Altaj je pohoří zasahující na území Ruska, Mongolska a Kazachstánu. Jméno Altaje nese také jedna z republik Ruské federace. Hřeben měří více než dva tisíce kilometrů. Nejvyšší hora Altaje se jmenuje Bělucha nalézá se 4506 metrů nad hladinou moře.

Pohled na Běluchu od Akkemu

Ti, kteří navštívili Altaj zůstávají zpravidla nadosmrti poznamenaní. Ilustrací toho je příběh bývalého manažera kapely Ahmed má hlad pro Rusko Alexeje Blinďajeva, který se z návštěvy Altaje už nevrátil. Usídlil se kdesi pod Běluchou a nemíní se vrátit do civilizace. Následuje ukázka z jeho deníků, které před několika měsíci přišly poštou do České republiky, z Alexejovým přípisem: JEDNOU POCHOPÍTE!!!

Jeden z altajských průsmyků

Severočujský hřbet

Po třech dnech ve vlaku jsme v Bijsku. Na nádraží na nás zkoušej ruský taxíkáři klasickej trik - autobus je moc drahej, nejede, musíte jet s náma atp. Jdeme na autobusák. Dáváme si psí šašlik za dvanáct rublů. Autobus je vyprodanej, takže jedeme dalšim. Jezdí každou hodinu. Už po cestě vlakem mi byly některý kytky povědomý. Když se jdu vyčůrat za autobusák, zjišťuju, že to křoví co na něj močím je konopný. Trhám palice do igeliťáku.

Bijsk. Turistický komplex Altaj.

Dojeli jsme do Gornoaltajska. Ahmedí koncert pro horskou službu na Akkemu začíná za pět dní, tak doufám, že to stihnem. Znova hromada taxikářů. Autobus jede další den v sedm. Domlouváme se ze třema Altajcema v dodávkovym UAZu, že nás do Tjunguru hoděj za 180 rublů. Což je asi o třicet víc, než stojí autobus. Marně čekají, že příjdou další turisti. Tak přenocujem u nich. Místní taxíkáři na nás uspořádali hon. V temné uličce proti nám vyrazily tři dava moskviče a jedna Volha, která se nám snaží zatarasit cestu. Vypadá to dost strašidelně. Vyhnuli jsme se, ale bylo to o fous. Pak byla malá honička, a pak se šlo spát k jednomu Altajci domu. Boc tvrdí, že cestou viděl chlapa, jak šoustá krávu.

Druhej den vyrážíme. Hory rostou. Cestu lemujou pole trávy. Občas zastavíme v nějaký horský vesnici. Cestou jsem absolvoval debatu s nějakou nóbl altajkou (zřejmě žena obecního šéfa KSSS) na téma politické procesy za Stalina a jeho taktická genialita během Velký Vlastenecký Vojny, koncert Ahmeda pod Běluchou (o kterym nic nevěděla) a ceny vajíček. Má mě za misionáře, kráva. Z Tjunguru ještě ten den vyrážíme. Ušli jsme cca 5km. Ráno strašně leje. Počkali jsme, až to trochu přejde a pak vyrazili. Cestou míjíme hromady sněhu. Střídá se slunce z deštěm. Včera jsem se utábořili asi 8 km od jezera. Všude je dost turistů, tj. 2 až tři za den. Místní tráva je výborná. Jdu balit batoh. Je půl druhý, tak bysme mohli vyrazit.

Nóbl Altajka se svým mužem bývalým místním šéfem KSSS Vladimirem Novikem. Poslední genealogické výzkumy rodiny Noviků ukazují, že se zřejmě opravdu jedná o vzdáleného příbuzného zpěváka Andreje Novika.

Jsme asi v polovině Kučerlinskýho jezera. Je tu vápenná voda. Barvu má jak mlíko. Včera jsem kecal z rusama do tří do rána. Jinak všechno v pohodě.

Večer: Boc je mírně prostydlej, tak tráví den ve spacáku. Já jsem si dal sólovou túru na konec jezera. Cesta v podstatě žádná. Dost jsem se utahal. Viděl jsem spoustu svišťů, pojedl na ohni opečené houby a zelený černý rybíz. Když jsem se vrátil, tak jsem se vykoupal. Voda je neskutečně studená. Trochu mě bolej záda. Dost, jdu spát.

Alexej se sluhou pod Kara Tjurkem (Černým Turkem)

Jsme nahoře pod Kara Tjurkem. Nocovali jsme ve výšce 2500m. Kupodivu nebyla ani moc zima. Včera bylo zatmění slunce, ale tady nebylo vidět. Potkali jsme Dímu. Teď čekáme, až vstane a přinese sušený mlíko. Díma už se vrací, koncert ho nezajímá. Jinak táboříme se skupinkou rusů, z nich někteří jsou dost pošahaný. Včera byl konec světa. Dneska už je nová epocha.

Večer: přešli jsme průsmyk ve vejšce 3420 m/n.m. Nahoře sněžilo. Úchvatnej pohled na Běluchu. Teď jsme u Akkemskýho jezera, kde je horolezeckej tábor, a vypadá to tady jako na dos ošklivym pionýrskym táboře. Zítra se půjdem podívat na začátek ledovce. Když bude počasí. Mraky jsou tak 20-30 metrů nad náma. Jsme ostatně aspoň dva kiláky vysoko, takže v noci bude kosa. Ráno mi bylo na blití, ale rozchodil jsem to. Doslova. Převýšení as jeden km. Chvílema mráz(když foukal vítr), chvílema slunce a dost vedro. Ten prapodivný ruský chlapík, co včera vykládal o začátku nové duchovnosti, výrobě duchovna v továrnách a technologiích podobnýho ražení má problémy z kolenama. Je mu asi padesát, celej život seděl v kanclu ve výzkumáku a teď se vydal na dost drsnej výlet. Další chlapík je biolog, taky tak 50 let a je Yetti. Má nejtěžší bágl, nejlehčí oblečení, koupe se v každý ledový říčce co potkáme a vůbec. Pak je tu mlaďoch, co mi dává cigára a jeden směšnej typ. O koncertě nic nevědí. Spát.

Horalé nad Akkemem

Ráno sněžilo. Na cestu na ledovec jsme se vykašlali. Není na to počasí. Půl dne jsme se váleli ve stanu a čekali jestli přiletí Ahmed. V Akkemu je skvělý letiště. Uprostřed horskýho údolí plac z betonu 5x5m a vývěska "Letiště - létejte jen vrtulníky Aeroflotu". Vrtulník jsme včera viděli jak letí pod náma v údolí, a dneska nad sebou. Okolo třetí začali dva ožralové z horský služby stavět improvizovaný pódium. Počasí se zlepšilo, svítí slunce. Ahmed přiletěl okolo půl pátý a začíná ladit. Před šestou se schází místní publikum - čtyři ožralové z Gornospasatělnoj, dvanáct horolezců, duchovní úchylák a my z Bocem. Později se přidá kvartet místních horských vlků, které Ahmedí produkce vyprovokuje k utvoření malého, ale zběsilého pogového kotlíku. V půl devátý je po všem, hudebníci odmítají hrát dál, protože jim přimrzají prsty ke strunám a protože je prý přes rachot naftovýho generátoru stejně není slyšet. Odlétají kdesi ráno.

Pogující vlci

Na Akkemském letišti. Ahmed opouští koncertní vysokohorskou základnu.

Vyrážíme dolů. Cesta je skoro královská. Na místě kde teď bivakujem je spousta dřeva, ale všechno mokrý, takže jsou problémy s ohněm. K snídani jsme měli jen teplý mlíko, takže jsme dost vyflusaný. Já teda aspoň ano. Děláme jako obvykle rejži v gulášový polívce (s houbama).

Řeka Katuň

Včera jsme šli po hnusný bahnitý cestě rozdupaný od koní. Přežrali se rybízem a malinama. V podvečer jsme potkali kluky, kteří patřili k větší skupině a ti nám nabídli, že nás vezmou kus cesty sebou autobusem. Pojedli jsme a teď čekáme na autobus v Tjunguru.

Umělecké zpracování koncertu kapely Ahmed má hlad na Altaji