Eviny poznámky

Jak se podívat do Finské přírody bez obtěžování miliardou komárů? Jet tam ne v létě, ale v zimě. A tak se naše šestičlenná parta (Krasty, Otto, Koudy s Jíťou, David a já) vydala na norsko-švédsko-finské pomezí na běžky. Nebudu vás obtěžovat rozsáhlými lyricko-epickými deníkovými záznamy, zde jen pár zajímavých momentů z výpravy:

Naše výprava začala sněhovou kalamitou na letišti v Oslu, kterážto způsobila, že dvanáct hodin na přestup nám nestačilo a uletělo nám letadlo do Tromso. Nicméně za cenu dodatečných nákladů a jednodenní ztráty se nám povedlo setkat s první části výpravy v Kilpisjarvi, což je výchozí bod pro naše putování.

Typický den výpravy: po pohodlném noclehu ve srubu vstává služba, zatopí a navaří čaj do termosek a na snídani. Postupně vstávají ostatní, balíme, snídáme a uklízíme srub. Přidělat batohy na pulky, nazout lyže (nebo sněžnice), zapřáhnout se do pulku a může se vyrazit. Etapa typicky měří 10-15 km, máme štěstí, letos je málo sněhu a je vyfoukaný, jede se dobře. David a Ota navigují podle mapy a buzoly, pokud je to potřeba, pomůže GPSka. Po rovině a z kopce se jede na běžkách, do prudkých kopců obouváme sněžnice. Ježdění s pulkem je velmi pohodlné, batoh jede poslušně za lyžařem, člověk skoro necítí, že něco táhne. Trochu horší je to do kopce, do prudších kopců obouváme sněžnice. Zábavná je jízda šikmo svahem, neboť pulk má tendenci se převracet, a protože ho máme na tyčích, tak si ho člověk nemůže spravit sám, aniž by se vypřáhnul. Hodí se tedy, pokud má člověk za sebou kamaráda, který ho vysvobodí a pulk otočí. Někdy v půlce dne zastavíme a sbaštíme připravené chleby se salámem... Pokud zrovna svítí sluníčko, je takový piknik na sněhu fakt paráda. Odpoledne přijedeme k dalšímu srubu. Sruby jsou to krásné, celé dřevěné, se spoustou špalků na topení a s plynovou bombou na vaření. Díky Finům za ně! Platí pravidlo, že pokud se v chatě potká více skupin, musí ta, která přišla dřív, uvolnit místo té, která dorazila později. My jsme tu ale ještě před začátkem sezóny, a za celou dobu nikoho nepotkáme. Kluci štípají dříví, my holky roztápíme sníh na vodu. Vaříme večeři a následuje volná zábava při svíčkách... povídáme si, prohlížíme zápisky v srubové knize, nebo hrajeme karty (obzvláště oblíbený byl letos BANG). Kdo má chuť, zařadí mytí. To se dá provést dvěma způsoby: první je pro tvrďáky, funguje tak, že se člověk svlékne do naha a skočí do prašanu. Vyžaduje trochu odhodlání, ale má tu výhodu, že je u toho legrace. Druhý způsob je o něco nudnější, člověk si nabere do lavoru teplou vodu a venku se s ní osprchuje.

Zvířena Za celou dobu jsme viděli jen jednoho bílého králíka, jednoho mrtvého křečka a jedno čtyřnohé zvíře, které bylo tak daleko, že nevíme, co to bylo. Pak ještě stopy od rosomáka a nějaké místní husy.

Jídlo Fantastické je, že na pulku jsou zásoby vlastně v takovém přírodním mrazáku, takže ke konci jsme například jedli 16 dní starý chleba, a pořád nám chutnal.

Vítr V horách kolem Kilpisjarvi nejsou žádné stromy, takže vítr je v podstatě pořád, a někdy dost silný. Jednou se mi stalo, že byla taková mlha a vichřice, že jsem nedokázala najít kadibudku, která byla 30 metrů od chaty - prostě nebyla vidět.


[ZPĚT]