Okna panelaku zari do noci
   a tve oci se kdesi v horach usmivaji,
      stastne ci unavene, nevim,
         nepoznam to na tu dalku.
   Vzpominam na to, co jsem chtel,
      a zkoumam, kde ukryta je davna touha,
         touha jit s tebou timto svetem
            a jeste dal, do rise Bozi lasky.
   Zakopavam o kameny vlastnich hrichu,
      zlo vysiluje, vycerpava,
         padam, znovu padam...
   A tam, kdesi pod hromadou kameni,
      zivori nekonecna touha,
         ceka, az kameni bude odklizeno,
            aby mohla vykvest v skutecnost.
   Nekdy nevim, co ti rici -
         stuj pri mne, s tebou budu moci vstat a jit,
      anebo snad
         bez, zde bys jen upadla tez,
         bez a jdi a neztracej pady cas,
   nekdy nevim, co ti rici,
      a tak mlcim
      a tise volam :
         Pane, smiluj se nad nami !
   A ty mlcis a zustavas
      a ja verim, ze to je laska,
         ktera veri, ze milost Bozi je silnejsi nez hrich
                  a ocekava vitezstvi...

                                  Praha, 10. cervence L.P.1995