Vezu nějaké jídlo (jen povolené, čokoládové tyčinky a vakuované sýry) a hrdě jsem to do celního formuláře přiznala, takže nemusím stát frontu jako ostatní, co nic nevezou. Celník se mě jen zeptá, jestli mám opravdu pouze povolené jídlo, a když řeknu, že opravdu ano, tak mě bez dalších průtahů pouští.
David mě vyzvedává na letišti v Denveru a jedeme spolu do Laramie. Chce se mi hrozně spát, s časovým posunem to byl fakt dlouhý den, u nás už by bylo ráno.
Večer se jedeme podívat na skály Vedauwoo. Jsou moc prima, takové skály slepené ze zvláštně baňatých kamenů. Je to oblíbený horolezecký terén, ale teď večer už tu žádní horolezci nejsou, jen pár turistů. Dá se dobře vylézt nahoru a jsou odtud hezké výhledy.
Další místní atrakcí je památník na nejvyšším místě transkontinentální železnice. Má jen jednu malinkatou vadu - železnici asi tak dvacet let po postavení pomníku přesunuli o pět kilometrů vedle...
Na oběd jdeme do místní menzy. Výběr opravdu americký, několik druhů hamburgrů a hranolky. Nejlepší je, že se to ani třeba nejmenuje hamburgr, člověk si dá v dobré víře podle popisků nějaké maso, jenomže oni mu ho dají do housky, protože to se tak nějak myslí samo sebou. Jí se to rukama, jsem celá upatlaná od nějaké barbecue omáčky, co z toho teče, je to sice docela dobré, ale nějak mi tenhle styl jídla nesedí. Nejkomičtější je moučník, což jsou takové červené želatinové kostky, vypadá to přesně jak amarouny.
A odpoledne už konečně vyrážíme do hor - naším cílem je hřeben Wind river range, což jsou docela vysoké hory na sever od Laramie. Cestou se stavujeme v Rawlins v historické věznici, je docela legrační, čtyři patra cel nad sebou, vypadá to spíš jak králíkárna. A měli dokonce i plynovou komoru! Večer přijíždíme k úpatí hor do Pinedale. Poblíž silničky do hor nacházíme hezké místo k přespání (dokonce s výhledem), takže do oficiálního tábořiště ani nejedeme. Komáři tu nějací jsou, ale snesitelné množství.
Vydáváme se na cestu po Pole creek trailu, kolem Seneca lake a Island lake. U jednoho potoku u Island lake zkoušíme filtr na vodu, který jsme koupili v Laramie. Sice moc nevěříme, že by americká voda byla zamořenější než česká, ale majitel obchodu nám dal spoustu cenných rad a tipů, kam se vydat, takže nám ani nebylo líto u něj těch 60 dolarů za filtr nechat. Filtr funguje bezvadně, ale u potoka bylo nechutné množství komárů, kteří nám to dost znepříjemňovali. Spíme na rozcestí Titcomb basin trail a Indiana pass trail. Zítra si chceme udělat výlet na Fremont peak (13745 stop tj. asi 4100 m.n.m), takže musíme brzo vstávat.
Vypadá to, že se žene bouřka, takže sestupujeme. K stanům se dostáváme děsně hladoví, nějak jsme si s sebou vzali málo jídla. Bouřka se nekoná, takže balíme stany a popocházíme kolem Titcomb lakes dále na sever. Asi kilometr nad jezerem stavíme na travnaté plošince stan. Toto místo je 100% komár free - je to záhada.
Rozhodujeme se udělat si vyhlídkovou cestu do NP Grand Teton. Nepojedeme totiž rovnou z Pinedale do Jacksonu (což by bylo 80 mil), ale okolo přes indiánskou rezervaci (asi 270 mil). Rozhodně se to vyplatilo, projíždíme krásně hornatou wyomingskou stepní krajinou, sem tam ranč, koně, krávy.
v Atlantic city (vesnice s takovýmto honosným názvem se skládá asi tak z dvaceti domků) dáváme oběd (hamburger, nic jiného se tu nevede). V městečku Lander nakupujeme v Mr. D, nic moc, Walmart je o dost levnější. Zaujal mě pult "food speciality", kde jsou za vysoké ceny vystavené francouzské sýry, italská šunka a podobně. Kolečko Veselé krávy je zde ceněno na 5$. Jsme my to v Čechách ale požitkáři, když považujeme veselou krávu za něco obyčejného...
