12.9. pátek
V pět hodin ráno našeho času (v 11 pekingského) přistáváme. Odbavení
na letišti naprosto v pohodě - nestojíme frontu ani jednou. Před
letištěm kupujeme lístek u k tomu určeného Číňana a nastupujeme na
autobus č.3, který jede k Beijing railway station. Máme zarezervovaný
hostel Wangfujing, 160Y pokoj/noc, doporučujeme, výhodná poloha v
centru.
Vyrážíme prozkoumat město. Na hlavním nádraží kupujeme lístky do Xianu
(jen softsleeper za 417Y). Jsme překvapeni, jak je to snadné - četli
jsme v cestopisech o obrovských frontách a nedostatku lístků - tady
bylo okénko Ticket for foreigners s paní mluvící anglicky. Že by
udělali takový pokrok kvůli olympiádě?
Když už jsme u toho, právě skončenou olympiádu nelze v Pekingu
přehlédnout, je jí všude plno. Na každé lampě visí praporek Beijing
2008 a v každém metru jedou reklamní klipy, všude billboardy One
dream - one world, prostě olympiáda, kam se podíváš. Večer se jdeme
podívat na olympijský stadion. Blízko nás nepustili kvůli probíhající
paralympiádě, ale můžu říct, že zdálky vypadá fakt hezky.
Celý Peking je hezky nasvícený, jestli něco Číňanům jde, tak tohle
(někdy to je sice trochu kýčovaté, ale dojem to udělá). Taky se
divíme, jak je tu neuvěřitelně čisto (dokonce i v chudších okrajích
města). Jsme zvědaví, jestli to je potěmkinova vesnice, nebo jestli
tak bude vypadat i zbytek Číny.
Kupujeme slovník a nějaké mapy (mimochodem i mapu Čech v čínštině).
13.9. sobota
Vstávání je kruté. Je zataženo (na rozdíl od včerejšího dokonalého
jasna), takže je docela snesitelná teplota. Vyrážíme na kopec Jingshan,
je odtud hezký výhled na město. Jsou tu v parku i Číňani,
někteří cvičí aerobik, někteří různé svoje tradiční "kungy", někteří
kreslí, někteří hrají v kapele a jiní k tomu tancují. Všichni vypadají
spokojeně a my s nimi, je tu prostě příjemně. Ještě jdeme na Beihai,
taky moc pěkný park. Cestou míjíme tea shop, majitel umí anglicky,
takže s ním popijeme čaj. Je to docela složité, připravit čaj
tradičním způsobem - má na to takový speciální hliněný podnos a na něm
Buddhu, šneka a želvu, které tím čajem polévá.
Zakázané město na nás moc dojem neudělalo, miliardy turistů, v
centrální části ani kousek zeleně. Naštěstí jsme časem objevili
zastrčený koutek se zahradou a výstavou čínského porcelánu (moc moc
krásný, hlavně se mi líbily ty tvary, člověk by vůbec neřekl, že to je
tisíc let staré). V pět nás bohužel vyhodili, zavírají.
Věděli jsme, že Peking je spíše západní město než co jiného, ale
stejně nás překvapilo, jak všechno funguje.
14.9. neděle
Přesouváme se nočním vlakem do Xianu. Užíváme si luxusu v
softsleeperu, jsme v kupé sami i s čtyřma televizema.
Ze Xianu chceme jet na kopec Huashan.
Jenže v pokladně zjišťujeme, že vlak zítra večer, kterým jsme chtěli
pokračovat do Chengdu, nějak nejede přes Chengdu, takže musíme vzít
vlak už zítra v poledne a Huashan bychom nestihli.
Takže bereme zavděk místní turistickou atrakcí, hliněnou armádou, kam
jsme původně jet nechtěli. Z autobusáku jedou busy č. 914,915, jeden
za druhým, 7Y. První lunapark, u kterého to stojí, je hrobka císaře
Qin (docela dobrý umělý kopec porostlý granátovými jabky, ale jinak tam nic není).
Hliněná armáda je až tam, kde je obrovské parkoviště (pozor, není to konečná).
Protože jsme od válečníků nic nečekali, docela nás nadchli. Je to
několik tisíc figurek v životní velikosti, docela propracovaných
(člověk by jim dva tisíce let nehádal), měli chránit císaře Qin,
odpočívajícího v té hrobce. Celá armáda byla objevena až v roce
1974 jedním vesničanem při kopání studny.
Když nás v pět vyhodí, jedeme zpátky do Xianu. Dáváme si "western
style menu" v restauraci. Je to docela legrace, co si číňani
představují pod západním jídlem, je to podobné, jako když si člověk
myslí, že to co se prodává u nás v čínských bufetech, je čínské jídlo.
Jdeme se projít po městě. Zase je krásně nasvícené, obzvláště
centrální náměstí (tam kde se potkává Velká severní, Velká jižní,
Velká východní a Velká západní ulice). Lidé tu jezdí na kolečkových
bruslích a pouští draky.
Spíme v Ludao hostelu, asi 5 minut chůze od nádraží, na rohu ulic
Xibalu a Shangdelu, 45Y/os.
15.9. pondělí
Jdeme se podívat na Velkou husí pagodu (husí prý proto, že je nějaké
buddhistické pořekadlo "Bury wild goose, build pagoda"). Vstup se
platí dvakrát, do parku (25Y), a vevnitř pak ještě do pagody (20Y). Z pagody je
bezva výhled, kam až mlžno dovolí. Okolo je prima zahrada.
