TURECKO 2010

Sepsali: Olda, Gimli,Venda, Tom

Pročež jsme se vypravili do Turecka, kde jsem si pořídil tento logovací sešit. Usmlouval jsem ho z 15 na 9TL, ale asi jsem měl jít níž, protože jsem se moc nehádal, holt příště budu důslednější. Dnes je 4. den v Turecku. Včera jsme vyrazili do hor. Zjišťujeme, že hory jsou skutečně suché a 3l vody na osobu á den rozhodně jsou dost málo. Zkusím postupně popsat, co se přihodilo až do dnešního dne.

(10. 7. 2010)

Zapíši tedy, co se stalo 10.července 2010. Včera jsme ráno dorazili do Nevşehiru, bylo půl sedmé a autobus zastavil u nové budovy autobusového nádraží postavené na zelené louce cca 8km od města. Pro některé z nás to byla druhá nespící noc. Autobus zastavil a všichni jsme se probudili, neboť někdo tvrdil, že jsme v Nevşehiru. Nějaký Turek to tvrdil a hned nám začal vysvětlovat cosi?! Málokterý Turek mluví anglicky. Domluva je fakt dost obtížná, to jsme si vyzkoušeli již v Ankaře. Vyložili jsme batohy a vešli do budovy autobusového nádraži. Musím upozornit, že všude na takových místech je ochranka, nebo policie a většinou nějaká čidla kovů, kterými se prochází, ale nikdo to nekontroluje, jen to pípá.

To už se nám otevřely oči a zjistili, že Turek, jenž nás přivedl, je z nějaké cestovní společnosti, vykřikoval Kapadokia (Cappadocia). Jemně jsme ho poslali do háje s tím, že se jdeme nasnídat a na záchod omýt. Dlouho jsme pak obhlíželi halu, protože jsme nevěděli, co dělat. Mapu jsme neměli a kam jet také ne. Na letáčcích, které jsme sehnali, byla místa, která se v mapě 1:200 tis špatně hledají. Posléze jsme se rozhodli, že ve vesnici Kaymakli je podzemní město, a že tam pojedeme busem, který má odjíždět za 10 minut. Tak jsme odpočati po dobré snídani vyrazili ven a jali se hledat bus, který nás tam odveze. Bus skutečně jel.

Podzemní město bylo nádherné. Vstup 15 TL, průvodce se snažil vydělat si, ale mi se rozhodli, že je příliš drahý. Trochu jsme se dohadovali, kdy a jak město vzniklo a proč bylo pod zemí, něco jsme si přečetli, ale stejně bude lepší si to někde zjistit (podrobnosti jsou zde). Když jsme vyšli zpět, už tu bylo o poznání více turistů, neboť den pokročil. Nějaký dědula nás začal ukecávat, že nás odveze za 42 TL do Ihlary, pak nakonec říkal, že za 20 TL, ale mi se rozhodli jinak. Po nákupu vody od místního šejdíře a návštěvě tržiště (výtečná rajčata 1TL/kg, víno a broskve), jsme vyrazili.

Po 6 km v příšerném vedru jsme došli do naší první turecké vesnice. Děti křičeli „Many, Many“ a my se usídlili na návsi u něčeho, co se podobá hospodě (Turci jen nepijí pivo, ale vaří čaj). Čaj nám neuvařili, ale naproti prodávali melouny, tak jsme zhltli dva. Šli jsme následně dále do kopců. S tím, že určitě dojdem do Ihlary.

Večer jsme však dorazili jen na místo, kde bylo napajedlo pro krávy a místní pastavec se synem nás pohostili čajem a domácím chlebem s rajčaty, paprikou a okurkou. Dokonce máme od něj email :-), ale konverzace byla značně ubohá, měli jsme z letáku pár slov a Eva stále hledala, co mu jsme schopni říci. Pak jsme se ještě dívali, jak dojí krávy, samozřejmě, že používal automatickou dojičku s dieslovým agregátorem. Načež jsme si něco málo uvařili a šli spát. Jen co jsme si lehli, tak „Bů-cink bů“, zkrátka kolegové pastevci vedli krávy napít a museli se vyhýbat stanům. Trochu svítili na stany a štěkal tam pes, zkrátka jsme se trochu obávali co a jak. Pak se to trochu uklidnilo, takže jsem se konečně trochu vyspal.

Zde se přidávám i já (Gimli) jako pisatel zápisků a předně bych doplnil, co Olda opomněl. Tudíž.

(8. 7. 2010) Možná bych měl začít spíše o pár měsíců dříve...

Petr koupil letenky tak, že jsme letěli na dvě skupiny rozděleni a my byli ta, co měla na přestup noc v Istambulu. Nu, rozhodli jsme se, že raděj než vyspávat na letišti, prohlédneme si noční Istambul.

Když na letišti hlásili, že poslední metro je pryč, hrnuli jsme se garážemi ke vchodu do metra. Dozorce už stahoval roletu a přitom povzbuzoval dobíhající, aby zrychlili krok. Vybídnul jsem i naší skupinku k doběhnutí, a tak jsme se pod žaluzií včas protáhli. Následoval adrenalinový nákup žetonů a ještě vtipnější průchod turnikety, který Petr nezvládl. Marně jsem se snažil tvořit spojujícího člena naší skupiny. Petr v turniketu, holky v metru, já na schodech. Neviděl jsem vůbec nikoho z nich. Nakonec byl ale Petr propuštěn bočním vchodem a ještě pár dlouhých minut jsme čekali, než se metro rozjede...

(9. 7. 2010)

Dojeli jsme až na Aksaray, kde naše pouť po Istambulu začala (a téměř skončila). Podél tramvajového pásu jsme minuli tržnici a došli až k oběma mešitám (Sofia a modrá). Modrou jsme i navštívili a Petr byl i vevnitř. Ostatní jsme usoudili, že cedule „Zákaz vstupu“ v době modliteb jasně říká, že tam o nás nikdo nestojí. Následující cesta k Bosporu a průchod úzkými uličkami byl už v duchu velmi časného rána. Nikde ani noha. V uličkách jsme dobloudili téměř tam, kam jsem chtěl (do parku před mešitami) a užili si mírně zvýšeného adranalinu. Uchození jsme zamířili zpět na letiště...

Protože však metro i tramvaje začínají až o 6h a na letiště to bylo 20km (letadlo odlétalo 6.10h), vypadalo to že použijeme taxík. Bylo asi 3.15h, když jsme dorazili k tržnici a já spatřil něco jako čajovnu. Po kratčím průzkumu jsme odhalili, že je to čajovna a má ještě otevřeno. Raději než směřovat na letiště (či ještě bloumat po Istambulu) jsme zašli na čaj.

Zbývala přeprava na letiště. Bylo před čtvrtou a všude stálo plno taxíků... 20TL jim přišlo příliš málo. Když už jsme šli asi 15 minut a ozkoušeli třetí taxík (nabídla se pohybovala kolem 30TL), přijel ten první a nabízel 25TL. Přijeli jsme (i když jsme mohli využít ještě 20 minut a smlouvat u dalších). Následoval nudný transport do Ankary, kde jsme se měli sejít s druhou částí skupiny, co tam byla již od předchozího večera.

Eva zapnula telefon. Přišla zpráva od Uhlíka, že nemá batoh. Prý se máme zeptat u stánku THY. Vyrazil jsem vyjednávat (Turek samozřejmě mluvil hlavně turecky i když pohádku o ztraceném batohu pochopil). Použili jsme ruce a nohy a v kupě zavazadel to Uhlíkovo našli. Teď už to byl jen krůček vymámit ho z Turka. Ale nepodařilo se. Trval na tom, že musíme ukázat Uhlíkův pas, jinak, že mu ho pošlou na hotel. Oznámil jsem dobrou zprávu Uhlíkovi a ten mi za odměnu poslal číslo svého pasu a adresu hotelu. Bydleli jinde, a tak jsem Turkovi od THY napsal jeho novou adresu a on slíbil, že v 11.00h bágl bude u majitele. S tím jsme odjížděli z Ankarského letiště. Nevyužili jsme ale nejlevnější spoj (MHD 442 za 3,70TL), ale něco jako Airport bus za 10TL. Taxikáři se svým bossem pod 55TL nešli.

Sraz byl na vlakáči. Přišla Venda s Oldou. Na infu jsme nabrali letáky a info o spojích a rozhodli se jet v 13.30/16.30h směrem na Nevşehir. Úkoly byly – sehnat bomby s plynem, projít si kus Ankarya vyzvednout Uhlíkův batoh. Toho posledního se zhostil Uhlík. Naše skupina narvala batohy do skříněk a vyrazili jsme.

První cesta vedla na tržiště, kde jsme se nakonec dostali až ke krámku s plynem... jenže nic. Obešli jsme dva bloky, dali si nějaký ten turecký kus jídla a bezvýchodnou situaci řešili procházkou po obchoďácích. Nakonec to vyřešil Petr, který vymámil informace z nějakého obchodníka. Dostal tip na Adrenalin outdoor na druhém konci města. S touto informací jsme poslali Vendu s Oldou vyzvednout Uhlíka, sraz byl na vlakáči ve 12.45h.

Cesta do Adrenalin outdooru byla dlouhá a žalostná. Chlápci v krámě sice uměli anglicky, ale bombu neměli. Dostali jsme z nich aspoň tip na Yiba market (asi 500m od místa, kde Petr dostal info o tomto obchodě). Ze žalu jsme si dali zmrzlinu. Hledání bomby na internetu bylo bezvýsledné. Přišli jsme pozdě. Úplně groggy. Tip na Yiba market jsme předali Oldovi s Vendou a zhroutili se únavou v parku (dokonce dorazil i policista a vysvětlil nám, že máme Petra vzbudit, že se tam spát nesmí).

Následuje historka se stanem, ale tu ať sepíše někdo ze zúčastněných.