Z Landeru se jedeme podívat do Sink canyon state parku. Řeka Popo agie tu mizí v jeskyni a vyvěrá o čtvrt míle níže. Takhle suše řečeno to vypadá dost fádně, ale ve skutečnosti je to zajímavé. U vývěru se hromadí pstruzi (protože vývěrem nedokážou proplout) a turisti je krmí (dokonce tu stojí automat na zaručeně vyvážené krmivo pro pstruhy).
Za Landerem začíná indiánská rezervace Wind river. Vznikla dohodou mezi vládou a Šošony někdy v 19. stol a zasahovala původně i do území států Montana, Idaho, Nevada a Utah. Nicméně o dvacet let později byla podepsána nová "dohoda", že Šošonům zbyde o dost menší území, a tak vznikly dnešní hranice. No a pak ještě k tomu vláda nastěhovala k Šošonům "dočasně" i Arapahy, poté se změnila vláda a z dočasně se trochu prodloužilo a Arapahové žijí se Šošony v rezervaci dodnes. Rezervace vypadá jako každý jiný americký venkov. Tankujeme u benzínky s hrdým názvem "shoshone service" (vyplatí se to, indiáni nemusejí platit z benzínu daně, takže je levnější).
A zase těžce vyhlídková cesta autem. Musím říct, že výhledy z auta se mi neomrzely až do konce pobytu, a to jsme jezdili autem téměř výhradně ve dne a ujeli jsme několik tisíc mil. Spíme poblíž rest area na sedle před parkem Grand Teton. Komárů je tu dost, ale nejsou moc agresivní.
Asi v 10.00 vyrážíme na cestu z parkoviště Lupine Meadow. Nejdřív jdeme pod horami podél jezer a pak Death kaňonem (neplést se slavným Death valley, to je jinde :) podél potoka nahoru k prvnímu nocležišti.
Dnešní etapa by se dala nazvat zoologickou. Viděli jsme asi tak 10 místních křečkomyší (chipmonk), 3 sviště (marmot), 1 proghorna (nevím, jak se to jsmenuje česky, je to takový světlý srnec) a 1 medvěda, co baštil asi tak 3 metry od cesty borůvky. Neuvěřitelné bylo, že to bylo zrovna v místě s největší koncentrací turistů (vlastně se tam šlo v nepřetržitém štrůdlu. Do seznamu patří ještě dva otakárci, a večer při soumraku, když jsme věšeli jídlo na strom, nás přišla navštívit losice s losátkem (moose).
Jinak komárů celkem mnoho, ale opět ten méně agresivní druh.
Sviště už nepočítáme, jsou za každým rohem. Je pekelné vedro (ve výšce 3000 m.n.m.!). V údolí musí být nesnesitelně. Přelézáme Hurican sedlo (bezva výhled na ledovcové jezírko s ledovými krami). Je sice teprve šest, ale kempujeme hned na prvním tábořišti za sedlem, je totiž moc hezké.
Dbalí pokynů v mapě (report any bear seeing to rangers) jsme šli medvědy nabonzovat rangerům, ale nevypadali, že by je to moc zajímalo. Asi se i v Americe musejí brát pokyny s rezervou.
Odjíždíme z Teton parku mrknout se na antilopy, prý tu nějaké mají žít. Antilopy se nám vidět nepodařilo, zato jsme potkali obrovské stádo bizonů. Všude byly cedulky, že se k nim nemá člověk přibližovat, no já bych se k nim nepřiblížila, ani kdyby mi dávali milion. Ale za okýnkem auta jsem se cítila bezpečně.
Ve státním kempu v Colter Bay (uvnitř národních parků jsou všechny kempy státní) jsou veřejné sprchy. Stojí sice 3.5 dolaru, ale bohatě se to vyplatí, neboť člověk si vleze do prostorné kabinky, kde jsem se nejenom kompletně umyla, ale i si vyprala. Mají tam i pračky (praní 1.5$, sušička 1$), ale tolik věcí jsme na praní neměli.
Na nocleh jsme vytipovali odbočku do National forest Flagg ranch (kousek před hranicemi Yellowstone). Jedeme tam a nacházíme kemp za 5$. Takže dneska poprvé platíme za nocleh, ale nebolí nás to, místo je krásné a cena lidová.