K obědu kupujeme placky se smaženým vajíčkem, za 1.5Y, moc jsme si
pochutnali. Nastupujeme do našeho vlaku směr Chengdu, tentokrát
hardsleeper. Náš čínský spolucestující neustále vydává nějaké zvuky,
buď chrchlá, nebo popotahuje, nebo něco jí a mlaská a srká, a když
zrovna nedělá nic z toho, tak telefonuje. Později večer se seznamujeme
a vyměňujeme si vizitky (takový čínský zvyk). Dělá v Chengdu salesmana u
falešeného Budweiseru. Ještě stojí za zmínku večeře, kupujeme od
projíždějícího vozíku komplet teplé jídlo, rýže se zeleninou a trochou
masa (15Y).
16.9. úterý
V pět ráno nás vlak vysazuje v Chengdu, hlavním městě Sečuánu. Je
ještě tma a trochu poprchává. Hledáme nádraží, ze kterého odjíždí bus
na horu Qingchengshan, cíl dnešního výletu. Na seznamu stanic ho nikde
nevidíme, tak se ptáme paní v budce. Ta nám napíše lísteček (Číňani
jsou zvyklí, že když si nerozumí, tak si to napíšou - různé čínštiny
mají totiž různou výslovnost, ale stejné znaky), kde je 15 čínských
znaků, ze kterých skoro žádné neznáme, ale naštěstí je tam i číslo 86.
Jdeme se tedy podívat k lince 86 a je to skutečně ona, jede na
nádraží, odkud jede náš autobus. Na 86ku čeká spousta lidí,
nastupování organizuje policajt, ale vůbec nebuzeruje, pomáhá lidem
nastupovat, aby se to urychlilo.
Z nádraží Chadianzi se jede do města Dujiangyan a pak městským autobusem č.1 na konečnou.
Vstupní bránu na cestičku vedoucí na horu přehrazuje igelitová
páska, staví se tam (asi opravují škody po zemětřesení). Odchytává nás
domorodec a naznačuje, že tudy jít nejde, že nás odveze někam jinam
kudy jít jde a ukazuje na mapě nějaké nesmyslné místo, kam nevede silnice.
Když se ptáme, za kolik by nás tam jako
odvezl, tak říká, že 100Y, což je cena více než přemrštěná, vysmějeme
se mu, a vyrazíme po silnici pěšky. Po dvou
kilometrech pochodu po silnici objevujeme alternativní vchod.
Odkládáme batohy do křoví a jdeme dál na lehko. Cesta je moc pěkná,
džunglovatým lesem, každou chvíli je nějaký taoistický chrám a
klášter. Dozvěděli jsme se z průvodce, že taoistický chrám od
buddhistického se pozná např. tím, že uvnitř není Buddha, ale
tři staří dědové (říkají jim Nesmrtelní) a většinou nemá červené sloupy, ale černé. V klášterech je
i pár mnichů, mají drdoly jak z filmů o kungfu. Výhoda je, že tu
nejsou skoro žádní turisté (nejspíš čekají, až bude po zemětřesení
všechno opraveno), takže je tu docela fajn atmosféra. Jinak na opravě
se pracuje pilně, viděli jsme kameníky tesat nové sloupky na zábradlí
a nosiče, jak je nosí nahoru. Nosiči si ukazují na Davida, a říkají,
jak je hrozně vysoký. Cestou dolů jsme šli za domorodými turisty a na
konci jednoduše podlezli igelitovou pásku v bráně, stejně jako to
udělali oni. Dole jsme našli ceduli se vstupným, takže jsme si mohli
přečíst, že tím, že teď vstupné nikdo nevybírá, jsme ušetřili celkem
268Y na osobu (vypadalo to, že se platí za jednotlivé úseky
cesty, a když se to nasčítalo, vyšla tahle neuvěřitelná suma).
Vracíme se do Dujiangyanu, kde jdeme večeřet do stejné jídelny, jako
jsme snídali. (K snídani jsme měli vynikající knedlíčky s masem za 3Y
porce. Celá rodina se na nás mile usmívala, tak jsme si říkali, že tam
zajdem i na večeři.) Ukazovací metodou jsme si objednali uzené maso a
špenát, pak nám ještě dali polívku s rajčetem a vejcem, a otestovala
jsem, že když člověk poprosí o "mifan", tak skutečně dostane rýži.
Přesouváme se zpátky do Chengdu, kde se ubytováváme v hostelu Dragontown,
nedaleko hlavního náměstí. Postel 40Y, nádherné atrium s
křesílkama a jezírkem s rybičkama. Tahle ulice je asi nově opravená,
je to pěší zóna s rekonstruovanou starou zástavbou, nacházejí se zde
luxusní restaurace. Jdeme se podívat do centra, ale je už pozdě (okolo
půl desáté), všude je mrtvo. Chengdu je určitě bohaté město, míjíme
několik poboček Starbucks coffee (kafe za 90Y bych si asi nedala) a
spoustu luxusních butiků a nákupních center.
17.9. středa
Ráno se jdeme podívat na hrobku generála Wang Jiana. Není to špatné, akorát
je škoda, že je zavřená půlka zahrady s rybníčkama. Potom bychom rádi
viděli pandu (v Chengdu je slavná chovná stanice). Paul, náš
spolubydlící, nám poradil, že není třeba se trmácet daleko od města do
chovné stanice, že stačí zajet do zoo, kde mají pandy taky. Necháváme
se tam odvézt taxíkem (20Y). Taxík nás ale vyhodí na druhém konci zahrady
u kláštera Zhaojue
(přece jenom píchnout prstem do mapy se nikdy nepovede úplně přesně),
a protože je vstup 2Y, jdeme dovnitř.
V klášterní jídelně si dáváme
vegetariánský oběd, poprvé si vyzkoušíme vybírat z
čínského jídelního lístku ("hele, tady je znak pro bob, berem. A tady
je modrozelený, to by mohlo být zajímavý. A tohle je polívka, to si
taky dáme"). Trefili jsme se tak z 50%, ale chutnalo nám. Největší
legrace je baštit hůlkama hrášek, to se fakt nedá jinak než po
jednotlivých kuličkách.
Klášterní zahrada je moc pěkná, mají tam nejen jezírko s rybičkama
jako všude, ale taky jezírko se želvama. Želvy jsou různých tvarů a
velikostí, dohromady určitě přes sto kusů. Mají uprostřed bazénku
takový betonový rantlík, na kterém se slunily, ale kam nebylo
jednoduché vylézt, takže každou chvíli nějaká želva spadla a žbluňkla
do vody, což Davida moc bavilo.
Z kláštera vede jeden vchod přímo do zoo (16Y). Některá zvířata mají
pěkné výběhy, ale většina jenom takové betonové kobky, takže je to
trochu smutné. Ale pandy jsou super, mají asi čtyři kusy, každá v
samostatném výběhu. Taková panda si sedne na zadek, o něco se opře
zády, rozvalí břicho, nahrne na sebe hromadu bambusových stonků a
očesává z nich listy. Počítám, že to tak dělá celý den, aby se toho
bambusu najedla. Je to fakt velké zvíře, mnohem větší, než jsem si
představovala. Volně jich žije prý jen okolo tisíce kusů. Jak jsme si
přečetli, život pandy komplikuje i to, že cca jednou za dvacet let
bambus vykvete a umře, takže když takhle vymře celá oblast bambusu,
panda musí jít hledat nový, což se dost často nepovede. Nicméně čínská
vláda se speciálně o pandu hodně stará, a pokud vesničan zachrání
hladovějící pandu, dostane od vlády spoustu peněz.
Večer odjíždíme do Emei a pokoušíme se najít nějaký hotel. Protože nás
autobus nevyhodil na nádraží, ale v centru, jde to dost ztuha (hotely
obvykle bývají kolem nádraží). Nakonec jeden nacházíme, a usmlouváváme
150Y za pokoj. Domluva s číňankou byla moc veselá, mohla jsem si
potrénovat těch deset čínských slovíček, co umím. Měla dost problém s
vyplňováním formulářů, u Davida vyplnit příjmení ještě zvládla, ale mě
zapsala jako "praha 4". V koupelně jsme našli asi pěticentimetrového
švába, zlikvidovali jsme ho spláchnutím do odpadu (nutno říct, že
se nám to stalo za celou dobu jen jednou).
18.9. čtvrtek
Nakupujeme moc dobré knedlíčky ke snídani - jedny jsou dokonce sladké.
Nasedáme na autobus č. 5 směr Baoguo, k výchozímu bodu do hor Emeishan. Tam
se pokoušíme nechat v turistickém centru batohy, ale nepochodíme,
vracíme se tedy na náměstí a necháváme je v jakémsi hotelu (á 10Y).
Potom se snažíme najít podle "mapy" (spíš omalovánek) cestičku od prvního kláštera ke
druhému klášteru, ale vůbec se nám nedaří, chodíme tam pořád dokola.
Experimentálně ověřujeme, že pokud se člověk zeptá domorodce, který
vůbec neví, neřekne že neví, ale náhodně máchne rukou. Nakonec
narážíme na celkem gramotnou paní v prodejně suvenýrů, vysvětluje nám
čínsky cestu, ale ani tak to nebylo jednoduché najít.
Že jsme konečně na správné cestě jsme poznali podle pokladny (150Y
vstup). Jdeme od kláštera ke klášteru, tentokrát jsou buddhistické. Je
tu prima příroda, všechno je hrozně zelené, motýlci, ptáčci... akorát
je trochu vedro. Turistů tu na většině míst není mnoho, soustřeďují se v
oblastech plus minus půl kilometru od míst, kam lze dojet autem.
Pobavilo nás místo nazvané "Ecological monkey area", které funguje
tak, že tam mají opice naučené na jídlo a báby s holí a kukuřicí je
nahánějí tak, aby se s nimi turisté mohli vyfotit. K večeru
jdeme skoro sami, o půl osmé dorážíme do kláštera s poetickým
překladem Immortal peak monastery (Xianfeng), kde přespíme. Má
plechovou střechu a zrovna se přestavuje, takže romantika nic moc,
žádní mniši, jen dělníci. Legrační je, že čím více lůžkový pokoj, tím
nižší cena, řekli jsme si teda o čtyřlůžkový, byli jsme v něm sami (á
50Y). Pod klášterem jsme narazili na jídelnu, kde
zrovna celá rodina zpracovávala asi tunu vařeného bambusu (cpali ho do
plastových lahví a zalévali slaným nálevem), dokonce měli anglické menu, tak jsme
si obratem pořídili slovníček. Protože jsme celý den pořádně nejedli,
objednali jsme si toho hromadu. Bylo to výborné, ne moc kořeněné, tak
akorát.
19.9. pátek
Ráno prší, takže nařizuji budík na později a vyrážíme až okolo půl
jedenácté. Jdeme se podívat k jeskyni Jiuliao. Je docela veliká,
několik desítek schodů do podzemí a dole stojí nasvícený Buddha.
Jdeme s čelovkama, nicméně
když dojdeme k Buddhovi, celá jeskyně se rozzáří elektrickým světlem.
Asi to byla náhoda, ale bylo to docela efektní.
Pokračujeme dál vzhůru, pořád po pískovcových schodech. Poprchává.
Potkáváme několik opic, žlutozeleného hada a spoustu nosičů kamenných
sloupků na opravu chodníků. Obědváme v jednom ze stánků, taky tu
zpracovávají bambus, asi je bambusová sezóna. Paní říká, jak je David
úžasně vysoký. Jdeme pořád v mlze, až najednou odpoledne vylezeme nad
mraky a najednou je krásný sluneční den! Na vrchol Golden summit
dorážíme asi v šest. Už nejezdí lanovka, takže je tu málo lidí,
vlastně jen dvě velké čínské skupiny (jedna má žluté vestičky, druhá červené
kšiltovky). Místo je to fantastické, kromě desetihlavého obrovského
zlatého Buddhy je na vrcholu zlatý a stříbrný klášter, spolu s
výhledem na mraky je to fakt impozantní. Užíváme si příjemný podvečer
a vůbec se nám nechce dolů. Ptáme se tedy v hotelu pod vrcholem, kolik
by tam stálo přespat, očekáváme nějakou přemrštěnou cenu, na tabuli je
nejmenší číslo 280Y, ale vedoucí okamžitě slevuje na 160Y (zřejmě ví,
že už žádné davy nepřijdou), což bereme. Teplá sprcha po dvou dnech
pochodu. V hotelové restauraci bohužel zjišťujeme, že už tam
sedí jak skupina s žlutými vestičkami, tak skupina s červenými
kšiltovkami, ale číňani naštěstí jedí rychle. Přisedli si k nám dva
Holanďani, co dostali taky levný pokoj za sto šedesát, tak bylo
příjemné si popovídat o čínských zážitcích. Králík nebyla dobrá volba,
byl v tom jídle nasekaný i s kostma, dokonce jsme našli
zachovalou půlku králičího chrupu.
20.9. sobota
Podle doporučení číšnice (jsem hrdá na to, že se umím zeptat čínsky,
kdy vychází slunce :) stepujeme na vršku už v 6.00, ale bylo to
přehnaně brzo. Naštěstí není moc velká zima, v mikině a pertexce je
tak akorát. V 6.55 se řev číňanů zdesateronásobí, tak se podíváme, a
vskutku, mezi mraky se objevila červená tečka, která se rychle
zvětšuje, až je z ní červené kolečko. Je to docela efektní, pozorovat,
jak se slunce noří z mrakového moře. A vůbec je tu moc pěkně, střechy
klášterů jsou nasvícenné měkkým ranním světlem, takže ještě docela
dlouho zůstáváme na vršku. Když se nabažíme, sbíháme k dolní stanici
lanovky a nasedáme na autobus do Baogua (30Y). Jít všechny ty schody
dolů, to by nás fakt nebavilo.
Vyzvedáváme batohy a odjíždíme do Leshanu. Jdeme jíst, a
protože vidím, že všichni mají na stole cosi v pařáčku, ukazuji taky
na pařáček. V něm se skrývají zvláštní kousky masa, přemýšlíme co to
je, tvarem to nejvíc připomíná zvířecí ouško.
Nechala jsem si název toho jídla napsat od paní na papírek a doma jsme
ze slovníku zjistili, že to bylo prasečí tlusté střevo.
Byl to za celou dobu náš nejlevnější oběd v jídelně (18Y za oba
i s rýží, zeleninou a pivem). Odjíždíme omrknout slavného
sedmdesátimetrového Buddhu vytesaného do skály. Ne že by byl nějak
hezký, ale když si člověk uvědomí, že ho vyráběli v 7. století a
museli u toho řešit takové věci jako drenážní systém aby jim ho
neničila voda, tak to zase klobouk dolů. Stavěli ho prý kvůli tomu, že
v těch místech byla hodně prudká řeka, tak aby Buddha zařídil hladčí
plavbu lodí. Zajímavé je, že to pomohlo (a je čistě na každém, jestli
to připíše Buddhovi, nebo té hromadě kamení, kterou při stavbě do řeky
naházeli).
Potkáváme zájezd Čechů a bavíme se, když si kupují kukuřici - ukazují
jeden kus vztyčeným palcem, což číňanka samozřejmě interpretuje jako
šest. Zahrady kolem Buddhy jsou rozhodně hezčí než socha samotná.
Podle doporučení LP spíme v hotelu Post&Telecommunication (138Y se
sprchou), rozhodně doporučujeme, je po renovaci a je asi nejlepší,
kde jsme v Číně spali. Recepční je moc milá a umí anglicky.
21.9. neděle
A navíc nám ještě ráno dali balíček se snídaní! Jsou tam dva
koláčky, vařené vejce a mléko (které jsem v té době nic netuše o
melaminovém skandálu vypila - no ale prý to škodí jenom dětem).
Dneska se chceme přesunout do Zigongu. Na long distance autobusáku ale
zjišťujeme, že odsud to nejede, a nejsme schopni zjitit, odkud to teda
vlastně jede, tak najímáme rikšu, aby správný autobusák našel. Jmenuje
se "centrální". Máme
štěstí, že Číňani nejsou Indové, když Číňan řekne, že člověka doveze
na nádraží, ze kterého to jede do Zigongu, za 16Y, tak ho tam taky
doveze a vezme si za to 16Y. Ind by nás dovezl úplně jinam, a ještě by
chtěl dvakrát tolik, než jsme se domluvili, to máme vyzkoušené. Vůbec
nám přišlo, že Číňani sice účtují cizincům více než
místním, ale ne o moc a nejsou podrazáci.
Po třech hodinách jízdy po rozbitých silnicích vystupujeme v Zigongu,
třičtvrtěmiliónovém městě, kam nejezdí turisti. David je tu za
popstar, všichni se za ním otáčejí, ukazují si na něj a vykřikují, že je děsně vysoký.
Kupujeme výborné mandarinky za cenu něco jako 5 korun za kilo.
Necháváme se taxíkem odvézt k dinosauřímu muzeu. Kolem města se našlo
několik set zachovalých dinosauřích koster, údajně je sem spláchla
nějaká prehistorická povodeň. Slečna v pokladně nám naznačuje, že si
u ní můžeme nechat batohy, ale jen do čtyř hodin. Namítáme, že
nechápeme proč, když jsou tři a muzeum je otevřené do pěti,
ale neoblomně na tom trvá. Bereme si je s sebou a necháváme je u trhače lístků.
Tak to je taky Čína. Muzeum je
hezky udělané, některé kostry mají naaranžované s nějakým příběhem,
jedna tam je taky ještě napůl zakopaná v hlíně, aby člověk viděl, jak se to vykopává.
Hotel doporučený LP je zavřený, tak jdeme dál a narážíme na jiný, taky za 120Y/pokoj.
Jedeme na vlakové nádraží zjistit, jak jedou vlaky, nakonec vybíráme jako nejvhodnější Liuzhou.
David bravurní čínštinou říká do okénka "Liuzhou zítra hardsleeper dva" a za 180Y/kus
dostáváme lístky.
Večer jsme, jako ostatně i v dalších čínských městech, viděli lidi na
ulici tancovat klasické tance (tango, waltz, valčík...) Vypadá to, že
mají vždycky nějakou učitelku, která je to učí a opravuje. Tihle v
Zigongu byli úplně výborní, tančili skoro profi, hlavně mi
připadalo, že mají cit pro hudbu, neviděla jsem tam nikoho mimo rytmus.
Další oblíbenou uliční zábavou je karaoke, a zase musím
říct, že zpívat opravdu umějí.
22.9. pondělí
Jdeme omrknout druhou místní pamětihodnost, muzeum soli.
Vysvětlují tam různé techniky dobývání soli ze země, mají i pár modýlků,
takže si to člověk může osahat. Spolu s
námi se muzeum rozhodla navštívit i místní škola, takže
mezi exponáty pochoduje asi dvě stě detiček s hlasitostí někde
okolo hygienické normy. Chodí ale spořádaně v zástupu a kdykoliv nás
vidí, říkají jeden po druhém Hello, nice to meet you. Vůbec jsme si
všimli, že jestli někdo umí anglicky, tak úplně malé děti (často je k
nám domorodci posílali, když chtěli něco prodat a neuměli se s námi
domluvit). Tahle generace Číňanů už možná s angličtinou nebude mít žádný
problém.
Jedeme se ještě podívat k solnému vrtu na kraji města, je kilometr hluboký a ve své
době, na konci 18. století, to byla naprostá technická rarita. Vrt má asi deset centimetrů v
průměru, těžní věž a všechno zařízení je z bambusu (všechno v číně je
z bambusu). Dnes už sice věž nepoužívají, ale slanou vodu pořád
čerpají a odpařují varem v obrovských nádobách. Takže jsme viděli dva
dělníky, jak opečovávají solné bazénky a přehazují lopatou vysoušející
se sůl. Je tam šílené vedro, ještě horší než okolních, už tak děsných
36 stupňů.
Na oběd jdeme do nějaké "lepší" restaurace (tj. ne přímo na ulici) -
myslela jsem, že tam bude aspoň klimoška (byla, ale moc nefungovala).
Náhodně ukazujeme na položku v menu, kde se vyskytuje znak ryby.
Servírka přinese obrovský kotel (odhaduji přes pět litrů) nějaké polévky,
plave v tom rajče, houby a zelenina.
Podpálí vařič integrovaný ve stole a začne to ohřívat. Jsme trochu na
rozpacích, jestli si máme nalít, nebo co, ale ukazuje, že ještě
ne. Když se to vaří, přinese na podnose vykostěnou velikou rybu a
nahází jí do toho. Za pár minut je to uvařené a servíruje nám kusy
ryby do misek. Je to docela dobré, ale moc se toho nenajíme. Měli jsme
si říct o rýži. Dojem trochu kazí, že v 36ti stupních sedět u
vařícího se kotle polívky není úplně ono, v zimě by to bylo fajn.
Přesunujeme se na nádraží. Policajti na peróně organizují úhledné
fronty podle čísel vagónu. Davídek říká, že bude legrace, až ten vlak
zastaví o deset metrů vedle. Přijíždí vlak a zastaví... o deset metrů
vedle. Úhledně zorganizované fronty se ve zlomku sekundy mění v
dezorganizovaný hrozen, který se snaží nacpat do vlaku. Naštěstí se to
týká jen hardseatů, takže my se na to můžeme jen pobaveně dívat.
23.9. úterý
Zjistila jsem, že vlakové průvodčí nejspíš fasují k uniformě i mašle
do vlasů, protože mají všechny stejné. Za okny máme krásný výhled na
špičaté vápencové homole (znáte z obrázků Číny). V osm večer
vystupujeme na nádraží v Liuzhou. Zjišťujeme, že lístky na páteční večerní
vlaky do Kantonu nejsou, takže pojedeme z Guilinu autobusem.
Okolo nádraží je plno hotelů, bereme první na který narazíme
(90Y/pokoj) a jdeme na autobusové nádraží zjišťovat spoje do Guilinu.
Kupuju si na ochutnávku místní propagovaný mléčný koktejl
"Nutriexpress". Vychlazené to jakž takž pít šlo, ale jak to trochu
zteplalo, tak to bylo příšerně přeslazené a nepitelné.
Před spaním se díváme v hotelu na CCTV 9 (čínský propagační kanál v
angličtině). Zrovna tam je debata na téma, jestli je čínský systém jedné
strany nejlepší možný. Moderátor si do studia pozval experta -
předsedu singapurského národního ústavu pro správu státu, nebo tak
nějak se to jmenovalo. Takže se samozřejmě shodli.
(Trochu mi to připomnělo ruskou televizi - západ
o nás píše nesmysly, přitom my sami nejlíp víme, co je pro nás
dobré.)
24.9. středa
Odjíždíme do Guilinu (á 58Y). Autobus totální luxus, když se posadím
zády k opěradlu, tak mám mezi koleny a další sedačkou 30 centimetrů (v
českých autobusech tak 3). V Guilinu kupujeme lístky na páteční autobus do
Kantonu a jedeme do Longshengu. Tam dáváme oběd - velmi
dobrý systém objednávání, člověk ukazuje na nakrájené syrové maso a
různou zeleninu, paní si kousek od každého dává na hromádku, aby to
nezapomněla, a potom to dohromady usmaží nebo udusí. Bylo to moc dobré
(25Y i s pivem). V pět bereme autobus do Pinganu. Už
tam sedí Angličan, Kanaďanka a Australan. Taky tam sedí legrační paní
s folklórním ručníkem na hlavě a pořád nám ukazuje, že jako nás všech
pět bělochů bude spát u ní. Vyhlídková jízda do Pinganu trvala asi
hodinu (á 7Y docela hodně zábavy, ani není moc mlha). Vystupujeme z
autobusu a necháme se přesvědčit jednou z paní, která mluví anglicky,
že přespíme "u ní v domě". Má s sebou dítě, což v nás tak nějak budí
důvěru, tak jdeme s ní ještě asi 15 min do kopce. "Charming village",
jak toto místo nazývá LP, se ukazuje být seskupením obrovských
dřevěných několikapatrových hotelů s lampióny na balkónech a
svítícími žárovičkami na stromech. Takže dům paní má asi dvacet
hotelových pokojů a jeden z nich je za 70Y náš.
Manžel paní nám vaří kuře ve vydlabaném bambusu, není to špatné, ale
stojí to pětkrát víc než dnešní oběd, a lepší to není. Buď je tu ten
lunapark úplně nový, nebo není sezóna, nebo nejspíš oboje, každopádně kromě nás jsou obsazené
jen asi dva další pokoje. Večer se na rýžových terasách rozsvěcují
vrstevnice vymodelované z barevných žároviček, bliká to a mění barvy,
divím se, že to ještě navíc nehraje ódu na radost.
25.9. čtvrtek
Ráno si necháváme uvařit vejce a palačinku. Palačinka
je po dlouhé době sladké jídlo k snídani, tak si to užívám. Vyrážíme
na výlet mezi rýžovými terasami. Je to fakt moc hezké, báli jsme se,
že rýže bude už sklizená, ale pořád tam je, a pořád má krásně svěží
světlezelou a žlutou barvu, takže terasy jsou při pohledu shora krásně
barevné. Cestou se na nás nalepuje místní babka, že nám jako ukáže
cestu, a nenechá si vysvětlit, že žádného průvodce nepotřebujeme. Tak
aspoň prosíme okolojdoucího čínského turistu, aby jí řekl, že jí žádné
peníze nedáme, ale tím jsme se jí stejně nezbavili, takže kdykoliv
zastavíme, posloucháme štěbetání "bjůtifl, very bjůtifl, foto, foto,
pikcr, pikcr...". Ve vesnici Zhongla zastavuje u jednoho domu a
vysvětluje, že teď se jde k ní jíst. To nechceme a abychom jí utekli,
vyrážíme mimo cestu na hřeben na vyhlídku. Chvíli ještě běží za námi "nou nou nou
mistr, nou Tadzila" (to je ta vesnice, kam chceme), ale brzo to vzdává
a užíváme si konečně klidu. V LP jsme si dočetli, že v Číně je vše
veřejné, a že přání západního člověka "to be left alone" vnímají jako
excentrické až arogantní. Tak to si o nás asi teď babka myslí.
Procházka se nám moc líbila.
Odpoledne se vracíme autobusem do Longshengu (s tím samým Angličanem a Kanaďankou, taky se vracejí).
Cestou potkáváme autobus do Guilinu, takže nás průvodčí aktivně přesazuje na něj, což
nás prima urychluje. Z Guilinu míříme do Yangshuo, což je turisty
oblíbené městečko uprostřed krajiny vápencových homolí.
Ubytováváme se v Bamboo hostelu (60Y pokoj
se s sprchou), jdeme do města a sedáme si do jakéhosi Meiyou café na
večeři, což byla pěkná blbost. V "beer duck" nebylo skoro žádné maso, jen
kosti a zobák a "steamed prawns" byly krevetky o velikosti asi 1cm,
které se asi měly chřoupat i s nožičkama a krunýřkama (loupat krevetu
takové velikosti prostě nejde - zkusila jsem jich pár a fakt jsem to
jíst nemohla, fuj, ještě teď mám pocit, že mě ty nožičky škrábou v
krku). A stálo to 140Y, děs. Zajímavé je, že obyčejné jídelny nás
nikdy nezklamaly, ale čím dražší, tím rizikovější.
26.9. pátek
Hostel je super, ráno nám uvařili fantastické banánové palačinky a opravdické kafe.
Půjčujeme si kola (solidní odpružená horská kola, á 20Y), necháváme si tu batohy a
ještě se domlouváme, že se tu odpoledne osprchujeme až se vrátíme z výletu.
Záhy se ukazuje, že Davidovo "vezmeme kola s těma nejtlustšíma
pneumatikama" bylo opravdu moudré rozhodnutí - vesnické cestičky jsou
hodně kamenité. Jedeme na kopec Moonhill, mezi všemi těmi homolemi je
význačný tím, že je v něm vykutaný velký skalní oblouk a halvně na něj vedou
schody (jinak je všechno porostlé hustou vegetací a nikam se vylézt nedá).
Dole na nás pokřikují babky s přenosnými chladícími
krabicemi, ať si u nich koupíme vodu. Ptáme se kolik, říkají 5Y, my
říkáme 2Y, oni že ne, tak jdem pryč, načež za náma volají, že teda jo,
že za 2. Jinak 80% lidí, co lezou na kopec, jsou běloši, a za každým
bělochem běží osobní babka, ovívá ho víkem od krabice, říká "bjútifl,
foto, foto" a do toho mu vnucuje, ať si koupí vodu. Schody vedou na
vyhlídku na oblouk, ale pak se dá ještě cestičkou v džungli až na vršek,
což je o dost lepší, protože to je 100% chinese free. Začíná trochu
mrholit, takže všichni mažou dolů a my si vychutnáváme samotu ještě s
jedním sympatickým důchodcem z Oregonu.
Jedeme dál, sadem nějakého divného obřího hruškovitého ovoce, jeden kus
krademe (pánbu nám to odpusť) a zkoumáme. Je to podobný grep, jaký
prodávají na ulici, ale jiný tvar.
Přijíždíme k řece bez mostu, je tam paní a nabízí, že nás za 20Y převeze.
My že ne, jdeme pryč, tak ona že za 10. To berem, načež vytahuje zpoza
zákruty vor z deseti tlustých bambusů, na záď dává kola, pak tam
šteluje Davida, a pak mě, není to úplně easy, je to děsně vratké a
vrchem přes to teče voda. Ukazuje nám, že máme dřepět, tak dřepíme a
bojíme se pohnout, aby se to nepřevrátilo. Kusem prkna pak paní
vesluje k druhému břehu. Trochu mi nateklo do bot, ale za tu atrakci
to stálo. Po řece jezdí jedna bambusová loď za druhou, s lavičkama a
slunečníkem. Je to místní atrakce, protože každou chvíli se nám
někdo pomocí "Hello bamboo" snaží vnutit, že máme jet taky (very
bjútifl, pikcr). Začíná svítit slunce, což jsme ve zdejším mlžnu nečekali,
trochu se spálíme. Zpátky do Yangshua to bereme po hlavní silnici, takže jsme
v hostelu cobydup. Objednáváme jídlo, a když vylezem ze sprchy, máme
na stole dva obrovské steaky s hranolkama (á 30Y) - rýže už nám leze i ušima.
Na autobusáku jsme udělali velkou chybu, že jsme se nechali zahnat
naháněčkou do soukromého autobusu na Guilin. Mysleli jsme, že se hned
naplní a pojede. Nenaplnil. Na každé optání "shenme shihou" (v kolik hodin)
odpovídá naháněčka milým úsměvem a proslovem v čínštině. Nakonec jsme tam takhle
tvrdli hodinu (přičemž státní autobusy jezdí podle jízdního řádu, zhruba po půlhodině).
Další mrzutost nastala v Guilinu, když se ukázalo, že náš autobus má
hodinu zpoždění, takže do něj nastupujeme až 22.30. Je sice sedací,
ale jen 3 sedadla v řadě, docela spousta místa, spím skoro bez
přerušení až do rána.
27.9. sobota
Náš autobus moc rychlý nebyl, všechny ostatní autobusy ho předjížděly.
Do Kantonu (Guangzhou) jsme dorazili až o půl jedenácté. Hned před
nádražím jsou obří nákupní centra a wholesale haly, všude samé oblečení,
nápisy i v ruštině. Sem zřejmě jezdí obchodníci nakupovat čínské džíny
a teplákovky adidas...
Na prvním rohu nám naháněč nabízí hotel za 120Y, a protože jsme si
přečetli v LP, že je tu draho, tak nám to připadá jako dobrá cena a
jdeme s ním. Vede nás asi 500 metrů a za chvíli už se ubytováváme v
Guangzhou petroleum hotelu. Cena na ceduli je sice 250Y, ale domýšlíme
si, že v tomhle business-oriented městě budou mít hotely o víkendech
prázdné, tak dávají slevy. V trafice seven-eleven kupujeme fantastické
koláčky k snídani a vyrážíme do města.
Nejdřív jdeme do parku s obrovskými jezery a pak náhodně procházíme městem.
V každé ulici mají krámky jednotný sortiment, takže procházíme postupně
ulicí měděných trubek, ulicí záchodových mís a ulicí elektronických součástek.
Tam jde specializace tak daleko, že v jednom obchodě mají drátky, v druhém blikající diody
a v jiném tlačítka (milióny druhů tlačítek, různé barvy, tvary,
velikosti, blikající, svítící...).
Před soumrakem přicházíme k soutoku dvou ramen Perlové řeky, zrovna tam rozkládají
stolečky a pípu, tak si dáváme pivo a divíme se, že tu nejsou žádní lidi.
Přitom je tu úžasný výhled na postupně se
rozsvěcující město a blikající lodičky. Sedíme tu dost dlouho, vůbec
se nám nechce zvedat, ale dostáváme hlad, tak se vracíme do města a
po chvíli hledání zakotvíme v korejské restauraci. Jídlo je
fantastické (vzhledem je sice podobné čínskému, ale chutná úplně
jinak, například tam chybí jinak všudypřítomný zázvor) a nikterak
předražené (80Y za oba i s pivem).
Na hlavní třídě je spousta otrapů, kteří nabízejí zaručeně pravé rolexky.
Vracíme se na hotel okolo jedenácté strašně utahaní.
28.9. neděle
Před odjezdem do Shenzhenu ještě navštěvujeme orchidejovou zahradu
blízko nádraží. Ne že by tam bylo moc orchidejí, ale zahrada je
krásná. Akorát mi teda kalí radost, že se v ní musíme procházet s
batohama, protože slečny v pokladně nám je odmítly pohlídat, že prý
jako nevědí co v nich máme, a že to prostě nejde.
Přesouváme se metrem na Východní nádraží a kupujeme lístky na jejich šikansen do Shenzhenu,
co urazí 160 km za 60 minut i s třema zastávkama. Je 12:06, dostáváme lístky na 12:15,
ale než najdeme správný vchod, je 12:09 a brána už je zavřená. Je to teda vtipné, ale
zpátky už se dostat nejde taky, takže čekáme, až se otevře brána na
vlak v 12:25 (vlaky skutečně jezdí celý den po 10-15 minutách) a drze do něj nastoupíme. Tady už lístky
nikdo nekontroluje, takže jsme akorát přišli o místenku a do
první stanice stojíme, než se uvolní místa.
Shenzhen je obří a bohaté panelákoviště. Nádraží je přímo na hongkongské
hranici, kde také nacházíme supermarket a nakupujeme drobnosti domů.
Na čínsko-hongkongské hranici zdržuji u kontroly pasů (nejdřív se Číňanovi
za přepážkou nezdá, že na té fotce jsem opravdu já, pak objeví, že když se na tu zafóliovanou
stránku podívá pod určitým úhlem, tak jsou tam vidět svítivé obrazce, takže se
usmívá, natáčí stránku a říká "bjútifl, very bjútifl", asi to v
čínských pasech nemají). Hned za hranicí je stanice hongkongského metra.
Ubytováváme se v proslulé Changking mansion na Nathan Road na konečné metra Tsim Sha Tsui - sídlí tu spousta
levných hostelů. Hned u vchodu nás osloví několik naháněčů. Vybíráme sympatického Číňana s nabídkou
180HK$/pokoj. Dům je dost folklórní, jsou tu samí Indové a černoši.
Nejdřív se plavíme přes průliv z Kowloonu na ostrov Hong Kong a za setmění
nalézáme dolní stanici Peak tram - lanovky na vyhlídkový vršek nad městem.
Zájemců je mnoho, takže stojíme asi 30 minut frontu (asi nejdelší fronta, co jsme v Číně stáli).
Na vršku je obludná budova obchoďáku s vyhlídkovou terasou, ze kterého je parádně vidět
panoráma Hongkongu (lanovka stojí 33HK$ tam a zpět, s terasou 48HK$).
Kromě placené terasy na střeše je ještě jedna terasa zadarmo kousek vedle toho monstra,
tam není skoro nikdo a vidět je skoro to samé. Když se dost nabažíme pohledem na noční Hong Kong,
jedeme dolů. Jdeme se ještě podívat na ulici ve svahu s eskalátorama a svezeme se dvoupatrovou tramvají.
V 11 nám těsně ujíždí poslední lodička, takže musíme na metro a hostel se dostáváme až někdy
po půlnoci.
29.9. pondělí
Nedaleko hostelu stojí autobus A21 na letiště (za 33HK$, což je třikrát míň než airport express vlak).
Na letišti jsme za hodinu, cesta je vyhlídková. Utrácíme posledních čtyřicet dolarů za knedlíčky k
snídani, ale byly pěkně hnusné, opět se potvrdilo, že čím dražší, tím horší.
Let z Hong Kongu do Paříže trvá 13 hodin, takže cestou stihneme přečíst Southern China Post, Le Monde i Figaro,
a konečně se dozvídáme o finanční krizi i otráveném čínském mléce. Do Prahy přilétáme s hodinovým zpožděním pozdě večer.