22. března 1915 máme jíti k odvodu. Jde nás čtrnáct. Kaplan Josef, Štěpánek František, Tamchyna František, Beran Rudolf, Šterka František, Pardus František, Slejška Čeněk, Půlpán Václav, Kulhánek František, Formánek Karel, Houf Josef, Šenk Josef, Křivka Jaroslav.

Sešli jsme se na návsi a jdeme na Medlešice. V hospodě v Medlešicích si dáváme kuráž. Odvod jest na Sklepích. Nálada jest špatná. Rakousko prohrává a právě v den odvodu došla zpráva: "Padl Přemyšl."

Svlíkáme se a jest po humoru. Cítíme, co to značí slova "Padl Přemyšl." Jdem do sálu. Nevážíme se a ani nás neměří. Zepředu jest slyšeti stále jen slovo "odveden". Vše pokračuje rychle. Jsme na řadě. Stojí Kaplan Josef. Díváme se a ani pomalu nedýcháme. Neodveden, zní od stolu. Za ním Štěpánek František. Zase zní neodveden. Přistupuje Tamchyna František. Odveden a tak to zazní ještě jedenáctkrát a Dřenice jsou odbyty.

Po skončení odvodu jdem do města, ale nikde není stání. Já a Pardus František jsme odvedeni k 12. zeměbraneckému pluku do Čáslavě a ostatní k 21. pěšímu pluku k narukování do Kutné Hory. Mrzí mě to, že nejsme pohromadě, ale co dělat.

Jdem brzo domů a stále zní písnička "ještě jsem nevyrostl a mám být voják".

V obci je malé pozdvižení. Nikdo to nečekal, že nás tak mladé tolik odvedli. Všechno to pláče a nadává a posílá tisíc hromů do Rakouska a císaři.

Jsme v hospodě u Křivků. Štěpánek Rudolf, Kaplan ??? a Vlasák František, staří otcové, slzí a dávají nám 50 litrů piva. Pijem na zlost a zpívá se.

Půlpán Václav hraje na basu, která byla vypůjčena, a nakonec ji trochu pošramotil.

Brzy se rozcházíme a jdem spát. Máme nastoupit 15. dubna. Vše se utěšuje, že když padl Přemyšl, veliká rakouská pevnost, že bude brzy po válce.

Ale útěcha jest malá a my máme den před nastoupením.

Sešli jsme se ještě naposled a Štěpánek Stanislav, který jezdil s koňmi na práci do Pardubské karantény, nám slíbil, že nás odveze do Pardubic na nádraží. Ujednáno.

15. dubna s kufříky naplněnými scházíme se všichni uprostřed vsi a loučíme se. Sejdeme-li se zase všichni, táhne hlavou myšlenka, ale žádný ji nahlas neprojevuje.

Jedem. Zpíváme, chceme zahlušit tíseň. V Pardubicích nasedáme a v Sedlci se loučíme s těmi, kteří jedou do Kutné Hory.

V Čáslavi jsme přiděleni k náhradě kompanii do Ronova nad Doubravou. Druhá je ve Žlebech a třetí v Žehušicích.

Jsme ubytováni ve škole a pro jídlo chodíme za školu asi 100 kroků do bývalého ovčína, kde jest kuchyň. Jídlo jest ještě ucházející. Chodíme cvičit na louku ku Chvalovicům. Jsem přidělen ku kompanii do pole. Pardus František jest u náhradní setniny. Na střelnici jsme byli nad Chvalovicemi, kde byla ve svahu Železných hor zřízena prozatímní střelnice. Mám dobré zásahy a šikovatel zapisuje. Budeme prý dostávati premie za dobré střílení.

K naší kompanii jsou přiděleni Němci od 9. zeměbraneckého pluku z Chomutova. Aby se to trochu promíchalo a aby Češi na frontě nebyli jednotni. U každé setniny jest jich jedna četa.

Tak každý den cvičíme a jest slyšeti německé komando "habt acht" a jiné povely v německém jazyce. V četě nás cvičí kadet. Jsem nepozorný, v pozoru se ohlížím. Jsem určen k raportu pro nevyposlechnutí. K raportu jsem se nehlásil. Myslím si, co se mně může horšího stát, než když jsem u "maršky". Kadet zapomněl, a tak se nic nestalo.

Žádám o dovolenou na neděli. Byl jsem odmítnut, tak jsem se smluvil s Pardusem, že uteču se podívati domů. Pardus dostal dovolenou, a tak v sobotu po rozkaze jsme si zamířili ku Chvalovicům a stezkou přes Železné hory k Heřmanovu Městci. Bylo tma, tak jsme se hleděli vyhnout vesnici a zároveň četnictvu. Máme žízeň, tak jsme se stavili v hodpodě na pivo. Podnes nevím, kde to bylo, a četník zrovna v hospodě. "Kde máte dovolenky?" Pardus dovolenku ukázal a já se přiznal, že jsem šel na černo. Byl dobrý člověk, dal ponaučení, že abych se vrátil v neděli večer, a propustil nás.

Upalujeme k Městci a vedle Doubrav a Rozhovic domů. Přišel jsem po 10. hodině domů.

Druhý den zase nazpátek. Vypočítali jsme si, že když jsme cestu z Ronova domů urazili za čtyři hodiny, tak že za pět hodin přijdeme dost časně. Ale domů se jde přece rychleji, a tak přicházíme pozdě do prozatímních kasáren a jsem zapsán stráží. Druhý den k raportu a z toho na neděli kasárník. Nebylo to zlé, nedrželi jsme ho, neboť nás bylo více. Našel jsem veš. Mlčím. Stydím se.

Jednu neděli byla v kostele přísaha. Přísahali jsme skoro šeptem a děkan z kazatelny koukal jako ostříž po nás. Klapu jen ústy, aby se zdálo, že mluvím, neboť se mluví o frontě a že utečem do zajetí. Proto jen pohybuji ústy, jako když přísahám, a zatím si myslím něco jiného.

Jednou jsme šli všichni na střelnici skrz Čáslav na Štrampouch. Byl nás tam celý prapor. Odstříleli jsme a zase domů, abychom se cvičili delším pochodům.

Přijel tam za mnou bratr Bedřich a přivezl mně nějaké buchty a peníze. Vzal si na ukázku domů komisárek, který byl už dosti černý. Do hostinců chodíme na černé pivo ronovské.

Pluk se stěhuje do Uher do Velké Kaniže. Do Čech zase dávají pluky německé nebo maďarské. Náš celý prapor jest nastěhován z Ronova, ze Žlebů a Žehušic do Čáslavě. Jsme ubytováni v malých kasárnách.

Cvičíme celý prapor na cvičišti a pochodujeme. Velitelem jest hejtman Otomanský, velitelem první kompanie poručík Pekárek, druhé nadporučík Kubašta a třetí, ve které jsem já, poručík Heřmánek. Jest to rezervní důstojník a jest dobrý. Správu vede šikovatel Vejvoda.

Jest prohlídka na cvičišti. Podplukovník Boskoroli prohlíží celý maršbatalion, který jest desátý. Jest řečeno, že pojedem brzy do pole, a žádný nedostává dovolenou. Na noc neb na neděli se ale utíká.

Setkávám se s Roubínkem Bohuslavem. Je pěkné nedělní odpoledne.

"Pojď na pivo", povídá a už se hrnem do hospody. Poroučí hned dvě piva a dvě veržinka. Zapaluji si a on také. Jsem nekuřák a tahám jen což. Za chvíli mám veržinko vykouřené a Roubínek taky. Poroučí zase pivo a nová dvě veržinka.

Hovoříme o všem. Nutíme se píti, ale nejde to. Pivo a v malé chvíli vykouřiti dvě veržinka, to nekuřáku nedělá dobře, takže se asi za hodinu rozejdem. Motá se mně hlava, tak jdu do Vodrant. Jest park a sedí se tam velmi dobře.

