Pod kuzi zalezla zast,
      v krvi pochybny zvyk,
   absurdni slepoty plast.
      zvlastni ve tvari tik.

   Nad mysli ztemnely mrak
      a slov stiplavy hav,
   jen obcas leta tu ptak,
      stejnych myslenek dav.

   Do spicky zaostren kov,
      bodave ostny vet
   slozenych ze stejnych slov,
      to ze je cely svet ?

   V tichu lze zaslechnouti lkani,
      neschopnost postoupit o jednu pid,
   kameny mnohym v ceste brani,
      a tak uz konecne, nas Pane, prijd !

   Svetlo sve rozlij nam do mysli,
      na kuzi daruj nam hojivou mast,
   na lecbe Tve jsme zcela zavisli,
      jinak nas pohlti vlastnich slov past.

   Narod se, Pane, jako dite,
      ktere si bude v nasem srdci hrat,
   at duse lasky plna smi Te
      ve svatem spanku kolibat.

   Prinest at smime Ti par hracek,
      a pak si s Tebou v tichu hrat,
   at laska nase nema hacek,
      s Tebou at muzeme se smat.

   Az budeme Te ucit lidska slova
      a k prvnim kruckum nohy Tvoje vest,
   Ty nauc nas, jak zacit znova,
      jak zivot promenit v radostnou zvest.



                             23.-24. prosince L.P. 1997