ZIVOT LXVI. ROUSKA, Praha, 6.4. 1992

      Ales videl,  jak se rozchazeji  ti, k nimz  v jistem smyslu
patril. Honza, Marek, Jana,  Jitka, Jakub, Petra, Veronika, Leos,
Leona -  kazdy odchazel svym  smerem. Zustal pouze  Martin. To on
dostal ten ukol,  on mel splnit onu povinnost,  udelat to, co jiz
nebylo mozne  odvratit, ac nad absurditou  te veci zustaval rozum
stat. Lide,  mezi ktere Ales  patril, to brali  jeko nezmenitelny
fakt, jako cosi,  co se musi stat a  nekdo to udelat musi. Martin
dostal casovy limit pro nalezeni mista a provaz.
      Ales s Martinem prochazeli  krajem  a hledali vhodne misto.
Po ceste  potkali par z  tech, k nimz  patrili, a pozdravili  je.
Ales k nim stale jeste patril,  ale znal onen casovy limit. Zadne
misto  nebylo   vhodne,  zadna  vetev  dost   pevna,  zadny  tram
dostatecne  stabilni.  A  cas  se  kratil.  A  protoze  se blizil
okamzik,  kdy  vyprsi  limit,  zastavili  se  u  studne s vysokym
rumpalem,  jehoz  horizontalni  cast  presahovala  okrej  studne.
Martin se da1 do pripevnovani provazu.
      Ales stal na jakesi bedne  nebo sudu s provazem kolem krku.
Zbyvala minuta. Kolem stali ti,  mezi nez patril, se smutymi, ale
smirenymi  vyrazy  v  oblicejich.  Cekali.  Vterina  za  vterinou
uplyvala. Deset, devet, osm,  sedm, sest, pet.... Monotonni ticho
cekajici na konec prerusil nesmely,  ne prilis hlasity, ale dobre
slysitelny hlas. Byla to Veronika, ktera se cela vlozila do slov:
"Alesi, ja te mam rada."