ODPOVED E.M.R. NA JEHO EXPERIMENTALNI OBRAZ

- Za tisici reflektory nadeji na nerealnost zitrka uz sotva vidim
svicku. Ale vim o ni, parkrat  jsem ji zahledl. A ona, ac malokdy
ji vidim, je realna. Reflektory ze vsech stran rozmazavaji obrysy
vseho, nic nevidim jasne. Jednou vsak zhasnou, jeden po druhem ci
najednou,  a  ve  svetle  toho,  co  je  dnes svickou, bude pocit
prozitku nahrazen prozitkem. Cekam.
- Kdyz  kracim   sam,  vzdycky  spadnu.   Nadavam,  jindy  brecim
a pokousim se  vstat. A nekdy  me prepada pokuseni  zustat spadly
- vzdyt  je  to  jednodussi,  mene  namahave  a mene to vycerpava
omezenou  pevnost mych  nervu nez  neustale zkouset  udrzet se na
nohou a jeste navic nekam jit. A jeste ne kamkoli.
- Docela malinky. Jen  zdalky - udelam krok vstric  a ztratim nad
sebou kontrolu.  Udelam jeden krok,  a to mu  doda sily. Prestane
pouze sledovat vzniklou situaci. Projdu tisici viry, tisickrat se
mi zamota hlava, zakopnu, mnohokrat vzkriknu nadavku, ale nakonec
prijde mir. Mir jako kdyz hori svice.
- Zlo ztraci svou relativitu, zda se nabyvat absolutnich rozmeru.
Tlaci se na me  ze vsech stran - jak snadne se  mi zda se vzdati,
splynout s  nim. Slabe se  branim, unaven, pripadam  si opusteny,
sam  a slaby.  Zizen zmita   mou dusi,  vselike touhy  mym telem.
Snadne je vzdat se a zbavit se  zizne. Zkousim to a je to krasne.
Hned vsak nova zizen ozyva se, palcivost jeji roste. Ne...
- Laska. Jako mec dvojsecny roztina. Zveda me od stoky, kde marne
jsem zkousel uhasiti zizen. Dava  mi pramenitou vodu. A pak vino.
Potom jdu  dal. Jdu, obcas  bloudim kolem stoky  a cosi me  desi.
Jsou to me predstavy, me uvahy  o stoce, jejiz voda nasobi zizen,
o vode  a vinu,  ktere zrovna  nemam po  ruce. Klekam  si a piji.
A zas.
- Resignuji na sve pravo obtezovat Lasku, ktere jsem stejne nikdy
nemel.
- Smrt je blizko. Vznasi se okolo. A kolem tma.
- Ve  tme zahledam  matne svetlo  svicky. Odrazi  se od  nejakeho
velkeho predmetu  - hle, to  je zastava. Vztahuji  ruce. Dostavam
pramenitou vodu. Vino ne. Zato kopie  te zastavy je mi vlozena na
zada. Jdu. Pomalu, ztezka, ale jdu.
- Prijde konec.
- Mozna ze snad
- Daleko budu od Tebe, ode vsech a ode vseho
- Sam hledet do tmy a ptat se
- Kam?
- A pak  uvidim svici, ktera  stale hori, jeji  zare se zvetsuje.
Pak uvidim uz jen svetlo. A dostanu  kalich vina a budu pit. A ne
sam.

                              Paris, 12.prosince L.P.1993