Nuže se tohoto nepříliš pěkného úkolu ujmu. Pohled je ryze můj, takže si sáhněte do paměti a klidně protestujte, k ničemu vám to však nebude. ;-)

Když jsme s Vendou svolávali poslední předtureckou čajovnu, tak jsme chtěli především dohodnout tři body. Zaprvé, kdo bere jaké stany, zadruhé na kolik dní si máme vzít jídlo a jestli se půjde do vysokých hor, tudíž zda se tahat s pohorkami. Je zajímavé, že ani jeden z bodů nedopadl tak, jak se v čajovně dohodl. A osobně jsem v Ankaře nabyl dojmu, že jsme asi každý navštívil jinou čajovnu. Můj zápisek, který jsem si činil zněl, pohorky si bere Petr a Gimli, možná Uhlík, ostatní si pohorky brát nechtějí. Výsledek byl ten, že je měli všichni kromě mě a Vendy. Jídlo se dohodlo na 4 dny, výsledky byly různé, dokupováním jídla, se sice ztratilo posléze hodně času, ale vem to čert, vesměs to nebyl problém. Kde však nastal problém byl ve stanech. Lépe řečeno s jedním stanem.

Pokud si dobře vybavuji, tak jsem jako první říkal, že mám stan s Vendou napůl a nabízel jsem další DVA volné stany k zapůjčení. Gimli s Evou měli též vlastní a Petr se dohodl s Uhlíkem. Jediná plonková byla Klára, která se měla střídat u mě a Vendy u Gimliho s Evou. Petr se ptal pléna, jestli se vyplatí menší stan, který je jen moskytiérového typu, na což si dobře pamatuji, že jsem odpověděl, že snad bude teplo, ale že je to na něm. Načež jsem v sobotu před odletem dostal sms. Že stan má 2kg a že je dost jetej, prý jestli ho má přivést. Následně jsem dostal fotky emailem, ale mail jsem pořádně četl až po Turecku. Napsal jsem sms ve spěchu před tím, než jsem úspěšné odoperoval svou první dentální pacientku, že myslím, že pršet moc nebude a pokud stojí, tak 2 kg je opravdu málo. Tako diskomunikace způsobila, že Petr přivezl stan navíc a bylo nutné ho nechat v Ankaře na autobusovém nádraží v úschovně. Což mě osobně mrzí, ale dělat se s tím nic nedalo...

Mise byla slněna, a tak se jelo (spíš hodně spěchalo) na autobusák, jenže aby bylo smůly dost, tak autobus is full (řekl mi řidič do tváře). Další možnost až v 18.30h. Ten byl také plný (naděje s propadlými rezervacemi byla lichá). Čekání jsme krátili prohlídkou krámků, pospáváním, jídlem. Sehnal jsem salep za 1,5TL a muskaku za 5TL. V 18.30h se nejelo, a tak jsme si pořídili lístky na 1.30h a vyrazili do města.

Ankarská pevnost stojí na nejvyšším bodě Ankary. (Před tím jsme ještě byli v malé sympatické mešitě.) Je to ruina bůhví ze kdy, vyplněná slumem. Procházka touto částí města zanechala opravdu silný dojem. Ženy prodávající tretky, hospodská hudba, domy, které se rozpadají, jenom trošku zaprší. Výhled na Ankaru. Někteří z nás (hlavně naše Istambulská část) už byli unavení, a tak jsme prohlídku poněkud zahráli do autu. Dali jsme si noční kebab a čajík v čajovně. Užili jsme si zavřenou přepážku na metro lístky a prospali se na autobusáku. V 1.30h jsme odjížděli směr Nevşehir.

(11. 7. 2010)

Inu, vraťme se na pasviny. Po noci přerušené jen jednou sonátou kravských zvonců, turečtiny a kuželů světla nás probulilo až pravé turecké vedro. Po obvyklé snídani „co krosna dala“ a „nesedni si do kravince, co se o něj ten Turek opíral rukou“, jsme se rozhodli uloupit pitnou vodu, neb i chlapec, co nás z povzdálí pozoroval znuděně odešel. Pobavili jsme se ve chvíli, kdy jsme nahodili batohy a své hrby, se z kopce vyřítil náš hostitel s plným stádem ovcí či koz, potřásl si s námi rukama a vesele se zubil, jako celou dobu, co jsme trávili v jeho blízkosti.

Zvolili jsme cestu poměrně civilizovanou (kterou terénní auto prodrncá) a plni nadějí, že Ihlara je za kopcem jsme si užívali dopoledního slunce. Rodinku (dáma se kvůli nám spěšně schovala do šátku) jsme zklamali, neb jsme pozvání k jídlu nepřijali. O chvíli později se nás titíž lidé z okénka ptali, tradičním „Where are you from?“, usmáli se, pokývali hlavami a odjeli.

Výhled do kraje způsobil krátkou debatu na téma „co dál“, abychom se vydali křovím a prašnými cestami přes kopce. O kopec dál jsme se sesypali o křoví níž a nakonec i na silnici.

Silnice nás dovedla do malé vesnice, ve které jsme byli velkou atrakcí. U prvního plotu ve stínu k nám přilétl kamínek od dětí, které se jinak jen zubily a schovávaly – není se co divit, kteří blázni by přišli pěšky po silnici, z míst kde několik kilometrů nic není, s obrovskými batohy a navíc v kraťasech!

Na náměstí jsme ani nestihli vyndat chleby a turistický salám (ten má s sebou asi jen Olda) a už se hnali místní poptat, odkud jsme a kam míříme a cože bychom si přáli. Šermovali jsme slovami „çay, çay“, a tak nás zavedli do jakési garáže s kulečníkem, vyhnali děti, které aspoň koukali skrz sklo výlohy a obložili nás čaji a lahvemi s chlazenou vodou.

Na naše dotazy po autobuse jen vrtěli hlavou, ovšem nelenili, odchytli projíždějící sousedy a naordinovali jim výlet s autem do Ihlary vzdálené cca 60km. Domorodci odmítli zaplacení čaje, našoupli naše skromné batůžky do kufrů dvou aut a vyjuchali na silnici. Za doprovodu hlasité hudby (v prvnímm autě pokus o anglické songy, v druhém přehlídku „The best of Turkey“). Po půl hodině jízdy, jsme si už už mysleli, že jsme na místě, leč naši průvodci nám pouze chtěli ukázat opravdu nádherný výhled na jezero Nar lake (turecky asi Naral). Azurová voda ohraničená skálou, zelenými stromy a v rohu stádo krav. Po ujištění, že je náš cíl 25 km daleko, jsme zapudili myšlenky „už to dojít“ a nasedli zpět k hlasitým reproduktorům.

Na další zastávce jsme se již pokochali výhledem na kaňon Ihlara Valdisi. Po troše objíždění města/vesnice (dle čtenářova vkusu) Ihlara jsme zastavili před vpravdě turistickou restaurací a pokladnou u vstupu do kaňonu. Ve snaze se odvděčit našim řidičům odmítajícím peníze jsme je pozvali na oběd. V restauraci kupodivu jakž takž hovořili anglicky a obsluha vázla. Pokus o vyjádření „oucty“ se moc nezdařil, neb oba Turci se nehorázně nudili a jeden si pro jistotu ani nic nedal.

U pokladny nás vyděsil hlídač, neb „nás musí upozornit, že v údolí se nesmí stanovat a že zavírá v 18.30h“. Mluvil poměrně anglicky, a tak si to s ním Gimli a Petr a Tom vyříkali, a tak jsme zakopili vstupenky a vydali se k prolézání pozůstatků jeskynních kostelů.

Najdete zde vše – od místnostní na úrovni obyčejné jeskyně přes obýváky s krbem, chodby se schody i bez až po místnosti s freskami (všichni světci mají seškrábaný obličej či aspoň vydloubané oči, jen sem tam se najde nějaký, na kterého žádný muslim nedošáhl).

Po prvních dvou vyběhnutích po pěšinkách do svahu a obdivování zbytků fresek jsme se téměř po domluvě rozdělili na dvě skupiny Gimli, Olda a Eva přebrodili potok a zamířili k dalším dvěma kostelům. Pedro, Klára a Uhlík využili potok k hygieně. Já (Venda) po chvilce váhání dohnala vzdělávající se skupinu.

Některé díry v podlaze jsou evidentně hroby (jak byli malé!), jiné kruhové měly pro mě nejasný účel. U některých vchodů bylo evidentně „pod prahem“ pohřbené dítě. Svěci jsou obvykle popsány svými jmény řecky, ovšem na každém volném místě je vyškrábán podpis nějakého návštěvníka ctícího heslo jména hloupých na všech sloupých.

Dále jsme pozorovali turecké kluky, jak loví ryby a smáli se jak zareagují na koupání druhé skupinky, kterou jsme vystřídali záhy.

Vytáhla jsem šampon a mýdlo a všichni jsme si posedali do toho mírně pochybného potoka. Když nás po umytí přestalo čekání bavit, přišel nervosní strážce údolí, že tam stanovat nesmíme a že údolí už dávno zavřelo. Snažili jsme se mu vysvětlit, že čekáme na kamarády, co si prohlíží kostely na druhém břehu, čímž jsme ho udivili, „Kostely přeci před půl hodinou zavřely!“.

Když ostatní dorazili, vyrazili jsme my něžné pohlaví kupředu, neb se nám už chtělo se zabivakovat, leč byly jsme obviněny, že se bojíme strážce. Náš cíl byla restaurace 4km daleko.

V čajovně po cestě nám nabízeli místo na stany, ale raději jsme se snažili dodržet domluvu se strážci.

Hned za parkovištěm jsme za nastoupení všech zaměstnanců nakráčeli na zahradu „restaurace“. Ovšem na majitelovu nabídku 10 TL na osobu jsme nemohli přistoupit (ani na nabízenou sprchu). Pak popřel, že by se kolem našlo jiné stanovací místo, přestože se ráno ukázalo, že hned vedle je další trávník s nápisem camping. A tak jsme pod pohledy všech zaměstnanců vykráčeli ven a vydali se po silnici vzhůru z údolí. Po několika zatáčkách se kluci ponořili do prašných polí a luk hledat místo pro stany. Vrátili se nadšeni, a tak jsme již ve tmě naposled ve dni nahodili batohy...

