Ani hluk, ani hřích,
   ani pláč, ani smích,
   ani den, ani noc
   nemá tak velkou moc,
      aby bylo přehlušeno Tvoje volání.

   Ani pradávný můj strach,
   v očích písek nebo prach,
   ani padající saze,
   ani mnohé pády na zem
      nedokážou zničit moji víru v svítání.

   Když tma vládne také dnům
   a já neporoučím snům,
   když chtěl bych dotýkat se něžně
   toho, co zdá se mimoběžné,
      stále doufám, že se jednou dočkám setkání.

   Když se cesta v mlhu halí
   a zároveň slunce pálí,
   když míjím každý stromu stín,
   chtěl lehnout bych si do květin,
      naslouchám, zda povolíš mi, Pane, přistání.

   Když štěstí zdá se na dosah,
   přec nechceš, abych ruku vztáh,
   když chtěl bych vše už rychle říct,
   a přece nevyslovím nic,
      Ty provázíš mě dále skrz moje hledání.

                                   29. března L.P. 1997