V městě se žádný totiž na náměstí nechce ukázati. Všude plno důstojníků a abys salutoval od rána do večera. Na tom přec nejvíce záleží, hodit hlavou a ruku nahoru a jsi dobrý voják.

Jest hlášen prapor k odjezdu na ruskou frontu, kde jest náš pluk.

17. května 1915 nastupujeme do řad v plné parádě, to jest v polní výstroji, ale bez pušek. Ty prý dostaneme až v poli.

Jdem na nádraží, zpěv, někde pláč, nazdar, sbohem a jiné výkřiky se ozývají po ulicích čáslavských.

Jsme ve vagóně. Je nás čtyřicet. Za vší té slávy a křiku se dáváme do jídla.

Mám v rezervu nějaký salám, čokoládu a láhev rumu.

Vlak supí, vagóny do sebe narážejí a my se kymácíme ve vozech.

Kolín, Pardubice.

Oběd v Pardubicích. Polévka rýžová a hovězí maso.

Koukám, jestli neuvidím někoho známého. Nic. Ani v kompanii žádný známý.

Jedem dále. Z vlaku křičíme na pracující lidi. Za Českou Třebovou podle trati plno lidí a většinou Němci. Jedeme dále a pomalu. Malé, asi třináct až čtrnáctileté děvčátko mi podává lístek. Jest psán německy. Dávám si jej přeložit. Přeje mně, abych brzy a zdráv přišel z války domů. Často jsem si na to děvčátko vzpomínal jak v poli, tak i ve válce, neboť jsem také zdráv domů přišel.

Směr jízdy jest přes Brno a Břeclav do Prešpurku (Bratislava). Nevíme, kam jedem.

Ruská fronta jest proražena a Rusové ustupují, to se dozvídáme cestou.

A zas dál, směrem k Budapešti. Myslíme si, že jedeme na srbskou frontu. Máme z ní strach. Ale z Budapešti se uhýbáme k severu a zastavujeme v Tokaji. Kamarádi si kupují vína, ale já mám ještě rum.

Blížíme se ku Karpatům. Projíždíme průsmykem Lupkovským. Jedeme pomalu horami a lesem, že možno vlaku stačit pěšky. Všude jsou známky bojů. Zákopy, hroby padlých vojínů a tunely jsou zkraje pobořené. Přejeli jsme průsmykem a vjíždíme do Haliče.

Sjíždíme do roviny. Sanok, městečko a větší nádraží. Rozkaz "Všechno vystoupit." Vyskakujeme z vagónů a u rampy se vykládají polní kuchyně a vozy a koně.

Před nádražím stojí 30,5 cm houfnice a spousta nábojů do ní. Jsou do toho zapřaženy housenkovité velké traktory. Obrovská tělesa. Jde husí kůže po zádech. Dostáváme pušky. Druhý den jdem na střelnici. Jsme nyní jako vojáci, úplnou polní výstroj a výzbroj.

Nevíme, kam se obrátíme. Vše se chová v tajnosti. Stále straší Přemyšl. Ale dáváme se k severozápadu směrem ku Gorlici. Všude známky prudkých bojů, neboť u Gorlice byl učiněn průlom do ruské fronty a Rusové musí ustoupit z Karpat. Pochoduje se podle řeky Visloku. Jest velké vedro a voda z řeky chutná jako pravý stolní nápoj. Procházíme městečko Krosno. Jest tak rozstřílené a vypálené, že z toho jde hrůza a děs. Kdo neviděl, žádný neuvěří. Jsme v Řešově. Důležitá křižovatka a větší město. Dostáváme něco ku koupi. Ponejvíce vejce. Koupil jsem si láhev polské režné. Jest ostrá a radí se nám, že kořalky, cibule, česnek a tabák jest proti nakažlivým nemocem. Rum jest již dávno pryč.

Všude jest obrovský vojenský ruch. Vojska trénu, nemocnice, jízda, auta, dělostřelectvo, vše v horečném spěchu. Polní dráhy koňské vozí na frontu střeliv, jídlo pro vojsko, koně a jiné věci.

Zase dál k východu blíže fronty. Míjíme Převorsk a nocujeme na Sanu v Jaroslavi. Zde se sváděly na řece Sanu hrozné boje a městečko Sinava je tak rozstřílené, vypálené, až ze všeho jde děs a hrůza.

Postupujeme nyní k severu, kde má býti náš pluk někde v ruském Polsku. Pochodujeme přes Rudnik k Rozvadovu a u Opatova vkročujeme na půdu ruskou. Panují velká vedra, která tvoří z pískových cest hotovou výheň. Voda téměř nikde a kdyžtak se nesmí píti, abychom nedostali průjem a z toho týfus anebo uplavici. Máme už vši, neboť přespáváme v barácích, kde již přespalo více pochodujícího vojska a vše jest již zavšiveno. Směr na Krasník jest již jaksi naznačen a my se ubíráme asi touže cestou, jako první vojska na začátku války v roce 1914. Před Krasníkem jest obrovský vojenský hřbitov prvním účastníkům války, které rakouská generalita neznalá prakce bitevní vedla prostě na porážku. Přes sto velkých šachet, a jak naznačil hejtman Otomanský, "Zde jich leží 37 000", zakládá se asi na pravdě, neboť nejlítější boje byly na začátku války u Krasníku, Sokalu a Rovy Ruské.

Pěkné naděje do budoucna, myslí si každý a jenom se přemýšlí, jak by se každý dostal odtud.

Jsme u pluku. Je jich málo. Vše ztratili v útocích, něco nemoce, tak nás čekali, neb s tak malým počtem nemohli nikde zasáhnouti do boje. Jest všude nyní slyšeti kanonádu, a tak si myslíme, kdy do toho půjdem my.

Blížíme se stále více frontě. Pušky jsou nabity a jeden večer táboříme v jakémsi lesíku. Žádný nesmíme z lesa ven, neb jsme u samé fronty. Jest slyšeti dunění děl, rachot pušek a štěkání kulometů. Před námi praskají šrapnely a mně to nedá dobře dělati, abych se nešel podívati blíže, jak to vypadá. Udělal jsem si stan a když jsem věděl, že zůstanem na místě přes noc, propletl jsem se skrz houští a dívám se na praskající šrapnely a myslím si, že to snad nebude tak zlé.

Trochu jsem prolízal houštím a spatřím hejtmana Bigantýnu, velitele prvního praporu, jak dalekohledem prohlíží frontu. Spatřil mě a zavolal, abych šel k němu. Jdu a ohlížím se, kam budu moci utéci, neboť pověst o něm jest špatná. Bije. Spustí německy, já nic, tak mě dal holí přes zadnici, a nemeškal jsem a už jsem byl v roští pryč. Slyším za sebou německé láteření, ale nic si z toho nedělám a oklikou pod svůj stan.

První boj. První křest ohněm, jak píší spisovatelé válečných románů a povídek. Jsem u třetí kompanie a velitelem jest hejtman Kubašta, který, zatímco jsme u pluku, byl povýšen. Také šikovatel Vejvoda jest u naší setniny. Rozvinujem se v útočné řady, takzvané švarmlinie, v jakémsi údolí a obrst Olbrich dává poslední rozkazy. Začíná parný letní den a postupujeme pomalu kupředu. Přibližujeme se stále více do předních pozic. Tvoříme rezervu. Začínáme se nalézati pod dělostřeleckým nepřátelským ohněm. Slunce praží nemilosrdně, padá na mě strach a ani nevím, kde jest fronta. Jdeme kupředu přískoky, hlavy ohnuté, hned k zemi a každým lehnutím si děláme před sebou hromádky hlíny. Nad námi sviští kulky, píská to, bručí, a všechny možné pekelné zvuky. Šrapnely a granáty naše letí přes nás a každý zpívá jiným tónem, podle toho, jaký jest kalibr děla. Nad námi praskají ruské šrapnely a granáty vyhazují velké trychtýře hlíny do povětří. Země se chvěje a duní pod výbuchy střel.