Na konci prašné cesty nás čekala plošina plná bodláků, kde jsme vybalili stany a vařiče, abychom s pomocí vzácné vody a českých potravin ukojili hlad.

Obloha se rozjasnila hvězdami a na chvíli po několika stranách bleskaly ohňostroje. A tak jsme se rozložili do stanů i pod širou oblohu a usnuli.

(12. 7. 2010)

Ráno jsme sešli zpět do údolí Ihlary, sedli jsme si u parkoviště a na záchodě doplnili lahve. Kolem jel menší náklaďák a vzadu na korbě pod plachtou měl melouny. Petr ho zastavil a s Tomem koupili 3 melouny za 5 TL. Dohodli jsme se, že se rozdělíme na dvě skupiny, já s Vendou a Klárou jsme chtěli jít zpět údolím a prohlédnout si zbylé skalní kostely, ostatní se chtěli podívat jen do jednoho z nich a sice do toho, do něhož se měl podepsat jakýsi tolerantní sultán. Když jsme se vrátili k parkovišti, batohy ani ostatní tam nebyli, na sloupu byl papírek s německým nápisem „Jsme v čajovně. Petr von Pardubitz“. Později Gimli vyprávěl, jak musel sám hlídat batohy před zájezdem „rozjívených“ Francouzů, kteří šli kolem. Z čajovny jsme vyrazili dále údolím. Po prohlídce dalších a dalších skalních světniček vydlabaných v pískovci, jsme šli kolem pěkného hýkavce, na první skupinu hýkal jak blázen, zatímco pak se rozvalil přes celou cestu a začal se drbat jak rozmazlený pes. Těsně před tím jsme viděli asi 35 cm dlouhou želvu. Ráno jsme viděli již dvě, ale ty byly asi jen 10 cm dlouhé. Vidět krunýře v přírodě byla pro mne premiéra. Posléze jsme objevili místo pro koupání, tam jsme zůstali docela dlouho, dali si chléb k obědu, někteří vyprali, všichni se zchladili. Na další cestě jsme museli brodit, ale to nás nerozhodilo. Zajímavější byly pradleny na kraji Yaprakhisaru. Jedna z nich na nás hrozila prací vařečkou. Ale když jsme několikrát zopakovali „Selime, Selime“, tak ukázala, že přes most a dál podél říčky vede cesta, V Selime na parkovišti jsme měli asi dosud nějvětší meloun v Turecku, pán u parkoviště nám dal noviny, abychom nepokecali stůl. Chtěli jsme se dostat do Göreme. Popovídali jsme si s autobusákem a pánem, co podává čaj, ale nic. Vlastně jsem vám zatajil, že jsme již v Yaprakhisaru dostali několik nabídek na odvoz do Aksaraye, nebo do Göreme, ale zdáli se nám dost přemrštěné. Místo toho jsme si šli prolézt Selime cathedral, což bylo zase mnoho místností vydlabaných v pískovcovém kopci.

(Na kraji vesnice jsme objevili další skalní město označené „Cathedral“. Platili do něj vstupenky do Ihlary, a tak jsme si ho celé prolezli (a odmítli několi řidiců), než jsme se vydalli až do Selime).

Takže zpět na parkoviště. Když jsme nic nesehnali, nahodili jsme batohy a šli, když tu jela kolem dodávka s valníkem a ten řidič autobusu na ně zavolal, snad, že jim řekl, že chceme do Aksaraye. Vzali nás do Aksaraye zadarmo, všichni jsme seděli na valníku a užívali si plynoucí krajiny, Když jsme projížděli městem, všichny na nás koukali a mávali. Vyhodil nás uprostřed města a když jsme řekli, že chceme na autobusový terminál, tak nás naložili do jiné dodávky a odvezli na nádraží, zkrátka klika nejvyššího kalibru. Na autobusáku, jak už to tak chodí, si nás chytl dohazovač autobusů a koupili jsme lístky do Göreme. Ovšem zádrhel byl ten, že jsme měli přestoupit. Jenže bylo už asi půl desáté a ten den nic nejelo, tak se spustil povyk. Turek se bavil s Turkem, pomáhali nám anglicky mluvící, chvíli to vypadalo, že pojedeme v 23h, ale to nakonec nevyšlo, navíc se začli řešit finance, zkrátka a dobře jsme museli nocovat v hale v Nevşehiru a myslím, že na sedm divných Čechů, kteří uvízli na autobusáku, budou vzpomínat. Co však bylo horší, je, že jsme šli spát cca v 0.30h a v 5.45h nás místní obsluha kavárny slovy „Mesijé“ a dodal německy něco, co znělo jako abstelung (müsseu aufstehen). Tím tedy končí den 12.7. a začíná 13.7. Pro Oldu to byla vražedná noc, skoro se nevyspal, svět byl temný a ponurý. Myslím že všem trvalo dlouho, než se probudili.

(13. 7. 2010)

I Gimliho náladu prohlásil Petr za děsivou, ale bylo tomu až o trochu později. Kolom 6.10h máme sbaleno a koukáme po nějakém autobusu. Ujal se toho Tom v 6.20h nás naložil do busu do Göreme. Stálo to 2TL a byla to první zastávka. Polospící skupinka se vykýblovala v Göreme na náměstí, a protože jsme nestihli ani snídani, pustili jsme se do hodování. Každý nasadil bvou bombu s plynem (vlastně Petrovi s Uhlíkem jsem půjčil naší) a jal se vařit čaj/kaši/kafe dle libosti. Mě probudila a hlavně zvedla tu děsivou náladu až zastávka na toaletách. Balíme, nakupujeme, vyrážíme směr Uçhisar jedním z údolí (doplnit název). Nic extra jsme nepotkali, až na mnoho Francouzů (bude vysvětleno později) a opuštěnou čajovnu. Bylo tam jen nádobí, sedátka a stín. Společným úsilým jsme Uhlíka přiměli k vaření čaje. Když jsme dopíjeli, dorazil majitel. No a protože Uhlíkovi se čaj zase tak nevydařil, požádali jsme čajovníka ještě o jeden (dál nám ho se slevou se sušenkou a buráky). Eva nám natrhala Hasanovy meruňky a piknik byl kompletní. Do Uçhisaru to bylo už jen kousíček, prohlédli jsme si Castle a u mešity vyřešili korespondenci (samozřejmě jsme si dali 2 melouny – žlutý a vodní, tentokrát za 11TL). Nakonec jsme ještě vyměnili nějaký ten peníz a v časném odpoledni jsme se vydali na cestu kolem love valley (takové údolí plné šulinů, kde se nejčastěji cestuje na čtyřkolkách). Nakonci údolí jsme zakempili. Za zmínku stojí historka s detoxikací Petrova báglu od másla, spálených novinách a hořící louce 500m od našeho místa stanování. Večer u kotlíku byl dlouhý, čaje bylo dost, halva stála taky za hřích a navíc nikde žádný komár. Místo slibovalo, že bychom se tentokrát mohli prospat... Čímž se dostáváme do 14.7. Ještě bych rekapituloval – Údolí v kapadokyi jsou minimálně netradiční, čajovny jsou skvělá místa pro odpočinek, protože i Turkům je hloupé obrat vás za čaj o 2TL. Na PTT při výměně je třeba chtít účet, jinak vám dají horší kurz. Uçhisar Castle je jenom vyhlídková věž. Pán co nás provedl po místních obydlích nám toho za 10TL nabídl asi tak stejně. (Olda poznamenává, že tato příhoda s Turkem, který vám vnutí prohlídku, a pak si řekne o 20TL, mi přišla jako velká sviňárna! A dost mě překvapilo, že jsme mu něco dali, princip je pro mne princip...). Love Valley je tak trochu jiné než ostatní údolí. Většina z nás se shodla, že pálit v téhle krajině noviny není úplně nejchytřejší. Zkusili jsme vydezinfikovat nezávadnou vodu.

(14. 7. 2010)

Ráno bylo opět dusno a horko, po snídani jsme se vydali po silnici k odbočce k balónovému létání. Tam jsme ve stínu pod lavičkou potkali psa (téměř Labradora) smutného. Klára a Tom se slitovali a dali mu trochu napít. Údolí jsou členitá, takže je obtížné trefit správnou cestu. Několikrát jsme kličkovali. Přitom jsme narazili na podivný strom s vysoce barvivými plody podobnými moruši. Venda a Klára se zmazaly jak australští klokani. Mezitím Gimli, Tom a Petr testovali cestu. Muselo se šplhat, ale nakonec jsme se objevili na silnici, která na plánku byla. Dokonce v protisměru šel nějaký turista, ale po chvíli jsme ho viděli jít zpět, asi se mu nechtělo šplhat po skále. Pokračovali jsme tedy dle plánu směr Göreme. Po necelých 400m jsme došli ke kostelu ve skále. Turka u vstupu jsme ukecali na 3TL, ale možná to za to nestálo. Viděli jsme několik místností propojených tunely, opět jsme spatřili dveře v podobě obrovského mlýnského kamene. Pak nám Turek řekl, co používali na drcení vína a kde tam byly úly. Protože jsme se dělili na dvě skupinky, tak jsme stihli ochutnat celkem hnusné meruňky, říkali jsme si, že je škoda, že nejsou lepší. To jsme ještě nevěděli, že půjdeme skvělým údolím se spoustou špendlíků. Přejedli jsme se k prasknutí. Roklina se podobala zahradě a sadu. Vlašské ořechy, jabloně a další a další stromy, všude dýně a víno a jiná zelenina (rajčata, brambory, okurky, …). Pak jsme po pravé straně uviděli „Open Air muzeum“.