Složité bylo hledání noclehu, naše obvyklá finta s National forest (což je federální půda a smí se tam zadarmo kempovat) tady moc nefungovala, protože všude kam jsme zahnuli byly nějaké ploty. No ono je taky fakt že v atlasu USA se přesné hranice těch forestů moc nedají poznat. Po asi hodině hledání se nám ale povedlo najít nějakou polňačku v neoploceném lese a u ní postavit stan.
Idaho má na svých auto-poznávačkách (každý stát má jiné) heslo "Idaho - famous potatoes", což nám připadalo docela legrační. Jinak Idaho se se vyznačuje neprostupnými lesy, na kterých málem ztroskotala expedice Lewise a Clarka při objevování západu.
Jedeme na Craters of the moon national monument, to je krajina, kde nedávno (před 2000 lety) soptila sopka, takže všechno je pokryté černou lávou. Zajímavé je, že na té lávě rostou keříky. Taky jsou tam velké jeskyně. Odjíždíme zhruba ve 4, bohužel na naší silnici je uzavírka kvůli opravám, takže čekáme asi hodinu, než se jednosměrný provoz otevře v našem směru. Míříme do Twin Falls, kde kupujeme dvojité cheesburgery v akci za dolar. Na ubrousku si čtu, jak to má hrozně moc kalorií, což je zajímavé, protože jsem se z toho vůbec nenajedla.
V průvodci si přečteme, že v Nevadě jsou levné restaurace, takže se rozhodneme počkat s večeří až za hranicemi. A skutečně, hned na hranici, v městečku příhodně nazvaném Jackpot (v Nevadě jsou povoleny hazardní hry), objevujeme bezva mexickou restauraci spojenou s kasínem. Ceny jsou sice normální (hlavní chod 9$), ale porce asi tak třínásobné. Už po polévce (dali jsme si jednu dohromady!) se cítíme celkem najedení. Jídla jsme snědli každý tak půlku, to se fakt sníst nedalo. Sympatické na amerických hospodách je, že voda je zadarmo a nikdo se netváří divně, když si člověk nic dalšího k pití nedá.
chceme kempovat ve Wellsu v nějakém kempu, co ho máme namalovaný v atlasu, ale nemůžeme ho najít, tak po delším marném hledání stavíme stan ve stepi u křižovatky.
Dobrou atrakcí na cestě je Sand mountain - obrovská krásná písečná duna uprostřed stepi. Jdeme se k ní podívat, ale vedro na písku je nesnesitelné, takže jenom okouknem a rychle zpátky do klimatizace.
Jak se blížíme ke kalifornským hranicím, přibývá zeleně a osídlení. Jedeme po dálnici na Sacramento. Už se stmívá, takže přemýšlíme o noclehu. V autoatlasu nacházím kemp u Folsom lake, který bu měl být kousek od nás. V autoatlasu ovšem nebylo vidět, že je to přes obrovské údolí, a že tam vede devět mílí dlouhá, zákrut plná slepá silnice, kterou jsme jeli asi hodinu, unavení a s každou zatáčkou víc a víc naštvaní. Navíc na jejím konci byl kemp, kde chtějí za nocleh 20$, hrůza. Rozhodujeme se, že zaplatíme, akorát když tam budou sprchy. Nebyly, takže se ráno rozhodujeme odjet a nic neplatit (když vstaneme brzo, tak to stihneme než někdo přijde). Ostatně když si představuju, že hlídač musí každý den jezdit těch příšerných devět mil tam a zpátky, to je mi ho fakt líto :) V noci je příšerné vedro, ani se moc nedá spát.
Do San Francisca vjíždíme stylově po Golden Gate bridge. Ve městě parkujeme na placeném parkovišti (7 hodin nás stálo 12$). a jdeme si prohlédnout město. SF dost připomíná evropská města. Jsou tu obchůdky, chodníky, spousta lidí na ulicích. Jeden z rozdílů ale je, že SF bylo naprojektováno přísně pravoúhle, takže i do těch nejstrmějších kopců stoupají uličky nakolmo.
