Ron stanovil cas odjezdu na 7:00, coz se mi zdalo pozde, ale rikal jsem si, ze to snad zna lip. Cestou jeste zdrzoval, protoze si proste musel koupit cup of coffee, takze jsem uz zacinal byt pekne nervozni. Dojeli jsme do Niagara Falls, Ron vybral (asi nahodne) jeden z hranicnich mostu pres Niagaru a podnikli jsme prvni pokus o vstup do USA. Na celnici byla ovsem pritomna jenom jakasi baba ducha mdleho, a ta mi sdelila, ze se mam posadit a ze nekdo prijde v 8:00 (pred osmou celnici nepracuji). Rekl jsem ji, ze mam stihnout vlak v 8:15, tak nas pustila zpatky do Kanady a rekla at zkusime jiny most. Jenze mezitim jsme uz byli v zemi nikoho a na kanadske strane mostu nam zacal delat problemy kanadsky celnik. Nastesti jsme ho po kratsi diskusi ukecali, aby nas pustil, a jelo se na Rainbow Bridge. Tam se mi casem podarilo pres caru proniknout, nicmene taky to trvalo deset minut a vlak jel za chvili. Ron tvrdil, ze vlaky jezdi az z Toronta a vzdycky jsou opozdene, ale ja jsem z Internetu vedel, ze to neni pravda, ze tenhle vlak je vypraven z Niagara Falls, New York a tudiz bude vypraven na minutu presne (coz se take stalo). Cestou Ron jeste dvakrat zabloudil, ale dorazili jsme na stanici v 8:11. U okynka s listkama nikdo nebyl, tak jsme vyrazili na peron. Tam se nevrly pruvodci tvaril, ze bez listku nas do vlaku nepusti, tak jsme se (i s baglama) vratili k pokladne, kde se mezitim objevila baba ducha mdleho c.2, a sdelila nam, ze listky sice mame objednane a uz zaplacene, ale ze nam je nemuze vydat, protoze ji prave shorel listkovaci stroj. Nakonec jsem ji donutil, aby mi nejakym zpusobem vypsala aspon listek smerem tam a v posledni vterine jsem naskocil do vlaku.
Bez vaznejsich potizi jsem dorazil do Albany, kde jsem se ihned pustil do krizku s cernoskou v tamni pokladne, aby mi vydala zpatecni listek. Baba se podivala do pocitace a ten ji sdelil, ze listek mi byl vydan. Tak jsem ji popsal prihodu s babou c.2, ale neverila mi a tvrdila, ze jsem listek ztratil. Tak jsem ji donutil, aby zavolala do Niagara Falls, kde se mezitim rozsiril pozar, coz bylo babe c.3 potvrzeno. Pote jsem dostal svuj listek s tim, ze si ho sice musim zplatit, ale ze puvodni platba nebude z karty odectena.
...........
Nastesti do Albany dorazili kluci s predstihem, asi pet minut po mne, uplne fantasticky timing. Takze jsme vlezli do auta, zamirili na sever do hor a hned jsem se citil o 500 procent lepe. Kluci byli v pohode, skvele jsme pokecali, a hned zacala serie srandovnich zazitku. Cestou jsme se stavili v Burger King, kde jsme si na hlavy nasadili papirove koruny, ktere se tam rozdavaji, a vypadajice jako trio neuveritelnych idiotu, jsme se skvele nasvacili.
Za chvili se krajina zvlnila, objevily se prvni kopecky, a vjeli jsme do Adirondacku zespoda, od Lake George. Je to tam vsude moc krasne. Pocasi nebylo idealni, chvilemi snezilo, byla pekna zima a vitr. Do Lake Placid jsme dorazili necekane jeste za svetla a zjistili jsme, ze ten hotel, co nam objednal Ron, neni nejaka spelunka, jak jsme podle ceny ocekavali, ale obrovsky stary secesni barak s prijemnou drevem vonici lounge a bezvadnou atmosferou umocnenou pratelsky naladenym pesem jmenem Willy. Ubytovali jsme se (trojak s prislusenstvim, 60 dolaru na noc se snidani, pohoda) a vyrazili jsme na nakupy potravin.
Cestou z nakupu jsme se rozhodli, ze musime videt prave Lake Placid, dejiste dvojich olympijskych her (1932 a 1980), kde se v roce 1980 stal slavny Miracle On Ice (Americani vyklepli Rusaky v hokeji a dostali zlatou medaili). Nam se podarilo neco podobneho. Jezero bylo zamrzle, tak jsme na nej vlezli, vselijak jsme blbli a vzajemne jsme se fotili. Kdyz jsme byli v nejlepsim, tak se pod Jirkou prolomil led a Jirka zahucel do vody. Nastesti nezmizel pod ledem, ale zapadl v podstate jenom asi po hrudnik, takze jsme ho vytahli celkem bez potizi i s fotakem, ale pekne v nas hrklo. Pak jsme utikali do hotelu, nez na Jirkovi ztvrdnou odevy. V hotelu jsme dali sprchu a horke napoje a hned zase byla sranda. Mimo jine jsme Jirkovi na miste udelili Cenu Mileny Duchkove (dle Honzy "ProMilenyho cena") za propagaci skoku do vody jako nove zimni olympijske discipliny, a oficialne jsme prejmenovali mistni vodopad znamy dosud pod jmenem High Falls Gorge na High Falls George.