Opět turistické centrum, 3 velbloudi. Vstup do Unescem chráněné památky 15TL. Na malém místě bylo dost skalních kostelů. Jeden byl poměrně velký a asi nejzachovalejší, co jsme viděli. Turistické výpravy se střídaly francouzská s anglickou, spousta japončíků i jedna ruská výprava. Do nejvýše položeného kostela chtěli příplatek 8TL, což nás opět popudilo, že to nikde dopředu neavizovali. Po prohlídce vyrážíme směr Göreme a tam jíme další meloun. Rozhodli jsme se, že pojedeme do Kayseri, kde jsme po dlouhé debatě s jedním maníkem z dopravní kanceláře Has Bingöl rozhodli, že za 40TL pojedeme přes noc do Bingölu a odtud, že ráno pojedeme do Erzurumu. Bus odjížděl chvíli po půlnoci, neboť byl zpožděn.

(15. 7. 2010)

V Bingölu jsme se probudili před 9h ranní, hned si nás odchytl pán, kterému se, alespoň mi to přišlo, smáli. Odvedl nás k okénku a vyjednali jsme cestu v 13.30h za 15TL do Erzurumu. Řekli jsme si, že se projdeme po Bingölu, tak jsme vyrazili do centra. Usadili jsme se v čajovně u mešity a jali se postupně nakupovat zásoby. Když jsme Venda, Klára a já hledali oběd (2x vegetariánský), tak se nás ujal anglicky mluvící Turek a zatáhl nás do restaurace v 5. patře, která má i bezmasá jídla. Neměli sice humus ani lazaně, ale vegetariánskou pizzu měli. Popovídali jsme si a dozvěděli se, že dotyčný pracuje v Dubaji. Nakonec se slovy, že jste studenti, zaplatil pizzu. Chtěl nás svézt na otogar, ale vymluvili jsme se, že se musíme sejít s ostatními. Autobus z Bingölu do Erzurumu jel pomalu, protože v horském úseku se dělala silnice, jeli jsme po široké prašné cestě krokem. Do Erzurumu, což se ukázalo za poměrně velké město, jsme dorazili v 17.30h cca. Jali jsme se já, Eva a Petr shánět dolmuš do Yusufeli nebo Yaylalaru.

Řekli nám, že v 17.30h odjíždí dolmuš (minibus), Petr říkal, ale to bylo před 5 minutami, na což řidič odvětil, že sice ano, ale že z města dolmuš odjíždí v 18.00h. Koupili jsem po poradě lístky a naskládali jsme se do autobusu. Byl to vlastně trochu kompromis, protože jsme jeli do Su-ku..., bohužel si nepamatuji název té křižovatky do Yusufeli (cca 8km).

Když jsme tam dorazili a začli jednat s řidičem dolmuše, zjistili jsme, že chce do Yusufeli moc a že do Yaylalaru je to přes 60km. Nakonec jsme spali u mešity nad záchody v takovém přístřešku. Gimli na betoně postavil stan. Kolem tekla řeka plná vody po lehkém dešti. V noci trochu krápalo. Pes, který nás trochu otravoval, odešel po tom, co jsem mu uzavřel „kolotoč“, který byl místo dveří, ačkoli by zídku vysokou asi půl metru hravě přeskočil. Noc byla překvapivě klidná, jen 3 Turci šli za noc na záchod a zpět se umýt. Evidentně z nás měli srandu, ale naštěstí nic nedělali. Blízká mešita jako obvykle řvala někdy ráno modlitbou.

(16. 7. 2010)

Místo ožilo několika dědy a párem osob, čekající na dolmuš. Po snídani jsme chytli projíždějící dodávku a usmlouvali jí na 10TL za všechny do Yusufeli. Tam si nás hned chytl angličky mluvící Turek, věděl hned, že jsme Češi a nabízel nám, odvoz za 20TL na osobu do Yaylalaru. To nám přišlo hodně, tak jsme se kydli u nějaké společnosti, která tu a tam přivezla potraviny, někdo je naložil a vyložil. Konkurence v Yusufeli byla malá, takže kartelová cena byla jasná. Když jsme nakoupili potraviny a snědli meloun, vyšli jsme pěšky. Věděli jsme, že je to asi 60km, ale tušili jsme, že někoho stopnem, nebo nás někdo vezme levněji. Šli jsme docela dlouho, ale nic moc. Buď chtěli 20TL, nebo ani nezastavili. Pak jsme stopli srandovní Turky, kteří nás vzali na korbu, skoro jsme se tam nevešli, vlastně já seděl se třemi Turky vzadu a Petr i s batohem vepředu. Vedle mne seděl turecký dědeček a smál se, zatíco já se bál, abychom nikoho neztratili. Musím ještě vysvětlit, že cesta byla strašná, prašná cesta kamenitá okolo skal. Nic moc pěkného. Ušetřili nám trochu chůze. Po chvíli jsme stopli oficiální dolmuš, která nás dopravila zdarma do nějaké vesnice, ale dál do Yaylalaru chtěl 15TL na osobu, tak jsme vyšli hledat místňáky, kteří by nás odvezli. Sedli jsme si u čaje, dali meloun, až pak jsme potkali prvního rusky mluvícího Turka.

Ten mi slíbil nejprve, že někdo nás odveze všechny za 70TL, pak přihodil za 80TL, ale vesměs jsme měli radost, že nás tam někdo hodí. Museli jsem chvíli čekat, než dotyčný přijede s autem, takže všichni začali být nervosní, takže rusky mluvící Turek stále opakoval „Uspakojtěs“. Nakonec nás jelo v autě opět 8 (se řidičem), byli jsme natěsnáni a cesta byla dost rozbitá, osobně bysme to nejeli ani za 100TL. Do Yaylalaru jsme dorazili asi v 18h. Vyrazili jsem do hor. Konečně. Venda říká, že měla z cesty otlačený zadek. Seděla s Klárou vepředu. Ještě jsem nafotili mapu vyvěšenou na místní boudě. Kousek za Ongular jsme postavili stany. Byli jsme unavení, a pak už přicházela bouřka.

(17. 7. 2010)

Další den nás probudil cinkot krav a ovcí. Kdosi hnal dobytek na pastvu. Jak říkám: „Hory jsou všechny stejné a třetí den se okoukají.“ Ještě si neospustím poznámku. V Ongularu jsem viděl vyvrhávat ovci, byl v tom kus poezie a pachu tureckého venkova. Další kus poezie nás teprve čekal. Nejprve jsem potkali dva padesátiprocentní Čechy. Byla to totiž Češka vdaná za Francouze. Asi půl hodiny poté začlo dost pršet. Akorát jsme docházeli do basecampu pod Kaçkarem. Našli jsme tam opuštěný stan s mnohým vybavení. Začali jsme se sušit a půjčili jsme si konvici a z vlastních zdrojů si uvařili čaj. Po chvíli přišla Česka s Francouzem a začli se sušit také. Potom přišli dva Turci. Jeden si zapálil, druhý ne. Když přestalo pršet, vystrojili jsme se na cestu. Tu začal první z jmenovaných Turků křičet „Camping, camping“. To bylo cca 14.15h. Ukazoval nahoru a křičel „Lake no camping.“ Stále to opakoval. Koukali jsem se do mapy a půjčili si od Češky plánek a jali se ukazovat, co chceme ujít, ale Turek byl nepříčetný. Druhý Turek byl sympatičtější, tomu se nám podařilo vysvětlit, co chceme, avšak první už přehodil výhybku na „Camping hier“. Gimli s Petrem prohlašovali, že mám nemá co rozkazovat dědula v teplákách. Turek zvyšoval hlas a kluci také. Potom Turek šáhl na Petra a ten shodil batoh a začal ho usměrňovat. Načež Turek pochopil, že nemá šanci a začal prohlašovat, že telefon – polis. „Tak si je klidně zavolej“ zněla mu odpověď. Nicméně jsme svolali sněm a hlasovali jsme. Výsledek hlasování 4:3, že zastanujeme a půjdeme nalehko na vrchol Kaçkaru. Tak jsme vyrazili. S následnou znalostí událostí si myslím, že hlasování dopadlo dobře, protože bysme to přejít nestihli a museli bychom nocovat někde nahoře. Je to sice pravda, že bysme to zvládli, ale takto jsme si to asi lépe užili. Sice jsem musel být svědkem asi půlhodinové debaty Uhlík vs. Gimli & Petr, že Turek nemá právo vůbec na to bránit nám odejít a cosi kdesi, ale stojím na straně Uhlíka. (Ať si kažký sáhne do svědomí, jak se mu špatně dýchalo i nalehko, jak jste se krom mě a Gimliho ploužili. A pak si zkuste znovu hlasovat. Pokud by hlasování dopadlo i třeba 6:1, tak bych pochyboval o duševním zdraví naší skupiny)

Nuže, vyrazili jsme z něco málo přes 2000m nad mořem až do cca 3900m (3932m). Stanovili jsme si termín 18.00h, že se otočíme v případě, že nedojdeme na vrchol. Kousek za jezerem řekla Venda a Klára, že se jim špatně dýchá a že půjdou dolů. Ostatním bylo lépe, ale Uhlík si stěžoval také na lehké motání hlavy, Eva také, ale prý to není tak hrozné. Petr při šplhání na menší skalku zavrávoral a spadl dozadu na znak. Naštěstí vyvázl s lehkými odřeninami. Já a Gimli jsme se shodli, že jediné, co na sobě pozorujeme je, že se trochu zadýcháváme, ale když se neženeme, tak bez problémů pokračujeme svým tempem. V 18h jsme udělali poradu, že poslední termín bude 18.15h Odtud máme před vrcholovou fotku. Když se rozestoupili mraky, tak jsme dohlédli a na Tureckou vlajku na vrcholu. Já odhaduji tak 200 – 300 výškových metrů. Někdo tvrdil, že to musí být dál. Kdoví? Obrátili jsme se po občerstvení dolů. V basecampu jsme byli v 19.45h. Ale protože níže začalo pršet, tak jsme dorazili patřičně promoklí.