Mám ohromný strach, myšlenky nelze soustředit, takže ani nepoznávám, odkud a kam střely létají a kam padají. Jdu slepě dopředu, prostě tam, abych nezůstal sám. Plížíme se ječmenem a jsme u předních zákopů. Boj se stává nejhorším. Ležím v ječmeni a ani se nehýbu. Slunce pálí až hrůza, pot se leje, takže mám šaty téměř přilepené na tělo. Mám v chlebníku černou kávu v polní lahvi, ale bojím se pohnout a hlavu mám zarytou v zemi jako krtek. Dělostřelecký oheň se přenesl na nás a je slyšeti ze stran neb zepředu nářek, který ještě k tomu všemu dodává. Sem tam jde lehce raněný a má-li zdravé nohy, běží, co síly stačí. Už to praská přímo nad našimi hlavami, a také v hlavě hučí až běda. Prásk přímo přede mnou ve výši. Kulky sviští a sekají do země. Náhle cítím úhoz do stehna a bolest. Projelo mě hlavou, jsem raněn. Hmatám, jestli mně teče krev, ale nic necítím teplého. Jak jsem později seznal, dostal jsem kulkou ze šrapnelu do stehna, ale zůstala mně jenom velká modřina.

Blíží se k večeru a oheň pomalu utichá. Je tma. Všude vystřelují světelné patrony, vpravo, vlevo, zepředu, až jsem ze všeho hloupý, takže nevím, ani kde jsem. V noci se stahujeme zpět, neboť fronta jest prolomena a Rusové ustupují.

Nocujeme ve stanech. Směřujeme k Lublínu. Před městem ještě se Rusové drží, ale pak zase vše ustupuje.

Je vidět Lublín. Před námi hoří velká továrna. Je to lihovar. Bodáky nasazujeme na pušky a vstupujeme jako první rakouský regiment do dobitého města.

Chtěli bychom si něco koupiti k jídlu, ale nelze. Přísný zákaz ničeho nekupovati. Tak jdeme hladovi, ale vítězoslavně ulicemi lublínskými a zastavujeme až za městem. Jest rozkaz "Vše připraveno k boji", neboť Rusové jsou v linii bitevní asi 3 km za městem. Vepředu jsou silné hlídky a my nocujeme nedaleko cihelny.

Ráno brzy káva a už se řadíme do bojové linie. Jest ještě přítmí. Rozbřeskem dne už nás přivítalo ruské dělostřelectvo. Zase do tuhého, si každý myslí. A už každý hledá kamaráda, aby společně se drželi a byli si vždy aspoň dva nebo tři nablízku.

Pěkná rovina pozvolna se táhnoucí k jakési malé vyvýšenině a na ní ruské zákopy. "Kupředu" zní ze všech stran. Skrčeni hodně k zemi, lopatku před obličejem, se řítíme vpřed. Kulky začínají hvízdat, šrapnely praskají ve vzduchu a granáty vyhazují velké trychtýře hlíny do vzduchu. Bitevní vřava začíná. Před námi jest malý úpad, a tak se hledíme dostati do něho, abychom byli před kulomety trochu chráněni. Běžíme po chvilkách a jsme v úpadě. Dýchám zrychleně a srdce tluče strachem, únavou, nervosou a ani nevím čím. Oddychujeme. Kulky letí přes hlavy naše dozadu a bzučí, hvízdá, píská to všemi hlasy.

Dopředu se nechce. Ti, kteří jsou vpředu, se zakopávají a začínají palbu na ruské zákopy. Naše dělostřelectvo ostřeluje horlivě nepřátelské pozice, takže máme nyní od puškové palby pokoj. Už také chodí první ranění a je-li raněn lehce, tváří se každý radostně a upaluje dozadu jen což. Našlo nás dělostřelectvo. Náboje vybuchují asi 200 až 300 kroků za námi a blíží se neúprosně každým krokem k nám. Čekáme, jestli k nám přijdou s dělostřeleckým ohněm, anebo nás přejdou. Prásk, bum a už to jest v nás. Granát, šrapnel a zase tak. Nelze vydržet na místě. Musíme dopředu. Lezeme po kolenou kupředu asi 400 kroků a tam jest celá naše fronta už zakopána. Lopatky pracují a každý skrčen vyhazuje před sebe hlínu, aby byl trochu ukrytý. Dělám si jámu asi půl metru širokou, ale jdu pořád hloub, neboť jsme jisti před vybuchnuvšími šrapnely. Bitva zuří z obou stran dále. Jest hlad a žízeň, ale nedá se nic dělat. V žaludku kručí, rty jsou opuchlé horkem, žízní a rychlou prací, ale každý se krčí a hlavu ani nevystrkuje. Dle rady starších vystrkujeme ruce a nohy nad hlínu, aby nás některá klepla. Nemám štěstí, ač vystrkuji nohu stále ven.

Čekáme toužebně na večer. Ani ne na konec boje, ale že to trochu utichne. Voják potřebuje náboje, ale ještě více jídlo. Ve chvilce oddechu už se shání něco k jídlu a jedl by, kde by se co dalo. Proto se už nemyslí na boj, ale jen na jídlo. Každý zhrub a v řeči užívá slova, která se jen málo vyslovují. Ale zde se to zdá jako přirozená a spíše ještě lepší mluva. Nemáš něco k žrádlu, ozývá se z té neb oné strany. Nic. Jsou konzervy, ale to jest železná záloha.

V noci přichází záloha a my jsme vyměněni. Hned jsme stáhnuti dozadu a shledáváme, že nás zase trochu schází. Tu tam schází, ten byl zabitý, ten raněný, o tom se neví, kde je, a tak dále.

Menáž: oběd a večeře najednou a chleba. Vše se hrne ku kuchyním a je zase dobrá nálada. Spíme zabaleni v dekách a celtách.

Ráno jest zase rozhlášeno, že ruská fronta byla opuštěna.

Postupujeme směrem k městečku Lubartov. Jsme prořídlí a čekáme na nový maršbatalion, který nás má doplniti. Jest to jedenáctý.

Přišel. Velitel hejtman Cibulka se hlásí a jest velitelem prvního praporu.

Máme dobrý oběd. Polévka, maso a uvařený hrách. Jednou jsme se zase trochu najedli. Však obrst Olbrich přišel k nám a ptal se, jaký jest oběd. "Dobrý", zněla odpověď. Tu povídá lámanou češtinou "To já paní obrstová také málo jíst. Ráno dva malý hrnek černá káva nebo thé, kousek chleba, v deset hodin kousek saláma, v poledne oběd, suppe, kousek masa, k tomu něco ještě sníst a hrnek černá káva. Pak ještě odpoledne kousek saláma a večer zase dva malý hrnek černá káva nebo thé. Když tak vy všichni málo jíst a dát pozor na jídlo, tak nedostat uplavici nebo choleru a týfus. Já dát pozor na kuchyně a proto dvanáctý regiment mít tak málo marod."

Poslouchám a myslím si "Hrom ti do držky uhoď" a všichni nadávají až běda. Mluvíme po něm. Ráno malý hrnek mizerná špína, v poledne polívka, ve které plavou tři nebo čtyři flaksy masa, večer zase špína, a když dostaneš odspodu, máš půl šálku řepy. A k tomu půlku kukuřičného chleba, který se sní hned, protože by z něj měl druhý den jen trochu drobků. Najíš se, že ani na latrínu týden nejdeš.

Seznamujeme se s novými kamarády. My už jsme staří válečníci. Přicházejí z Uher, z Velké Kanyže. Kamarádství jest hned.