Projdeme se po Market street, v čínské čtvrti obědváme. Pak navštěvujeme bezva čínský obchod, kde je všechno zboží v baňkách a prodává se na váhu (například žraločí ploutve, skořápky od ořechů, obrovské choroše apod.) Kdo ví, k čemu to používají, vzhled to má většinou dost odporný. David objevuje kapky z jeleních ocásků, které se mají užívat každý den pro dobré zdraví a vrchol všeho je, když v jedné baňce uvidíme samotné jelení ocásky (mimochodem dost drahé). Dále prohlížíme mrakodrapy ve Finanční čtvrti, přístav, vyhlídku z Telegrafického kopce a pomalu se vracíme k autu.
Pokoušíme se najít prádelnu, abychom si mohli vyprat věci. Ovšem tam, kde jsou prádelny, nejsou žádná parkovací místa, a tam, kde se náhodou objeví volné parkovací místo, není zase žádná prádelna. Asi půl hodiny takhle zmateně popojíždíme, pak to vzdáváme a odjíždíme na východ do Oaklandu, pryč z města, kde nacházíme velkou prádelnu s obrovským prázdným parkovištěm. Je to bezva věc, tyhle veřejné prádelny na mince.
Jedeme ještě nějakou dobu za tmy po dálnici, pak sjíždíme a hledáme nějaký kemp. Po chvíli hledání nacházíme státní kemp u ??? lake. Je bezva, že kemp má dvě celkem od sebe vzdálené části, jedna je "developped" (s elektřinou apod. za 18$), druhá "undevelopped" (holá louka za 15$). Všichni Američané jsou samozřejmě v té první, takže máme tu druhou pro sebe.
V Oakdalu ve sportovním hypermarketu kupujeme další plynovou bombu, nějak jsme naši spotřebu podcenili.
Okolo poledne už jsme ve visitor centru v Big oak flat. Ptáme se rangera, kam je tak tady hezké si udělat čtyřdenní výlet, na což reaguje sprásknutím rukou: "Oh my god, for four days...it is a question" a říká nám, že máme počkat na druhého rangera, který zrovna řeší s jiným návštěvníkem, jaké rostou v Yosemitech kytičky. Řešili to asi půl hodiny, takže jsme si mezitím koupili mapu a naplánovali kolečko sami, pak už jsme si jen nechali vypsat permit.
Jedeme si autem prohlédnout Yosemite valley. No abych pravdu řekla, čekala jsem víc. Jak Grand Teton, tak Wind river range na mě zapůsobily silněji. Tady je všude příšerná spousta lidí, ale opravdu neuvěřitelná spousta. Stěny El capitana a podobných sice dobrý, ale že bych měla pocit, že by mě to nějak ohromilo, tak to ani ne.
Jedeme se podívat na sekvoje na místo Tuolomne grove. Sekvoje jsou moc príma! Jsou opravdu gigantické a mají k nim hezké povídání. Třeba jsme nevěděli, že sekvojové šišky potřebují lesní požár k tomu, aby se mohly vysemenit.
Na náš trailhead v Tuolomne meadows přijíždíme kolem osmé večer, než zabalíme, je devět. Zdejší medvědi, na rozdíl od těch tetonských, umějí vykrádat auta, takže všechno jídlo, co nebereme s sebou, musí do velké železné krabice na parkovišti (jmenuje se to Bear-box). Vycházíme už za černočerné tmy, popojdeme asi tři míle od parkoviště, a uklizení za kopcem stavíme stan.
Odbočujeme na Ten Lakes. Překvapuje mě, že jsme ještě neviděli žádné zvířátko. Ani medvěd, ani jelen, ani svišť, ani blbá veverka.. to je teda fakt slabota, jak jsme namlsaní z Tetonu.
Viděli jsme v lese kouřící strom. Asi mu hořely kořeny, ale plameny žádné vidět nebyly. Byl to docela zvláštní pohled, jak nějaké kouzlo.
Na ten lakes jsme dojít nestihli, táboříme v údolí pod nimi. Ujedli jsme za dnešek nějaké jídlo, takže se nám do bearboxů vejde předpisově i zubní pasta.
Dneska jsme konečně viděli nějaké chipmonky a jelena.
Chceme jít od silnice Tioga road na kemp Yosemite creek a poté zpátky nahoru na silnici - čistě proto, abychom nemuseli jít několik mil po rozpáleném asfaltu. Poté, co sejdeme dolů však zjišťujeme, že žádná cesta nahoru nevede (ačkoliv je v mapě) - je asi nějaká zrušená. Operativně měníme plán a půjdeme na vyhlídku na Upper falls. Asi tak v půli cesty kempujeme a právě včas - přichází bouřka.