(18. 7. 2010)

Následující den jsme vyrazili vzhůru. Vystoupali jsme nad jezero a sesoupali k druhému. Šli jsme úžlabím dolů, a pak zabočili vpravo nahoru, to jsme již šli jen dle intuice a mapy ve foťáku. Chvílemi pršelo, chvílemi svítilo slunce. Kolem 16h jsme došli na plácek, u kterého plápolala ve větru česká vlajka na trekové holi. Došli jsme se s nimi poradit. Nastínili nám cestu, kterou šli 5 a 1/4 h, prý „Vy jste mladí, to dáte rychleji.“ Šli jsme. Sedlo bylo pěkné, velmi dobrá cesta. Klesání bylo dlouhé... Kvely tam oleandry a bylo dosti mokro. Stoprocentní vlhkost nás ničila. Nakonec jsme zakotvili cca 2km před vesnicí Yaykari Kavron (asi)? Bylo tu dost komárů, ale ráno jsme všechno oblečení vytáhli na sluníčko, které pěkně hřálo.

(19. 7. 2010)

Další den zněl plán jasně. Chceme do Rize. Klesali jsme do vesnice a slyšeli několik výstřelů. Nic se nědělo, řidiči dolmuší si spokojeně popíjeli čaj v čajírně. My jsme byli odhodlaní jít pěšky do Ayderu, což jsme také udělali se zastávkou na oběd v takovém campu pro Turky. Vůbec tu hodně přibylo Turků, kteří sem jezdili na pikniky. Bylo vidět, že jsou to bohatší Turci, než vesničané. Když jsme dorazili do samotného Ayderu, nalezli jsme hotové letovisko. Po jednom čaji jsme sehnali dolmuš do Rize za 9TL na osobu. V Rize se ukázalo, že dolmuš byla za 14TL/os., holt Turci jsou v tomhle svině. Ale tahle dolmuš měla oštemplovaný ceník, tak jsme chvíli protestovali a nakonec to nechali být.

Došli jsme na náměstí s Atatürkem, poptali se v infocentru, co se dá vidět, najedli se a tu jsme byli s batohy velká atrakce. Posléze jsme šli hledat nocleh podél pobřeží. Rize je dlouhé, táhne se od východu na západ. Spali jsme na chodníku u jednoho výběžku do moře. Sedm spacáků a sedm batohů. Olda se moc nevyspal. Dost lidí chodilo dlouho do noci asi 100m odtud po pěší zóně, pak tam asi 50m hlučili dva, kteří loupali slunečnicová semínka, posléze přišli až k nám tři, kteří přišli, koukali, kdo tam spí, a pak zas odešli. Až když byl kolem úplný klid, tak jsem usnul.

(20. 7. 2010)

Ráno jsme se opět prošli až do centra. Zjišťovalo se, zda a za kolik se dostane skupina Petr, Klára, Gimli a Eva do Ankary. Nakonec si koupili lístky na bus cca v 20h, a tak jsme si tam u té společnosti nechali batohy a šli na prohlídku místního muzea. Nejprve etnografického a poté o čaji, ale druhé jmenovné nebylo příliš zajímavé. Krom podobizen šéfů Čajkuru (společnost – výrobce čaje) tam bylo jen skromě strojů a vše jen v Turečtině a mlčící průvodce na nás koukal, jak kdybychom mu chtěli podpálit muzeum. Zajímavé bylo, že obě muzea byla zdarma. Tak jsme neváhali s přesunem místním MHD do Güngoğdu (cca 8km), kde je prý továrna na zpracování čaje.

Než se myšlenkami přeneseme do továrny, ještě zmíním příhodu z místního parku. Když jsme s Vendou a Tomem čekali v parku na ostatní, přišel k nám Turek, evidentně duševně chorý a pomocí jednoho zvuku, asi „Bajaüa“ nám vzal mapu a jal se ukazovat, co zná, či jestli jsme tam byli, či co. Zktrátka Tom nakonec prohlásil, že se s ním jednalo jen o trochu hůře než s normáními Turky. Když jsme v Güngoğdu přešli ulici k prodejně čajů, ujala se nás Turkyně a odvedla nás do fabriky a posadila ke stolečku. Vysvětlovali jsme jí, že se chceme podívat, jak ten čaj vyrábějí. Zatím jsme dostali čaj. Asi po 10 minutách přišla plnoštíhlá Turkyně ve stylových šatech a začala nám něco vyprávět, přinesla 3 čajové lístky, chvíli ještě něco říkala, ale pak s úsměvem odešla. Po chvíli přišel menší muž a představil se. Veřte nebo ne, byl to zástupce ředitele této továrny. Řekl, že umí jen pomalu anglicky, ale byl to výkon v těchto krajích. Tento pán nás trpělivě provedl továrnou a dal spoustu materiálů o čajové společnosti Çajkur, která je prý 5. největší turecká společnosti. Továrna, ve které jsme byli zaměstnává 200 lidí. Nejprve přijede náklaďák nacpaný čajovými lístky, ty po pásech vyjedou kamsi, tam se zahřejí párou a posléze 2x drtí a lisují. Každý cyklus trvá 35 minut. Pak se fermentují, tj. za určité vlhkosti a teplotě projíždí takovým pásem. Posléze se vysouší a zbavuje vláken, které jsou ve stoncích, pak se již jen správně drtí a třídí dle vlhkosti a velikosti zrna na 6 typů. Tedy nejsem si jist, zda to nebyly 2 x 3 typy. A doufám, že žádný proces neopomíjím. Potom si s námi ještě průvodce sedl a trpělivě odpovídal na naše dotazy. A že jich bylo :-).

Z továrny jsme okouzleni jeli zpět do centra a začli stoupat na místní hrad. Tam jsme dali další čaj a zjistili, že toto místo měl rád poměrně vyzdvihovaný starosta, jenž údajně proslavil Rize. Výhled tu byl úžasný. Odtud jsme putovali za jiným bezvadným výhledem a sice do botanické zahrady. Tam byla také čajovna :-) Chvíli jsme si tu odpočali, neboť jsme byli uchození a trochu nevyspalí. Kolem 19h jsme se rozloučili a rozdělili. Plán zbylé skupiny zněl zjistit zítra něco o parcích, které jsme našli na mapě blízko Ankary, nebo se podívat na Chetity. Po 20h jsme ještě jednou zamávali skupině, která seděla na chodníku a čekala na bus a šli jsme ke hradu na předem vyhlídnuté místo přenocovat.

Hrad měl zavírat v 23h, ale zavíral až kolem půlnoci. Já s Tomem jsme si dali ještě čaj. Ale příroda a okolnosti byli proti nám, Protože s přestávkami pršelo. Ne moc, stíhalo to ihned vyschnout, ale celou noc pod šiřŕákem by to nešlo. Nakonec jsme těsně před půlnocí postavili stan, ale jen co jsme ho postavili, tak odcházeli číšníci z hradu. Houkli na nás a prý, že „manager problem“ a bez emocí nás vypakovali, ptali se na hotel, ale my jen, že „No“ a šli jsme. Tak skvělé místo a kvůli dešti nevyšlo, neboť, kdyby nepršelo, tak bysme se schovali a kolem jdoucí číšníci by nás neobjevili. Zkrátka byl to manager problem. Ale co teď? Kam jít nocovat? Po drobných úvahách jsme sešli k moři a se štěstím našli sezení se stříškou. Třeba to byl dar Allaha. Překvapivě tu bylo pusto a prázdno až do rána. Mě se spalo dobře, jen trochu krápalo...

(21. 7. 2010)

Tom ráno říkal, že ho v noci štípali komáři. Posnídali jsme a vyšli zpět do centra. Tentokrát to nebylo tak daleko. Po malých nákupech jsme jeli do Trabzone. Chtěli jsme zajít do infa, ale nenašli jsme ho. Navíc nás dolmuš vysadila skoro půl kiláku od terminálu, tak jsme vyrazili tam. To už jsme byli rozhodnuti, že pojedeme do Çorumu. Sehnali jsme to za 30 TL v 19 hodin. Pročež jsme se šli projít do centra. Bylo vidět, že Trabzone je o dost větší než Rize, ulice byly plné lidí, v centru hlava na hlavě. Náhodou jsme narazili na muzeum. Byla to zajímavá budova, kterou si koncem 19. stol. nechal postavit nějaký bankéř. Přízemí a patro bylo skoro původní a byl tam nějaký pokec o tom, jak v r. 1923 tam pobýval Atatürk. Ve sklepě byly umístěny vykopávky, které našli někde v Trabzonu. Prý to byla socha Herma, ale usoudili to z toho, že v nějakém dopise kdosi psal, že tam měl být chrám Hermův. Opět jsme se chtěli podívat na místní hrad, tak jsme začali stoupat, až jsme přišli ke kláštěru, překvapivě tam bylo napsáno: „Women monastery“. Když jsme vešli, dva hlídači nám sdělili, že closed a construction, tak jsme se jen podívali na nádvoří. Pak nám řekli, že kostel (rock church) je ze 13. stol. a zbytek ze 17. stol. Venda se divila, že v 17. stol. tam mohl být klášter, ale možné je cokoliv. Vystoupali jsme tedy skoro nahoru, kde byl obrovský nápis TRABZONE a shlédli dolů. Na několika bilbordech byla reklama na Youth olympic games v roce 2011. Načež jsme šli zpět na autobusák, ovšem s malou zastávkou v parku, kde jsme se najedli (geniálního chleba) při pozorování místních dětí, jak si kopou s balonem. Tomáš jim byl k smíchu, ale i on si z nich udělal srandu, když jim jednou naoko nechtěl vrátit míč. Autobus přijel překvapivě jen 10 minut pozdě. Nasedli jsme do něj a spali.

Autobus měl přestávku u mešity, a pak! A pak nás náhle stevard budí „Çorum, Çorum!“ Kouknu na hodinky. Je 2:13 h. Cože? Vypakovali jsme se ven, vzali bágly a bus skutečně odjel. „Zase nás ti kluci turečtí dostali!“ Dlouho jsme hledali místo na dospání. Tomáš by to uložil hned vedle silnice. Já jsem nerad vidět, tak jsem loboval za skrýš. Nakonec jsme Toma přehlasovali a šli spát k mešitě.

