jsem vyšel z domu
      a po pár stech metrech zastavil se
         zpod nohou mi vyskočilo dvacet lučních koníků
            já stál na okraji pole
   Viděl jsem vzrostlé kukuřice
      však v půlmetrovém pásu po kraji
                               bylo modro
   Ne pár ztracených kdesi v poli
      ale chrpa vedle chrpy
         více chrp než nedorostlých kukuřic
   V té chvíli nalezl jsem klid
      zde doma jsem zde dobře je mi
   Díval jsem se chvíli na modrou krásu
                            a pak šel dál

                           Praha, 1.srpna L.P.1992

             *** *** *** *** ***

   Les nezapomněl ani jedno písmeno tvého jména.
   Před osmi týdny jsem se loučil s těmito místy
      a dnes trvalo mi chvíli, než našel jsem
         správné místo a správný směr.
   Podzimní vítr s kapkami deště vál všude kolem
                             a já napínal uši.
   A po chvíli uprostřed větru, šustění listí a praskání větviček
                                   jsem zaslechl tvé jméno.
   Potichu a sotva slyšitelně, trochu nezřetelně, ale přece.
   Slyšel jsem, co jsem slyšet chtěl,
      a pak spěchal pryč
   a nechal les, ať tě o samotě, bez diváků
                                  oslovuje jménem.

                           Svratka, 5. září L.P.1992

             *** *** *** *** ***

   Den za dnem les pomalu zapomíná,
   den za dnem je obtížnější uprostřed lesa a všeho kolem
                    rozpoznat zvuk tvého jména,
   první a čtvrté písmeno vytrácí se z lesní paměti.
   Procházeje kolem a slyše nechám les zapomenout.
   On umí a smí zapomínat. On ano.

                           Svratka, 8. září L.P.1992