Před Lubartovem zase boj. Postupujeme od rána. Jsme už trochu zkušení, tak to jde pomalu kupředu. Důstojníci jsou vzadu zdejchnuti a velká šarže mezi námi jest svobodník nebo desátník. Ti mnoho nesvedou, neboť sami taky nechtějí dopředu. Jsme ve třetí linii. Opravujeme zákopy. Sem tam zahvízdá kulka, ale nic si z toho neděláme. Několik kroků jest slyšet výkřik. Lezeme k místu a vidíme kamaráda ležeti s prostřelenou hrudí. Obvazy se rychle podávají a druzí ho svlékají. Vzadu u páteře vyčnívá kulička z ruské pušky, kterou kolega vyndal. Raněný šeptá "Ukaž mi ji, já si ji vezmu na památku." Podává se mu, vzal kulku a skácel se a byl mrtev. Měl asi zasažené srdce.

Zalézáme do zákopů a žádný ani hlavu nevystrčí.

Vtom zase kupředu zní povel. Sehnuti letíme několik desítek metrů a zůstáváme ve druhé linii jako rezerva.

Jest dlouhá chvíle. Dopředu žádný nás nenutí. Hoši, kteří přišli z Uher, vypravují o Kaniži. Zákopy jsou spojovací, slízáme se a jeden starý svobodník vypráví. "Jo, hoši, v Kaniži to máte takové. Samé bláto, prasata ve městě a špíny až až. Cvičit chodíme za Kanižu a taky tam cvičí Maďaři. To máte pořád éť kéť hárum neť éť kéť éť kéť" a vtom prásk bum. Mrak písku, hlíny, kouře nad hlavou a leknutím nemůžeme se ani hnout. Granát dopadl na zákop a tam vybuchl. Vypravěč se první vzpamatoval. Popadl pušku, ale té zbyl jenom kousek pažby, popadl druhou s výkřikem "Ježíš Maria, to já tady nebudu" a byl pryč. Přišel až druhý den.

Schyluje se k večeru a tu nastává prudký boj. Naši chtějí vzíti ruské zákopy bodákovým útokem. Důstojníci přicházejí blíže a nás ženou do první linie. Jde do tuhého. "Nasadit bodáky" a hurá. Žádnému se nechce. Šarže nás vyhánějí ze zákopů. Vylézáme, přískokem vpřed, ale teď spustilo celé peklo své hrůzy. Rusové do toho řežou až běda. Granát, šrapnel, kulomet, puška, vše to řve, hvízdá, sviští a zrovna do nás. Kulky sekají do země a nad hlavou to praská, že člověk neslyší, nevidí a neví co dělá. Zvedáme se zase. Salva šrapnelových ran. Křik, nářek a já se obrátím a hup do zákopů. Tam ještě vše vyhánějí dopředu, ale já se nedám vyhnat. Odplížil jsem se trochu na stranu a teprva si uvědomuji, co všechno jest. Nedovedu si ani pomysleti, že jsem zdráv a že nejsem raněn. Vždyť mám pušku rozbitou od kulek na třech místech, takže ji zahazuji a béřu si pušku jinou. Útok se nezdařil a noc nám dává klid. Usínám a o nic se nestarám.

Ráno jest veselejší. Rusové jsou opět pryč. Oddychujem si, neboť nám večer dali, jak se patří.

Jdou kupředu hlídky. Hlásím se a myslím si, že se něco sežene na zub. Četař Kouba (nyní jest majitelem hostince v Pardubicích u zeleného stromu), asi ještě tři a jdem. Před námi ustupují kozácké patroly. Ale to nám nevadí. Dopředu se moc neleze, a tak nás jiné větší hlídky přecházejí. Od našeho pluku to nejsou, tak se vracíme zpět. Postupuje se směrem na Brest Litevský.

Nocujeme a ráno jiný rozkaz. Zpět k Lublínu. Pochodujeme k Lubartovu a po silnici k Lublínu. Na silnici vše jde třemi proudy. Vojsko pěší, jezdectvo, dělostřelectvo rychle kupředu se žene a mezi ním trén nekonečnou řadu dlouhý. Prachu, že není ani vidět, slunce pálí a voda žádná. Únava veliká, sotva se vlečem a kdo zůstal vzadu, ten dostává jen nadávky a kletby. Proto se držím stále s plukem pohromadě, neboť dohánět pluk jest ještě horší. Od Lublína se dáváme směrem na Chelm. Dochází nás 12. maršbatalion, takže jsme zase trochu pohromadě. Hejtman Cibulka povýšil na majora. Přecházíme město Chelm a jdeme stále směrem fronty k jihu. Jsme jako divize v záloze. Občas se přibližujeme ku frontě blíže, podle toho, jak to vepředu klape, a zase se vracíme ku původnímu směru. Dlouhé pochody vysilují a voda není. Jsme špinaví a zavšivení, neboť žádný odpočinek, žádná voda, a tak jseš rád, když sebou večer sekneš na zem, zabalíš se do celty a už o tobě žádný neví. Spím jako dřevo. Polská krajina samá písčitá zem, vesnice jsou vypáleny, písek pálí a voda, třeba dvě tři studně v rozbité spálené vesnici. Při jednom takovém pochodu vše se vrhá ku studni pro vodu. Rozkaz "Vše zpátky", ale nikdo neslyší, neb žízeň byla hrozná. Hejtman Bigantýna zuří, kleje a jednoho saniťáka tak praštil holí, že se svalil a říkalo se, že ho praštil do hlavy, až ho zabil. Taková jest soldateska. Sami si dají ráno nalíti co chtějí černé kávy a vojsko nesmí se ani napíti vody. Dostalo by prý choleru, týfus nebo úplavici. Důstojníci si myslí stále, že jsou něco vznešenějšího nad vojskem a styk není s nimi žádný. Však se při prvním ruském náporu vše poznalo.

Přicházíme k bažinám a pijeme vodu z nich. Dáváme si před šálek kapesník neb kus hadru a vidíme, co vše se na tom nachytá. Plíseň, červi, brouci a kdejaká havěť na hadru, ale nám se nic nestane. Jsme zvyklí už na vše, takže i kdyby jsi chtěl dostati úplavici, tak ji nedostaneš. Žaludek jest zvyklý na tu nejhorší stravu a tělo, pochodem unaveno, od slunce a pískuvysychající, potřebuje vody. Proto, když se přijde na dobrou vodu, tu nelze ani odtrhnout. Chceš se napíti jako velbloud, abys něco vydržel. Jsme vzadu a k jídlu nelze ničeho sehnati. Jsme odkázáni, co ti špekouni nadělí, a jestli jsi šťastný a dostaneš odspodu, jsou v tom lepší kousky masa a trochu husté rýže.

Jsme zase v zákopech. Ruské linie jsou dosti vzdáleny, a tak můžeme trochu si něco uvařiti. Za námi opuštěná vesnice a v ní ve sklepích trochu starých brambor. Chodíme na ně, a když si jich šálek uvařím, tu hoduji jako král. Trochu vařených slaných brambor, a když máš hlad, ani nevíš, jak si dáš chutnat. Míjíme Krasnostav a vstupujeme do Hruběšova. Odtud na Vladimír Volyňský. Polovic města jest zastavěno kasárnami, které jsou z cihel a červené.

Za městem druhý den odpočíváme. Jest to v poli. Sehnali jsme menší prase, a tak ho pečeme na šálkách v kukuřici. Našel nás tam velitel pluku Olbrich a už byl křik, kopání do hrnků, dupání do ohně, láteření a nadávání. Nemohl nikdy nikoho viděti, aby si mohl něco uvařit. Měl jsem akorát rozpečené maso v šálku, přikryl deklem a zmizel. Myslím si, uvařím si něco potom a jinde.

Poplach. Nesu šálek s kousky masa a sádla, dávám na tornu a putujem dále. Večer si dávám kávu společně s kamarádem a druhý den dodělávám pečeni.

