SKLENICE

     Na  vlnach oceanu  se  klidne  pohupovala barka.  Kapitan se
rozhlizel a snazil se skrz  mlhu spatrit cil sve plavby. Chvilemi
se nechal unaset vetrem,  chvilemi vesloval. Obcas zahledl nejaky
ostrov  -  nektere  byly  puste  a  kamenne,  jine  byly obrostle
vegetaci vseho  druhu, nektere pritahovaly  jeho zrak, pohled  na
jine  nabadal:  "Jen  dal  odsud!"  A  pak nahle, behem okamziku,
skulinou v mlze zahledl pevninu.
     Hned zase zmizela. Napadlo ho, ze  se mu jen neco zdalo, ale
za nejaky cas  se vynorila znovu. Byla bliz,  a tak mohl rozeznat
jezera,  stromy i  vysoke hory.  Ze vsech  sil se  oprel do vesel
a nejvyssi moznou rychlosti  smeroval k ni. Kdyz se  mu zdalo, ze
je jiz na dosah, strhla se boure.
     Mnohametrove  vlny  hazely  s  barkou,  vzaly  vesla a jeste
leccos,  kapitan se  snazil veslovat  rukama, ale  vlny ho vrhaly
zpet.  Na pokraji  sil sahnul  k posledni  sanci. Odnekud  vytahl
sklenici, a  nabral do ni vodu  z more, v posetile  nadeji, ze se
more uklidni.
     A  skutecne, vlny  zmizely, ba  temer cele  more se veslo do
sklenice,  a barka  narazila na  dno. Pevnina  byla v nedohlednu,
a tak kapitanovi  nezbylo nez pesky  dojit na nejblizsi  kamenity
ostrov  a cekat,  az prijde  dest, ktery  zavlazi ostrov a doplni
more. Pak bude moci opravit barku.

                            Praha, vecer 4. dubna L.P.1998