Jdeme po silnici a najednou přichází vydatná bouřka, během několika minut celou krajinu pokrývají kroupy, vypadá to, jak kdyby nasněžilo. Auta musejí zastavovat u krajnice a čekat, až to přejde. Naštěstí krupobití netrvá dlouho, jdeme dál, a za chvíli už zase vidíme sluníčko.
Na Olmstead point se rozhodujeme, že se pokusíme dostopovat do Tuolomne pro auto. Začneme vyjednávat s řidičema, kteří stavějí na vyhlídku, když najednou přijíždí autobus s nápisem Park shuttle. Sice v něm nikdo nesedí, ale řidička nás ujišťuje, že jede do Tuolomne, takže klika jak blázen. Jezdí každou půlhodinu, poslední jede 18:30, takže jsme chytli akorát poslední. Dokonce je to zadarmo, asi to tam provozují kvůli tomu, aby lidi tolik nejezdili autem (ale evidentně se to moc neujalo).
Hledáme v Tuolomne meadows sprchy. Sice existují, v Tuolomne lodge, ale pro zde neubytované jsou jen 12-15:30, takže smůla. Máme z celých Yosemit pocit, že jsou trochu moc komerční, a ani nás moc nemrzí, že odsud odjíždíme.
Ve walmart atlasu nacházíme cestou jezero s kempy. Kemp u křižovatky je za 12$, kemp u jezera za 17$. Bereme ten u jezera, aspoň se v jezeře vykoupeme, když už nevyšly ty sprchy. Je tu moc krásně, výhled na okolní hory, které jsou ještě zasněžené. Skoro bych kacířsky řekla, že je to hezčí výhled než ten do Yosemite valley.
Chtěli jsme se stavit v městečku Marmoth na čedičové věže Devils postpile, ale dá se tam jen autobusem, na který bychom museli čekat, a navíc se nám to zdá drahé. Tak místo toho stavujeme u Hot springs nedaleko, průvodce tvrdí, že se tam smí koupat, ale podle cedule je koupání bohužel zakázáno.
U města Bishop zajdeme do Laws railway muzeum, je to takový skanzen, postavené městečko divokého západu, je to docela pěkné, mají tam obchod, obytný dům, školu, zubní ordinaci...
Už nevím, kdo z nás měl ten blbý nápad, že přespíme v Death valley. Pravděpodobně to bylo tak, že nám tam nocleh stejně vycházel, a navíc jsme si v průvodci přečetli, že tam jsou kempy. Vřele nedoporučuji! Teplota v 11 večer kolem 40 stupňů, všude bezútěšná poušť. Stavíme stan na tábořišti ???, náladu nám nezvedá ani to, že je zadarmo. Je tam dokonce kohoutek s vodou, ovšem voda má samozřejmě stejných 40 stupňů jako vzduch. Ani nemáme chuť jíst, ale nakonec si přece jenom uvaříme Campbellovu polévku a sníme kompot.
Rozptýlení tu ale přece jenom máme - kolem nás po silnici probíhají (!) ultramaratonci, co se účastní 200km běžeckého závodu Badwater-Mount Whitney. Každý závodník má s sebou doprovodný tým, který mu podává vychlazené nápoje a podobně. K běhání mám vztah kladný, ale v tom příšerném vedru bych neuběhla ani pět kilometrů.
Největší peklo nastalo, když jsme vlezli do stanu (bez tropika, samozřejmě). Ve stanu nefouká ani ten mírný větřík, takže jakmile člověk vlezl dovnitř, byl zplavený jak při horečce. Navíc zem hřála tak, že karimatka nestíhala izolovat.. a na kamnech se fakt spí blbě. No nakonec se nám nějak usnout povedlo.
Nicméně za vidění určitě stojí písečné duny, Artists palet (hory různých neuvěřitelných barev) a samozřejmě Badwater (nejnižší místo v Americe). Zklamala nás cestička k rybníčku, kde měly být rybičky co umějí žít ve slané vodě, jenže rybníček byl vyschlý a tak tu pochopitelně žádné rybičky nebyly.