Směřujem k Lucku. Jednou v poledne zastavíme opodál vesnice v jakémsi malém úpadě. Budeme zde míti oběd a zůstanem na noc. Dobrá, bude volno. Jest asi jedna hodina odpoledne. Chodím stále s kamarádem, který se jmenuje Kouba. Ukážu na vesnici a povídám "Koubo, půjdem to obhlédnout". "Jdem", rozhodl a už jsme upalovali asi čtvrt hodiny k vzdálené vesnici. Něco jsme sehnali. Nebylo toho mnoho, ale přece něco. Nějakou bílou řepu, mrkev, jablka, cibuli a okurky. Najedli jsme se. Táhnem nyní klidně k tábořišti a co vidíme. Pluk pryč a na místě naše dvě torny, pušky a u nich se mračil feldvébl Vejvoda. Jdeme nejistě kupředu, ale vítal nás pěknými utěšujícími slovy: "Teď nic chlapi nebude, ale hejtman vám to poví". "Nu máme se nač těšiti",myslíme si, ale je nám to jedno, jen když jsme se zase trochu najedli. Pluk jsme došli a jdeme zase do zákopů. Na nás si ani žádný nevzpomněl. Jsme v bitevní linii, ale zase ne na puškový dostřel. Před námi jest jakási bažina. Za námi asi čtyři baráky, a tak jdem s Koubou hned s večerem hledat. Chytli jsme tři kuřata. Sebereme trochu suchého dříví a jdeme zpět. Kuřata jsme stáhli, ale jak je udělat. Dostáváme černou kávu, a tak to smažíme v šálku a podlejváme černým kafem. Kouř žádný, a tak štípeme mladé boučky a kuře se smaží. Pečeně jest hotova a máme pravé lukulské hody. Smažené kuře v zákopech na černé kávě.

Vrchol toho dobrá večeře. Špekouni ulovili prase, a tak máme vepřový kuláš. Už jsme spokojeni, že ani nerebelujeme.

V noci jsou na ruské frontě velké požáry a z toho už usuzujeme, že druhý den jdem kupředu. Vojsko ruské totiž, když jest na ústupu, tak vše za sebou pálí.

Předpověď se ráno ukázala správná. Vojsko opustilo zákopy a my pochodujeme na Luck. Ve městě všeho dostatek, a tak si myslíme, kdybychom tak byli v něm ubytováni. Ale nemůžeme. Jsme frontové vojsko, a tak pochodujeme dále. Luck jest pevnost a okolo města jsou sdělány z hlíny pozice pro pěchotu a dělostřelectvo. Na takovou zemní tvrz pochodujeme. Jest vzdálena od města asi hodinu. Prý tady zůstaneme několik dní. Vše ať se vyčistí, a každý ať se pro sebe zařídí, jak se patří.

Čistíme vše a kamarádi jdou zase něco sháněti. My s Koubou děláme dobrotu. Náhle z blízké vesnice jest slyšeti křik a už za chvíli zní plukovníkův hlas. "Herrn Hauptman Kubašta". Už to začíná. To chytil zase někoho ve vesnici a kluci mu utekli. Běželi k nám a byli to od třetí kompanie. Dědek zuří a hejtman jde rozzlobený k nám, že to tak chytil z první ruky. Máme z toho radost, neboť nám jenom nadává. Ale je po radosti. "Feldvébl Vejvoda", zní hlas a už káže hejtman nižšímu, aby to na něm nezůstalo. Najednou si vzpomíná: "A ti dva, co ostali asi před třemi dny vzadu, uvázat."

Slyšeli jsme, ale už nás shání. Tak jsme uvázáni s Koubou u stromu za to, že jsme měli hlad a chtěli jsme se trochu najísti. Ještě štěstí, že nás neuvázal vysoko, takže jsme mohli rovně státi. Vztek v nás zuří a myslíme si věci, které ani nejdou psáti.

Najednou ruch a šum. Rychle oběd a hned zase pryč. Nás ihned odvázali, a tak nás ze všeho nejvíce mrzí, že namísto oddechu jsme byli uvázáni. Smutně se obracíme k valům, kde jsme vše vyčistili a mysleli jsme, že tady zůstanem, a zatím zase pryč. Někde to asi smrdí.

Domněnka se potvrdila. U Malína. Přicházíme blíže k frontě, v noci jest pohotovost. S ranním rozbřeskem dne se začíná nastupovati. Pluk se rozvíjí v nástupní řady a už "vorvarts". Poloha terénu jako na dlani, je započato s nástupem dost brzo. Frontu není viděti. Jen v dálce praskají šrapnely a je slyšeti dunivé výbuchy těžkých granátů. Rusové už nechtějí ustupovati. Už nás spatřili. Častují nás těžkým dělostřelectvem. Jde jedna řeč, že to jest dělostřelectvo dodané Japonci. Však jest to také nějak znát. Střelba jest přesnější a husté sloupy černého dýmu jsou svědectvím, že granáty jsou plněny nějakou jinou výbušninou. Před námi roztroušené chalupy. Jsme už i zasáhnuti kulometným ohněm. Krčíme se za baráky, neboť v takových chvílích jest každý sebemenší úkryt dobrý. V baráku jest půl pytle sušených třešní. Popadnem pytel a už se útočí i s pytlem. Blížíme se stále více a vítání od Rusů jest také čím dál lepší. Těžké granáty dopadají v naše řady a jdou jeden za druhým. Jest to hrubé 15 cm dělostřelectvo. Kusy železa příšerně bručí a při každém svistu neb dopadu padáme k zemi. Třešně jdou ale s námi stále. Před námi jakýsi úvoz, ale k tomu pěkná rovina. Řítíme se nezadržitelně vpřed. Každé vyryté jámy využíváme ke schování a hned jest tam druhý, třetí. Dýchám prudce, a jakmile naberu dech, prohlídnu terén, a už "Koubo jdem". Na této planině to nelze vydržeti. Naše dělostřelectvo prudce bombarduje nepřátelské zákopy a tak máme trochu od puškového ohně pokoj. Ještě stačí přeběhnouti malý kus terénu a budeme v úpadě trochu kryti. Hlavy sehnuty a letíme vpřed. Jsme tam. Zde si trochu možno oddechnouti. Nad námi jest asi třímetrová stráň, ta nás dostatečně chrání od lehkého dělostřelectva a puškového ohně. Těžké dělostřelectvo nás stále přenáší a tak jsme trochu uklidněni. Třešně přišly na odbyt. Dali jsme se všichni do toho a za chvíli nezbyl než prázdný pytel. Kupředu se nejde, neboť se čeká ruský protiútok. Jsme v úvoze až do večera a je nám v něm dobře. V noci se stahujeme do lesa a zakopáváme se před kostelem. Mám místo na hřbitově a dělám lopatkou zákop. Reji dosti hluboko, a tak za chvíli vyndávám z hlíny lebku a různé kosti tam pochovaného. Jest to asi nějaký nedospělý člověk, dle kostí, které jsem vyndal na povrch. Prohlížím si je a přitom filozofuji: "Tak jsem vyndal kosti a nevím koho. Hrob jsem také vyházel, a tak kdyby přilítl granát, ležel bych na tvém místě já. Tak ani žádný neví, kde si ustele."

Kamarádi také vyhazovali, a tak jsme měli brzy vše hotovo. Přinesli jsme z baráku makovice, a tak byla chvíli zábava. Nedaleký kostel dodal dosti svíček, a tak máme na hřbitově jako o dušičkách. Hejtman se šikovatelem Vejvodou se ubytoval v nedaleké zvonici. Noc na hřbitově a noc klidná jako o velkém míru. Ráno dosti klidné. Fronta nejde prorazit, neboť Rusové se pořádně opřeli. Sem tam přeletí nějaká kule, neb šrapnel vysype svoji náplň, ale není to nic zlého. O nás, kde jsme, nevědí. Až odpoledne nás našli. Hřbitov jest ale trochu ukryt stromy, tak nás nemohou najíti.

