Jsem daleko od pramenu, z nichz jsem vodu pival,
a lidskemu vodovodu v cinnosti cos brani,
sotva nekdy zapomenu na nekdejsi prival,
jenz dal rusti mnoha plodum, tez vsak mnoha pranim.


Kazde rano od kohoutku znova s zizni odchazim
a snazim se v duse koutku na kloub prijit nesnazim.
Ze by treba vyschl pramen? Ci doprava si siesty?
Nebo snad nejaky kamen jsem strcil vode do cesty?


Kdysi davno ziznivemu kdosi mi dal vody sklenku,
ja stasten byl a zarici za pomoc v prave hodine,
s chuti chtel jsem rozbit stenu, horkost navzdy nechat venku,
vsak s kazdou dalsi sklenici rostla ma touha po vine.
Horkost dnes jiz neskryvana snad zabranila vode teci,
zustala stat vycerpana, vzdyt neunese tolik veci.


Pousti kdyz putoval Tvuj lid a vsude kolem bylo sucho,
pak volal k Tobe, ze chce pit, a Tys mu naklonil sve ucho,
z tvrde skaly, samy kamen, vytrysknul jim vody pramen.


          Kolem mne je spousta tvrdych skal,
          v dali vody, ktere jsem kdy znal.
          A tak tichou prosbu necham znit:
          Ziznim, Pane, prosim dej mi pit.


                             17. brezna L.P.1994, Paris