Pak jsme zahajili prvni seminar primo v hotelove lounge, kde bylo navic zdarma k mani horke kafe (coz jsme nakonec vsichni kvitovali).
Rano jsem se probudil prvni a pri pohledu z okna jsem neveril svym ocim. Venku bylo nadherne, modra obloha, slunce pralo jako blazen, a z okna skvely vyhled na zasnezene vrcholky vsude kolem. Ron me skvele vybavil mapami a informacemi, takze nebyl problem najit vhodny denni vylet. Problem byl probudit Honzu, jak se ukazalo, Honza jest nocni ptak a vstava v 10:30. ......... Jirka byl taky pro vyrazit co nejdrive, ale Honzu nebylo mozne vzbudit. Nakonec jsme to vyresili tak, ze Honza prospal snidani, na kterou jsme zasli jen ve dvou, a pote se konecne vyrazilo. Jeli jsme autem do Keene Valley, kde zacina "High Peaks Resort" kolem fantastickeho jezera "Cascade Lake", az jsme (na druhy pokus) nasli parkoviste, o kterem se zminoval horsky radce, ktereho mi zapujcil Ron. Tam jsme se zaregistrovali (kolik nas je, kam jdeme apod. - informace pro horskou sluzbu), a vyrazili jsme vzhuru. Nastesti jsem mel dvoje boty, v Honzovych se ukazala dira, takze jsem mu jedny mohl pujcit.
Vylet se neda slovy vylicit, vylezli jsme na nekolik kopcu, ze kterych byl uzasny vyhled skoro na cely Adirondack. Vsechno jsme hojne tocili a fotili. Odpoledne zacaly trosku potize, nejak jsme nemohli najit spravnou cestu dolu a po rozhovoru s mistnim znalcem na sneznicich to chvili vypadalo, ze budeme muset zdolat o dva horske velikany vic, nez jsme meli v planu (tyto se pred nami tycily a pri pohledu na ne to vypadalo, ze vyprava zahyne trudomyslnosti). Pak jsme ale nasli znacenou cestu dolu a vse bylo razem v pohode. Pookrali jsme natolik, ze jsme dokonce cast cesty sjeli na igelitovych taskach (mokre zadky). Dole jsme nasli "warming hut", kde nam jacisi dva znalci neprodlene uvarili caj a vypustili na nas sve dva velmi hrave lavinove psy. Takze jsme klabosili u caje a hrali si s pesy a skoro se nam nechtelo domu (ale bylo to jeste pet kilometru, takze jsme se museli zahy zvednout). Sli jsme kolem potoka, je to tam moc hezke, cele to patri Adirondack Mountain Clubu a vsude je spousta znacenych cest, rozcestniku, a pristresku (tzv. "lean-to"), vsude jsou cedule a vyhruzky, co se tam vsechno nema delat apod.
Na parkoviste jsme dorazili relativne vysileni. Cestou domu jsme primo v Lake Placid objevili hospodu Prague, kde jsme tedy neprodlene zastavili a pohovorili s majiteli. Majitele byli stara pani (80), ktera v roce 1950 utekla z Ceskoslovenska a jeji syn Charlie, ktery se sice v Americe narodil, ale umel naprosto perfektne cesky. Hned jak jsme prichazeli, na nas volal cesky Dobry den, pry to na nas ihned poznal podle ksichtu, ze jsme Cesi.
V hotelu jsme dali sprchu a nohy nahoru, pak dalsi kolo matematickeho seminare, a kolem devate jsme vyrazili na veceri do recke restaurace "Mykonos", kde nas tak prezrali, ze jsme se sotva dovlekli domu.
U vecere Honza prohlasil, ze zatim vzdy pri vyjezdnim pivu v cizine jsme jednak nasli nejake Cechy a jednak se nekomu udelalo poradne blbe. Bohuzel to platilo i tentokrat, rano bylo strasne zle Jirkovi. Takze jsme se s nicim uz moc nezdrzovali, ja jsem mel zpatecni listek z Uticy, coz je z Lake Placid ctyri hodiny jizdy (scenic route), a vyrazili jsme. Cesta probehla bez vetsich zajimavosti, akorat me uplne uchvatilo nadherne mestecko Saranac Lake, kde to vypada jak nekde ve Svycarsku. Je to byvale slavne plicni sanatorium, byl tam mj. Eintein a podobne. Po ceste je strasna spousta nadhernych malych mestecek, jinak se stale stridaji hory a jezera. Opravdu nadherna krajina.
V Utice jsme nasli nadrazi (nejhnusnejsi cast mesta), pak jsme vyrazili (zprvu pesky-cha cha) hledat neco k jidlu. Za chvili bylo jasne, ze zde je mozne ziskat tak maximalne kudlu do zad, takze jsme se obezretne vratili k autu (do odjezdu vlaku zbyvaly dve hodiny) a vydali jsme se hledat nejaky fast food. To se nam neuveritelne dlouho nedarilo, mesto bylo jak zaklete, vsude zavrino nebo stehovani, malovani, nevarili, netekla voda a podobne. Uz jsme to chteli vzdat, ale nakonec jsme nasli cosi jmenem Palmer's grill, kde nam vyrobili celkem spravedlivy sandwich. Pak me hosi vysadili v odporne nadrazni budove (velmi neprijmena pulhodinka) a bez vetsich nesnazi jsem dojel do Niagara Falls. Tam cekal Ron s autem a dopravil me zpet do Kanady. celnici byli prijemni, vse v pohode.