Hejtmanovi řízli do zvonice. Letí ze zvonice za kostel a za ním Vejvoda. Máme z toho upřímnou radost, jak je vyplašili. Večer pochovám ještě s jedním jednoho zabitého lajtnanta.

Jsme vyměněni a jsme rádi, že jsme zase dál od fronty. Postupujeme směrem jihovýchodním k Dubnu.

Stala se nehoda. Pušky musí býti nabité, a tak se stalo, že kamarád zastřelil kamaráda. Rána do hlavy a byl okamžitě mrtev. Neměl asi zajištěnou pušku.

Chceme pomoci nějakým Němcům. Bylo ale pozdě. Když jsme přišli, fronta byla proražena. Major Cibulka drží řeč. "Dvanáctý regiment jest jeden regiment, první v celém Rakousku. Dnešním dnem my jsme mohli dělati, co jsme chtěli. Mohli jsme ležet, mohli jsme spát, anebo kamarádům pomáhat, a my jsme chtěli pomoci Němcům. Němci jsou dobří vojáci, ale my jsme vojáci ještě lepší. A ta bestie v lidské kůži zašitá, zastřelila dnes vojáka. Ten voják byl dobrý udatný voják a mohl ještě mnoho ve frontě dokázati. A my nezůstanem a budem bojovati, až dobudeme celé Rusko. V Petrohradě na Něvském prospektě bude ubytován první batalion od dvanáctého regimentu."

Konec řeči, ale každý si myslí své. A když na své nucené pouti jsem se ocitl až v Petrohradě, vždy se mně připomínala slova majora Cibulky.

Ležíme ve vesnici. Hoši vybírají ve velkém včelíně med. Zapalují slámu a chtí včely vykouřit. Ty se rojí tak, že není k tomu přístupu. Popadnu šálek a už běžím. Vidím otevřený úl, skočím k němu, vyhrnu několik plástů na šálek a už sypu pryč. Trochu jsem poštípán, ale to nic nedělá. Jen když jest med.

Druhý den vybíral důstojnický zástupec Srb, velitel kulometů, nové lidi ku obsluze. Měli také v poslední době ztráty.

Rota nastupuje, a když přišel ke mně a viděl mě poštípaného a oteklého ve tváři, povídá panu hejtmanu Kubaštovi: "Toho si vezmu, ten se nebojí, protože je to na něm viděti."

Tak jsem se dostal ku kulometné rotě. Bylo to jaksi ctí, kdo se k ní dostal, neboť tam nebyla taková vojna a spíše se nechalo něco sehnati. Není divu, vždyť na jiného se nemyslí než na jídlo a abys byl při prvním útoku pěkně raněn.

Seznamuji se s novými kamarády. Jsou mezi nimi někteří, kteří šli do pole první. Jsou ovšem u koní, ale to nevadí. Vypravují dost a dost. I tři koně jsou, kteří šli prvně do pole. Jsou to Hucul, Humbuk a Haras, který nosil kulomet.

Učím se pilně znát kulomet. Popisuje se zřejmě německy a melu stále "Maschinenkvehr Schwarzellosse model síben zvelf" až to vše umím dosti dobře.

Před Dubnem znenadání se ocitáme v první linii. Rusové prorazili protiútokem rakouskou frontu, zabrali část do zajetí, a tak celý pluk se ocitá v protiútoku. Jest to u vesnice Chorupan. Postupujeme rychle vpřed a nevíme, kde na nepřítele narazíme. Vše je v úplném zmatku. Nade vsí jest hřbitov. Vlezeme do něho a před námi se objeví asi na 300 kroků řetězy postupujících Rusů. Za hřbitovní zdí postaven kulomet a už štěká, pás za pásem se žene a ruská fronta se celá vzdává. Zajatců jest velmi mnoho, a přitom kdyby byli křikli "Hurá", bylo by vše obráceně. Neboť pluk jsme předběhli, a tak jsme zadrželi celou frontu sami s jedním kulometem. Inu štěstí jest štěstí. Nevíme, co jest vepředu. Čekáme, ale už nás našlo dělostřelectvo a posílá nám do hřbitova těžké granáty. Pomníky lítají do povětří, a tak se raději klidíme pryč, neboť hřbitov jest na kopečku se stromy a Rusové mají pěkný zástřel. Však zase druhé střely dopadají blízko, ale my už jsme hodně napravo. Všude plno mrtvých a raněných, které odnášejí. Ruské baťohy se všude válejí, a tak je hned sbíráme a co jest lepšího, hned se upotřebí. Sehnal jsem si nové prádlo a trochu chleba, sucharů a čaje. Druzí rovněž tak.

Převlíkáme se a trochu se aspoň umejeme. Jsme celí špinaví a vši nás žerou. Vždyť co jsme vyšli z Karpat, není oddechu, není nikde klidu, abychom se mohli trochu umýt a trochu vyprat. Boty jsou rozbité, ze šatů už hadry, vše špinavé až Bůh brání.

Usazujeme se v původních našich zákopech, které Rusové dobyli. Před dráty vepředu jsou ještě ranění a zabití, ale za den jest vše v pořádku. Chodíme ještě sbírat baťohy před dráty, ale už nás jednou provedli dělostřelectvem.

Jednoho dne ráno jdu dozadu za frontu pro vodu na mytí. Jdu vedle zakopané těžké baterie umístěné pod kopečkem. Z krytu vylézá voják a meje se a potom češe. Dívám se na něho zpovzdálí a povídám si "To je jako bratr Jeník". Chvíli se dívám a pak prohodím tak k sobě "Kde by se tady vzal" a jdu dále. Při shledání v domově jsem se s ním teprve dohovořil, že se nacházel v místech nedaleko Dubna s 12. zeměbraneckým plukem. Hledal mě v zákopech a nesl mně tam upečenou husu, jestliže by se tam se mnou shledal. Nenašel mě, neboť jsme byli vyměněni a dáni do zálohy. Kdybych šel tenkráte blíže, jistě bych se s ním setkal.

Pochodujeme podél fronty směrem ku Brodům v Haliči. Nedaleko městečka Rudníky přichází celý oddíl kulometů, jehož velitelem jest nadporučík Kutlvaň. Dostáváme z oddílu jeden kulomet i s mužstvem. Noví kamarádi a nové seznamování. Jsou to Neckář Josef, Nevečeřal Josef, desátník Sojka Antonín a jiní.

U Rudníku podnikáme útok na ruské pozice. Rusové již nemíní ustupovati a začíná boj býti vždy čím tím více prudší. Kulometná i dělostřelecká palba jest silnější, že nelze po planině postupovati. Žádnému se nechce dopředu a boj zuří jenom ponejvíce dělostřelecký. Major Cibulka pobízí mužstvo kupředu slovy "Vorvarts! Vždyť já mám také ženu a děti." Je napitý, a tak se ženem v palbě do jakéhosi úpadu a čekáme do večera, poněvadž vždy s nocí přijde klid.

V noci jsme vyměněni a zase dáni do zálohy. Je to už na naší divizi, která je vedena jako divize v záloze, aby vždy v nejhorším pomáhala, a pak zase do zálohy a podél fronty se pochoduje. V listopadu 1915 vstupujeme opět na půdu rakouskou u Brodů. Napravo u Brodů zase podnikáme útok na ruské pozice, které se houževnatě brání. Jdu a žádám velitele, že mě je velice bídně, že nemohu pro bolesti v břiše kupředu. Nechal mě vzadu u koní. Jsme v lese za frontou a slyšíme vpředu zuřiti těžký boj. Ranění chodí okolo nás a tak jich do večera bylo na obvazišti přes 700. Ztráty u pluku jsou tak těžké, že už nelze ničeho podnikati a čeká se na nový maršbatalion.