(22. 7. 2010)

Nevíme jak daleko je do centra, nikde nikdo. Ve 4 ráno proběhla modlitba s jedním člověkem. Ležíme za plotem na lavičkách u mešity (UHUD Camii). Jsem vrcholně klidný a oblečen spím bez obav do 6 h. Tomáš asi nespal skoro vůbec, zřejmě nemohl rozdýchat, že je to pro muslimy trochu posvátnější místo. Prý se šel mezi pátou a šestou hodinou projít a kdosi mu nabídl čaj. Kolem sedmé jsme se nasnídali a vyšli do centra. Lidé se teprve chystali na začínající den. Šli jsme kolem mešity ze 13. stol. měla nádherné mytí nohou, možná by se tam vešlo kolem 70 lidí naráz. Bohužel hlavní místnost byla zavřená. Koukali jsme se do ní jen oknem. Dále jsme pokračovali na náměstí s hodinovou věží (1894), sedli jsme se v čajovně, zrovna bily osmou hodinu. Venda a já jsme šli hledat infocentrum. To jsme netušili, jaká to bude anabáze. :-)

Vyšli jsme směrem, který nám ukázal první Turek, na kterého jsme narazili. Došli jsme k opravené radnici, od níž nás poslal policista směrem od centra. Pochopil jsem, že asi 200 m, tam byl starý obchodní dům. Nějaký uklízeč nás přivedl k zavřené cestovní kanceláři. Šli jsme dál. Pán, který byl správcem místního vodotrysku, nám sdělil, že Turisma danişma je v 8. patře Valiliği, tj. Místního úřadu. Tak jsme šli. Hned u vchodu si nás odchytl místní Brouk Pytlík. Zavedl nás do 9. patra a sešli jsme do 8. patra do turistického odboru místního úřadu. Jel se shánět někoho, kdo umí anglicky nebo francouzsky, dal nám asi deset letáků o okolních chetických památkách, o Çorumu a byl strašně milý. S každým si třásl rukou. Pak jsme sjeli výtahem do 3. patra do jeho kanceláře. Výtah ovšem sjel až dolů a tam opět nabral lidi. V jeho kanclu nám objednal čaj, pustil počítač bůhví po jaké době. Byl to předpotopní stroj, ale Google translator pomohl dokonale. Vysvětlili jsme mu, co chceme, rámcově, kde jsme byli a kam chceme, že chceme vidět zdejší hrad a muzeum. Zkrátka dobrý pokec. Pochválili jsme mu město a poděkovali mu. Vyžádali jsme si plán města. Když jsme dopili čaj, tak nás opět vezl do 8. patra, opět přes přízemí. Tam jsme dostali mapu. Pokaždé, když někoho potkal, tak ho buď pozdravil, nebo si s ním potřásl rukou. Nakonec nás vyprovodil s objetím ven. Zkrytě doufáme, že to nebyl starosta, ale Brouka Pytlíka starostou jsem nikde nepotkal.

Téměř po jedné hodině, jsme se vrátili zpět k Tomovi na náměstí a dali si další čaj a posléze se vydali na cestu na hrad a do muzea. Cestou se Tom stavil v jednom obchodě koupit skleničky. Vedlější obchodník Doctorum s mobily si nás chytl a povídal a půjčil nám syna s kolem, aby nás dovedl ke hradu. Ještě jsme se s nimi vyfotili.

Hrad byl obydlen. Vlastně to byly jen hradby zevnitř obestavěné nejrůznějšími chátrajícími domečky. U vstupu byla nějaká náboženská škola. Děti měly přestávku, tak nás vyprovázely. Při další cestě k muzeu jsme narazili na obchůdky s traktory, měli Fergusony a další, dokonce i dva Zetory. Obchůdky se plynule změnily na kovotepecké dílny. A to bylo něco pro Tomáše. Dlouho váhal a vybíral. Dokonce jsme se tam vraceli po prohlídce muzea, ale nic si nekoupil. Já s Vendou jsme také odolali. Snad něco podobného objevíme i v Ankaře.

Muzeum bylo překvapivě honosné a pro mě nádherné plné věcí z chetických vykopávek. Mimo jíné i hrobka a spousta věcí a věciček, váz a přívěsků, nástrojů a platidel v rozmezí 2500 BC až do 400 AD. Následně nás vzali ještě do bočního křídla do sklepa, kde byla etnografická expozice, podobná té v Rize. Po menších nákupech jídla vyrážíme na autobusák a dolmuší jedeme do Ortaköye (7 TL), u něhož jsou dvě zajímavá místa, a sice Şapinova a údolí Incesu Kanyonu.

Pro místní jsme opět byli atrakcí. Vydali jsme se pěšky na místa vykopávek, která byla asi 3 km daleko. Když jsme došli k oplocené oblasti s několika plechovými střechami, netušili jsme, zda jsme správně. Dědula na babetě nás provedl první ze dvou „archeological site“. Volným krokem jsme se posunovali po dlážděném chodníčku od cedule k ceduli. Důležité části nám ukazoval v tureckém textu. Naštěstí byly cedule i anglicky. Tato první část sloužila jako svaté místo, byla oddělena od zbytku města. Měla vlastní hradby, celé to bylo na ploše cca 200 x 200 m ohrazené (tedy spíš základy hradeb). Pantomimicky nás poslal ještě do druhých vykopávek. Ty byly o mnoho větší, základy hradeb mohutnější. Před více než 3 000 lety bylo třeba ohradit místo, bylo třeba skladovat obilí a olivy, olej a další plodiny v obrovských nádobách, jejichž kusy tu byly patrné v budově 25 x 40 m cca. Na těchto vykopávkách nás provázel Turek, jenž vůbec nemluvil, jen volným krokem vyťukával holí do dlažby vágní rytmus. Po této prohlídce jsme se vrátili asi o kilometr zpět k napajedlu a jali se vařit večeři.

Když jsme byli v nejlepším, tak se začali po dvou, po třech k napajedlu trousit pasáci dobytka. Vždy přihnali asi 5 - 6 krav a nechali je napít. Pak je odehnali a přišli další, myslím, že jsme pro ně byli nejzajímavějším napájením krav, co zažili. Vesměs to byli mladí kluci, jen dva dědové a jeden pán. Trochu se styděli, ale nakonec se nás zeptali, odkud jsme. Večeře nebyla nic moc, došla první bomba. Na nocleh jsme se raději odklidili od pítka na kopec, jednak, aby si z nás děti v noci netropili švandu a jednak, aby nás ráno krávy nebudily. Spát jsme již všichni potřebovali...

(23. 7. 2010)

Dalšího dne dopoledne jsme šli zpět do Ortaköy a vzali si taxík za 8 TL do Incesu. Byla to destinace pro pikniky. Údolí řeky je prý přes 12 km dlouhé. Okolní kopce až 1300 m nad mořem. Úzký kaňon se tyčil mocně nad vodou, která se musela stále brodit. Po třech brodech nám kdosi vysvětlil, že to asi dál nepůjde s batohy. Vlastně jsem ještě neřekl cíl, který jsme chtěli navštívit. Asi 1,5 km od ústí měla být ve sklále vytesaná socha (Kybele Kabartmasi). Tak jsem se rozdělili. Tom se koupal a já s Vendou jsme šli brodit. Šli jsme ještě docela dlouho, celkem přes 7 brodů. Byla tam. Cestou jsme šli kolem krav, které se samy trpělivě pásly ná úzkém pruhu mezi skálou a řekou. Údolí bylo zkrátka nádherné. Pak jsme se vyměnili v koupání, ještě jsme se naobědvali a dohodli se, že není kam spěchat a že bude dobré setrvat do večera a přespat buď na nějakém odpočívadle, kterých je tu mnoho, nebo kousek od něj. Venda s Tomem se šli projít do vesnice a já dopisoval deník. I tak jsem ho nestihl dopsat. Když přisli, tak říkali, že dole byli mraky Turků na pikniku a nejvíc je zaujala místní společná pec. Po návratu jsme uvařili a poklidně se odebrali kousek od odpočívala, neboť tam docela foukal vítr. Vendu celý den bolel zub a v noci to gradovalo. Vypadá to, že zítra večer bude řezání. Protože jsme šli spát brzy, tak Tom prohlašoval, že vstane brzy a dole ve vesnici si s námi dá sraz, že si to ještě jednou prohlédne, ale nakonec jsme se vzbudili v 7:45, tak z toho sešlo.

(24. 7. 2010)

Sešli jsme ovšem dolů ke zbylým sezením a Tom šel shánět mléko k snídani. Výsledkem byl přesun k místnímu obchodu, kde jsme dostali snídani.

Abych to vysvětlil, vydal jsem se do jednoho z místních krámků sehnat mléko k obohacení naší chudé snídaně. V krámku měli lecos, ale mléko ne. Turek se zdál nešťastný z toho, jak se zklamaně rozhlížím po jeho obchodě, a tak jsem se mu rozhodl vysvětlit, co hledám. Mezitím se přišla na nezvyklé představení podívat Turkova žena. Předváděl jsem dojení, ale stále to nějak nestačilo. Pak jsem zahlédl v jedné polici nafukovací krávu a vítězoslavně na ní ukázal. Turci konečně pochopili. Ve tváři se jim objevil pobavený výraz, začali o něčem štěbetat a k mému rostoucímu zděšení Turková někam odběhla. Turek mě nepustil pryč, dokud se jeho žena nevrátila s velkou sklenicí čerstvě nadojeného mléka. Snažili se mi něco vysvětlit, ale pochvíli to vzdali. Raději mi mléko převařili sami. Turková přinesla na tácu sklenici a cukr, abych si tu dobrotu měl čím osladit. V tu rámu Turkovi došlo, že tu nebudu sám a poslal mě pro kamarády. Když jsem se vrátil s Oldou a Vendou, už se podávala snídaně. Turková nám na ohromném tácu servírovala chlebové placky se strouhaným sýrem, petrželem, parpikami, polévkou a již zmiňovaným mlékem. To byla hostina. Dozvěděli jsme se, jak to správně civilizovaně jíst, na závěr dostali čaj (lžička položená přes skleničku znamená dost, jak jsme se nakonec dozvěděli). Když jsme byli v nejlepším, tak šla okolo početná turecká rodina. Náš Turek ji zastavil a začal jí vykládat, jak nás pěkně pohostil. Všichni se zasmáli aze svého středu vystrčili mladou nesmělou Turku, která nad ostatními vynikala svými jazykovými znalostmi. Zkusila na nás „Where are you from?“ Ale pak jí nějak došel dech. K naší úlevě si Turci dělali pro změnu legraci z ní. Potom, co rodinka odešla, děkovali jsme a vyfotili se s našimi hostiteli. K focení se nachomítl ještě kolem jdoucí děda, tak jsme museli slíbit poslat tři fotografie. Na spojení zpět do Ortaköy jsme se už raději neptali, aby nás ještě neodvezli. A raději jsme vyrazili pěšky.

Po třičtvrtě hodině jsme stopli dodávku s valníkem a Turkem, který nemluvil, ale do Ortaköy nás dovezl. Tam jsme nasedli na dolmuš a jeli do Çorumu, opět za 7 TL. Ptali jsme se, zda je možné jet do Boğazkale přímo, ale museli jsme jet přes Sungurlu. Tam to bylo za 4 TL. Zde měli také věžní hodiny a mešitu ze 17. stol., bohužel opět byla hlavní místnost uzavřená. Tak jsme s Tomem navštívili druhou. Mezitím se prý tři výrostci (jeden muž kolem 50) ptali Vendy, zda jsme muslimové. Prý jim řekla, že jim nerozumí. Koukali jsme kolem sebe, koupili si meloun a pozorovali čtyři malé kluky, jak se předvádí a trochu se zároveň bojí, koho jiného než nás. Prošli jsme tržiště, koupili zeleninu, byla velmi levná. Následně jsme chytli dolmuš do Boğazkale (3 TL).

Starší řidič nás vyložil před hotelem Bajkal, který zároveň slouží jako infocentrum. Chytl si nás majitel hotelu. Nabídl nám pokoj pro tři za 30 TL, dal nám mapu Hatušaše, podrobně vyložil, co tam můžeme vidět. Také přihodil historku s nějakými Čechy, kteří vyšli na nějaký kopec za Yazilikay s batohy a stanovali tam a místní na ně poslali policii a on coby hotelier, pak musel Čechy ubytovat zdarma. Myslím ovšem, že Češi moc šťastní nebyli, když museli platit pokutu. Váhali jsme, váhali a nakone jsme pokoj vzali. Umyli se (nadšeně), ostatně jsme to potřebovali.

Když jsme se šli projít po vesnici, tak nás chytl Murat. O něm jěště uslyšíte, protože po chvíli debatování u čaje nás pozval na tureckou svatbu. Prý se nemáme obávat, že nevěsta je jeho příbuzná. Sice se nám nepodařilo zjistit jaká příbuzná, ale nakonec jsme pozvání přijali. Mluvil velmi dobře anglicky. Hodně informací jsme od něj získali. Nevím po jaké době, ale najednou povídá: „Nebyli jste před několika dny v Şapinově na water place?“ Zkrátka se ukázalo, že když jsme byli u napajedla u Ortaköye, tak ten taxík, co vezl šikmooké na vykopávky, tak právě Murat. Je to dosti zajímavý Turek, přátelí se s mnoha lidmi z celého světa. Rád také cestuje, v příštím roce plánuje Etiopii a další země. Má bratra v Německu, tak jsme ho pozvali do Prahy. Že prý bude mít čas až tak za dva roky. Vyměnili jsme si kontakty. Dlouho jsme se bavili u čaje a vyptali se ho na 1001 otázku. Všechny je psát nebudu, ale skutečně ukojil naší touhu popovídat si s někým z Turecka o Turecku, Turcích a podobně.

Nyní k samotné svatbě. Svatba prý trvá tři dny a živo je na ní až po večerní motlitbě, která je okolo 20 h. Slaví se v místě nevěstina i ženichova bydliště a nepochopil jsem přesně, jak se přejíždí, nebo spíš kolikrát, ale jednu ukázku jsme zažili, tak o tom bude řeč (2 krát – od nevěsty i ženichovi a pro něj). Nuže, chvíli po 20.30 h, jsme v doprovodu Murata přišli na dvorek, kde bylo spousta lidí, muži a ženy se drželi dost odděleně. Ženy zrovna tancovaly. Protože se tam fotilo, Tomáš nelenil a začal fotit. Zatím Vendu vtáhly nějaké dívky tancovat. Jedna holčička, odhajuji jí tak na 11 let, si Vendu strašně užívala a stále jí ukazovala, jak má tancovat. Strašně si nás tam hleděli, ustoupili, abychom s Tomem dobře viděli na místo, kde ženy tancovaly. Sice nás chtěli také vzít dokola, ale protože tam nebyli žádní muži, odmítli jsme. Chudák Venda byla zdrojem zábavy. Děti začaly vytahovat fráze jako „Nice to meet you“ a „How do you do“ a začaly se houfně představovat. Toho dne jsem měl 8 čajů. Pak se nás Murat zeptal, jestli s ním chceme jet na ženichovo oslaviště, že to bude tak na půl hodiny, že je to zvykem, že nevěsta a část hostů se zvedne a přejede, tam se konají nějaké ceremonie a tance, a pak se zase jede zpět.

Venda s Oldou se vykrucovali, ale nakonec jsem je přesvědčil. Holčičky se s Vendou vroucně rozloučily v domnění, že už ji neuvidí. O to větší bylo pak jejich překvapení. Murat nás posadil dozadu do svého taxíku. Na místo spolujezdce se vtěsnala jeho maminka a žena (pak se ukázalo, že to byla manželka a nějaká jiná mladá příbuzná). Když jsme viděli, že do okolních aut se dokáže nacpat i 8 Turků do jednoho, nabízeli jsme volné místo vedle sebe. Asi se ale nehodí, aby hosté jako my jeli namačkáni, takže jsme vzadu zůstali jen 3. Průvod se za hlasitého troubení, povykování a jiného lomozu rozjel. Jak nám vysvětlil Murat, ve velkých městech smí svatba trvat jen 1 den. Konečně jsem pochopil proč. Že se tu slaví, se dozvědělo široké okolí. Auta se různě dojížděla, troubila na sebe, Turci volali z okýnek a mávali. Dojel nás minibus s asi 20 Turky a všichni se smáli, že Murat veze turisty.

Když jsme dojeli na místo, kravál ještě zesílil. Turci mlátili do bubnů a hráli na všechno možné. Stříleli do vzduchu a bouchali ohňostroj. Zase se začalo tančit. Murat nás protáhl davem a obstaral nám večeři. Po cestě jsem si musel každou chvíli s někým potřást rukou a na dotázání vysvětlovat, odkud jsme. Uprostřed večeře se objevila Vendina malá kamarádka, celá rozradostněná, že Vendu zase vidí. Venda se snažila vymluvit na jídlo, ale holčička nad ní stála a pobízela jí, dokud nedojedla. Při nejbližší příležitosti si ji zase odtáhla na parket. Já s Oldou jsme jako kluci byli naštěstí uchráněni, ale ani nám se nevyhnuly pobídky, ať jdeme klidně také tančit.

Když povyk skončil, přišla řada na různé místní formality. Sólo pro novomanžele, dort, barvení rukou načerno, další tančení a modlitba. Přidali jsme se také.

Murat nám řekl, že tím to tady končí, ale i tak jsme si museli ještě před odchodem potřást několika rukama, obejmout se se svědkem, vyfotit místní drobotinu a absolvovat další podobné vylomeniny.

Dozvěděli jsme se, že Turci při podobné příležitosti třískají do různých táců pro štěstí. Muratova žena chtěla novomanželům zřejmě zajistit toho štěstí opravdu hodně, protože většinu cesty zpět absolvovala vykloněná z okýnka tak, až jsme se báli, že o ni někde přijdeme, s velkým nadšením třískala do tácu (misky) a budila všechny v okolí. Muratovi se to asi moc nezamlouvalo, protože ji několikrát plácl přes zadek (přes kolena a to poměrně potěšeně) a přemlouval ji, ať si vleze zpátky do auta. Zalezla teprve, když začal Murat závodit s minibusem natřískaným taky až po střechu. Vytáhl to asi na 160km/h, což je na místních silničkách šílený výkon.

Oslava se přesunula opět do bydliště nevěsty. Zůstal bych klidně i déle, ale Olda s Vendou byli už trochu zmoženi. Rozloučili jsme se tedy s Muratem, potřásli si rukou s nevěstou a vydali se do hotelu. Murat nám ještě stihl nabídnout, že nás zítra provede po Chatušaši. Cítili jsme se mu už trochu příliš zavázáni, ale nakonec jsme si s ním dali sraz v 9 ráno v místní čajovně.

Pro mě osobně byla turecká svatba asi největším tureckým zážitkem. Může pro vás někdo udělat víc, než že vás jako úplného cizince pozve na svatbu a tam se o vás celou dobu stará?

(25. 7. 2010)

Pak jsme šli spát. Ráno vstáváme v 8h, posnídáme u mešity a hurá na sraz s Muratem před místní čajovnou, tedy spíše před jednou z mnoha. Murat nás naložil do taxíku a vezl nás do Hatușașe. Dělal nám podrobný výklad. Začali jsme v dolním městě, tam nám ukázal zelený kámen, což je asi 65x65x65cm krychlový kámen vyleštěný do lesknoucí se záře. Murat tvrdil, že prý původně byl tento kámen před chrámem, ale Byzanté (Féničané) ho přemístili. V mnoha obvodových kamenech byly vyvrtány díry asi 5cm hluboké, kruhové o poloměru cca 3,5 – 4cm. Protože dřív Murat pracoval na vykopávkách, tak vždy, když vysvětloval něco, co se neví jistě, tak říkal: „Doctor thinks that…“ Před chrámem byla krásná kamenná vana a samotný chrám byl rozdělen na dvě půlky na chrám boha a jeho ženy, mužská část byla trochu zachovalejší, dochovalo se „pouzdro“ na sochu. Kousek odtud byla sila, tedy opět obrovské amfory na skladování všeho možného. Před námi se tyčila rekonstrukce části hradeb. V Hatușași je asi 30% města odkryto. Ptali jsme se, kolik tam mohlo žít lidí. Odpověď byla, dle mě trochu podsazená, ale postavena na racionálním základě. 20 tisíc lidí, že to někdo počítal dle spotřeby vody a dle velikosti nádrží na vodu. Kousek od chrámu a ubykací a řemeslných dílen je 8m dlouhá chodba, která nejspíše sloužila rovněž k náboženským účelům, pro uctívání podzemních bohů. Chetité byli zvláštní hlavně tím, že uctívali mnoho bohů, většina z nich byla převzata od jiných civilizací. Zde v dolním městě jsme též potkali paní, kterou Murat oslovil a nabídl jí, jestli se k nám nechce přidat, že nás provází. Ale paní, byla to Rakušanka, se ho evidentně trochu bála, tak ho elegantně odbyla. Když jsme skončili prohlídku dolního města, zrovna přijížděl autobus plný turistů. Pokračovali jsme v okružní jízdě, kdy nás Murat taxíkem vždy o kus popovezl, stále ukazoval na základy domů okolo, tu chrám, tu královský palác či palác královnin, vystoupili jsme na lví bránu. Pak na nejvyšším místě, kde byla hradba ve tvaru pyramidy. Ale uprostřed ní byla chodba kolem 70m dlouhá. Nahoře na hradbách byly čtyři sfingy, dvě jsou někde v muzeích, jedna je pryč a jedna v Hatușași zůstala. Na další zastávce následovala královská brána a následně nádrž, pod níž byl oblouk s reliéfem, který našli až před 15 lety a díky tomu, že kameny měly unikátní tvary, tak se podařilo ho zrekonstruovat. Rozbořen byl údajně taky Byzanty. Myslím, že ještě jeden chrám nám byl ukázán s výkladem o symetrii jeho lokace od tří jmenovaných bran. Poté jsme sjeli zpět do dolního města, kde nyní stály dva karavany, jeden německý a druhý italský. Na ten německý Murat kouknul a říká, tu značku znám. HAL?? Před asi 15 dny jsem byl s kamarádem z Halle v Namru Dage a potkali jsme tenhle karavan a ten kamarád řekl, to je značka ode mě z města, tak prý dostali čaj a čokoládu a dobře si popovídali s manželským párem z Halle. Murat začal troubit a mávat a skutečně se ti dva na něj pamatovali, tak jsme se ještě chvíli pozdravením zdrželi před návštěvou Yazilikay. Tam jsme s naším úžasem potkali tutéž Rakušanku. Murat se jí s úsměvem zeptal, jak se sem dostala. Paní ho odbyla, že sem přiletěla. Místo, jež jsme si prohlíželi, bylo blíže pohřebišti, protože bylo pod širým nebem, tak reliéfy, vytesané do skály, byly značně poškozené větrem a deštěm. Byly nám ukázány v brožuře a teprve po dlouhém bádání jsme rozeznali, že jsou to tytéž a mohli jsme z kamene luštit tvary lvů, bohů a bohyň. Tímto jsme zakončili naši tříhodinovou exkurzi. Rozloučili jsme se a poobědvali chléb s čímsi a odpoledne šli do kaňonu, který začínal nalevo od vchodu do Hatușaș.

Murat nám řekl, že se tam dá plavat. Chvíli jsme nevěřili, ale pak jsme objevili nádherné zákoutí s vodopádem, který sloužil za dobrou vodní masáž. Voda byla o dost lepší než v Ihlara Valley. Vlastně jsme celé odpoledne kvasili ve stínu či opalujíce se na slunku v tomto kaňonu. Při odchodu jsme potkali dvě ženy s mnoha dětmi koupajícími se u vstupu do údolí. O padesát metrů dále se mne zmocnila archeologická horečka. Na prostoru 15 x 15 m jsem nacházel jeden střep keramiky za druhým. Považte, kdy máte v rukou historii lidstva starou možná 4 tisíce let, ale minimálně 3 tisíce let? Vznikla z toho docela pěkná sbírka střepů, ale žádné dva k sobě nepasovaly. Než jsme opustili archeologickou síť, ještě jednou jsme prozkoumali rekonstrukci hradeb, chrám a vyfotili se u green stonu. Olda se z archeologické horečky vyléčil ihned, ale Tomášovi trvalo téměř den, než se vyléčil z horečky, možná ze slunce, možná z něčeho jiného. Šel po 6 hrách Gilotiny spát, zatím co já s Vendou jsme dlouho debatovali. Objednali jsme si pivo a 2 dcl bílého vína, které nebylo nic moc. Pivo bylo chladivé (5% alkoholu), ale chuť byla také dosti nepivní. Ale stejně jsem ho (EFES PILSEN) chtěl ochutnat.

(26. 7. 2010)

Ráno jsme chtěli odjet v 8:30h do Sungurlu a také jsme tak po zaplacení hotelu udělali. Ještě jsem stihl udělat drobné faux-pas, když jsem vylil 0,5l vody do dřezu, který byl v pokoji. Kohoutek tam byl, ale voda z něj netekla. Po 2 min. přiběhl hoteliér a říká, že se tam nemá nic lít. Ostatně byla to jejich chyba, že neměli ceduli nepoužívat. V přízemí na stropě byla decentní mapka na stropě :-), no co, mohli jsme být já i hoteliér rádi, že jsem tam nevylil ten 1,5l, co jsem měl hned vedle. Po příjezdu do Sungurlu jsme si sedli v dobře známém parku na snídani, ostatně vezl nás stejný řidič dolmuše jako před dvěma dny. Prostřídali jsme se na nákupech a šlo se vařit uprostřed parku nudle a následně káva. Konečně došla 2. modrá bomba. Oběd byl luxusní, ale dosti splácaný. Dopotřebovávali jsme zbylé zásoby. Když jsme s Vendou čekali na Toma, tak mimo jiné přišel taxikář a vyprávěl nám matlanou angličtinou, jak včera nějaká Rakušanka (Australian lady) hledala odvoz do Boğazkale (dolmuš v neděli nejezdil) a když jí nabízel levný odvoz, tak ho odmítla a prý šla na bus do Ankary. Říkal, že jí odveze i zadarmo, ale ona nic. My však víme, jak to dopadlo, a domníváme se, že se jednalo o tutéž magickou létající paní v Hatușași. Po obědě nás ještě okukovalo 5 párů klučičích očí a náramně se s Tomášem pobavili. Podepsali jsme se jednomu z nich na sádru a šli na bus do Ankary. Servis v 15.45h nás odvezl na otogar a v 16h měl být odjezd, který byl tradičně o půl hodiny opožděn. Cca v 19.45h jsme dorazili na autobusák v Ankaře, uschovali si bágly. Venda si přeje, abych zapsal slovo leblebi, což znamená cizrna (pražená). Vyrazili jsme metrem do centra, kde jsme chtěli navštívit Kopete mešitu, tedy největší v Ankaře. Bohužel jsme stáli uvnitř zrovna, když se konala modlitba. Vendu jsme poslali na ochoz a já s Tomášem si sedli na chvíli dozadu. Venda pak venku říkala, že musela zmizet, protože skoro všechny ženy byly zahaleny víc než ona a že si na ní všechny ukazovaly, ačkoli měla dlouhé kalhoty a šátek. Přímo pod mešitou je supermarket, ale ceny nám docela vyrazily dech, stály výše, než jsme se setkávali celý týden.

I vydali jsme se na noční prohlídky tureckého parlamentu. Jedl jsem s Vendou jogurt, když Tomáš četl nějaký nápis u paty schodů. Jakmile však udělal krok na schod, ihned mu bylo jasně dáno najevo, že sem tedy NE. Stál tam ozbrojenec. Noční prohlídka se uskutečnila z dálky, ale i to může mít své kouzlo. Dále jsme šli ještě kolem jedné menší mešity, počet minaretů jsme úspěšně dělili dvěma, omyli si nohy, došli na záchod a vyrazili prohlídnout si Atatűrkovo mauzoleum. To bylo nádherně osvětlené, park kolem něj dozelena, ale opět zde čněla překážka ve tvaru závory blikající všemi barvami a tušením dalších vojáků s automatickými zbraněmi. Jdeme již bez většího zaváhání zpět na autobusák, kde leháme na lavičky a střídáme se po 1.45h, start v 0.55h, první hlídka Venda do 2.40h, druhá Olda, do 4.25h, a Tom do 6.10h.

(27. 7. 2010)

Předposlední den putování se nesl ve znamení prohlídek a procházením tržiště, které nás trochu pohltilo. Když jsme na autobusáku vstali, nasnídali se, tak jsme vyzvedli z úschovny batohy a vypravili se k nám dobře známému hotelu. Šéf si nás pamatoval. Byli jsme s Tomášem zarostlejší, ale identifikace byla snadná. Umyli jsme se a vyšli do vykopávek římských lázní. Pak následovalo bloumání po tržišti, Tomáš říkal, že je to něco hrozného, koukáš, procházíš, a pak už to nevydržíš a musíš něco koupit. S Tomášem jsme ještě navštívili Muzeum anatolských civilizací, Venda nechtěla, a tak počkala v parku. Byl jsem unavený a ospalý, tak jsem tíhnul k tomu jít na hotel. Tomáš se šel projít, prý si trochu zkazil dojem, který získal před 3 týdny… Vyzkoušeli jsme Tomovy skleničky na čaj a šli spát.

(28. 7. 2010)

Poslední den téměř nestojí za řeč. Úspěšně jsme se dostali na letiště a přestoupili a příjemně přistáli na Ruzyni. Pan Uhlíř nás dovezl na Stodůlky, čímž celá Turecká anabáze končí?!