Kočka
Každý z členů kapely si obvykle z cest přiveze nějakého toho domácího mazlíčka nebo nemoc. Jedním z nejroztomilejších je vanská kočka Zubejda, pojmenovaná podle matky Mustafy Kemala. Toto zvířátko od nepaměti obývá břehy jezera Van na východě Turecka.
Zkameněliny předků dnešní kočky domácí jsou až 12 miliónů let staré. Je známo, že již staří Egypťané znali domácí kočku před rokem 3000 př.n.l. Tyto kočičky byly dokonce považovány za posvátné a zbožňovány. Přestože se dodnes vedou spory o tom, kde se proces domestikace odehrál, je na nebi jasné, že se tak stalo v Asii, konkrétně u nás v Turecku.
Kočka je masožravec. Když to hodně zjednodušíme, žije z proteinů. Kočka má dobře vyvinuté smysly, oči vidí ve tmě, má ostré drápky a zoubky, pohotové a pružné tělo. Umí chodit po tichu, což z ní činí vynikajícího lovce.
Počet vanských koček se bohužel za posledních několik let dramaticky snížil. V minulosti měl každý Turek, Kurd nebo Armén žijící v oblasti alespoň jednu vanskou kočku. Říkalo se jim pěkně domácky "pišik". Nepovažovaly se pouze za lovce krys a hmyzu, ale také za přátele a členy rodiny.
Přes léto bývaly vanské kočičky v horách a přes zimu doma u lidí. Dnes již bohužel můžeme "pišika" spatřit v Ereckých horách jen zřídkakdy.
Vanská kočka má dlouhou, bílou, hedvábnou pleť, chůzi tygra a ocas lišky. Barva očí může být různá (modrá, žlutá). Kočička je inteligentní, aktivní, čistotná, přátelská, ráda si hraje a je věrná páníčkovi. Ráda si hraje ve vodě a plove. (Jako jediná kočka na světě!).
Vanská kočka má ráda teplé pokrmy. Nejdříve pacičkou zkontroluje, zda je jídlo v misce teplé akorát, a pak se do něj pustí. Velice ráda má melouny a dýně.
Přestože jejich srst je silná, nemají rady zimu. Vanská kočka mňučí nahlas a ráda. Dospělá kočička váží asi 2900 gramů a dospělý kocourek asi 3600 gramů.