Pochodujeme do ruského Počajeva, kde jest proslulý pravoslavný klášter velikých rozměrů.

V Podkamence vagonýrujem. Celý pluk se nakládá a my nevíme kam. Říká se, že na frontu italskou nebo na Balkán a i proskočí zprávy, že třeba nás dají na frontu francouzskou. Jedeme ku Lvovu a za Lvovem se dáváme do ruského Polska. V Kovelu vystupujeme a tak se ocitáme na okraji proslulých ruských bažin. Směr k Čartorijsku, městečku na Styru. Řeka proudí v samých bažinách. Pochodujeme lesnatou krajinou plnou zhoubných močálů. Vesnice jsou úplně spálené a poznáš je pouze po tom, že jsou zachovány studny, které jsou vojskem udržovány. V jedné vesnici takové nocujeme. Nikde nic. Máme se ubytovati pěkně. Udělejte něco z ničeho, hlásí major Cibulka, neboť jest již mráz. Žádný by ani neřekl, co se skutečně nechá udělati. Sklepy, kousky zdí, komínů, vše se nechá upotřebiti, a tak dosti slušně nocujeme. Druhý den jdem do zákopů a jsme usazeni na břehu Styru před Čartorijskem. Zde byly sváděny kruté boje, že v jednom úseku v lese při prohlídce až jde mráz po těle. Stromy v lese přeráženy, zákopy tak rozryty vybuchnuvšími granáty, kusy litiny, ústroje, vše dává jasný obraz lítých bojů. Doklad toho jest časté hroby a velký společný hřbitov.

V zákopech se ubytujeme a připravujeme na zimu. Před námi Čartorijsk neobsazený ani Rusy, ani námi. Jest ve frontovém úhlu, a tak ho žádný nechce.

Několik dní jest klid. Do Čartorijska chodí patroly. Přinesly zprávu, že ve sklepích ve vesnici jest dosti brambor. Dva jsme se tam ihned vypravili. Přinesli jsme plné chlebníky brambor, a tak jest co dělati. Vařené a osolené jsou pochoutkou, protože dostáváme špatnou menáž. Fronta nabývá určitých tvářností a je jisté, že se zde nebude ničeho dělati a že zde přežijem zimu 1915 a 1916. Chodíme do Čartorijska na brambory každý den, až asi po čtrnácti dnech nás pořádně prohnali. Začali nás vyprovázeti střelbou z pušek a potom za námi poslali několik šrapnelů. Více jsme tam nesměli. Byl vydán přísný zákaz.

Zákopy jsou na kraji lesa, který jest dosti pěkný, většinou borový. V hloubi lesa se ustavičně kácí, dopravuje kupředu a roubí se s tím, dělají úhle a ty se vyplňují pískem. Přes bažiny se dělají mosty a všude se upravuje na zimu. Staví se pro mužstvo jakési společné kryty, vždy asi pro deset až dvacet mužů, a ty se vyhřívají malými kamínkami, které se fasují. Všude horečný ruch, neb dosti mrzne.

Před vánočními svátky jsme vyměněni kulometným oddílem od třetího praporu a dáni do rezervy.

Jsme asi dva kilometry za frontou v lese. Jsme v dosti slušných barácích. I teplo jest v barácích pěkné. Dělám z ruských šrapnelových hlaviček prstýnky. Jsou pěkné a prodávám je za chleba nebo peníze. Několik jsem jich prodal nedaleko tábořícím dělostřelcům.

Zastřelili jsme psa. Stáhli a každý hned dělal psovskou pečínku. Čáp dostal bedničku z domova, tak byly velké hody. Bylo to dosti dobré. Druhý den ráno před barákama poplach. Objevil se pes. Popadli jsme pistole a jen tak tak, že jsme majoru od dělostřelectva psa nezastřelili. To by byl poplach.

Přišly vánoční svátky. Máme se zle. Ráno trochu černého kafe, v poledne konzervu a k tomu čtvrtku veky chleba a asi šest až osm kostek sucharů. Ještě že nic neděláme a já že jsem vyměnil trochu chleba za prstýnky. Koně fasují otruby s cukrem a my bychom jim to pomalu snědli.

Nezapomenutelný byl 31. prosinec 1915. Ráno poplach, připravit k boji a dostáváme krumpáče, neb jest půda zmrzlá. V záloze jest několik praporů, a to od 12., 11., 10., 9. a 30. landwehrregimentu, a ty byly všechny do večera staženy a ukryty v lese od našeho lágru nalevo. My samozřejmě s nimi. Podnikneme prý noční útok na přední ruské hlídky, které jsou posunuty dopředu. Z večera začínáme se posunovati na levou stranu fronty a večer jsme shromážděni jako slušná záloha na noční útok. Začínáme nástup proti kopečku před Čartorijskem, na kterém jsou ruské předsunuté zákopy. Vše jde ze začátku zticha a pěkně. Držíme se ve tmě pohromadě a hezky vzadu. Už nás však našla ruská artilérie a zahajuje uzavírací bubnovou palbu. Granáty dopadají na zmrzlou zem a mají větší působnost než jindy. Uklidili jsme se trochu stranou mimo dělostřelecký oheň a našli starý opuštěný zákop. Pěchota se zakopává a kopá krumpáči do země jak datlové. My se skrčili v zákopě a ani nedáváme o sobě věděti, a to z toho důvodu, aby nás nenašlo dělostřelectvo. Jsme celí promrzlí, ale to nám nevadí. Je k ránu. Začíná svítati. Dostal se povel "Zpět". Následkem zimy máme nohy a tělo tak zkřehlé, že se koulíme jako kuličky nemohouce se udržeti na nohách. Salva šrapnelů nás pobídla a jsme v lese. Šťastný nový rok 1916. Čeká nás rezerva a pochod na staré východisko. Při tom se ztratil svobodník. Nevíme, zda-li byl raněn, zabit, anebo upadl někde do močálů. Hlásila se ztráta a věc se stala všední.

Dostali jsme noviny ze dne 4. ledna 1916. Jest popisován útok na přední linie u Čartorijsku. Hlášeno dobytí ruských pozic, přivedení asi 1400 zajatců a vše jiné. A zatím nám moskali naprali, co se do nás vešlo.

Jsme v lese v záloze a život jakž takž ujde. Začínáme cvičit.

Nový rozkaz. Přemístění ze zálohy na pravé křídlo praporu mezi první kompanii. Sděláváme si kulometné hnízdo asi třicet kroků před zákopy. Napravo asi padesát kroků hluboký močál. Zřizujeme nové stanoviště na základě nabytých zkušeností pěkně hluboko v zemi. Na jídlo jsme přiděleni k první setnině a máme se dosti dobře. K obědu dostáváme maso z holandských skopců a jest velmi pěkné. Nám dává kuchař dobrou porci, takže nám zůstává i na večeři. Jsem dosti tlustý.

Upravili jsme si pěkné bydlení. V zemi barák pro dvanáct lidí, vyroubený celý dřevem, podlaha, pryčny, kamínka, dveře a vydekorovaný plátnem ze sněhových plášťů. Služba dobrá.

Objednali jsme od jedné vídeňské firmy na ruku hodinky. Ty skutečně došly, když jsme každý zaslal po deseti korunách.

Dáváme se fotografovati a zasílám jednu domů.

Zákopy se opravují a zesilují. Zima jest mírná a všude čilý ruch.

Světíme svátek sv. Josefa. Sehnali jsme v rezervu dvě láhve kořalky a byli jsme někteří namol.

V noci nás trápí jeden kadet od kompanie častou kontrolou, až mu Nevečeřal shodil na hlavu pařez. Potom dal pokoj.