Světlou chvilkou v dnešním dni v Death valley byla dvouhodinová návštěva klimatizovaného visit centra, kde se dá dozvědět spousta zajímavých věcí. Třeba to, že Death valley se nejmenuje Death kvůli tomu, že by tu umřelo spousta lidí vedrem a žízní, jak si většina lidí myslí. Bylo to tak: skupina osadníku s vozy se vydala na cestu na západ příliš pozdě. Obvyklá cesta byla už zasněžená, tak to vzali víc na jih... a vlezli do tohohle údolí. Které je vtipné tím, že se do něj sice snadno vleze, ale není úplně jednoduché najít cestu ven. Takže tam takhle asi měsíc tábořili a podnikali průzkumné cesty, kudy dál. Nakonec se jim to povedlo. Zemřel jeden člověk, a to ještě nějaký starý, který by možná umřel stejně. Při odchodu z údolí se jedna žena ohlédla a řekla "Sbohem Death valley" a tak dostalo jméno. Jíst tam moc co neměli, ale voda tam tehdy byla a vedro jim taky nebylo (když to bylo v zimě).
Tak tedy také konečně opouštíme smrtící udolí a jedeme do Las Vegas. V kuponové knížce, kterou jsme sebrali cestou na západ na benzínce, nacházím motel nedaleko kasín za 35$. Naštěstí mají volno, takže za chvíli si už užíváme sprchu.
Nic jsem od Vegas nečekala, takže mě příjemně překvapilo. Je to takové království kýče - podíváš se doleva, je tam zámek krále Artuše, vpravo pyramida, před tebou Manhattanské mrakodrapy, eifelovka... Všechno nakašírované a gigantické. Uvnitř zámků a pyramid jsou... výherní automaty. Tisíce výherních automatů! Plus samozřejmě nějaká ta ruleta a poker se živými krupiéry, ale většina hráčů sedí u automatů.
Kasína se předhánějí v "originalitě", nicméně některé atrakce jsou pěkné. Například se nám líbila čokoládová fontána v Bellagiu (navrhl mistr Francie v cukrářství, proudí tam 2 tuny čokolády), nebo akvárium se spoustou podivných rybiček v Ceasars palace. Taky se nám moc líbila prosklená koblížkárna, docela dlouho nás bavilo pozorovat, jak koblížky jedou na pásu, pak je to vyvrhne do oleje, osmaží, obrátí, zchladí, poleje polevou a teprve na konci stojí paní, která je skládá do krabice. Ale to lze počítám vidět i jinde než v Las Vegas. V casinu Excalibur zapadáme do All you can eat za 15$. Je to super, mají tam prostě k jídlu všechno, na co si člověk vzpomene. Mezitím se setmělo, takže se procházíme po ulicích a obdivujeme neony. Je tu všude hromada lidí. Najednou je jedna v noci, ani nevíme jak. Unavení a vyčerpaní padáme do postele.
Odjíždíme asi o půl šesté. Chceme nabrat benzín, ale ukazuje se, že bouřka vyhodila proud, takže nejbližší benzín je 75 mil daleko. No to je fakt prima. Chtěli jsme dneska dojet ke Grand canyonu, ale takhle nám nezbývá nic jiného než odjet do stepi stavět stan.
Rozhodli jsme se pro méně navštěvovanou, severní stranu Grand canyonu (North rim). Kaňon je opravdu kolosální, to se musí uznat. Moc času nám ale nezbývá, takže jsme moc dlouho nepobyli.
Cestou jsme zastavili v Navažské rezervaci na památníku Batatiki - je to městečko ve skále postavené pod gigantickým převisem. Postavili to tzv. pueblanští předkové, ti obývali Ameriku před indiány.
Projíždíme silnicí v Monument valley. Slunce už je nízko nad obzorem, takže všechny skály dostávají tu správnou oranžovou barvu. Monument valley je prima, fakt to vypadá jak z toho Marlbora.
V průvodci čteme, že kousek od naší silnice je jakýsi národní památník Hovenweep s kempem (10$). Je to sice docela daleko, ale místo na spaní to bylo prima.
Jinak celý den trávíme přejezdem do Denveru s rozptýlením nakupováním ve Walmartu. V Denveru jsme využili pohostinnosti Zuzky a Tomáše, kteří měli v hotelovém pokoji volnou dvojpostel (díky).