Stojím na stráži u kulometu. Slyším nějaký šramot a mručení směrem od baráku. Dávám pozor a za chvíli poznávám majora Cibulku. Jest řádně napitý, funí a mručí. Nechám ho k sobě asi na tři kroky a hezky zostra spustím: "Halt". "Oficír", zní odpověď trochu zaleknutě. Vpřed, heslo. Major odpovídá ze tmy slabým hlasem a šourá se kupředu. Přijde až ke mně a ptá se: "Máš pistoli nabitou?" "Ano, pane major", odpovídám. "Tak to schovej", povídá dále. "Kulomet nabitý?" "Ano, pane major", zase má odpověď. "Jak jste připraveni na ruský útok?" "Dobře, pane majore", zase na to. Nato mě poplácal po ramenou a chválí: "Dobře, velmi dobře, jseš jak vidět dobrý voják", a táhne se spojovacím příkopem zpět. V tom okamžiku služba Pepík Neckář, který si trochu zdříml, se probudí, zaklepe Nevečeřalem a povídá: "Pepku, vstávej, já jsem zaspal a Slejška stojí již půl hodiny více". Nevečeřal popad blůzu a jen tak v košili běží ku kulometu, aby nahradil čas, který prospal. Najednou bác, vrazí do vracejícího se majora Cibulky. "Co je to", zaleknutě povídá pan major. Nevečeřal ještě ve spánku ničeho nepoznávaje, povídá: "Troubo už jdu, tak nemluv." "Kdo jste", nyní zostra vyráží ze sebe pan major německy a Nevečeřal zase povídá: "No vždyť jdu tě vyměnit a tolik rámusu, když trochu do tebe vrazím." A znovu vrazí do Cibulky a tlačí ho zpátky, mysle, že to jsem já a že mu budu odevzdávat pistoli s opaskem. Nyní se ale vzpamatoval pan major, a spustil: "Ty bejku, ty svině, ty slone, ty mě budeš vrážet do břicha, ty mě chceš porazit, mě, pana majora Cibulku" (když byl napitý, tak se tituloval pan major) a už celá zoologická zahrada slov se snášela na hlavu nebohého Nevečeřala. A Pepík náhle procitl, skok, a byl pryč. Pan major klel, nadával všemi možnými jazyky a ihned udělal řádný poplach. Nevečeřal přišel do zákopu z druhé strany, ihned se přestrojil a já jsem šel buditi hochy a vysvětlil jim situaci. Náš velitel Srb dostal vynadáno, co se do něj vešlo, a nevěděl proč. My se jenom potichu chechtali a druhý den mu všechno vysvětlili. Upřímně se zasmál.

Navštívil nás německý generál. Prohlídl zákopy, kryty a ubytování. Kulomet dostal na všechno pochvalu.

Je jaro a v lese jest pěkně. Můžeme se řádně již umýti a zbaviti vší.

Natahujeme od borovice k borovici dráty a učíme se po nich choditi, až docilujeme slušných výkonů.

Začínáme pěstovati řecko-římské zápasy.

Velitel pluku zaučuje u nás zastřelovati důstojnictvo puškou s dalekohledem. Dělá plné zásahy a nechává se vychvalovati, že když by každý střílel jako paní obrstová, to by co kulka, to Rus. My si však myslíme, že by to měl zkusiti někde v přední linii při pořádné dělostřelecké palbě z druhé strany.

V měsíci květnu má zase útočný prapor provésti noční útok na Čartorijsk. Jsme jim přiděleni jako bočná zbraň na ostřelování pravého křídla přední posunuté linie. Vyrážíme za soumraku z lesa a posunujeme se první vpřed. Náš velitel postupuje proto první vpřed v tom úmyslu, že nebudeme, když je nás tak málo, spatřeni. V tom se nezklamal. Dorážíme na určené stanoviště již za úplné tmy, a teprve asi za hodinu přichází útočné roty. Podnikají útok od nás nalevo a my dostali rozkaz zahájiti kulometnou palbu. Prázdníme jeden zásobník za druhým. Od pušky vychází zář od vrhaného ohně ze střel, takže nás brzy nachází dělostřelectvo a posílá celé salvy na místa, kde jsme. Přestali jsme střílet, a už se ozývá zleva střelba z pušek. To útočí úderné oddíly. Dělostřelecký oheň se přenesl na druhou stranu a my jsme prozatím v suchu. Najednou si velitel vzpomněl, první jsme přišli, můžeme také první odejíti, a tak jsme se ztratili z bojového pásma bez nejmenších ztrát.

Pan plukovník nám samozřejmě poděkoval, že jsme se statečně drželi.

Je neděle. Rozkaz do kostela. Vzadu v lese udělán oltář a kostel naplněn věřícím vojskem. Vše ve zbrani s motykami, lopatami a krumpáči a po kostele na dělání rezervních zákopů. Polní kněz mluví jedna radost, takže bychom utrhli třeba čertovi ocas.

Krásné jarní ráno. Najednou je slyšeti prudká střelba. Alarm, vše se hrne do zákopů, myslíc si, že Rusové útočí. Koukám zrovna před námi a vidím, v drátěných překážkách běhá laň a kdo má pušku, zahajuje na ní palbu. Strhla se prudká přestřelka, až byla laň zasažena. Poplach na celé frontě, z regimentkomanda se ptají, v jaké síle Rusové útočí. Když uslyšeli, že byla zastřelena laň, ihned ať se dodá k velitelství pluku. A my jsme utřeli nos, jak se lidově říká.

Každou chvíli se ztratí nějaká patrola. Jdou, a když to jde, jdou až do Ruska.

Chodí zase patroly, které dávají po druhých pozor.

Jsme dáni do zálohy. Asi 5 km za frontou v lese slušné baráky a my v nich ubytováni. Prý na zotavenou. Čistíme pušky, pistole, postroje a sebe. Přijela také taková pařící kolona na vši. Dáváme si do toho prádlo a blůzy. Účinek žádný, poněvadž když jsme to z kotle vytáhli, tak se vši hýbaly zas dál.

Přišel mě navštíviti Josef Knol, který byl u třetího praporu, také v záloze. Dal jsem tři čtvrti veky chleba, neboť u nás byl spíše chleba, než jinde. Za několik dní přišel se podívati také Pardus Alois, bratři Skalického z Duban, Meduna z Duban a Pilař Josef, který v čas míru sloužil u Štěpánků. Shledání bylo srdečné, neboť téměř po celý rok jsem žádného bližšího z kraje kolem Chrudimě neznal. Byli všichni u třetího praporu, který byl ubytován od nás nalevo směrem ku Kolkům. Po měsíci ale všichni se ztratili, takže jsem ostal zase sám.

Krajina lesnatá, velké bažiny, takže chodí patroly pátrajíce po vojsku, které utonulo v bažinách. Našli jich dosti, neboť jsme na kraji rozsáhlých, tak zvaných Pinských bažin.

Zrádná půda. To jdeš po travnaté lesní půdě. Cítíš, že pod nohami jest voda, ale nepřikládáš tomu velké vážnosti, až se proboříš do drnů, který se pod nohami bortí jak starý jarní led. Čím více pohybu, tím více zapadáš a přichází ti, jako když neviditelná moc tě táhne do hlubin. Je-li někdo sám, jest většinou ztracen, anebo zkušený si musí lehnout na břicho a rychle se odplazit pryč. Sám jsem to zakusil na sobě, což se zmíním na jiném místě.

Našli jsme si novou zábavu. Sbíráme nevybuchlé ruské šrapnely a zbavujeme je aluminiových kroužků na dělání prstýnků. Jsme u toho neodborníci, a teprve po letech si uvědomuji, jaká to byla troufalost rozebírati vystřelený šrapnel. Však se také stalo, že u našeho regimentu ve dvou případech náboje vybuchly a bylo vždy několik nešťastných. Také v denním rozkaze byl přísný zákaz sbírání nevybuchlých nábojů.

Udělali jsme si obstojný kuželník.

(zde text končí)




Vysvětlivky: